Církev bratrská - oficiální web

Jubilejní 20. ročník Modlitby za domov má téma Bůh s námi

2026-08-18T11:03:24+02:00

Letošní Modlitba za domov má téma „Bůh s námi.“ Bohoslužbu budou vést předseda Ekumenické rady církví v ČR a synodní senior Českobratrské církve evangelické Pavel Pokorný a předseda České biskupské konference a metropolita moravský arcibiskup Mons. Josef Nuzík. Při bohoslužbě promluví biskup Mons. Zdenek Wasserbauer a kaplani působící v Armádě ČR, ve věznicích, nemocnicích a v Poslanecké sněmovně ČR. Hudebně bohoslužbu doprovodí Pěvecký sbor Ireny Szurmanové a moderovat ji bude Eliška Zvolánková. Bohoslužba se bude konat za přítomnosti představitelů církví od 15.00 ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech.

Do Modlitby za domov se mohou již nyní v rámci výtvarné soutěžní přehlídky zapojit také děti a mládež svými výtvarnými pracemi, před státním svátkem také místní farnosti a sbory vlastními akcemi a všichni lidé dobré vůle svými modlitbami. Více informací najdete na www.modlitbazadomov.cz. Připojte se k letošní Modlitbě za domov i Vy.

Podcast GrowUP: Cítil jsem Boží volání, abychom si vzali domů mladého bezdomovce

2026-08-17T11:55:34+02:00

Singles+ zamyšlení "Hodí se ke mě?"

2026-07-29T22:49:29+02:00

Také jste již přemýšleli, jestli je někdo pro vás vhodný či nikoli? Většinou je velmi snadné najít, co se nám na druhém nelíbí, v čem by se měl změnit, na čem zapracovat… To jde asi každému z nás. Je snazší vidět chyby u druhých a ne u sebe.

Ona se obléká takhle? To snad není možné! On se neumí navonět? A proč pořád mlčí? Proč je takový a makový… Hledět na povrch nikoli do srdce je další pastí do které se snadno chytáme.

Ale jsem já vhodná pro druhého? Druhého nezměníme. Jediný, koho můžeme změnit jsme my sami.

Přečtěte si zamyšlení na téma “Hodí se ke mě?” od Lenky Mikiskové.

Celý článek najdete zde: https://singlesplus.cz/2024/05/31/hodi-se-ke-me/

Nové číslo časopisu Brána má téma Chyby rodičů. Dají se napravit?

2026-08-12T10:36:54+02:00

Hlavního článku tematické mozaiky se ujal Pavel Raus a vedle ostatních autorů známých jmen čtenáře určitě zasáhne silné svědectví Jany Luhanové. V čísle najdete také rozhovor s Lídou Matuškovou o životě v Keni, ohlédnutí za Výroční konferencí CB v Olomouci a další zajímavé čtení. Určitě nemůžete minout ani otevřený rozhovor s nově ordinovaným kazatelem Antonínem Prokůpkem. Přejeme příjemné čtení. 😊

Afrika je živel

2026-08-03T20:54:20+02:00

Začnu trochu netradičně, v jazyce, který samozřejmě každý hned pozná. (úsměv) Habari Lída. Unavyo vipi?

Tak to jsme rovnou v misionářské zkušenosti – posbíráš si informace, přijedeš na místo – a zjistíš, že všechno je jinak. A dokonce ani nedokážeš položit prst na to, proč. (úsměv) Ta otázka je svahilsky správně, najdeš ji ve slovníku, ale já osobně ji nikdy od nikoho neslyšela.

Tak jak se tě lidé v Keni zeptají, jak se máš?

Zeptají se jen tím slovem „habari“, což znamená „novinky“. A třeba připojí „dneska ráno“ nebo „doma“. A odpověď je vždycky: „Dobře.“ Není to dotaz na reálnou situaci, je to pozdrav. Rozhodilo by je, kdybychom začali odpovídat ve stylu „no, dneska mám těžký den“.

Je vidět, že už máš pár lekcí za sebou. (úsměv) Takže – proč zrovna svahilština a jak dlouho se ji učíš?

V Keni jsme s manželem pět měsíců, s naší třetí parťačkou Haničkou Fišerovou máme, pokud do toho něco nevleze, lekce svahilštiny třikrát týdně. Keňa a tento cíp Afriky je rozdělena na spoustu kmenů. Oproti našim regionálním dialektům si ale tamní kmeny mezi sebou regulérně nerozumí – a svahilština je zastřešující jazyk smíchaný tuším převážně z arabštiny, z afrických jazyků a něco má z angličtiny. Můj muž Jirka říká, že nejhorší je, že není podobná ničemu. Je to výzva jak pro nás, tak pro našeho učitele, který není zvyklý učit dospělé – snažíme se v tom zaběhnutém jazykovém chaosu najít pro nás uchopitelný řád a objevujeme mu gramatická pravidla. Je to dobrodružství. (smích) Ale úžasná věc je, že tam v důsledku dávné kolonizace opravdu všichni mluví aspoň trochu anglicky.

Když se v českém křesťanském prostředí řekne “Lída Matušková”, člověk si okamžitě vybaví Rádio 7 nebo nějaké větší setkání, kde kážeš, moderuješ nebo překládá z angličtiny, případně poradenské centrum UNITED. Do Keni jste ale odjeli žít natrvalo. Vím, že je to na román, ale můžeš se pokusit shrnout, jak ses s manželem dostala až tam a co tam děláte?

U mě příběh téhle misie sahá do mých dvanácti let. Ještě jsem nebyla věřící. Ležela jsem tehdy v cestopisných časopisech, které psaly o oblasti, která je teď naším domovem. Tahle oblast národních parků Masajmara a Serengeti (Tanzánie) mě táhla a přála jsem si tady jednou žít. Pak střih – žila jsem s Bohem a naplno jsem se zapojila do toho, co bylo potřeba v ČR. Za těch 20 let v Rádiu 7 jsem moc vděčná, je to krásná práce, Bohem darovaná. Ale ten dětský sen zůstával někde na pozadí. Někde na začátku jsem měla v modlitbě takové vidění, jak dělám rádio pro Afriku. Viděla jsem ženy, které sedí u rádia v chýši, dost podobné těm, jaké tu potkáváme. Naslouchají nějakému biblickému vyučování a pak se ve skupince modlí, povzbuzují, pomáhají si, dostanou biblické slovo. Tenhle obraz se ve mně zaseknul. A já jsem na to Duchu svatému řekla: „Ano, rozumím a půjdu.“ Šlo jen o to, kdy. A uběhlo sedmnáct let, kdy jsem se několikrát Pána Boha ptala, jestli už je ten čas. A Pán říkal: „Ještě ne.“ A já jsem odpovídala: „V pořádku, práce je tady pořád dost.“ To je důležité – i když člověk na něco čeká, má žít život naplno. Bůh nás vede i během toho čekání, tady a teď.

Jirkův příběh se začal psát zhruba v roce 2020, kdy mu Pán Bůh v jedné vypjaté životní chvíli dal v modlitbě naprosto nečekané pozvání a ukázal mu na zahraniční misi. Pozvání pro muže, který v životě o ničem podobném nepřemýšlel, neuměl jazyky, neměl kontakty. Ale když člověk zaslechne Boží volání a nezpochybnitelně ví, že je to Pán, tak udělá krok víry. A já jsem šťastná, že mám muže, který dělá kroky víry. Tehdy Bohu odpověděl: „Vůbec nevím, co to znamená, vůbec si to neumím představit, ale pokud mě do toho voláš, tak já to pozvání beru.“ Znamenalo to už tehdy udělat některé praktické kroky.

A pak jsme za tímto povoláním začali jít společně. Na přelomu roku 2024/2025 jsme se vypravili na okružní cestu po Africe. Navštívili jsme asi osm nejrůznějších služeb. Nejprve v Keni, pak v Tanzanii. Na všech místech nás velmi oslovilo, jak úžasnou práci tam lidé dělají. A jak jsou pokorní směrem ke své komunitě. Nevymýšlejí vymyšlené, ale snaží se pomáhat lidem na tom místě, kde jsou. Když jsme pak letěli zpátky, tak jsme se na sebe podívali a jeden druhému jsme řekli: „Víš, které místo je pro nás?“ Do té doby jsme to nechávali otevřené. A oba jsme řekli: „Vím.“ A oba jsme řekli místo: oblast Bondo, u Viktoriina jezera v Keni. Místo, které jsme navštívili úplně první v celé té řadě. Našli jsme tam rozestavěnou práci, do které nás Pán Bůh zavolal. Abychom na základech vybudovaných služeb prostě stavěli dál. Konkrétně se jedná o 20 let trvající práci ShineBean, což je organizace, která z České republiky skrze Renatu Rokůskovou z baptistické církve začala na místě práci. To ona za nás prošla těmi slepými uličkami nepopsaného terénu, které služba zpočátku mívá.

Foto Z archivu Lídy Matuškové

I když člověk na něco čeká, má žít život naplno.

To zní jako geniální Boží puzzle… (úsměv)

Pro nás to byl jeden z mnoha zázraků – když nám vyprávěla, jak dlouho se modlí, aby nějaký člověk z Čech, nejlépe pár, byl na místě a tu práci vzal a začal rozvíjet; jak vymýšlí, koho má zkontaktovat, jak by to měla zpropagovat, jak má někomu říct, že by bylo nejlepší, kdyby se přestěhoval do Keni… A místo toho přijdeme my, úplně připraveni, s touhou zapojit se do toho, co dělá.

Dalším zázrakem je rozestavěná stavba služby Hanky Fišerové, kterou čtenáři Brány určitě znají díky její celocírkevní službě vedoucí pěveckého sboru Effatha. Sbor ji do Keni vyslal na rok - předcházelo tomu pár návštěv, a hlavně dva ročníky letních Art Campů, ve kterých Hanka s týmem odsud z ČR investovala do dětí, do kterých nikdo neinvestuje. A ona vytvořila formát, ve kterém se děti setkají na takovém příměstském (asi spíš „příbušním“) táboře, ve kterém společně s lektory dělají divadlo a výtvarné činnosti. Je to prostor, kde se v dětech probouzí nejen kreativita, ale mnohem víc – sebevědomí, odvaha pouštět se i do dalších věcí. Zároveň ale nepřehlížíme ani jejich základní potřeby – na každém campu dostanou pořádně najíst, což je pro některé docela výjimečné – doma někteří z nich jedí třeba jenom ob den, protože jídla není dostatek.

Co s dětmi zážitek z tvorby dělá?

Tým zjistil, že kde se otevře kreativita, tak tam se osobnost rozvine. Obrací se jiným způsobem k Pánu Bohu, protože Bůh je ten největší kreativec a s člověkem se v té lidské kreativitě setkává. Do toho se odehrává i dramatický osobnostní růst, protože děti, které nevidí mnoho naděje, těžko zachytávají svoji hodnotu. V tom stvořitelském momentu, ve zjištění, že sami dokážou něco stvořit, se narovnávají. Moje největší touha je vidět, jak se děti i dospělí z toho lehkého předklonu deprese nebo i hlubokého sklonění se před okolnostmi narovnávají. Děti skrze kreativní činnosti dostávají mnohem víc než jenom zábavu na týden. Hanka to tam v rámci Art Campu zasela už v prvním roce svého působení.

Zdá se to připravené na míru, jako byste přišli domů. Není nemístné ptát se na tvoje první dojmy z Afriky…?

