Reakce na články v Bráně: Evoluce a stvoření

Letošní únorové číslo Brány přineslo dva články věnované příběhu stvoření, každý z nich představil pochopení biblického textu z jiného úhlu pohledu. Na články přišlo několik čtenářských reakcí, několik autorů souhlasilo s jejich zveřejněním; s výjimkou reakce Pavla Javornického je najdete na této stránce níže. (Protože jméno Pavla Javornického bylo v jednom z původních článků přímo citováno, jeho reakci jsme otiskli v letošním květnovém čísle Brány.)

Pokládám za potřebné zmínit v úvodu ještě dvě věcné informace: • Otištění dvou článků s rozdílným úhlem pohledu bylo redakčním zadáním. Záměrem redakce bylo poskytnout podněty k diskusi na sborech; Brána sama není k takovému rozhovoru vhodným médiem.

• Odmítnutí chápat biblický text jako přírodovědný popis věcí a jevů není v Církvi bratrské ničím novým a určitě s ním nezačal kazatel Pavel Javornický. Už v únorovém článku je upozorňováno na text Aloise Adlofa, které ve své publikaci „Přehled biblického učení“ (která představuje autorem revidované poznámky k biblickému kurzu, který proběhl od 16. ledna do 28. února 1911 v Praze) výslovně píše, že „Písmo není učebnicí přírodopisu…“ Toto pochopení Písma tedy bylo v Jednotě českobratrské (dnešní Církvi bratrské) přítomné od počátku.

p>. Ing. Petr Raus, šéfredaktor

Milí bratři a sestry v redakci Brány, děkuji za aktuální téma evoluce v únorovém čísle, které mne velmi zajímá. Připomínám, že už v roce 2011 vyšlo několik článků o evoluci: Bratr Josef Potoček, autor prvního článku současného tématu, píše v Bráně 9/2011 o rozdělení evoluce na mikro- a makroevoluci, kde mikroevoluce znamená limitované změny v rámci druhu, které nejsou předmětem sporu. Hned v následujícím čísle srovnává bratr Jiří Bort osm axiomů evoluční teorie s biblickými pohledy. V dalším čísle 11/2011 je uvedena připomínka sestry Noemi Cvrčkové k článku z čísla 9.

Můj názor na téma evoluce: Evoluce není totéž co evoluční teorie. Pokud uvažujeme evoluci ve smyslu mikroevoluce, nedojdeme ke sporu vědy s vírou. Opačná situace nastává v případě evoluční teorie. Stačí zamyslet se nad prvním z osmi axiomů, který tvrdí, že život vznikl náhodou. Ve skutečnosti jsou i ti nejjednodušší tvorové tak složití, že k jejich napodobení lidská inteligence nestačí, tím méně náhoda. Živé tvory nelze srovnat s roboty, výplody lidského mozku. K náhodnému vzniku života by nestačila jediná náhoda, byla by zapotřebí uspořádaná posloupnost náhod, což je nesmysl. Pravděpodobnost náhodného vzniku života (i evoluční teorie) je tedy prakticky nulová, z toho plyne pravděpodobnost stvoření jednotková (1 - 0 = 1). Také nelze život považovat za vlastnost neživé hmoty, neboť pak by se musel zákonitě vyskytovat v celém vesmíru.

I vědci-evolucionisté jsou si vědomi nepatrné pravděpodobnosti samovolného vzniku života a tím vysvětlují skutečnost, že dosud nebyl nalezen jinde než na planetě Zemi. Mezi nimi lze nalézt i takové vědce, kteří evoluční teorii přestali uznávat. Jedním z nich je jihoafrický zoolog Prof. Dr. Walter J. Veith, který své poznatky publikuje v knihách. Zprávu o jedné z nich přinesla sestra Věra Linzmajerová v Bráně 9/2012 v rubrice Kultura: Genesis konflikt, Marantha 2008. Podařilo se mi získat 2. doplněné vydání z roku 2009, v němž jsem nalezl i množství hodnotných vysvětlivek pod čarou a předmluvu Mgr. Libora Votočka. Na konci knihy se nachází rozsáhlý seznam přibližně sedmi set vědců z různých zemí, „kteří vyjádřili veřejně svůj nesouhlas s evolučním pohledem na původ vesmíru, života a člověka“.

Závěr: Samotná evoluce, pokud se týká jednoho druhu živých tvorů, není v rozporu s biblickým textem. Zato evoluční teorie je s Biblí v příkrém rozporu, nebyla experimentálně potvrzena a stává se z ní mýtus 19. a 20. století. Její ústup z vědecké slávy posiluje moji víru v Boha, Písmo svaté, Ježíše Krista a Ducha svatého.

p>. Ing. Jan Dostál, žižkovský sbor CB

Vážená redakce! V čísle Brány 2/2016 je otištěn článek bratra šéfredaktora Ing. Rause jako protiváha k článku bratra Ing. Potočka na předchozích stránkách. Začíná poukazem na emoce, které brání vést diskusi. Nenacházím ale nic takového například v článku Ing. Potočka, který klidně a věcně předkládá důkazy a vyučuje církev poukázáním na jasné a nebezpečné posuny v teologii v souvislosti s šířením teistické evoluce, se kterou začal v CB i prostřednictvím Bratrské rodiny a Brány bratr kazatel Dr. Javornický. Jako redaktor bránil otištění oponentních autorů. Vidím v tom projev stranickosti a moci nad sdělovacím prostředkem, když i nyní ihned po Potočkově příspěvku následuje komentář s propagací ideologie, před kterou tento autor varuje. Jistě, čtenáři si mohou udělat své závěry a odmítnout omyly teistické evoluce, ale přesto může být zaseta pochybnost v pravdivost Písma, když je evoluce zastávána a šířena lidmi, kteří se těší v církvi autoritě. Dr. Javornický zpochybnil před časem v recenzi na knihy katolického evolucionisty Marka Okra Váchy na stránkách Brány historickou a přírodovědnou pravdivost Bible. Jak jinak, když Bible nejde dohromady s jeho vědeckými poznatky! Podobně se projevil ve svém shrnutí i bratr šéfredaktor Ing. Raus.

Není jedno, jaké drží a šíří církev učení a jaký má vztah k Písmu. Proto tu také nastávají mimořádné útoky. Bratr Ing. Potoček by se nemusel namáhat a vyčerpávat svou trpělivost v oslovování církve. Nejde mu o prezentaci svého zájmu o problematiku samotnou. Ale vidí to nebezpečí svodů, s kterými se církev musí vyrovnávat, vidí tu novou teologii. Proto před teistickou evolucí naléhavě varuje.