Ale já jsem tam ta nová! (smích) Takže pořád můžeme naprosto zodpovědně mluvit o prvních dojmech. Asi nosná myšlenka pro mě je, že Afrika je živel. Ve způsobu života, v přírodě, ve způsobu řízení, ve všem. Já jsem poměrně dost energický člověk, ale tam jsem zjistila, že mám zdatného sparing partnera – Keňu jako takovou. Má v sobě neskutečné množství energie, která vlastně člověka nutí v každém okamžiku reagovat na okolnosti. Myslím, že se ten dojem ještě časem prohloubí, ale už teď vím jedno: v Čechách jsme zvyklí mít projekt – řekněme, že nakoupit v Lidlu – a s velkou pravděpodobností se to stane – dojedu, nakoupím a vrátím se. Okolnosti, které by do toho vstoupily (třeba uzavřená silnice), jsou něco, s čím se nepočítá. V Keni se ale věci stále dějí a okolnosti jsou to hlavní, co řídí den, co řídí přístup k životu. Člověk zde stále objevuje. Můj muž říká, že nejlépe mu Keňu symbolizuje cesta na naši farmu. Silnice v Africe jsou kapitola sama o sobě, ale naše cesta na farmu je prašná, doslova každý den jiná. Někdy má člověk pocit, že se změní i během pár hodin. Co s ní udělají deště, jak funguje projetí dvou tří náklaďáků. Pořád musíš být koncentrovaná, nelze přepnout na autopilota. Myslím, že to nedělají ani místní, tím spíše my. Vlastně na všechno musíme znova přicházet, protože život okolo vás je pokaždé jiný. To nás dostalo a pořád dostává. Když jsem se teď vrátila do Česka, tak se dívám, když jedeme tou krásnou českou krajinou – a víš, co dělají české lány? Šeptají všššš… vššš… Distingovaně, disciplinovaně se tam ty klasy vlní. A víš, co dělá keňská krajina? Wuáááá!!! Valí se na tebe ze všech stran. Pulzuje. Cestička doslova do odpoledne zaroste křovím tak, že tím pomalu neprojdeš. V Keni je všechno živelné a proudí to.

Tohle může v Evropanovi vyvolat buď naprostý stres, anebo naopak naprostý pocit svobody, protože to musí pustit z rukou. Co to udělalo s vámi?

Asi do nějaké míry kopírujeme misionářské příručky – na začátku skutečně byla euforie, ale velmi brzy člověku dojde, že na nic nemá rutinu, že se vlastně o nic nemůže opřít. Třeba i v mezilidských vztazích. Prostě nevíš, jak fungovat. I pro české lidi jsem se svojí energií byla někdy trochu blázen, ale tam s ní musím pracovat úplně jinak. Protože pro ně jsem prošedivělá dáma, důstojná žena – nemůžu prostě blbnout. A přišel silný respekt. Není to strach, ale bere to energii, úplně jiným způsobem. Někdy si říkáme, proč jsme po dni unavení, když jsme toho zas tolik neudělali. Výkon tady je v tom, prostě projít dnem.

Foto Z archivu Lídy Matuškové

Jak rozdílný je život českého a keňského křesťana?

V Keni, mnohem víc než v Čechách, je třeba rozlišovat, kdo chodí do církve a kdo má skutečně osobní vztah s Ježíšem. Křesťanství je tam obecně přijímáno, žít jako křesťan je přirozené. Jiný příběh ale je žít nejen návštěvami církve, ale i křesťanskými hodnotami. Musím být ale v přístupu k tomuto jevu velmi opatrná, protože to, že se v naší společnosti některé věci nedělají, neplyne z naší morálky, ale spíš z toho, že máme blahobyt. Nevíme, co by to s námi, maminkami, skutečně udělalo, kdybychom viděly, že nemáme co dát dítěti do úst, že pláče a bolí ho bříško hlady. Jestli bychom v tu chvíli nesáhly po nějakém kompromisu, nechtěly si někdy urvat něco málo i pro sebe namísto altruistického dávání přednosti druhým a podobně.

Mluvíš o prostituci?

Ano. V naší oblasti je velmi koloniálním způsobem rozvinutá těžba zlata. Těžaři vytěží surovinu,podemelou vesnici, která se pak propadá, zlikvidují krajinu a jdou dál. S tím ale vytěží i komunitu – v prostředí, kde se zrovna těží zlato, maminky přestávají z políček dřinou získávat to málo, co by děti uživilo, protože rychlejší zisk je posloužit dělníkům. A křesťan se buď může pohoršit, anebo se zkusí postavit vedle nich, podívat se do jejich života, vidět, proč to dělají, a přistupovat k tomu úplně jinak než moralistickým: „Ale to bys neměla!“ To je pro nás obrovský motor – máme naději, že jim můžeme pomoct – vzít za ruku je i jejich děti a naučit je hospodařit na políčku tak, že přinesou domů jídlo, aby maminka mohla zaplatit školné a koupit boty a uniformu za prodanou úrodu.

Jiný kraj… Změnil se ti kromě pohledu na věci i verš, který tě do té doby provázel životem? Oslovuje tě v Keni nějaký víc než v Evropě?

Spíš naopak. Můj životní verš je: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,20)

Tisíckrát jsem to deklarovala, žila a přivlastnila si úplně od samého začátku své křesťanské cesty. Život v Keni to ale posouvá na úplně jinou úroveň závislosti na Duchu svatém v praktických věcech. To je nesmírně zajímavá věc, dovolit Duchu svatému, aby vedl naše kroky, od rozhodnutí, kterou cestou dojet na farmu, až po způsoby služby a její důrazy, které jsou v mnoha bodech tolik odlišné od těch evropských. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ je něco, co v Keni zažíváme každý den, i omyly v tom, jak málo se na něj dokážeme spoléhat. Zažíváme, kolik nás síly stojí, když si něco vymyslíme sami, místo abychom to svěřili Pánu a počkali na něj. Protože Bible říká, je dobré potichu čekat na Hospodina. Hodně záleží na tom umět počkat a udělat věci až v tu správnou chvíli. A ještě bych se v tom verši posunula o kousek dál k verši, který pro mne nebýval tak důležitý, ale teď je to pohled do Keni. Apoštol Pavel tam říká: „Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“

To je přesně ono. Lidé stále ještě věří, že když budou dělat dobré věci, tak to nějak vykompenzuje ty, které třeba úplně nezvládají. Prostě výměnný obchod. Ale kdyby šlo dosáhnout spravedlnosti z dodržování zákona, tak by nebyl zapotřebí Ježíš a jeho milost. A to je vlastně náš úkol – zvát je blíž k Božímu Synu. Nechceme vyrvat to, co mají. Jen je v rámci jejich přesvědčení přibližovat blíž ke Kristu.

Náš zážitek z první cesty: Náš kontaktní člověk na místě, pastor Paul, řekl: „Vezmu vás na návštěvu k panu profesorovi Barakovi.“ Vysokoškolsky vzdělaný člověk – to má v oblasti velký status. Dozvěděli jsme se, že se zabýval nějakým genetickým výzkumem. Měl přes sedmdesát let, to je další status, protože v Africe je úcta ke stáří, ne jako v Evropě, kde je ten věčný kult mládí a staří už jsou na odpis. Zkrátka to byl velmi vážený muž, autorita ve společnosti i v církvi, do které chodil celý život. A pastor Paul nám vyprávěl, že předtím, než my jsme přiletěli, ucítil, že ho Duch svatý vede, aby profesoru Barakovi přinesl evangelium o záchraně. A tenhle muž ve svém věku po desetiletích chození do církve poprvé přiznal Pánu Ježíši právo na svůj vlastní život.

Setkání s ním byl pro nás jeden z nejdůležitějších momentů našeho vision tripu. Přála bych vám vidět jeho naprosto dětskou oddanost. Uvědomili jsme si, že tam lidé mohou chodit do církve, vypadat jako křesťané, požívat velkou úctu, ale že je v jednu chvíli Duch svatý pozve. V tu správnou chvíli. A my na ni budeme čekat, tak jako čekali jeho blízcí. Jeho žena nám říkala, že samozřejmě věděla, že nemá vztah s Ježíšem a že se celá léta za něj modlila. A že den, kdy svůj život dal Ježíši, pro ni byl nejšťastnějším dnem. Pastor Paul měl tu odvahu říct mu, že potřebuje přijmout Ježíše.

A druhý můj verš je z Izajáše 50: „Panovník Hospodin mi dal jazyk učedníků, aby uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.“ Ten den, kdy jsme měli jet k pastoru Paulovi, mě Duch svatý probudil někdy ve čtvrt na pět a dal mi ten verš a já jsem vůbec nevěděla proč. A tak jsem si ho jen založila v Bibli a říkala si, že jeho čas zřejmě přijde. A když jsme přijeli na návštěvu k profesoru Barakovi, tak jsem mu ten verš předala. A ten důstojný a vážený muž měl v očích slzy a řekl: „To jsem potřeboval slyšet.“ A jako dítě začal listovat Biblí a říkal: „Já si to tady zaškrtnu, Pán Ježíš přes to ještě ke mně bude mluvit.“ A já jsem hleděla na tu změnu a na to, jak najednou kapitulují všechny kredity a úspěchy a zůstává jenom to nadšení, že byl nalezen Pánem Ježíšem a opravdu zachráněn.

Jaké další zázraky jste tam zažili?

Zažíváme zázraky v situacích, které nemůžeme ovlivnit, které nedokážeme ani domyslet, kam nemůžeme dosáhnout. Třeba když jsme potřebovali získat pracovní vízum. Nějakou dobu mohou být misionáři v zemi na turistická víza, ale pak je nutné pobyt legalizovat. Byli jsme požehnáni tím, že jsme měli člověka, který se těmito oblastmi zabývá, říkáme mu „půlprávník“. Sdělil nám, že na status akreditovaného misionáře prostě nedosáhneme. Ale existuje status „misionář v profesi“, který má kratší a dražší povolení. Tak jsme zažádali o tohle. A pak se stal ten zázrak: Někdo na úřadě naše žádosti skutečně četl (!), vyhodnotil, že moje služba v TWR je misijní činnost, a sám o své vůli tu moji žádost posunul o level výš. Takže Jirka a Hanka mají dvouletá víza profesionálů a já tříleté levnější. Děkovali jsme za to Pánu, protože jsme dostali víc, než o co jsme prosili. A ještě mám jeden příběh, který se týká naší farmy. Jeden z klíčových projektů, které děláme, je farma, která má dneska bezmála dva hektary, dosahuje až k Viktoriinu jezeru. A na téhle farmě chceme vybudovat různá tréninková políčka a chceme tam přivážet lidi, aby si tam mohli farmaření vyzkoušet a učit se tím. Je tam dost divočina. Navíc když tenhle pozemek prodávali, tak nějak zapomněli říct, že to je záplavová oblast. Když pak přišla doba dešťů, voda úplně všechno, co bylo zaseto, spláchla. Byla to velmi těžká situace. Naštěstí ale Pán Bůh dává i do přírody mechanismy, které pomáhají, a dává moudrost lidem, kteří je dokáží odhalit. A my máme spolupráci s českými permakulturisty a lidmi, kteří se zabývají způsoby, jak si příroda umí poradit sama.

Ta farma je teď postavená úžasným způsobem – s různými remízky, stromy, aby se lámal vítr… A musí být ještě protkána sítí hlubokých kanálů, které tu vodu stáhnou a odvedou do jezera. Na to je potřeba kopáč. Takže jsme poprosili pastora Paula, jestli by nám ho v místní komunitě, kterou zná, nesehnal. Přišel Felix, sympatický mladý muž. Po pár dnech jsme si všimli, že velmi dobře pracuje, jinak než ostatní, třeba že po sobě uklízí nářadí. To se tu neděje. (smích) Tak jsme ho pozvali na večeři, abychom mu pověděli víc. Že farma má být místem, kam budou přijíždět skupiny dětí i dospělých, aby se učili nejen zemědělství, ale i o Pánu Bohu, o tom, kdo jim do té jejich země tu úrodnost dal. A kdo je může narovnat. A Felix povídá: „Já jsem znovuzrozený křesťan a mám od Pána povolání evangelizačně sloužit mládeži.“ A my jsme si říkali: Aha… ale to jde i na farmě, nemusí jen kopat kanály. A mysleli jsme si, že tam někdy časem vznikne i duchovní centrum. Ale následující týden nám Felix povídá: „Začal jsem se bavit s mládežníky z vedlejší vesnice a čtyři uvěřili, vydali život Pánu Ježíši.“ Aha… tak asi musíme tu skupinku začít hned. Narychlo jsme sháněli truhláře, který by tam udělal aspoň nějaké sezení, a Felix nám v tom vydatně pomáhal, protože je vystudovaný stavební inženýr. Když jsem mluvila o beznadějnosti, která v Keni v mnoha věcech panuje, tak jednou z nich je i to, že když už někdo vystuduje, často nesežene práci. Ale Pán Bůh Felixe přivedl k nám a jeho schopnosti stavebního inženýra jsou k nezaplacení.

Na první setkání nepřišli čtyři mládežníci, ale přišlo jich ve třech vlnách celkem asi čtyřicet. A na dalším vydali život Kristu další čtyři. Vůbec jsme to nečekali. Felix je jeden z nich, ale zároveň v nás má podporu, prostor, připravené vyučování a na místě dělá spolu s Hankou to, co může udělat jenom on. Trošku to připomíná ty rádiové skupinky. Vnímáme v tom duchovní stránku naší práce – že nás Pán Ježíš volá, abychom pomalounku a v malém budovali jakési hnutí lidí, kteří u nás něco naberou a půjdou dál. Odjedou do svých míst, třeba vzdálených, a přivezou tam tu „Boží infekci“. A na Felixově příkladě vidíme, že to je to, co Pán Ježíš chce, co dělá, co pro nás připravuje. Abychom byli požehnaně nahraditelní. Protože my jsme na misi vyjeli, když nám s Jirkou dohromady bylo 110 let. (smích) Jednorázový projekt vyprší, finance utečou, lidé zase odjedou zpátky, a tím to skončí. Ale my tu můžeme vybudovat lidi tak, že se oni sami budou schopni uživit z bohatství své země, duchovního i hmotného.

Celou vaši misii jste nazvali „Boží život v Africe“. Odráží se v tom názvu vize, kterou jsi právě popsala?

Ano. Vnímáme, že ten Boží život proudí a naším úkolem není napojit lidi na nás, ale na Boží život, který je v Keni hojný. Nejsme v saharské oblasti, kde je skutečně jen písek. U nás je život a my jen pomáháme se na něj napojit, čerpat z něj a stát se zdrojem. Těšíme se, až se lidé, kterým my posloužíme, sami budou stávat zdrojem pro další lidi.

Foto Z archivu Lídy Matuškové

Misie znamená dělat věci, které jste nikdy nedělali – to je věta z vašich zpráv. Zažili jste už i těžké dny – Jirka byl nemocný. Jak jste tím prošli? V čem se liší marodění v Africe od toho v Evropě?

Největší rozdíl je v mnohem větším vědomí nejistoty, kdyby se stav zhoršil. Kdyby Jirka měl ty vysoké horečky i další den, tak bychom museli hledat lékařskou pomoc. Nevím, jak tam vypadají nemocnice a zdravotní ošetření, nemoc jsme tedy prožívali s mnohem větším respektem. V Čechách prostě víme, že dostaneme špičkovou lékařskou péči, a bereme to jako samozřejmost. Ale osobně jsem velkým přítelem „babských rad“. Moji synkové by mohly vyprávět, co všechno jsem schopná vymyslet, abych nemusela jít k doktorovi. (smích)

Setkání jsou naplánována v nebi, ale modlitby lidí ten nádherný Boží plán ukotví na zemi.

Dotkla ses intenzity modliteb – v nemoci to asi krystalizuje, protože člověk tam mnohem jasněji vidí svoje limity. Co má teď ve vašem modlitebním seznamu nejvyšší prioritu? Nejde jen o naše modlitby – úplně jinak, než když jsme žili v Čechách, si saháme na sílu přímluvných modliteb. Vidíme, že ty věci tu byly postavené ještě před námi. Mám pocit, že lidé, kteří se za nás modlí, to staví svými modlitbami. Mnohokrát se modlí, jak umí, možná řeknou jen „tak jim požehnej“, ale Pán Ježíš si to používá jako stavební materiál. Setkání, jako to s Felixem, jsou jistě naplánována v nebi, ale modlitby lidí nějak ten nádherný Boží plán, ten Boží záměr, ukotví na zemi. Vybarví ho, zhmotní – a na nás už je jen do toho vstoupit. A to je možná odpověď – naše priorita v modlitebním životě je, abychom dokázali být naladění na vedení Ducha svatého tak, abychom nepředbíhali, ale ani nezaostávali, abychom měli v sobě pokoj, když nás okolnosti zastaví, a zároveň viděli, kde je máme naopak překonávat a jít. Protože ho nezbytně potřebujeme. Tohle je nejvíc.

Mluvíš o závislosti na Bohu, tak se zeptám na rovinu: Cítíš se tam Bohu blíž než tady? Třeba i díky přírodě?

Nejsem úplně ten typ, který má setkání s Pánem Bohem v přírodě, takže jsem měla během těch prvních měsíců období, kdy jsem byla Pánu Bohu naopak dál, protože jsem si připadala ztracená. Protože v tom neznámém ho člověk musí objevovat úplně nově. Sama sebe musím objevovat nově. Musím se učit nezaměřovat se na výkon a přijmout, že věci bude dělat on sám, ne já. Vnímáme, že naší misí je jenom žít ten život sám o sobě, ne projekty, ale život. Ale ono se to jednoduše řekne, ale velmi složitě žije. Večer zjistit, že za celý den je jen vyprané prádlo, nakoupeno a uvařeno něco k jídlu… U ručního praní jsem odmodlila hodinu a půl, na nákup se musí často, protože kvůli výpadkům elektřiny nelze dělat zásoby, a cestou na nákup řeším, proč se auto zastavilo a nejede.

Z pohledu výkonné české ženy jsem vlastně neudělala nic. To jsou věci, se kterými musím zápasit.V Česku jsem byla zvyklá, že domácnost je nejokrajovější okraj života. Tam vím, že mě Bůh vede nějakými vyšlapanými cestami – mohu mu sloužit svými obdarováními. Ale v Keni prožívám, že některá moje obdarování jsou úplně uspaná. Jako by tak ruka, kterou jsem byla automaticky schopna vztáhnout ke službě – konkrétně třeba službě ženám – byla amputovaná. Milovala jsem tu službu, šlo mi snadno vstupovat do krajiny ženské duše a dívat se, co tam dělá Ježíš, nebo pomoci obrátit ten pohled právě na něj… Tady to najednou nejde. Ty branky jsou ještě zavřené. Říkám „ještě“, protože věřím, že to je otázka času.

Ano, máte tam celý život před sebou. (úsměv) Kdy se vracíte?

Vracíme se 26. července, protože hned první týden v srpnu máme první Art Camp a druhý týden druhý Art Camp. Tady v Čechách jsme chtěli především navštívit různá místa, sbory, kde bychom vyprávěli o tom, co Pán Ježíš dělá a co se děje v Keni. Dynamického Boha, který zve, je ale samozřejmě možné zažít i tady. A máme i spoustu setkání a lékařských návštěv.

Jaký byl váš nejsilnější prožitek v České republice po měsících v Keni?

Že nejsme zapomenuti. To je úžasné zažít.

Čím by vám podle tebe lidé, které případně zaujal tento rozhovor a vaše misie v Keni, mohli nejvíc pomoct?

Nejvíc stojíme o zájem. Aby nás lidé pouštěli do dění svého života, do svých modliteb a přemýšlení – a všechno ostatní se z toho vyvine. Když necháte vejít nás a Bondo – to místo v zapomenutém kraji Keni, kde do té doby neviděli bělocha – do svého světa a nepustíte ho ze zřetele, když vědomě dovolíte, aby k vám Afrika a Boží život v ní vtrhly se svou živelností, tak se budou dít věci. Potřebujeme finanční pomoc, potřebujeme pomáhat lidem postavit se na nohy a odstartovat věci, které pak dál budou růst samy.

ptala se Eva Macková

Online kurz biblické hebrejštiny II – pro mírně pokročilé

2026-08-04T11:51:05+02:00

Evangelikální teologický seminář otevírá od září navazující kurz Biblická hebrejština pro mírně pokročilé.

Kurz je určen těm, kdo už zvládají základy biblické hebrejštiny a chtějí své znalosti dál rozvíjet. Během dvanácti online setkání se účastníci seznámí s hebrejskými nepravidelnými slovesy a získané znalosti budou postupně využívat při četbě narativního textu knihy Jonáš. Výuka tak propojí další gramatiku s praktickou prací s biblickým textem.

Kurz začíná 16. září 2026 a bude probíhat vždy ve středu od 18:00 do 19:30 online přes Zoom. Výuku opět povede Mgr. Ráchel Slunečková.

Předpokládá se schopnost číst hebrejský text a základní znalost podstatných a přídavných jmen, předložek, číslovek a pravidelných slovesných kmenů. Na jednotlivé lekce je potřeba počítat také s domácí přípravou.

Cena kurzu je 2 700 Kč.

Více informací a přihlášku najdete na webu ETS:

Výtvarná soutěžní přehlídka pro děti a mládež v rámci Modlitby za domov 2026

2026-08-01T06:52:24+02:00

Vážení přátelé,

přijměte prosím naše srdečné pozvání k účasti vás, vašich žáků či vašich dětí na tradiční výtvarné soutěžní přehlídce v rámci 20. ročníku akce Modlitba za domov, jež probíhá vždy ve státní svátek 28. října při příležitosti oslav Dne vzniku našeho samostatného státu.

Téma letošní výtvarné soutěže:
Bůh s námi.

Téma vychází z biblického verše „Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (List Římanům 8,31)

Cílem přehlídky je shromáždit a ocenit tvořivé úsilí dětí, mládeže, rodin, školních i jiných skupin – jako oslavu krásy života a vyjádření vděčnosti za to, co je nám drahé a vzácné.

Vybrané oceněné obrázky budou tradičně prezentovány v přímém televizním přenosu České televize ze slavnostní bohoslužby Modlitba za domov ve sváteční den 28. října. Vedle toho pro vás máme také připraveny zajímavé ceny.

Krása obrázků potěší vás, vaše okolí, nás pořadatele, účastníky bohoslužby i diváky u obrazovek České televize.

Tvořit můžete libovolnými barevnými materiály a technikami ve formátech A4 až A3.

Účastnit se mohou děti a mládež všech věkových kategorií, je vítána i účast žáků speciálních škol.

Uzávěrka soutěže je 15. října 2026.

Tvořte ve školách, v církvi a kdekoliv to bude možné.

Vybrané výtvarné práce budou vystaveny v přímém přenosu České televize.