Pokud se k evoluční doktríně hlásí křesťanští vědci a teologové, měli bychom mít na paměti široký význam slova křesťan a možnost svedení a zaslepení. Pýcha křesťanských intelektuálů, kteří se dali do rouhavého opravování Písma a snižování Boha a kteří poukazují na své přírodovědné vzdělání, co jim vštípili na školách ateističtí učitelé, dále touha po uznání ze strany nevěřícího světa a přání vyhnout se posměchu kvůli víře ve stvoření podle historického popisu Bible mohou být zaslepující. Evoluční báje má ve světě dost přívrženců, nepotřebuje, abychom i my se před ní skláněli a házeli jí Bibli k nohám.

p>. MUDr. Bohumila Laurynová, CB Tábor

Vážený čtenáři, časopis Církve bratrské „Brána“ zveřejnil v čísle 2-2016 úvahu br. Petra Rause s názvem: „Pohleďte na nebeské ptactvo“. Poté jsme si spolu vyměnili několik mailů. Dovolte mi prosím zde uveřejnit polemiku s tímto článkem.

Br. Raus se v článku ptá: „Možná řeknete, že stvoření původně vypadalo jinak, než vypadá dnes. Že zlo se ve světě ocitlo až po prvním lidském hříchu, kdy byla celá země prokleta. Jak takovýto názor biblicky zdůvodnit? Kde máme nějakou zprávu o rekonstrukci stvoření po pádu člověka do hříchu? Prokletí země je přece něco úplně jiného, než kompletní přebudování enzymatických, hormonálních a nervových systémů, který by bylo pro tak zásadní změnu života nezbytné! Kdybychom měli akceptovat, že všichni parazité, dravci a mrchožrouti se objevili až po pádu člověka, znamenalo by to pro podstatnou část světa škrtnout celou první kapitolu Genesis a začít znova od nuly (podobné teorie v minulosti vznikaly). O ničem takovém Písmo ale nemluví. Pán Bůh stvořil svět pouze jednou, první kapitola Genesis je i mou historií.“

Zprávu o rekonstrukci stvoření máme zde: „Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.“ (Gn 6,12) Jen o pár kapitol dříve Bůh prohlásil přírodu za „velmi dobrou“, zde však za naprosto zkaženou. Jestliže popřeme, že pád do hříchu ovlivnil celou přírodu, jak daný rozpor vysvětlíme? Co by se z pohledu biologie mohlo za těch pár stovek let stát tak zásadního, že Bůh v tom „velmi dobrém“ stvoření naráz vidí, že všechno tvorstvo pokazilo svou cestu? Copak by to nebyla stále ta stejná příroda, tak jak vyšla z Božích rukou, pokud by se nic zásadního nestalo? Tak jak to, že to, co se Bohu před chvílí líbí, naráz prohlásí za zcela zkažené?

Odpověď podle mého názoru najdeme v Pavlových slovech: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt.“ (Ř 6,12) „Neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, vlastní vinou, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí.“ (Ř 8,21)

Je to tedy hřích, nedokonalost a smrt, co nastavilo jinou rovnováhu v přírodě. Tu rovnováhu, kterou dnes můžeme pozorovat, rovnováhu, kterou popisuje evoluční biologie a o které se, podle mého osobního názoru mylně, předpokládá, že zde byla už od stvoření světa. Nejedná se tedy, osobně se domnívám, o vznik nových druhů po pádu do hříchu (mrchožroutů, šelem a podobně), ale o degeneraci druhů už existujících. A jestliže apoštol Pavel kategoricky napíše, že smrt přišla na svět až v důsledku Adamova pádu, měli bychom jeho slova respektovat, zvlášť když vyznáváme, že Bible je „jediným měřítkem naší víry a života.“

Jakou smrt má kniha Genesis, potažmo apoštol Pavel, na mysli? Osobně se domnívám, že je to smrt, která je popsána slovy: „Prach jsi a prach se obrátíš.“ Kniha Genesis nezná jinou smrt než fyzickou. „Druhá“ smrt, smrt v ohnivém jezeře, byla zjevena mnohem později. A pojem „duchovní smrt“ je pouhým vykladačským pokusem o výklad obtížných biblických míst, pokusem jistě legitimním, ale sama bible, minimálně kniha Genesis, jsem osobně přesvědčen, pojem „duchovní smrt“ nezná. A ptát se, co daným textem myslel přímo autor, je první otázkou, kterou by si měl vykladač položit.

Autor inkriminovaného textu si naproti tomu myslí, že kdekoli Písmo mluví o smrti, mluví v podstatě o oddělení od Boha; fyzická smrt je podle něj (jen) obrazem tohoto stavu. Dokládá to na jednom faktu: Že Pán Bůh opravdu řekl Adamovi: „Ten den, kdy okusíš ovoce stromu poznání, zemřeš“ – a on v ten den nezemřel, tedy fyzicky. Avšak i tak podle autora článku musíme říci, že co se mělo ten den stát, to se ten den i stalo. A neboť v ten den Adam přímo nezemřel fyzickou smrtí, myslí si br. Raus, že se zde o fyzickou smrt nejedná. Podle něho se tedy jedná o jinou smrt: Odloučení od Boha. Odloučení od Boha je v tom případě ten hlavní problém člověka, to je ta „smrt“, která podle apoštola Pavla přišla na zem. Nic dalšího ve srovnání se ztrátou sounáležitosti s Bohem vlastně nemá podle výkladu bratra Rause podstatný význam.

Já osobně však pokládám za pravděpodobnější, že se zde jednalo o „ztrátu budoucnosti“ – když například je člověk odsouzen k smrti, že zítra ráno v pět bude zastřelen, tak si s ním nemůžu dát schůzi na šestou hodinu, pak ztrácí svou budoucnost. Smrt v životě odsouzence k smrti začíná působit, i když onen ještě dýchá, mluví, jí a spí, přesto už jeho fyzická smrt reálně v časové ose existuje. Prostě Adam s Evou v tom okamžiku ztratili svou budoucnost, o jejich smrti bylo pevně rozhodnuto a Bůh, který je nadčasový, jejich smrt spatřil reálně. Jejich smrt prostě v tom okamžiku začala v jejich životech existovat, a to v reálné časové ose, byť nezemřeli okamžitě. Jakmile Bůh vyslovil: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, vyslovil klatbu (nebo oznámil Adamovi důsledky jeho činu). Adam od této chvíle již nemohl uniknout smrti. Protože jediný, kdo mohl toto prokletí zlomit, byl až Ježíš Kristus. Toto osobně považuji za logičtější a přímější vysvětlení než koncepci duchovní smrti, která se mi v kontextu knihy Genesis osobně zdá příliš účelová a nepravděpodobná.

Br. Raus chápe tedy smrt jako oddělení od Boha. Jasně, když je člověk mrtvý, je oddělený od Boha, ale je oddělení od Boha atributem smrti, anebo je smrt atributem oddělení od Boha? V Genesis vidím jednu charakteristiku smrti, a tou je věta „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Pak Písmo hovoří o Druhé smrti, to je smrt v ohnivém jezeře. Ale Genesis popisuje, že Bůh má k Adamovi stále vztah, není od něho oddělen. Dělá mu koženou suknici, aby zakryl jeho nahotu, jeho vinu. Ale na druhou stranu, i když toto udělá, přesto platí ona věta: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Nevidím zde smrt jako oddělení od Boha. Přísahat na to, že autor Genesis vnímá smrt jako „oddělení od Boha“, nemohu. Nevidím toho nikde žádný doklad. Podívejme se na to, co Bůh říká Adamovi:

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Jestli je hlavním důsledkem Adamova činu jeho oddělení od Boha, proč mu to Bůh neříká? Proč Bůh neříká: „A od teď jsme od sebe odděleni.“? Nic takového. Bůh Adama proklíná, nebo mu spíše oznamuje důsledky jeho činu, ale mezi nimi oddělení od Boha, tedy to nejdůležitější, chybí. Proč? Není to jednoduše proto, že oddělení od Boha není ta smrt, o kterou se tu jedná? Protože věřím tomu, kdyby zde šlo o tuto smrt, Bůh by to Adamovi přímo řekl, neboť zde přímo vyjmenovává důsledky jeho činu, nejenom jemu, ale i Evě a Hadovi, potažmo přírodě.

Oddělení od Boha čteme v rozhovoru s Kainem. Tento rozhovor vypadá takto: „Hospodin pravil: ,Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.‘ Kain Hospodinu odvětil: ,Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.‘ Ale Hospodin řekl: ,Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.‘ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.“

Ale všimněme si: Bůh neříká Kainovi, že ho vyhání od své tváře, Kain to říká sám. Není k tomu nucen. Bůh to nevyžaduje. Bůh říká: Budeš odvržen od země, země ti nedá svou sílu; neříká: Budeš odvržen ode mě. Dokonce, když Kain říká: Budu se muset skrývat před Tvou tváří, protože se bojím, že mě každý zabije, Bůh odpovídá: Nikoliv. Bůh přímo odmítá, že by důsledek Kainovi vraždy bylo to, že by byli vzájemně odděleni, že by se musel Kain před Bohem skrývat, na znamení toho dává Kainovi znamení. Nemusíš se skrývat, ani před člověkem, ani přede mnou. Kain však sám odchází od Hospodinovi tváře. Není to něco, co vyžadoval Bůh, je to něco, co učinil sám Kain. Proč je to tak důležité, zkoumat, jakou smrt měl lidský autor knihy Genesis na mysli? Protože Pavel v našich probíraných místech přímo přistupuje k tomu, jak danému textu rozuměl autor Genesis. Pavel se na něho přímo odkazuje a staví na něm. Mám-li v tomto, řekněme, „předpokladu“ pravdu, pak si musíme položit otázku, jak svému textu rozuměl právě lidský autor Genesis a z toho pak odvodit, co myslel Pavel tím, když do listu Římanům napsal, co napsal. „Opačný směr“ se mi zdá násilný právě proto, že vkládá do textu Genesis něco, o čem lidský autor nevěděl.

OK, můžeme říci, že to je v „bibli běžné“, že třeba proroci oznamovali věci, o kterých sami neměli potuchy. Avšak: Ony, jak to nazvat, dlouhodobé vrstvy textu, vrstvy, o kterých nemuseli mít autoři potuchy, nikdy nerušily onen původní význam textu. Když tedy například Ozeáš napsal, že Bůh zavolal z Egypta svého syna, nemusel vědět, že píše o Kristu, jak to bylo odhaleno Matoušovi, to však neznamená, že samotný Ozeáš nepsal tento verš o Izraeli. Význam „Kristus“ neruší význam „Izrael“ v Ozeášově textu, je to jenom nová, druhá vrstva, dlouhodobější vrstva, o které sám Ozeáš nemusel vědět.

Ale když se vrátíme k lidskému autorovi Genesis, pak nejrůznější novozákonní úvahy o smrti neruší jeho původní smysl, význam, to, jak daný textu chápal on sám. Proto si myslím, že musíme zkoumat, jak příběhu o pádu do hříchu rozuměl jeho původní lidský autor – a od toho se „odpíchnout.“ Co on sám rozuměl pod hrozbou: V den, kdy pojíš ovoce ze stromu poznání, smrtí umřeš. Rozuměl jí ve smyslu oddělení od Boha? Anebo ve hmatatelnějším slova smyslu jako „prach jsi a v prach se obrátíš”? A ve světle toho poznání se pak ptát po významu dalších míst v bibli, které hovoří o smrti. Stavět to, jak to stavěl stavař: Od základů, ne od střechy.

Další věcí je jakási neuchopitelnost, přílišná akademičnost. Smrt jako odloučení od Boha je taková neuchopitelná. Nehmatná. Vlastně člověk ani neví, kde je problém. K tomu, aby Bůh překonal odloučení od člověka, z čistě filozofického hlediska, postačí, aby poslal svého Syna na svět. Je-li smrt pouze oddělením člověka od Boha, pak již příchod Božího Syna, který je Imanuelem, Bohem s námi, anebo také příchod Svatého Ducha, tuto bariéru prostě překonává. Pak není zřejmé, proč by měl Syn Boží umírat i fyzicky, a to dokonce tak potupnou smrtí, jako smrtí na kříži. Neuchopitelná smrt za nehmotný neuchopitelný hřích je zde zaplacena nepochopitelným způsobem. Jsem dalek, abych logiku věcí povyšoval na normu. Norma není to, co se nám zdá či nezdá, ale Boží Slovo. Ale přesto „se mi zdá“, že Smrt, Hřích i Vykoupení, jak je popisuje bible, jsou „hmatatelnější“. „Prach jsi a v prach“ se obrátíš je neoddiskutovatelná součást lidského života. Každý si na ní může šáhnout. Pak ani hřích není tak akademickou věcí, ale dá se pozorovat kolem nás. Zvlášť jestli současná příroda není původní, ale vznikla kvůli lidské vzpouře. Pak i hmatatelná agresivita, vykořisťování, šikana, bezcitnost není něco, co je od počátku součásti Božího plánu, ale je to něco, co tam nebylo a co můžeme hmatatelně označit slovem hřích.

V tomto případě pak také není moc patrné, před čím vlastně mají být Adam s Evou spaseni. Bratr kazatel Roman Toušek v jednom článku napsal odvážnou myšlenku, že i Adam s Evou před pádem potřebovali být znovuzrozeni, aby byli spaseni. Slovo „spása“ znamená „záchrana“. Ale před čím přišel Kristus zachránit lid? Před světem, jakým je vlastně od počátku světa? Před dokonalým, „velmi dobrým“ Božím plánem? To je protimluv, který činí Boha zodpovědným za současný stav člověka a společnosti. Tedy ne hřích, ale „velmi dobrý“ Boží plán pak může za to, co se děje. Pak je pravdivý jeden kreslený vtip, kde stojí Kristus přede dveřmi a tluče.