Více informací a program akce naleznete na WWW.MODLITBAZADOMOV.CZ

Doručovací adresa:
Ekumenická rada církví v ČR
Donská 5 / 101 00 Praha 10

+420 774 219 041/ www.ekumenickarada.cz

Přeji vám hezké a požehnané dny.

Se srdečným pozdravem
Ralf Mošt

organizátor výtvarné soutěže
v rámci přípravné skupiny Modlitba za domov 2026

Singles+ se zapojují

2026-07-02T23:40:42+02:00

brigády na různých místech ČR (BJB Broumov, ČCE Škvorec, CB Kladno a další), kde vlastní síly nestačí (spárování sklepa, úprava zahrady, stavba plotu, malování a další práce)
každoroční balení dárků v rámci Andělského stromu
projekt “Podpoř místního pracovníka” ve spolupráci s Misí pro život včetně možnosti Misijního výjezdu na Ukrajinu
projekt České ruce pro Izrael
a další

Děkujeme všem za dosavadní jakoukoliv podporu (finanční, modlitební, praktickou).

Více informací včetně dalších projektů najdete zde: https://singlesplus.cz/pomahame/.

Služba Singles+ je koncipována jako společenství nezadaných, svobodných či rozvedených věřících lidí z protestantských církví ve věku 25 až 55+ let, kteří hledají povzbuzení, prostor ke sdílení, společným aktivitám a přátelství s lidmi, kteří jsou v podobné životní situaci.

Učednictví – rádcování – zodpovědnost – spolupráce

2026-07-20T11:21:01+02:00

Stal jsem se vedoucím v dorostu rok před odchodem hlavního vedoucího. Byl rok 2015. Předtím jsem neměl žádné zkušenosti s vedením týmu nebo skupiny dětí, přípravou rozmanitého programu, výpravami, tábory a dalšími věcmi. Nevyrostl jsem v církvi, nechodil jsem do dorostu nebo podobného kroužku mimo církev. Z táborů jsem měl spíš špatné vzpomínky. Tehdy jsem byl nováček.

Rok jsem se sžíval se svou rolí vedoucího, abych už další rok musel vést celý klub se vším všudy. Učil jsem se za pochodu. Měl jsem tou dobou dost času a energie, neměl jsem s manželkou tři vlastní děti jako dnes. Roční zkušební doba v pozici vedoucího utekla rychle. Určitě jsem ocenil podporu odcházejícího „hlavase“. Jeho podpora byla rozhodně lepší než žádná. Předal, co mohl. Po deseti letech v roli hlavního vedoucího ale vidím, že předání mohlo proběhnout jinak. Vystihují to právě ta zmíněná slova v nadpisu: učednictví, rádcování, zodpovědnost a spolupráce.

Po dvou letech v roli vedoucího jsem se naučil díky Dorostové unii zapojovat do vedení klubu některé nejstarší děti. Připravují si hry, tvoří programy schůzek, pomáhají s praktickými věcmi (např. připravit klubovnu, výpravu), některým svěřuji menší skupinu dětí, zvu je ke spolurozhodování, diskutuji s nimi směřování klubu – přebírají větší a větší zodpovědnost, vidí mi pod ruce, učí se vést. Ve skautských oddílech a klubech těmto učedníkům říkáme rádci. Tahle spolupráce s mladými dospívajícími mě velice povzbuzuje, a proto chci povzbudit každého hlavního vedoucího, aby investoval svůj čas také do vedení rádců a svěřoval jim víc než aktualizaci nástěnky nebo webu. Nebojte se. Toto je jeden ze způsobů, jak vychovat nové vedoucí, služebníky, když je k tomu od začátku zveme.

Výchova začíná v klubech za běžného provozu. Je to na nás, na současných vedoucích. Dorostová unie k tomu nabízí kurzy Draft, Rádcovská, Vedoucák. Vaši snahu (dřinu) mohou podpořit. Vidíte v nějakém pubertálním klukovi „talent“, pošlete ho na Draft. Bude přemýšlet nad životním směřováním. Už vám někdo šikovný pomáhá? Doporučte chlapci nebo dívce Rádcovskou, zážitkový kurz, kde se naučí připravovat víkendovky, duchovní programy, spolupracovat v týmu, promýšlet svůj vztah s Bohem v kontextu své služby dětem. A Vedoucák je kurz pro dospělé. Určitě bych na tento kurz chtěl jet před 10 lety, když jsem naskočil do vedení. Díky Bohu, že dnes takový kurz existuje, letos proběhl 5. ročník. Už víte, co mají společného slova učednictví, rádcování, zodpovědnost a spolupráce? Vsadím se, že víte.

Dnes se skrze Dorostovou unii snažím doprovázet hlavní vedoucí a předávat jim to, co jsem se za deset let naučil, co jsem slyšel a vyzkoušel. Nejraději mám osobní setkání, byť se někdy odehrávají online. Dost často v mnoha rozhovorech naslouchám a kladu otevřené otázky, aby si vedoucí uvědomil, co chce, co už ví, jaké zdroje má k dispozici.
Určitě máme vždy k dispozici Pána Boha, který slyší naše modlitby. Modleme se za práci s dětmi, za schopnost vedoucích „činit“ učedníky s jeho milostí. Připojte se do modlitební WhatsApp skupiny, kterou najdete TADY

Líbí se vám služba Dorostové unie? Můžete ji podpořit finančně. Můžete darovat jakýkoliv finanční dar na účet Dorostové unie s číslem 33 00 22 99/2010. Více informací: dorostovaunie.cz/zapojtese. Všem, kteří nám pomáhají modlitbou nebo darem, srdečně děkujeme.

Josef Kostelecký

Kompost fórum 2026 na téma Síla skupiny

2026-07-21T16:33:56+02:00

Jednodenní fórum Síla skupiny je pořádané organizací Asociace pro dialog křesťanství a psychologie a projektem Kompost. Zveme všechny, kdo vedou skupiny, k prozkoumávání možností skupinové práce. Ať už jste vedoucí mládeže, člen domácí skupinky nebo pastorační pracovník, čeká vás den plný inspirace i praktických zkušeností.

Teorii si vyzkoušíte na vlastní kůži ve skupinkách, kde zažijete různé přístupy a nástroje pro práci s lidmi. Těšit se můžete na vedení smysluplných rozhovorů, společnou reflexi, rozjímavé aktivity a práci s biblickým příběhem. Zapojeny budou prvky dramaterapie, jako je hraní příběhů nebo ztělesnění metafory.

Konference je určena všem, kdo chtějí proměnit své skupiny v živé prostředí, kde se lidé učí, rostou a objevují Boží působení uprostřed vztahů.

Stabilní bydlení, stabilní život

2026-07-21T11:06:50+02:00

Pro účastníky projektu, kteří se ocitli bez domova nebo jsou ohroženi ztrátou bydlení, Armáda spásy vyhledává menší a cenově dostupné byty v Praze. Obrací se přitom na majitele nemovitostí, kteří jsou otevřeni sociálně odpovědnému pronajímání a zároveň ocení jistotu a podporu zavedené organizace.

Spolupráce s projektem přináší pronajímatelům řadu výhod. Díky garančnímu fondu je zajištěna pravidelná a včasná platba nájemného. Součástí spolupráce je také garance úhrady případných škod způsobených nájemcem. Projektový tým navíc s nájemníky dlouhodobě pracuje, pravidelně domácnosti navštěvuje a pomáhá předcházet problémům dříve, než vzniknou. Další výhodou spolupráce je rychlé zajištění nového nájemníka v případě, že stávající účastník z projektu odejde.

Každý účastník projektu má přitom po celou dobu podporu multidisciplinárního týmu odborníků. Spolupracuje se svým klíčovým pracovníkem a podle potřeby může využívat pomoc specialistů v oblasti dluhového poradenství, zaměstnanosti, zdravotních či sociálních problémů. Projekt vychází z principů Housing First, které staví na jednoduchém přesvědčení: člověk potřebuje nejprve stabilní domov, aby mohl úspěšně řešit další životní těžkosti.

Pro více informací o projektu a možnostech spolupráce kontaktujte sociálně-realitní zprostředkovatelku Romanu Davidovou (tel: 775 880 209, romana.davidova@armadaspasy.cz).

Případně více informací zde
https://www.armadaspasy.cz/sluzby/projekt-stabilni-bydleni-stabilni-zivot/
https://www.stabilnibydleni.cz/

Když se hudba potkává s teologií

2026-07-21T10:07:17+02:00

Roční kurz Hudba v církvi, který probíhá pod hlavičkou Evangelikálního teologického semináře v Praze (ETS), si klade za cíl propojovat kvalitní hudební řemeslo s hlubokou teologickou reflexí a liturgickou citlivostí. Účastníci si z tohoto kurzu neodnášejí pouze teoretické znalosti o harmonii a formách, ale také velmi praktickou zkušenost: tvorbu vlastní písně a následnou práci ve studiu. Z absolventských prací nedávno vzniklo ucelené třípísňové EP s názvem „JSI MŮJ BŮH“, které ukazuje, jak rozmanitě a hluboce lze dnes k tvorbě chval přistupovat.

Šalom: Píseň vděčnosti a pokoje

Prvním autorským počinem na EP je skladba Šalom (hudba a text Ondřej Daneš). Hudebně i textově jde o citlivé vyjádření vděčnosti za Boží blízkost a věrnost v těžkých časech. Píseň staví na silné biblické symbolice, kde se touha po pokoji prolíná s obrazem Krista jako „věčného chleba k nasycení“. Tuto metaforu velmi působivě doplňuje i vizuální doprovod lyric videa na YouTube, který diváka provází procesem pečení chleba, což píseň pevně ukotvuje v každodenní realitě. Moderní, čisté aranžmá dává vyniknout nosnému refrénu, který má velký potenciál najít své místo při společných sborových bohoslužbách. Píseň přináší přesně to, co slibuje její název – hluboké ztišení a pokoj.

Má skálo: Osobní vyznání důvěry

Skladba s názvem “Má skálo” (hudba a text Věra Takácsová, v podání Lucie Soljakové) se opírá o klasické žalmové motivy. Úvodní verše přímo odkazují na Žalm 19 („Kéž se ti líbí řeč mých úst i o čem rozjímám…“). Text funguje jako hluboké osobní vyznání, v němž autorka provolává Boha svou skálou, spásou a hradem, do jehož křídel se může schovat. Hudební složka je velmi citlivě vystavěná – od jemného, niterného klavírního úvodu graduje za doprovodu kapely až do plného chválicího zvuku. Hlas Lucie Soljakové dodává nahrávce patřičnou naléhavost, ale i klid. Autorka dokázala do písně promítnout hluboké teologické základy, aniž by text ztratil na své bezprostřednosti a modlitebním charakteru.

Šedá: Naděje uprostřed všednosti

Třetím singlem na tomto EP je píseň Šedá (hudba a text Milan Šulák, zpěv David Bukáček). Tato skladba se pravděpodobně nejvíce dotýká syrové reality moderního člověka a jeho zápasů. „Šedý čas“ zde symbolizuje nejistotu, všednost či duchovní mlhu, do které se každý z nás občas dostává. O to silněji však vyznívá ústřední motiv celé písně: Boží věrnost a milost, na kterou se lze stoprocentně spolehnout i tehdy, kdy musíme jít úzkou cestou. Civilní a uvěřitelná interpretace Davida Bukáčka dává skladbě velmi blízký tón, přičemž hudební aranžmá si drží moderní a energický ráz. Skladba je skvělým povzbuzením, že ani v těch nejšedivějších dnech nejsme sami.

Kde písně najdete?

Celé EP vzniklo díky skvělé spolupráci absolventů i lektorů – o produkci a aranžmá se postaral David Bukáček, nástroje nahráli zkušení hudebníci jako Daniel Matulík či Zdeněk Tůma a vokály doplnily Jitka Ambrožová a Marie Rusňáková.

Písně si můžete nejen poslechnout na YouTube kanálu ETS Praha, ale také zcela zdarma stáhnout ve formátech MP3 a WAV na oficiálním webu etspraha.cz v sekci Aktuality. Mohou se tak stát vítanou inspirací a novým dechem pro chválicí týmy ve vašich sborech.

Chcete také růst ve službě? Přihlášky prodlouženy!

Pokud sami sloužíte ve sboru hudbou, vedete chvály, píšete texty nebo chcete hlouběji porozumět teologii uctívání, nový ročník kurzu Hudba v církvi 2026/2027 je určen právě vám. Výuka kombinuje víkendová soustředění, sobotní setkání a praktickou práci v nahrávacím studiu pod vedením zkušených lektorů (Johana Ondráčková, Tomáš W. Pavlíček, Tomáš Medek, David Beňa, Daniel Matulík a další). Kurz začíná 11. září 2026 v prostorách ETS v Praze 9 a kapacita je omezena na 16 účastníků. Dobrá zpráva je, že možnost podání online přihlášek byla mimořádně prodloužena až do konce srpna 2026. Neváhejte a udělejte další krok ve své hudební i duchovní cestě – podrobnosti a přihlášku najdete na stránkách etspraha.cz.

Napsala: Kamila Beranová

(Nejen) s Kubou podle Jakuba (1,27)

2026-07-20T11:03:35+02:00

Můžeš popsat svoji cestu od projektu práce s mladými PLAN/E k projektu Pobyty pro Ukrajinu?

Vždycky jsem toužila po spolupráci s mladými lidmi kolem deseti až dvanácti let, protože se mi zdá, že mají lépe „očichanou“ dnešní situaci a vědí, co svět potřebuje. Tak se rodil a tak teď „poletuje“ Plane. A bylo úplně přirozené, když Jakub Zajíc, který také s Plane spolupracuje, přišel s nápadem, že by rád pomáhal Petrovi Húšťovi na pobytech pro sirotky a vdovy po padlých mužích z Ukrajiny. Tak jsme tam za Plane vyslali zástupce – jeli Kuba a Monika jako worshipeři a schopní organizátoři. Monika je všeuměl, který dokáže lidi stejně dobře pobavit jako něco nového naučit, a navíc disponuje dovedností nového cirkusu, což je disciplína, která se v poválečných zónách využívá už dvacet let.

A tak to začalo. A vedle naší běžné produkce a tvorby Plane jsme se najednou ocitli v úplně novém projektu, který začal organizovat Jakub jako svoji prioritu – a narodily se Pobyty pro Ukrajinu. Ukrajinští dobrovolníci byli už v roce 2024 s únavou na pokraji sil a potřebovali pomoct nejen s vlastní náplní pobytů pro sirotky a vdovy, ale sami si potřebovali někde odpočinout. Někde, kde na ně aspoň chvíli nebude působit tlak války.

Pro mě, ať už v tom projektu mám jakoukoli úlohu, je to srdeční záležitost – mohu to duchovně podpírat a mohu být oporou i pro Kubu, protože nás provází spousta i soukromých rozhovorů a modliteb. A za to jsem moc vděčná.

Foto PLANE/E

Duchovní obalení a psychický „restart“, jak jsi ho teď popsala, jste svou péčí poskytli už skoro stovce lidí, kteří pomáhají zoufalým lidem ve válečných podmínkách na Ukrajině. Asi se ale nejedná jen o věřící dobrovolníky. Jak na české křesťanské prostředí reagují?

Většina těch lidí jsou křesťané, ale s těmi, kteří ještě křesťany nejsou nebo stojí na prahu své cesty víry, jsem se setkala při letošních relaxačních dnech, které uzavíraly pobyt pro sirotky a vdovy na konci ledna v ukrajinské Poljaně. Tam jsme měli možnost mluvit s lidmi, kteří třeba poprvé v životě drželi v ruce Bibli. Prošli tím pobytem jako maséři nebo jinak prakticky pomáhající. A bylo zajímavé, že u nich – stejně jako u těch sirotků a vdov – jsme viděli úplnou změnu v obličeji třeba už druhý den. Pán Bůh je pozvedl. Poznávání Bible jim přineslo do života naději a úsměv. A to je něco, s čím jsem se na české půdě zas až tak nesetkala.

Foto PLANE/E

Za ten rok a půl existence projektu jste udělali spoustu práce – pobytů pro ukrajinské dobrovolníky bylo už několik a před sebou máte další. Co je vaším motorem?

V první řadě určitě ti lidé. Když vidíme jejich snahu, když vidíme, že sama ředitelka traumacentra Viktorie má pořád kde brát, protože bere od Boha. To se těžko dá popsat slovy, to se musí zažít. Jinak má ta pomoc různé a různě organizačně i prakticky náročné roviny. V lednu, poté, co jsme se vrátili z Ukrajiny, ještě následovaly pobyty rodin na Kravařích – tam šlo hlavně o zabezpečení dobrého místa a pak už „jen nějaké té zábavy“, aby si mohly dobrovolníci u nás odpočinout. Do organizace se zapojili další lidé z dalších církví. Z našich spolupracovníků tam byli maséři. Celkově to pro nás tedy bylo jednodušší.

Ale teď máme před sebou zatím nejnáročnější akci – v červnu na Slovensku na Králově Lehotě, to je taky novinka, že vyjedeme za hranice. Ale byla to nutnost – potřebovali jsme zařízení, kde by se toho nemuselo mnoho upravovat a kam by se vešlo 140 lidí. To už není malá skupina. Na to se nabalují další dobrovolníci, přátelé. Ale i duchovní a finanční pomoc v tom mohutně roste. Já tam nebudu moct být osobně, ale mým úkolem je, aby i slovenská církev a dobrovolníci, kteří tam přijedou pečovat, mohli sami z tohoto programu čerpat a dostávat naději, že s Pánem Bohem je možné projít i nebezpečnými situacemi k většímu poznání Boha i lidsky k budování vlastní osobnosti. Za to se modlíme a to teď hledáme – jak to slovenské církvi zpřístupnit, aby se ti, kteří budou cítit do projektu Boží povolání, mohli přidat.

Zmínila jsi Viktorii Raychynets – ukrajinskou psychoterapeutku, která dělá mezi vdovami na Ukrajině neskutečnou, životy zachraňující práci. Jezdí se skupinami na Pobyty pro Ukrajinu jako ten, kdo tam slouží terapiemi, nebo jako ten, o koho se pečuje?

Jako ten, o koho je pečováno. Měla jsem velikou radost, když jsem v listopadu v Olomouci viděla, že se jí opravdu podařilo z role pečujícího vystoupit. Trochu jsem se bála, že tu svoji terapeuticko-pastýřskou úlohu nebude schopná opustit. Na ní není moc vidět únava – je stále stejně usměvavá a nabitá energií. Ale měla jsem dojem, že jakmile vstoupila do toho útulného, upraveného hotýlku, že přepnula. Možná si i vzpomněla na dobu, kdy žádná válka nebyla – věřím, že si mohla odpočinout.

Dobrovolníci s první dámou Foto PLANE/E

Prezident republiky Petr Pavel a paní Eva Pavlová přijali ve středu dne 12. listopadu 2025 na Pražském hradě dobrovolníky a organizátory projektu Pobyty pro Ukrajinu. Bylo to plánované? Co takové ocenění pro tyhle dobrovolníky znamená?

Začnu od konce. Myslím si, že to pro ně znamená strašně moc. Válka je opotřebovávací mechanizmus a i ten největší borec, i ten, kdo si zvykl na drony nad hlavami každý den – i ten ztrácí energii. Protože je to pořád dokola. Není jasně vidět, kdo je na tom hůř – možná máte před očima ty viditelně zraněné. Tihle dobrovolníci to z Boží milosti přežívají ve zdraví, ale to neznamená, že jsou na tom dobře. A neznamená to ani, že svoji úlohu umí vidět pořád jako důležitou a Bohem používanou. A právě přijetí panem prezidentem – ačkoli jsme dlouho nevěděli, jestli to vyjde – byla pro našeho hosty nesmírně důležitá zkušenost, že je hlava nějakého státu ocení, chce jim podat ruku a soucítí s nimi. Krásné bylo setkání s paní Pavlovou, její zájem i o návaznou komunikaci. A pro mne osobně byl nejsilnější zážitek celého pobytu, když Viktorie dávala panu prezidentovi dárek – obraz, na kterém byla zobrazena část nejtěžších momentů, které se ve válce staly, a uprostřed těch situací neochvějně stál náš Pán. A Viktoria tak všem byla na tom obrázku schopna srozumitelně vysvětlit evangelium pro Ukrajinu a vlastně pro nás všechny.

Pikantní na tom bylo i to, co bylo „za tím“. Jedna moje dobrá spolupracovnice a modlitebnice zajásala, že jsme dostali pozvání na Hrad s tím, že se modlí, abychom mohli říct panu prezidentovi evangelium. Skepticky jsem se pokusila dostat ji nohama na zem. (smích) Ale když jsem viděla, jak Viktoria předávala to, co je pro ni v životě nejdůležitější, tak jsem si na tuto sestru vzpomněla – že se modlila právě za tuhle chvíli. Od té doby si dávám pozor na to, za co se modlí. (smích)

Čím je tento projekt pro tebe samotnou? S jakými motivy a očekáváními jsi do toho šla a jak to vidíš dnes?

Ten projekt se do světa otevřel v lednu 2025. Vypadá to jako megaprojekt, ale to velké v něm způsobil Pán Bůh, ne my. Za tu dobu se nesmírně změnila spousta věcí. U lidí, kteří jsou v tom projektu aktivní, vidím růst. Rychlý růst, který normálně odpovídá spíš rokům než měsícům. Pro mě samotnou je to potvrzení. Věřím tomu, že přišla doba, kdy to nejdůležitější mohou vést mladí lidé. Protože mají jiný nadhled, do jiné situace se narodili a mají v sobě motor, který je pouští dál. A mají energii, kterou jim dodává Hospodin. V církvi je velmi potřebujeme. Moc bych si přála, abychom předávali lidem, jako je Kuba, vedení služeb, ve kterých stojíme, protože oni dokážou současným způsobem, rychlostí i jazykem vést projekty, se kterými my bychom si už nevěděli rady.

Podcast GrowUP: rozhovor s Kamilou Beranovou - Vizuál církve & autorské chvály

2026-07-20T10:14:10+02:00

Bůh mezi Romy

2026-06-15T10:16:42+02:00

Začalo to ve chvíli, kdy mě kamarád oslovil jako zastupitelku města Litomyšle s otázkou: „Hele, ty partičky Romů před Billou a v podchodu – když jdu kolem, tak už se docela bojím. Co s tím budeš dělat?“ Nedělali nic závažného, jen byli hluční a znervózňovali kolemjdoucí. Moje první reakce ve stylu „no co – nic“ ale postupně přešla do přesvědčení, že to opravdu problém je a že to tak nevnímá jen on, ale delší dobu už i město. Začala jsem přemýšlet nad tím, co je to za teenagery a proč se tam takhle scházejí. A došla jsem k závěru, že jediná cesta je, aby jejich životy proměnil Pán Ježíš.