Kdo je? Kristus! Co chcete? Zachránit Vás! Před čím? Před tím, co Vám udělám, když mě dovnitř nepustíte!

Naproti tomu, apoštol Pavel píše o tom, že smrtelnost musí obléct nesmrtelnost a porušenost neporušenost. Jakou smrtelnost má zde na mysli? Já se domnívám, že jde o tu samou smrtelnost, o tu samou smrt, která do světa přišla v Adamovi, o fyzickou smrtelnost lidského těla.

Je častým argumentem proti kreacionistům to, že slovo „den“ nebo „dnes“ nemusí znamenat jeden den. Často se cituje: „U Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let, jako jeden den.“ Jestliže tedy Bůh říká: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“, proč by to tedy à priori muselo znamenat, že zrovna ten den se sklátí Adam mrtev po tom, co pojí ono ovoce?

Víte, podíval jsem se na věk předpotopních patriarchů. Žádný z nich se nedožil tisíce let. Většina z nich se této hranici přiblížila, ale nikdo se jí nedotkl a nikdo ji nepřekročil. Není to zvláštní? Osobně dávám přednost výkladu, že fyzická smrt začala reálně existovat už od okamžiku pádu do hříchu, ale jestliže je tato možnost shledána nedostatečnou, pak postupme dále. Jestliže přijmu názor nekreacionistických vykladačů, že den v hebrejštině může znamenat i delší časový úsek a jestli se opřu o citát z žalmů, že jeden den je pro Boha tisíc let a tisíc let je pro Boha jako jeden den, pak můžu vyslovit domněnku, že Adam skutečně fyzicky zemřel v den, kdy pojedl ono ovoce, de jure i de facto. Ale byl by to den Hospodinův, ne lidský.

Jestliže mám pravdu, pak věta „prach jsi a prach se obrátíš“ je hlavním prokletím člověka a fyzická smrt jeho hlavním problémem. Oddělenost od Boha by v takovémto případě byla vlastnost hříchu a vlastnost smrti, ale nebyla by smrtí samotnou. Pak by i druhá smrt, smrt v ohnivém jezeře, nebyla věčná v českém významu toho slova (s výjimkou hříchu „rouhání proti Duchu Svatému“), ale byla by zakončena smrtí fyzickou. Peklo by nebylo místo, kde se hříchy trestají, ale kde se hříchy odhalují, kde se odhaluje Boží svatost a spravedlnost a kde jsou důsledky nevyznaných a v pokání neodevzdaných hříchů uvaleny na hříšníka. Jejím smyslem by bylo přivést hříšníka k plnému poznání své vlastní viny a zodpovědnosti na straně jedné a Boží spravedlnosti straně druhé. Samotným trestem by však byla až fyzická smrt.

Jestliže stojíme před dvěma výklady, které si vzájemně protiřečí, věřím tomu, že ten jednodušší je pravděpodobnější. Čím méně výklad zanáší text pojmy, které ten text samotný nezná, tím je podle mého názoru ta pravděpodobnost větší.

Víte, mým záměrem není ukázat, že text o žádném oddělení od Boha nemluví, nebo že to není problémem, jako spíše, že se oddělení od Boha není tou smrtí, o kterou tu běží. Je to vlastnost smrti, ale není to samotná smrt. Příklad: Já občas koktám, je to moje vlastnost. Ale koktání není Václavem Müllerem, je to pouze vlastnost Václava Müllera, vlastnost, která jej provází celý život.

O poddání se marnosti. Bratr Raus si myslí, že když apoštol Pavel píše, jak celé tvorstvo bylo vydáno marnosti, upozorňuje, že to nebylo změnou toho tvorstva, že to bylo vinou toho, kdo je marnosti vydal. Nešlo tedy podle jeho názoru o proměnu tvorstva, ale jeho postavení před Stvořitelem, které, mimo jiné, znamená posun stvoření pod Boží prokletí.

Co na to říct? Ano, stalo se tak vinou Adama. Opět použiju obrazné přirovnání: Když člověk udělá chybu a bouchne řekněme Temelín, tak ozáření ovlivní přírodu. Vzniknou mutace. To nebude chyba těch zvířat, že budou radioaktivní, ale chyba toho člověka. Ale, i když to není chyba těch zvířat, neznamená to, že to s jejich těly nic neudělá a že se ty změny nepřenesou do dalšího potomstva. Když se lidskou činností mění podmínky života na zemi, není to chybou zvířat, že se poddávají stále větším a větším marnostem a že tyto marnosti mají vliv i na jejich životní prostředí, i na jejich těla. A právě na základě citované změny Božího názoru na své vlastní stvoření, na základě formulace apoštola Pavla, že smrt přišla na svět až s hříchem, a na základě poddání marnosti můžeme říci, že se s jejich těly „něco stalo.“

Já osobně, když to tak čtu v kontextu Pavlova listu, pokládám onu marnost prostě za podrobení fyzické smrti, utrpení, „evolučním“ zákonům přirozeného výběru a přežití nejsilnějších, nemocem a podobně, prostě za podrobení stavu, který nebyl od počátku, ale kterému se musí podrobovat a zažívat kvůli Adamovi a jeho chybě. Všimněme si, že když apoštol Pavel hovoří o marnosti, mluví jedním dechem také o „otroctví zániku“. (Ř 8,21)

Autor v textu popisuje zlo ve stvoření „jako svébytnou, komplexní, důmyslnou a velmi složitou entitu.“ Vyzývá nás, abychom se „zkusili někdy podívat na způsob života parazitů, je to úžasné.“ Podle autora článku, buď připustíme existenci druhého stvořitele („satana“), anebo za autora tohoto „zla ve stvoření“ označíme Boha. Protože to „něco“, co vneslo do prostoru stvoření zlo, bylo opravdu stvořitelským aktem.

Osobně tento stvořitelský akt nepopírám, jen si myslím, že se jednalo, podle mého názoru, spíše o akt přetvoření než stvoření. Věřím tomu, že Boží milost vyzbrojila živočichy pro život v novém prostředí, v prostředí přírody založené na smrti. Někteří degenerovali na lovce, jiní na oběti, a z Boží milosti, ti i ti, dostali „výzbroj“, která jim umožňuje v tomto prostředí přežít. Neboť se nejedná o přírodu „poznání zlého,“ ale o přírodu „poznání dobrého i zlého“. Bůh se postaral, aby v novém prostředí přežili i ti parazité.

Jednou z velkých biblických pravd je, že Bůh katastrofy dopouští – ale zároveň je svazuje svou milostí. Nikdy nenechává zlo zvítězit, vždy je svazuje. Sám satan v prologu příběhu Jóba mluví o ohradě, kterou Bůh ohrazuje své stvoření a za kterou jít prostě nemůže. A i v katastrofách, které na Joba posléze doléhají, vidíme, že jsou svázány Boží milostí, onou ohradou z Božího Slova, za kterou satan nemohl. V každé katastrofě tedy, můžeme tomu věřit, je přítomná i Boží milost.

Píšu zde o degeneraci již existujících druhů v době bezprostředně po pádu do hříchu. Příroda založená na věčném životě fungovala určitě jinak než příroda založená na smrti. My nemůžeme studovat přírodu, která již neexistuje a po které přirozeně nemohly zůstat (kromě písemné zprávy) žádné stopy (nepřítomnost smrti znamená také nepřítomnost zkamenělin), pouze přírodu, která existuje a z minulosti pouze přírodu, která po sobě zanechala stopy (zkameněliny, ropu, plyn…). A to je základní úkol vědy. Proto můžeme klidně přiznat, že nevíme, jak vypadala příroda založená na věčném životě (nebo – chcete-li – „jak by vypadala“). Zato ale známe Boha a jeho velkou moc a můžeme věřit, že existence takovéto přírody není nemožná, zvlášť když ji Bůh v proroku Izajášovi vykresluje.

Co když tedy také v oné katastrofě, degenerace druhů po pádu do hříchu, byla přítomná stejně tak Boží milost a Boží láska, která ze své milosti vyzbrojuje živočichy pro život v novém prostředí? O Boží milosti i v této katastrofě nemusíme pochybovat, protože: 1) Byl to sám Bůh, který prokletí vyslovil (nebo možná oznamoval důsledky Adamovy vzpoury). 2) Byl to sám Bůh, kdo stvořil strom poznání dobrého a zlého. 3) A byl to sám Bůh, který nestvořil tento strom pouze jako strom poznání zlého, ale jako strom poznání dobrého i zlého.

Nemusím zdůrazňovat, že slovo „poznání“ má (nejenom v knize Genesis) hlubší smysl než pouze poznání akademické. Jedná se také o poznání intimní, až sexuální, poznání na vlastní kůži. Příroda, která vyšla z ovoce poznání dobrého a zlého, je příroda, ve které se až intimně poznává, zažívá zlé, ale stále stejně tak i to dobré.

Podle mého osobního názoru lidský pád do hříchu způsobil katastrofu (přirovnatelnou k výbuchu jaderné elektrárny a následnému ozáření), která změnila životní podmínky na planetě Zemi. Z přírody založené na věčném životě vznikla příroda založená na smrti a v důsledku toho existující životní druhy zdegenerovaly (slovy apoštola Pavla: Byly vydány marnosti), když jedni zdegenerovali na lovce, druzí na jejich oběti. Celý tento proces se však se udál v intencích Boží milosti, Boží lásky a jeho péče o všechny živé organismy. Osobně se domnívám, že tento scénář je v souladu s biblickou zprávou o stvoření jak knihy Genesis a Ježíše Krista, tak i apoštola Pavla.

Lidský hřích tedy vychýlil rovnováhu světa, protože pustil na svět smrt, fyzickou smrt. Když se vychýlí rovnováha, pak systém samovolně hledá rovnováhu novou. Vzniká entropie (chaos), která pak stále roste. A jestliže si představíme přírodu, která je založena na věčném životě, která vyšla z dobrých dokonalých rukou, a proto je sama o sobě velmi dobrá a dokonalá, a když si představíme, že do takovéto přírody vnikne smrt a tím pádem nedokonalost a nevyváženost, pak „energie“, která se tím uvolní, musí být obrovská. V jedné chvíli tu máme přírodu založenou na principu věčného života, ve chvíli druhé je ten princip narušen, v důsledku čehož tu máme přírodu založenou na smrti, na marnosti, na otroctví zkázy. Takováto změna je obrovská, rovnající se „katastrofě“. Jedná se o globální změnu z Božího požehnání do prokletí, o přechod z vlády života do nadvlády smrti.

Nebo, chcete-li, v jednom okamžiku máme přírodu plně napojenou na Boha (srovnejte naplnění „poznání“ Hospodina, Iz 11,9) a v druhém okamžiku přírodu, která je od Boha oddělena hříchem, „smrt“, která je naplňována poznáním už ne Hospodina, ale „dobrého a zlého“. Jako „původem“ eletrotechnik si můžu představit princip zesilovače, kde i malá energie může ovládat tok energie mnohem větší. Obrovskou lavinu může způsobit jediný neopatrný krok, velký požár může způsobit i malá sirka Použil jsem pojem „katastrofa.“ Proč?

Jestliže čteme výklad apoštola Pavla o stvoření a pádu do hříchu, pak, podle mého názoru, uvidíme, že ji apoštol Pavel chápe globálně. Píše, že do světa přišla smrt skrze hřích, skrze neposlušnost Adama. Z Pavlova kontextu nevidíme nic, co by vyvracelo, že se jedná o událost globálního významu. Také, když píše o podmanění tvorstva pod marnost, píše o události globálního významu. Stejně tak když Hospodin Bůh se před potopou dívá na svět, hovoří globálně o veškerém tvorstvu, které pokazilo svou cestu. Muselo se tu tedy stát něco globálního, a zároveň negativního, neboť i hodnocení Boží se z pozitivního („velmi dobré“) stává silně negativní („veškeré tvorstvo pokazilo svou cestu“). Slovo „katastrofa“ je pojem, který jsem použil ve stejné intenci: jako negativní událost s globálním impaktem.

Na druhé straně si bratr Raus nemyslí, že pád do hříchu nějakým zásadním způsobem proměnil i přírodu na zemi. Ale jestliže se tedy ona „katastrofa“ neodehrála, co tedy v tom případě je ona marnost? Musí to být něco, čemu je příroda poddána, ale co zároveň nebylo v přírodě od počátku stvoření. Co to z čistě biologického hlediska může být? V Izajášovi je minimálně popsána příroda, která je založena na plnosti poznání Hospodina. Která plně odpovídá jeho charakteru. Navíc Genesis naznačuje přírodu, která je čistě býložravá (všemu živému dal Bůh za pokrm zelené rostliny). Opět se dostáváme k „velmi dobrému“ – opravdu zde můžeme popřít etickou rovinu tohoto výroku? Co není pouze dobré, co je dokonce velmi dobré, je to, co plně odpovídá našemu plánu a to, co odpovídá našemu plánu, vychází z našeho charakteru, z toho, kdo jsme, kým jsme. Sadista má jiné plány než ochránce přírody, sadista si libuje v něčem jiném, než milovník zvířat, sadista označí za velmi dobré něco jiného, než ten, který soucítí i s dobytkem. Jestliže je tedy příroda z tohoto hlediska pořád stejná, proč tedy Bůh říká, že všechno tvorstvo pokazilo „svou cestu“, to znamená „svůj způsob“ života. Ale jak může příroda pokazit svůj způsob života, když jedná na základě instinktů, které má od Boha?