Začala jsem pátrat na poli sociální práce, mluvila jsem s různými lidmi. Rodící se projekt, který by mohl situaci v Litomyšli řešit, jsem nazvala „Naše partičky“. Protože ty děti jsou naše, jsou součástí naší komunity – a my se o ně potřebujeme postarat. Na schůzce, kde se sešlo asi 40 lidí, protože starosta pozval zástupce škol a všech možných organizací, které s těmi dětmi přijdou do styku, jsem otevřeně řekla, že nejlepší cesta je nabídnout jim evangelium. A pomyslela jsem si, že mě budou mít za blázna. (úsměv) Ale Pán Bůh dal, a oni to nějak pochopili a řekli k tomu svoje ano.

Musím říct, že naše zastupitelská platforma je vstřícná a vzájemně si naslouchající, město vnímáme společně a velmi hezky, rozumíme si napříč stranami. Nějaké konkrétní startovní body už jsem měla připravené. Jedním z nich bylo najít křesťanského streetworkera, který s těmi dětmi bude pracovat. A zastupitelstvo mi dalo zelenou. Tým dobrovolníků kolem mne už existoval – v Litomyšli funguje rozsáhlá práce s ukrajinskými uprchlíky, kteří se nachází na pomezí města, Rodinného centra a Církve bratrské – a tento tým se se mnou vrhl i do tohoto projektu. Je to ta největší pomoc, úžasná nosná síla!

Hledání streetworkera bylo intenzivní, trvalo asi čtyři měsíce, hodně jsem se pohybovala v romských komunitách. Bůh mi otevřel zase úplně nové obzory. Dala jsem si předsevzetí, že každé ráno cestou do práce zavolám dvěma lidem – buď někoho na tu práci oslovím, nebo dostanu kontakt, na který zavolám další ráno. Ale po pár měsících mi ty kontakty došly. Už nebylo kde brát. Všechny dveře jsme měli otevřeny – podporu města, zajištěné financování v rozpočtu Rodinného centra, plán, kde by se ty děti scházely a jak by se s nimi pracovalo. Hodně jsme se za to modlili a čekali, co bude. Všechno jsme měli, jenom toho člověka ne. Ale já jsem si říkala, že pro nás Pán Bůh přece musí někoho mít. A pak jsem jednou jela s kamarádkou autem a vyprávěla jsem jí, čím zrovna žiju. Projížděly jsme právě Českou Třebovou a já si vzpomněla na kluka, který tam bydlí – a který by mohl něco vědět. Hned z auta jsem mu zavolala – a on mi dal číslo na Janu Hrehovou, romskou pastorku z Apoštolské církve v Benátkách nad Jizerou, kterou potkal na romské konferenci.

Hned večer jsem vytočila její číslo, a jakmile zvedla telefon a já se představila, spustila jsem celou tu story. Že jsem zastupitelka, co děláme, že se chceme křesťansky věnovat Romům a že potřebujeme pomoct. Celou dobu byla potichu – a já si pomyslela, že je to další člověk, který si myslí, že jsem úplný magor. Ale pak řekla, že je to „prostě úžasný“! A pak už ani nevím, co říkala, protože jsem si od první vteřiny, co jsem ji slyšela, říkala: „Pane Bože, to je ona!“ Ale hned v té druhé vteřině mi bliklo, že je na severu a má svoji organizaci a práci, že to ona být nemůže. (úsměv)

Velmi rychle jsme se seznámily a na romské konferenci, kde jsem o celé věci mluvila přede všemi (a doufala, že se mi sami budou hlásit do služby), jsme se poprvé potkaly. Ale nikdo tam na moji výzvu nereagoval. Jen to její srdce – v rámci projektu Klíče a klíčky se stará o spoustu dětí. A začali k nám do Litomyšle z toho severu jezdit. A mezitím se nám na místo streetworkera přihlásila dívčina, která začala s Janou pracovat. Když přijeli poprvé, byla to Jana s manželem a dětmi a skupinka křesťanských romských teenagerů s cajonem a kytarou. „Prostě půjdeme po Litomyšli a posbíráme je. A pak přijdeme do kostela a budeme opékat buřty,“ to byl jejich plán. Říkala jsem si: no tak dobře, snad někdo přijde. Začali na nádraží, pak šli po hřištích – a večer jich ke kostelu přitáhli skoro šedesát. Stali se pro naši romskou komunitu táhlem, jakým bychom my sami nikdy být nemohli.

Doteď mi ten moment, když se mi vybaví v paměti, žene slzy do očí. Mnohdy člověk opravdu nechápe, jak mocně Pán Bůh žehná. Jsou to emočně velmi náročné chvíle – síla pozitivních emocí je někdy přemáhající. I to, že ty naše romské děti mají touhu a zájem o to, nechat se otesávat Božím slovem. Nečekala jsem to.

Samozřejmě nebylo všechno hned růžové – žijí své životy přítomností a okamžikem, ve kterém svůj temperament nasadí naplno, a pak se to rychle zhoupne zpět. Takže když přijede Jana, tak moc chtějí být aktivními křesťany, a pak zas pár dnů jejich zájem upadá. Ale dneska už je vidět, jak se jejich komunita proměňuje. Vnímáme ty posuny – jsou klidnější, zdraví okolní lidi, hrajeme s nimi fotbal… Jsou to drobnosti, ale lidé si toho všímají.

V lednu jsme se rozloučili se streetworkovou pracovnicí. Pomohla nám to nastartovat a jsme za ni vděční. Dojíždění Jany z takové dálky je ale náročné, tak hledání někoho stálého, kdo by mohl být s těmi dětmi v ulicích i přes týden, začalo nanovo.

Místostarosta nám řekl, že bychom potřebovali romského chlapa – a toho prostě neseženeme. A já jsem mu na to řekla, že jestli Pán Bůh bude chtít, tak ho seženeme. Ale projekt byl vypsaný a my jsme ho – kvůli dotacím – potřebovali sehnat do začátku dubna, tedy do 14 dnů. A já jsem měla ještě méně času než poprvé – začali jsme pro ty děti renovovat bývalou železniční výtopnu na komunitní centrum, aby se měly kde scházet. Teď je to hrubá stavba. V kostele je to fajn a lidé jsou velmi vstřícní, ale takovou dávku romské energie málokdo snese. (smích) Rádi bychom, kdyby v Litomyšli vznikl romský sbor. Od začátku máme jasno, že by to byl sbor Apoštolské církve, kterou v Litomyšli ještě nemáme. Byl by to první sbor Apoštolské církve založený Církví bratrskou. (smích)

Ale zpět ke streetworkerovi. Bylo to na modlitby. Hodně moc. A čtyři dny před prvním dubnem, kdy měl ten projekt začít, za mnou přišla vedoucí OSPODu s tím, že se seznámila s úžasným romským chlapem, Robertem, který bydlí nedaleko, a o projektu mu řekla. A on o ten projekt projevil velký zájem. Hned jsem mu zavolala. Druhý den jsme se sešli, vzal si čas na rozmyšlenou. A 30. března mi zavolal, že do toho s námi půjde.

Takže máme vysokoškolsky vzdělaného úžasného romského chlapa, učitele, s obrovskou láskou k dětem. Jana do Litomyšle dál přijíždí jednou týdně, ale Robert je s těmi dětmi skoro denně. A do toho budujeme komunitní centrum.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co mám před sebou, tak bych mu prostě nevěřila. Řekla bych mu, že se zbláznil. Je to jako jízda na divoké vodě. Vyrostlo to neuvěřitelně rychle, živelně, vlastně jako s těmi Ukrajinci. Ale je to plné Boží milosti, zázraků a dobrých srdcí. Vidím na tom, že moje představy o tom, jak kdo věří, jsou jen představy a skutečnost může být jiná – a že církev je víc než registrace u nějakého sboru. Boží církev prostupuje prostorami, které se vůbec nezdají být církevní. Učím se, jak může vypadat víra, i to, že ji mám respektovat a věřit, že to víra opravdu je. Není to pro mne těžké, je to pro mne objevné. Ta rozmanitost je osvobozující a obohacující.

Vždycky jsem věřila, že Pán Bůh je mocný a že ve složitých situacích pomáhá. Ale teď to velmi intenzivně žiju.

QR Podpora projektu, více na https://klub-vytopna.cz

Singles+ zamyšlení "Být single se ti nemusí líbit"

2026-06-29T21:57:55+02:00

Být nezadaný není jen čas čekání!

Je to čas, kdy se připravujeme, zkoumáme sebe i věci okolo sebe.
Čas naděje. Tento čas má svůj účel.
Čas, kdy máme žít svůj nejlepší život!
Čas, ve kterém se máme propojovat se společenstvím.

Život nezačíná svatbou. Život se děje právě teď! Ať je tvojí prioritou žít svůj život teď a tady, dobře a s Bohem!

Přečtěte si zamyšlení na téma “Být single se ti nemusí líbit” od Olgy Kačenkové.

Celý článek najdete zde: https://singlesplus.cz/2024/04/30/byt-single-se-ti-nemusi-libit/

ČBK, ERC a Vězeňská služba ČR podepsaly aktualizovanou dohodu o duchovní službě ve věznicích

2026-07-08T10:59:16+02:00

Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví a Vězeňská služba podepsaly aktualizovanou dohodu o duchovní službě ve věznicích.

Generální ředitel Vězeňské služby České republiky genmjr. Mgr. Tomáš Hůlka, LL.M., předseda České biskupské konference arcibiskup Josef Nuzík, předseda Ekumenické rady církví Pavel Pokorný a její generální sekretář Marián Čop podepsali novou dohodu o duchovní službě. Dokument aktualizuje pravidla spolupráce mezi Vězeňskou službou, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví při poskytování duchovní péče ve věznicích, vazebních věznicích a ústavech pro výkon zabezpečovací detence a nahrazuje dosavadní dohodu z roku 2013.

Nová dohoda reaguje na zkušenosti získané během více než deseti let fungování vězeňské duchovní služby a upřesňuje postavení vězeňských kaplanů i dobrovolných duchovních. Stanovuje podmínky jejich pověřování a působení a potvrzuje společnou odpovědnost církví a Vězeňské služby za vytváření prostoru pro duchovní podporu osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody či zabezpečovací detence.

Duchovní služba je určena nejen obviněným, odsouzeným a chovancům, ale také příslušníkům a zaměstnancům Vězeňské služby a jejich blízkým. Jejím posláním je poskytovat pomoc při řešení osobních, existenciálních, duchovních, etických a morálních otázek. Využívání této služby je dobrovolné a založené na respektu ke svobodě náboženského vyznání a svědomí každého člověka.

„Duchovní služba ve věznicích pomáhá lidem hledat naději, převzít odpovědnost za vlastní život a připravovat se na návrat do společnosti. Jsem rád, že dlouholetá spolupráce mezi církvemi a Vězeňskou službou získala novou podobu, která odpovídá současným potřebám a zkušenostem z praxe,“ uvedl předseda České biskupské konference arcibiskup Josef Nuzík.