Pokud je příroda stále stejná, pak stojí na těch samých principech, jako od počátku stvoření. Fyzická smrt nejenom že je v takovém případě v přírodě přítomná již od počátku světa, ale možná je dokonce i nástrojem, který Bůh přímo používal ke své tvorbě. Zde však vnímám rozpor s etickým charakterem Boha a s citacemi, které uvádím, a ze kterých podle mého názoru plyne, že v přírodě se vlivem pádu do hříchu „něco“ odehrálo, že to „něco“ mělo globální účinky a že to „něco“ nebyla změna k lepšímu, ale degradace. Použil jsem slovo „katastrofa“. Přičemž nepopírám, že Bůh degradované druhy živočichů „vyzbrojil“ pro život v nových podmínkách (drápy, čelisti, nové instinkty potřebné pro život v těchto podmínkách apod.).

Problém spatřuji také v tom, že se agresivita, násilí, přežívání silných na úkor slabých, nemoci a další jevy pozorované v současné přírodě legitimizují v tom smyslu, že pocházejí přímo z Boží ruky, že Bůh tyto „nástroje“ používal ke své tvorbě. Osobně nekladu rovnítko mezi darwinismem a nacismem, od toho jsem dalek, nebezpečí vnímám u náboženského darwinismu, protože ten těmto přírodním silám, které jsou z hlediska světské evoluční teorie neutrální (přece např gravitace není dobrá, ani zlá) punc Božích nástrojů – a to už k nacismu, respektive k jeho zlegitimizování, vést může.

Bratr Raus, chápu-li jej správně, vidí v „marnosti“ přesunutí přírody (asi) z Božího požehnání na stranu Božího prokletí. Ano. Ale – jak vypadá příroda založená na Božím požehnání a jak příroda pod Božím prokletím? Opravdu by se, z biologického, fyzického hlediska, jednalo o jednu a tu samou přírodu? Založenou na smrti a evolučních zákonech přežití nejsilnějšího? Příroda, kde není druhá šance?

Jestliže fyzická smrt byla v přírodě od počátku, tak zvířata umírala i před Adamovou existencí. Žehnal tedy Bůh například dinosaurům, nebo byl jejich konec známkou Božího prokletí? A jestliže dinosauří vyhynuli před Adamovou existencí, není to tedy známkou toho, že by příroda byla na straně Božího prokletí i před pádem do hříchu? Jde ze zkamenělin, resp. z evolučně-biologické dějepravy, „vyzkoumat“ nějaký přechod přírody z požehnání do prokletí? Nějaký přechod do marnosti, či dokonce do otroctví zkázy?

Víte, jestli se vlivem pádu do hříchu nezměnila příroda kolem, pak se nezměnilo ani lidské tělo. Pak Boží slova: „Prach jsi a v prach se obrátíš“ neoznamují novou skutečnost lidského těla, ale něco, co bylo v lidském těle už od počátku stvoření. Ale toto tvrzení má také dalekosáhlé konsekvence.

Vždycky jsem se divil, proč my křesťané tolik protestujeme, když věda říká, že například homosexualita je vrozená. Copak to není to samé, co o ní píše apoštol Pavel? Věda říká, že homosexualita je věcí těla a apoštol Pavel píše – to samé! Když jde transexuál na operativní změnu pohlaví, křesťané protestují, že se zde obviňuje Bůh, že si „spletl“ pohlaví, že se pozměňuje tělo, jak ho stvořil Bůh. Ale když jde na operaci novorozeně kvůli vrozené vadě srdeční chlopně, nikdo se nad tím nepozastavuje. Copak touto operací také neříkáme Bohu, že se „nějak“ spletl? Tak proč taky neprotestujeme?

Možná že i kvůli tomu. Jestliže se pádem do hříchu nezměnilo lidské tělo, tak se nezměnily ani vrozené dispozice. Vrozená vada srdeční chlopně nevadí, ta u nás nemá morální rozměr, ale vrozená homosexualita, to je něco jiného. Ale je to skutečně něco jiného? Není také homosexualita, transsexualita a další projevy porušené sexuality prostě tělesná postižení, která zkrátka, na rozdíl třeba od slepoty, nejdou na první pohled vidět?

Víte, když mi bylo dvanáct, třináct let, zamiloval jsem se – do kluka. Nebylo to proto, že by v mém okolí byl nějaký homosexuál a já jeho chování odkoukal, nebylo to proto, že jsem byl zblblý nějakými pornografickými časopisy – věřte mi, ve svých dvanácti, třinácti letech jsem ještě nic takového neměl v rukou. Prostě se to stalo. Dodnes jsem vděčný za tátovu reakci: Totiž, že nebyla žádná. Táta to viděl, ale „přikryl“ to. Neodsoudil mě za to. Nikdy se o tom nezmínil.

Proč o tom píšu? Homosexualitu, nebo možná přesněji a obecněji řečeno „porušenou“ sexualitu máme v sobě všichni. Homosexualitu nechytneme tím, že si před námi někdo kýchne. Stejně tak jako i další stránky „porušené“ tělesnosti: Agresivitu, sobectví, vrozené nemoci. Máme to v sobě. Stačí pozorovat malé děti na pískovišti. Dítě je samo o sobě agresivní a sobecké. Je úkolem výchovy dítě vést.

Ale – jestliže pádem do hříchu nebylo změněno lidské tělo, pak zde hovoříme o sklonech, které jsou v člověku už od stvoření světa. Pak by to byly sklony, které nám dal do vínku dobrý Bůh – pak by to byly dobré sklony. Ale to je v příkrém protikladu s Pavlovskou etikou, která jasně definuje porušenost lidského těla vlivem pádu do hříchu, vlivem Adamova činu. S Adamovým tělem se „něco“ stalo. To něco popisuje Bůh, věřím tomu, slovy: Prach jsi a v prach se navrátíš. Vzal jsem tě ze země, do ní se však vrátíš. Navíc by bylo „něco špatně“ s Boží etikou: Bůh by nás stvořil jako porušené a pak by nás trestal za to, že jsme porušení? To nedává smysl.

S lidským tělem se pádem do hříchu „něco stalo.“ Stejně tak jako s celou přírodou. Člověk není odtržen od přírody, je pevnou součásti přírody. Člověk pádem do hříchu dostal do těla i projevy smrtelnosti: Agresivitu, sobectví, porušenou sexualitu, instinkty potřebné k přežití ve smrtelném světě. Pozměnilo se jeho tělo směrem ke smrtelnosti. Totéž se stalo i v celé přírodě. Vznikl svět, ve kterém poznáváme „dobré i zlé“, nepoznáváme pouze akademicky, školními osnovy, ale poznáváme to intimně, na vlastní kůži.

Možná bychom se měli zamyslet také nad pojmem „poznání“ – ovoce stromu „poznání“ dobrého a zlého. Většinou se zde pojem „poznání“ chápe ve smyslu poznání akademického. Jakoby šlo (pouze) o to, že člověk si vyhradil právo sám určovat, co je dobré a co zlé. Ale to je pouze část významu slova „poznání.“ Slovo poznání má širší význam. Obsahuje v sobě i pojem „zažívání, prožívání.“ Akademické poznání je, řekněme, když se ve škole dozvíme, že kobra je jedovatý had. OK, je to pro nás nová informace, „poznali“ jsme něco nového. Avšak existuje i jiná forma poznání: Když Vás ta kobra uštkne a vy na vlastním těle zažíváte, „poznáváte“, že kobra je jedovatý had. Sama kniha Genesis používá pojem „poznat“ ve smyslu zažívání, prožívání, používá ho například i pro intimní styk mezi mužem a ženou, mezi partnery, manželi, kdy muž „prožívá“ svou ženu, její fyzickou, ale i duševní blízkost, stejně tak žena takto poznává, „prožívá“ svého muže.

Po pádu do hříchu tedy zde máme přírodu, ve které člověk, (a spolu s člověkem celá příroda), prožívá, zažívá, „poznává“ dobro a zlo, zažívá jej na vlastní kůži (nemoci, zločinnost, smrt), poznává je intimně, je s „dobrem a zlem“ intimně, partnersky, až manželsky spojený. Je jen a pouze Boží milostí, že se jedná o ovoce poznání ne pouze toho zlého, ale i toho dobrého.

A je zajímavé, že když Pavel hovoří o poddání marnosti „celého“ tvorstva a jeho otročení zkáze, hovoří tak v kontextu spásy (vykoupení, vzkříšení) – lidského těla. Jakoby toto vše Pavel vnímal tělesně, fyzicky, hmotně a ne (pouze) metafyzicky, filozoficky a akademicky. OK, můžeme říci, že proto byl v ráji strom života, aby vrozené tělesné sklony korigoval. Bůh ale neříká: Jez ze stromu života, abys žil věčně, aby nezemřel, abys nespadl do pokušení. On říká: Nejez ze stromu poznání, protože v den, kdy bys pojedl, bys smrtí zemřel. Pak by pád do hříchu nebyl proto, že by Adam pojedl ze stromu poznání, ale z toho, že včas nedostal „protilék“ proti smrtelnosti, že včas nepojedl ze stromu života. Ale to už je absurdní a přidává to do příběhu něco, co příběh sám neříká. Sám příběh říká to, že problém byl ve snězení ovoce ze stromu poznání, ne v nesnězení ovoce ze stromu života. Tento výklad posouvá příběh do roviny, ve které není. Místo porušení přikázání „nesmíš“ tu je porušení přikázání „musíš“, přikázání, které ani nebylo vysloveno.

Bratr Raus se ptá, že jestli neexistovala na počátku fyzická smrt, jak to, že Adam rozuměl, když mu Pán Bůh řekl, že zemře? OK, možná můžeme říci, že Adam nevěděl, co je fyzická smrt (na druhou stranu, mohl se na to Boha přece zeptat). Ale strom poznání přece nebyl o zkoušce z vědomostí. Přece Bůh prvního člověka nezkoušel: A co, milý Adame, nám můžeš říct o smrti? To spíše byla mnohem více zkouška z důvěry Bohu: Bůh říká, že jezení z tohoto stromu je nebezpečné a ublíží ti. Důvěřuješ Adame více Bohu, který tě varuje, nebo satanu, který říká: Bude to OK?

Můj osobní postoj je tedy následující. Věřím, že Bůh je dobrý, plný lásky nejenom ke člověku, ale i ke všem živočichům a rostlinám (Jonášův příběh!). To není v protikladu s tím, že i tento dobrý Bůh tvoří zlo. Ano, i tento dobrý Bůh stvořil satana, ne proto, aby byl „vedoucím chval“, ale stvořil „ničitele, aby ničil.“ Ano, i tento dobrý Bůh stvořil strom poznání dobrého a zlého, z jehož ovoce pak vznikla příroda, ve které se poznává, zažívá, dobro a zlo intimně, na vlastní kůži, protože to byl člověk, který svým skutkem vyjádřil touhu „poznávat“ dobro a zlo. Ano, i tento dobrý Bůh v „katastrofě“ pádu do hříchu zasáhl svou milostí, aby umožnil všem živým život ve změněných životních podmínkách, a to včetně druhů, které zdegenerovaly do úlohy cizopasníků a parazitů. Nevíme, jaká byla úloha těchto druhů v ráji, ale můžeme na základě biblických míst (Gn 1,29; Gn 6,12; Iz 11,1–9; Ř 8,20–21; Ř 5,11–21) věřit, že cizopasnictví nebylo v přírodě od stvoření světa.

Osobně tedy za hlavní problém evoluce spatřuji právě problematiku fyzické smrti, jak o ní diskutujeme. Byla fyzická smrt od počátku v přírodě, nebo ne? Osobně věřím tomu, že Bible mluví o tom, že fyzická smrt není v přírodě původní – což je v rozporu s evoluční teorií. Myslím si, že to má důsledky pro teologii Božího charakteru a učení o spasení. Evoluční teorie neútočí (ani tak) na Boha jako Stvořitele, ale na Boží charakter (Boží sadismus?) a na Boha jako Spasitele (Před čím Kristus zachraňuje? Před Božím Plánem?). Mám-li tedy pravdu, jaké důsledky by to mělo na výklad ostatních biblických knih a míst?

Vezměme si například příběh o cizoložné ženě. Pokud je můj výklad prvních veršů Bible správný, pak farizeové a zákoníci chtěli ženu odsoudit k tomu samému trestu, ke kterému jsou oni sami, jako každý člověk na této planetě, odsouzeni. Nejedná se o trest menší, než trest Boží, ale o trest ten samý. A pak Kristova věta: Kdo jsi bez hříchu, první hoď na tu ženu kamenem, dostává novou naléhavost. Jestliže jsme sami pro svůj vlastní hřích odsouzeni k trestu fyzické smrti, pak nemáme právo druhé rovněž odsuzovat k smrti, protože jestliže druhé odsoudíme k smrti, odsoudíme tím jen a pouze sami sebe. Neboť jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni a jakým metrem měříme, takovým bude naměřeno nám. Tato naléhavost se pak vine Kázáním na hoře a slyšíme ji i v Modlitbě Páně: Odpusť nám naše viny stejným způsobem, jako my odpouštíme naším viníkům.

V opačném případě by měl pravdu onen „legendární“ katolický kněz, který před jedním masakrem smíšeného katolicko-protestantského města křičel: „Zabte je všechny, Bůh už si je přebere.“ Tento kněz mohl mít pocit, že fyzická smrt v podstatě „nic není“ a Bůh už si najde v obětech ty, které chce spasit a zbytek nechá „věčnému odloučení.“ Ten kněz prostě necítil, že druhé odsuzuje k tomu samému trestu, ke kterému je sám odsouzen. Fyzickou smrt považoval za „pakatel“.