Generální ředitel Vězeňské služby Tomáš Hůlka zdůraznil význam duchovní péče jako součásti práce s vězněnými osobami: „Duchovní služba ve věznicích je v dnešní době nedílnou součástí práce s lidmi ve výkonu trestu odnětí svobody. Pomáhá jim hledat v náročné situaci nový směr, posilovat odpovědnost a připravovat se na návrat do běžného života. Vedle bezpečnosti a odborného zacházení s odsouzenými představuje duchovní služba důležitý prvek podpory osobní změny a resocializace. Dlouhodobé spolupráce s církvemi si velmi vážím.“

Předseda Ekumenické rady církví Pavel Pokorný ocenil ekumenický rozměr služby: „Vězeňská duchovní služba je příkladem konkrétní spolupráce křesťanských církví ve prospěch lidí, kteří se ocitli v náročné životní situaci. Nová dohoda potvrzuje naši společnou snahu být nablízku těm, kteří hledají podporu, povzbuzení a nový začátek.“

Součástí dohody je také zakotvení činnosti Rady pro duchovní službu ve věznicích a ústavech, v níž jsou zastoupeny Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví i Vězeňská služba České republiky. Rada se podílí na řešení koncepčních otázek a dalším rozvoji duchovní služby ve vězeňském prostředí.

Vězeňská duchovní služba působí v českých věznicích již téměř třicet let. Na její činnosti se podílejí vězeňští kaplani i dobrovolní duchovní z řady křesťanských církví působících v České republice. V současnosti působí ve vězeňské službě 60 kaplanů a cca. 200 dobrovolných duchovních z různých křesťanských církví. Duchovní péče je dostupná ve všech věznicích a vazebních věznicích v České republice.

Monika Klimentová

tiskové středisko České biskupské konference

Ekumenická rada církví podporuje Velehradskou výzvu

2026-07-07T13:35:30+02:00

Ekumenická rada církví vítá Velehradskou výzvu. Připojujeme se k tomuto hlasu, který volá po respektu vůči druhému člověku, naslouchání, skutečném dialogu a hledání porozumění. Různost názorů je přirozená. Je dokonce potřebné a užitečné, abychom se nebáli své názory vyjádřit a s druhými diskutovat. Je však třeba přitom nepodléhat nenávistným projevům, nenechat se vyprovokovat a zachovat vlastní důstojnost. Tento postoj vychází z hlubokých kořenů apoštolské tradice: „Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji… Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“ List Jakubův, kapitola 3, verše 7-10 a 17-18.

Pavel Pokorný, předseda ERC

Začněme u sebe

Velehradská výzva: smíření a porozumění

Naše země nepotřebuje další rozdělování. Potřebuje více lidí, kteří budou hledat to, co spojuje.

Vidíme, jak naši společnost oslabují polarizace, nedůvěra a agresivita. Proto chceme připomenout, že smíření, dialog a vzájemná úcta nejsou projevem slabosti, ale podmínkou dobré budoucnosti naší země.

Výzva ke smíření je náročná. Je to zápas, který každý vedeme především ve svém vlastním srdci. Přesto nechceme rezignovat. Chceme se učit překonávat sami sebe, naslouchat druhým, hledat v nich dobro a dávat přednost tomu, co spojuje, před tím, co rozděluje.

Tuto výzvu pronášíme na Velehradě, na místě, kde byly položeny základy naší duchovní identity, vzdělanosti a státnosti. Inspiruje nás cyrilometodějská tradice i odkaz Antonína Cyrila Stojana, který celý život spojoval lidi.

Proto vyzýváme všechny lidi dobré vůle, aby se pokusili žít podle Kodexu Velehradské výzvy. Každý z nás může svými každodenními postoji a skutky přispět k většímu porozumění, smíření a důvěře v naší společnosti.

Kodex Velehradské výzvy má pět sloupů:

MĚJ ÚCTU KE KAŽDÉMU ČLOVĚKU, I KDYŽ SMÝŠLÍ JINAK NEŽ TY.
Dříve než soudíš, snaž se porozumět. V Každém člověku je důstojnost, která nás spojuje. Každý nese svůj vlastní příběh, zápasy i rány, které často nevidíme.
HLEDEJ VŽDY TO, CO SPOJUJE, NE TO, CO ROZDĚLUJE.
Rozdílný názor nemusí být nepřítelem. Pravda roste v dialogu, ne v nenávisti. Ve druhém člověku se snaž nejprve vidět dobro, i za cenu, že se někdy mýlíš.
NASLOUCHEJ DŘÍVE, NEŽ ODPOVÍŠ.
Mnoho konfliktů vzniká z nepochopení. Dej druhému člověku pocítit, že je slyšen a brán vážně.
BUĎ PRVNÍ, KDO NABÍDNE SMÍŘENÍ.
Odpuštění není slabost, ale síla, která obnovuje vztahy, rodiny i společnost. Odpouštěj nejen přátelům, ale i těm, kteří ti ublížili nebo které pokládáš za nepřátele.
PŘINÁŠEJ NADĚJI, MODLI SE A PRACUJ PRO POKOJ.
Nešiř strach, pohrdání ani beznaděj. Buď člověkem pokoje, který spojuje lidi a připomíná, že bratrství je možné. Velehradská výzva bude úspěšná tehdy, když se stane součástí našich každodenních rozhodnutí.

Zkusme každý promyslet následující tři kroky:

OSOBNÍ ZÁVAZEK. Pokusme se každý zavázat, že budeme hledat to, co spojuje, jednat s úctou, naslouchat druhým, odmítat nenávist a usilovat o dobro druhých i o dobro společné.
JEDEN KONKRÉTNÍ SKUTEK. Je-li to možné, udělejme každý den jeden skutek smíření, porozumění nebo pomoci druhému člověku.
KAŽDOROČNÍ OBNOVA NA VELEHRADĚ. Zkusme tuto výzvu každý rok na Velehradě znovu promyslet, reflektovat a obnovit.

Podcast GrowUP: LOGOS - Jak se nám slovo “Slovo” vlastně ztratilo v překladu?

2026-07-07T11:12:16+02:00

Bublinář v Božích službách

2026-03-23T08:28:39+01:00

Vystudoval jste teologii a učitelství. Učil jste na základní škole – a jste ve vedení křesťanského sboru. Kudy vedl váš profesní chodníček?

Studoval jsem na gymnáziu a moje vyhlídky směřovaly k tomu stát se prvním „rodinným intelektuálem“. V podstatě bylo jasné, že mě čeká vysoká. Ale první hodně velká výzva, do které mě Bůh postavil, bylo povolání k tomu, abych po gymplu na vysokou školu NEŠEL. Bylo to velmi těžké nejen pro mne, ale i pro mé rodiče. Jeden z nejtěžších okamžiků pro mě byl, když jsem stál přede dveřmi (hrozně jsem se potil) a měl jsem jít dovnitř a říct rodičům: „Mami, tati, vím, že byste ze mě chtěli mít profesora, ale já si přihlášku na vysokou školu nepodám. Místo toho půjdu dělat dobrovolníka.“ Tak jsem se pustil do ročního dobrovolničení v projektu Nová generace. Jeden den v týdnu jsem chodil na brigádu do Informačního centra v Kutné Hoře, abych si zaplatil sociální a zdravotní, a zbytek jsem dělal zadarmo. Díky Bohu se podařilo sehnat sponzory, kteří mi platili aspoň cestovné, když jsem jezdil po mládežích a po sborech. Na přelomu roku 2015–2016 jsem objel snad padesát mládeží napříč denominacemi – a bylo to skvělé, hrozně mě to bavilo. Ten rok byl intenzivní v mnoha věcech – jednak v poznávání sebe sama, pak v rostoucí důvěře v Boha – v poznávání, jak funguje víra, protože jsme mnohdy opravdu neměli peníze nebo mládeže začaly ty návštěvy rušit… Nevěděli jsme, co bude. To byla velká Boží škola, byl to zásadně formativní rok v mém životě. Je to deset let a hodně věcí se změnilo, ale čerpám z toho extrémně a dodnes.

Ale pak jste na tu vysokou šel…

Věděl jsem, že mě Bůh volá, abych šel dělat dobrovolníka, ale netušil jsem, na jak dlouho to bude a co bude potom. V průběhu služby v Nové generaci jsem začal vnímat povolání do kazatelské služby. A tenkrát jsem si řekl: Potřebuji se naučit jednat s lidmi a nějaké základy řečnictví a psychologie – tak jsem se vydal na pedagogickou fakultu. Přišlo mi to nejblíž tomu, co jsem chtěl prakticky dělat. Do toho jsem chtěl studovat nějakou biblickou školu, ale protože jsem vyrostl v křesťanském prostředí poměrně blízkém letničnímu hnutí a Nová generace byla naddenominační, ale také hodně charismatické prostředí, tak jít na stejně založenou biblickou školu by pro mě bylo jen utvrzování se v tom, co už jsem znal. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na evangelickou fakultu a zkusím trochu rozbít tu víru, kterou jsem do té doby měl. Chtěl jsem se umět zabývat vírou i z druhé strany. Dokázat dát lidem normální dobré odpovědi, ne fundamentalistické. Tak jsem začal najednou studovat v Praze teologii a v Plzni pedagogiku. Jedno dálkově, druhé jako denní studium. Do toho jsem další tři roky – díky dárcům už na půl úvazku – fungoval v Nové generaci. Z toho jsem si platil živobytí.

Čím se cítíte být víc – učitelem nebo teologem?

Řekl bych, že nejvíc se cítím být Božím dítětem, rodičem a člověkem, který pořád něco aktivně podniká. V průběhu toho studia jsem se oženil a narodilo se nám dítě. Pak přišlo období, kdy jsem cítil, že mám v Nové generaci na té pozici, na které jsem tam pracoval, skončit. Opět se mi do toho nechtělo. Ale ukázalo se, že jsem tomu porozuměl špatně, takže výsledek byl, že jsem další tři roky dělal národního vedoucího celého toho projektu místo Petra Rattaye. A pak jsem to předal a začal jsem učit na základní škole. A do toho se promítaly bubliny, které vznikly v roce 2016 – a z té zábavy se stala moje profese. Takže teď už neučím.

Vypadá to, že „v akci“ jste jak ryba ve vodě – víc akcí najednou, pořád v pohybu… Co by se s vámi stalo, kdybyste zpomalil?

Dobrá otázka (smích), teď už na ni znám odpověď. Před rokem bych ji neznal. Nutno podotknout, že jsem jel naplno už před tím dobrovolničením – od svých 18 let jsem vedl mládež, English Campy, chodil jsem na brigády, sloužil jsem ve sboru atd. Asi bych řekl, že naplno žiju od svých 14 let, kdy jsem Bohu vydal svůj život a objevil jsem, co do mě vložil. Teď, na podzim 2025, se můj život v porovnání s dobou předchozí hodně zpomalil. Spoustu odpovědností a operativy jsem předal – a ten podzim jsem si ohromně užil. I tu zimu. Měl jsem čas na to, cítit život a prožívat ho v zastavenosti, ne v zahlcenosti. Není mi to úplně blízké – ale tady jsem zjistil, že to taky jde. Funguju na bázi sezón – nějakou dobu dělám se vším nasazením nějakou věc a pak jdu zase dělat jinou. Ale zároveň se v mém životě točí spousta projektů, které jsou tam poskládané dlouhodobě a které dělám pořád, jen někdy intenzivněji a někdy méně intenzivně.

Zmínil jste bubliny – to je velmi zajímavý, skoro bych řekla fascinující předmět podnikání. Jak se vám to stalo, že jste bublinář?