Neboť my, křesťané Nové smlouvy, na rozdíl od lidu Smlouvy staré, bychom si měli být vědomi, že nejsme spaseni tím, že spravedlivý Bůh dá na jednu stranu naše hříchy, na druhou stranu naše dobré skutky, přeměří to, a pak nás přijme za spravedlivé. My bychom si měli být vědomi, že před spravedlivým Božím soudem neobstojíme, že spravedlivým soudem jsme odsouzeni k smrti. Naše záchrana není v tom, že budeme souzeni spravedlivě, ale v tom, že na našem místě byl k (fyzické) smrti odsouzen někdo jiný (Ježíš Kristus) a že v důsledku toho nebudeme souzeni vůbec. Proto „kdo v Něho věří, není souzen, kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno Jednorozeného syna Božího.“ Proto „Nyní není žádného odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši.“

V současnosti jsem diskutoval s jedním věřícím, který by nejraději vyškrtl celý Starý zákon z Bible. Jsou to pro něho příběhy plné genocid cizích národů, připomíná mu to zločiny, které páchá Islámský stát, a v těchto pasážích vidí jakési morální legitimizování tohoto pseudostátního útvaru. Snažím se mu ukázat, že nelze od sebe oddělit Nový a Starý zákon, že spolu tvoří jednotu. Že ano, obdobně jako islám, i křesťanství říká, že za hřích je smrt. Ty příběhy o „genocidách“ – to jsou příběhy o nás. To my jsme tam, pro svůj hřích, zabíjeni. To my jsme „Midjánci“. Ale na rozdíl od islámu říká křesťanství i to druhé: Všichni jsme odsouzeni k smrti, všichni potřebujeme Spasitele, všichni potřebujeme, aby na našem místě zemřel Kristus, aby se nad námi Bůh smiloval. Neexistuje tak svatý člověk, aby Spasitele nepotřeboval. A to, co přijímáme od Boha, tuto nezaslouženou milost sebeobětování, jsme voláni předávat dále. Je to právě sebeobětování Krista, které hrůznost Islámského státu překonává. Právě v tom, že IS zabíjí – a Kristus se nechává zabíjet, aby jiní, právě oni „Midjánci z knihy Numeri“, ty a já, abychom mohli žít. Je to však fyzická smrt, která těmto slovům dává obsah.

My, novozákonní křesťané, jsme v jiném právním postavení před Bohem než SZ židé, proto máme i jiné úkoly od Boha. SZ židé měli být obrazem Boží Svatosti, Božího Soudu, SZ židé byli spaseni ze Zákona, spasení židů bylo z jejich svatosti. Z toho, že někdo spravedlivě ohodnotí jejich život, napravo dá klady, nalevo zápory, pak to porovná a buď přijme, nebo odmítne. Úkolem SZ židů bylo tuto spravedlnost a Boží svatost odrážet ve svém životě. Proto oko za oko, zub za zub. Proto byli voláni, aby například čarodějnici nenechávali fyzicky na živu. Kamenování cizoložníků zahajovali svědci, kteří tím dávali všanc svou svatost. Jestliže svědčili křivě, házeli sami k sobě k odsouzení. Nic na tom nemění ani skutečnost, že spása ze Zákona byla ve skutečnosti nedosažitelná, chiméra. Jak píše Pavel, na základě Zákona nikdo nebyl ospravedlněn, ze Zákona je poznání hříchu. Proto už i v době Zákona zde byl předobraz milosti v Kristu v podobě nejrůznějších obětí.

My, NZ křesťané, však nejsme spaseni z toho, že budeme souzeni spravedlivě, ale z toho, že nebudeme souzeni vůbec, že na našem místě byl odsouzen Ježíš Kristus. A tuto milost sebeobětování, tuto vyšší spravedlnost (viz Kázání na hoře) jsme voláni „roznášet“ dále. Jestliže spravedlivým soudem odsoudíme například čarodějnici k smrti, pak se stejnou spravedlností Bůh k fyzické smrti odsoudí u Posledního soudu i nás. Proto věta: Odpusť nám naše viny stejným způsobem, jakým my odpouštíme naším viníkům, se dotýká přímo Posledního soudu. Tím způsobem, jakým my odpouštíme druhým, takovým nám bude odpuštěno.

A kdy za nás zemřel Kristus? Tehdy, kdy jsme byli svatí? Bezhříšní? Plní Ducha svatého? Nikoliv, Kristus za nás zemřel v době, kdy jsme byli mrtví ve svých vinách. Je to přijetí Kristovi smrti, co v nás probouzí pokání, ne naopak. Toto je „vyšší“ spravedlnost evangelijní milosti, kterou přinesl Kristus a kterou jsme voláni rozdávat dále: Kristus raději sám snesl křivdu, sám na svém těle, svou krví, zaplatil škodu, kterou jsme mu my způsobili, než aby ji vymáhal od nás, abychom my mohli žít. Protože kdyby ji od nás vymáhal, my bychom museli zemřít, protože právě život, fyzický život, je ten „poslední haléř“, který platí Bohu škodu námi způsobenou. Evangelium nemáme pouze hlásat, máme jej i žít.

Jestliže je však smrt nějakým neuchopitelným „oddělením od Boha“, pak se domnívám, že toto vše v podstatě padá. Člověk nemůže druhého odsoudit k „oddělení od Boha“. Pak tedy již neplatí smrtelná vážnost slov, že jakým soudem soudíme, takovým budeme odsouzeni, protože jestliže druhého spravedlivě odsoudíme k fyzické smrti, pak to neohrozí naše postavení před Božím soudem, protože naším metrem je „pouze“ fyzická smrt, přičemž Božím metrem je oddělení od Boha. V tom případě ani nejsme voláni k tomu, abychom snášeli slabosti a viny druhých, protože slabosti a viny druhých vůči nám by pak byly jakoby jiné úrovně a jiné kategorie než naše slabosti a naše viny vůči Bohu. Pak by platily absurdní věty typu: Odpouštím ti, ale na tu šibenici stejně půjdeš, nejdřív mi zaplať, cos mi ukradl a až pak ti já laskavě odpustím. Domnívám se, že otázka fyzické smrti má zásadní dopady na naše chápání evangelia a Kristova učení, na naše etické postoje a hloubku prožívání vlastní hříšnosti ve spojení s neodsuzováním druhých.

Děkuji za pozornost každému, kdo tento článek dočetli až sem. Petr Chelčický v jednom svém spisu napsal, že „nedokáže být stručný“, asi to mám po něm. Bůh Vám žehnej.

p>. Václav Müller, člen společenství při Sboru CB Havířov