Jo, je to fascinující. (úsměv) Před těmi deseti lety jsem se k tomu dostal tak, že jsem se rozhodl jít proti své nátuře. Jsem extrémně analytický a systematický člověk. Probíhá mi v hlavě neustálý proces vyhodnocování, co a jak funguje. Pocity jsou pro mne oříškem – zejména v umění málokdy něco vidím. (smích) Moje žena je naopak velmi umělecká duše. Dneska mohu říct, že hlavní náplní jejího života je krásno. Chtěl jsem ji požádat o ruku a na zásnubní prstýnek jsem chtěl vydělat způsobem, který by byl alespoň trochu spjat s uměním. Zdálo se mi to romantické. (úsměv) Pamatuju si, jak jsem v Olomouci seděl s jedním kamarádem v nějaké čajovně a on mi řekl: „Kdyby to bylo bublinami, to by bylo umění!“ A já jsem se toho nápadu chytil. Tak jsem se pustil do experimentování s bublifukem, zkoušel jsem, jak by co mohlo fungovat.

Takže know-how těch bublinových show, které děláte pro veřejnost, jste si našel sám?

Tehdy bylo jen pár bublinářů po celém světě a všichni si všechno strašně tajili – nebylo moc možností, jak do toho proniknout. Je to takový neobvyklý druh kouzelnictví. Takže jsem koukal na videa, a co se mi zdálo zajímavé, to jsem začal nějak zkoušet. Ve sprše v malém bytečku. Pak jsem s tím začal vystupovat na ulici v Kutné Hoře, odkud původně pocházím – byly tam spousty turistů. Tak jsem vydělal na zásnubní prstýnek, pak na snubní prstýnky, pak se lidé začali ptát, jestli mě nemůžou pozvat na oslavu, na dětský den a tak. Tak jsem začal jezdit a založil jsem si živnost. Následně se začali ptát, jestli si nemohou koupit ten bublifuk, tak jsem se pustil do testování a certifikace bezpečných hraček – a postupně se to nabalilo. A dneska mě bubliny živí.

Prozradíte, jak jste se naučil hranatou bublinu?

Na gymnáziu jsem bytostně nesnášel předměty matematika, chemie a němčina. Dneska jsou to předměty, které mě živí. Miloval jsem angličtinu a dějepis – to jsem i vystudoval, ale to mě už neživí. Jak se dělá hranatá bublina jsem vysledoval na videích – zkoumal jsem to a přemýšlel, jak to může fyzikálně fungovat. Přišel jsem na to metodou pokus-omyl. A naučil jsem se s tím spoustu dalších věcí.

Máte představu o tom, jakou největší se vám povedlo pustit do světa?

Tu jsem určitě udělal venku. Nezkoušel jsem „rekord“, kdybych se hodně snažil, asi bych udělal i větší. Ale vím, že moje největší bublina měla kolem sedmnácti metrů. Jsou k tomu potřeba skvělé povětrnostní podmínky.

Která bublina je top z pohledu hodnocení dětmi?

Bubliny jsou vždycky jen prostředek k zážitku a k radosti. To, co se snažím dělat při show – co bych nazval posláním toho podnikání, je přinášet radost. Děti baví ten zážitek, ve kterém se kombinuje víc věcí – jednak bubliny, pak komunikace s davem, moment překvapení, na který čekají. Děti milují bubliny, natož když jsou desetkrát větší, než jaké kdy viděly.

„Zastav se a nepřestávej žasnout.“

Je to svět fyziky, světla, barev a hry – takový trochu bláznivý Boží kabinet. Co vám osobně říká svět bublin o Bohu a co chcete skrze ně říct o Bohu lidem vy?

Dovolím si trochu filozofičtější odpověď. V knize Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho (ačkoli Nietzscheho nemusím a ta knížka mi přišla strašná) autor říká, že motýl a mýdlová bublina vědí o štěstí úplně nejvíc. A Robert Fulghum v knize Vše, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce říká dospělým: „Zastav se a nepřestávej žasnout.“ A to bych si moc přál, aby bubliny komunikovaly: zastavit se a nepřestat žasnout nad životem, nad tím, jaká je kolem nás krása stvoření. Žalm říká: „Veškeré tvorstvo zpívá o tvé kráse a zvěstuje tvoji slávu.“ A mně přijde, že to dělají i bubliny. A druhá rovina je, že bubliny jsou životně důležité pro celé stvoření, pro oceán, pro člověka.

Dovolím si trochu sociologickou otázku – a bublinám teď trochu té krásy uberu… O bublinách se hodně mluví s negativní konotací v souvislosti s nebezpečnou izolací stejně (někdy nemocně) smýšlejících skupin lidí (i církev má svou bublinu). Ve světě reálných bublin ale ukazujete, že se mohou nejen prolínat, ale i společně zabarvovat. Vidíte v tom naději pro lidi, nebo zde to srovnání s mýdlovými bublinami kulhá?

Jednoznačně vidím. Každá bublina je velmi křehká – stačí malé narušení, aby praskla. A každá vyžaduje péči. Aby se navzájem bubliny mohly ovlivnit, musí spolu být v blízkém kontaktu. Bez toho to nejde. Ale k prolnutí často potřebují ještě externí vliv. Když se mýdlové bubliny spojí a jsou na sebe nalepeny, je potřeba ještě tlak obou bublin a dostatečný čas, aby se z nich stala jedna. Nespojí se hned. Mě celý život provází nějaká mezidenominační spolupráce. Prolnutí těchto sociologických bublin je možné jen tehdy, když jsou v kontaktu tak dlouho, že poznají jedna druhou. Pokud s lidmi v druhé bublině nemám nějakou blízkou zkušenost, tak mě neovlivní.

Kdysi jste o sobě řekl, že jste introvert naučený být extrovertem. Vaše práce je před lidmi, s lidmi, na pódiu, ve vedení. Vypadá to, jako že už jste se v pozici extroverta pohodlně usadil…

Byl jsem nucen být extrovertem už jako dítě – měl jsem dva o dost starší bratry, takže abych měl kamarády, tak jsem tomu musel jít naproti. Naučil jsem se v té roli extroverta fungovat. Takže jsem byl dlouho přesvědčen, že jsem vlastně extrovert. Až v době, kdy jsem začal poznávat, kdo jsem v Bohu, co je mi přirozené, co mě nabíjí, a že mohu být takový, jaký jsem a nemusím si před ostatními na něco hrát, tak jsem zjistil, že jsou mi mnohem bližší introvertní roviny.

Utíkáte do ticha?

Jo, rozhodně. Jakmile se vybiju. (úsměv) Mnohem lépe se mi komunikuje v rozhovoru jeden na jednoho, než když jsem obklopen dvaceti lidmi. Nevadí mi stát před davem – třída, show, lidé před kazatelnou – ale tam často není vyžadována interakce. Když udělám bublinovou show, tak si pak v autě na cestě domů užívám ticha. Rád se modlím v tichu. A sportuji o samotě.

Rozjel jste také projekt Shema. Jeho deklarovaným cílem je, aby to byla online platforma, která inspiruje žít naplno s Bohem. V čem je jádro té inspirace?

Je to už ve jménu. Shema vychází z 5. knihy Mojžíšovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, proto ho budeš milovat…“ A pak je tam, že (parafrázováno) „budeš předávat dalším generacím to, co ses o Bohu naučil“. Budeš si to připomínat v běžném životě. S tím je spojeno Ježíšovo přikázání, že máme milovat Boha vším, co máme, a milovat bližního svého jako sebe. Z toho to vychází – chci inspirovat lidi, aby milovali Boha v každé své oblasti, nejen svým intelektem, nejen svou silou v oblasti konání, ale i svým srdcem, prožíváním. Na studiích jsem se intenzivně věnoval J. A. Komenskému, hodně mě inspiroval. Mimo jiné říkal, že člověk byl stvořen do tří vztahů – se sebou samým, s druhými lidmi a se Stvořitelem. To je smysl života – a když člověk jeden z těch vztahů míjí, tak hřeší, protože míjí podstatu toho, k čemu byl stvořen. V Ježíšových slovech vidím to samé – miluj svého Stvořitele, miluj bližního a měj rád sám sebe. Možná trochu kopíruji Komenského – protože Shema projekt je spojen s tím, aby se člověk posouval v těchto třech vztahových rovinách.

Podcasty, které k tomu patří, pak souvisí s tím předáváním toho, jak pozvaní lidé znají Boha – aby se od nich ostatní mohli učit a doširoka poznávat, jak je Bůh dobrý.

Jak se vám daří ten cíl naplnit?

Daří i nedaří. Daří se tvořit kvalitní materiály. Ale nedaří se mi dostat je víc mezi lidi. Mrzí mě, že česká církev někde v něčem zamrzla v devadesátých letech – jako kdybychom si řekli, že nám to stačí. Ale mně to přijde škoda. Moc bych si přál, aby Shema projekt mluvil k současnému světu v dnešní kultuře.

Podle čeho si vybíráte hosty do podcastů?

Někdy se s nimi znám a jejich pohled mi připadá zajímavý, někdy chci dát naopak prostor názoru, který je jiný než ten můj nebo než ten obecně přijímaný. Někdy mi lidi z projektu dávají tipy. Snažím se zabrat širší škálu církve. Protože v té různorodosti vidím obrovské bohatství.

Který ve vás zůstal hlouběji než ostatní a proč?

To je těžké říct – každý rozhovor je jiný, jiná dynamika, z každého si odnáším něco jiného – a jsem moc rád, že se k těm videím můžu vracet. Na první dobrou ve mně hodně zapadl rozhovor s doc. Zdeňkem Vojtíškem. Přestože jsem ho znal – psal jsem u něj svoji diplomovou práci – tak mě ten rozhovor velmi mile překvapil. Pak se mi líbil rozhovor s Kubou Limrem, který byl velmi dobře, až pedagogicky uchopen. Zas třeba rozhovor se Staškem Bubíkem měl úplně jiný drajv – bylo to živé a příjemné. A vidíte – teď jsem vyjmenoval tři – a je to KS, AC a CB.

Vyrábíte i praktické materiály. Z čeho při jejich sestavování čerpáte?

Možná to bude znít divně, ale nejvíc z modliteb. V nich vyvstává to, z čeho by se měly skládat, a na základě toho shromažďuji knížky na jedno téma a pak se z nich snažím udělat extrémní výcuc. Držím se jednoho: přál bych si, aby i člověk, který se na to podívá potřetí, našel něco nového. Lekce nejsou dělány jako kázání, ale často je to velmi hutných 20 minut, aby to člověk nestihl „pobrat“ najednou, ale musel se k tomu vracet.

Proč je pro vás tak důležité žít s Bohem naplno?

Jsem přesvědčen, že moje životní povolání je přivádět lidi ke Kristu. Vidím v tom úplnost – díky Kristu máme přístup k Bohu, díky Kristu můžeme mít rádi lidi kolem sebe, díky Kristu můžeme sami sobě odpouštět, tak jako mně bylo odpuštěno. Provází mě to nejen v kazatelství, ve škole, v podnikání, ale i v Shema projektu. Myslím, že Bůh vlastně není prioritou. Prostě má být v každé oblasti našeho života. Víra není „To Do List“, ale je to neustálé prožívání Boha ve všem.

Běháte maraton a jezdíte na kole (a při tom odpovídáte na telefonáty z neznámých čísel)… Patří vytrvalost a otevřenost neznámému do vaší charakterové výbavy?

Jednoznačně patří. (smích) Boha hodně vnímám, když jsem v zápřahu. Když běžím 5–10 km, tak mi často připadá, že se nemám čas modlit. Ale když běžím dvě hodiny, tak mám čas – i na modlitbu. V dětství jsem měl rád příběh Erica Liddela – Skota, který běhal a říkal: „Když běžím, tak cítím Boží přítomnost.“ Je to spojené se zátěží – čím je větší, tím se cítím blíž Bohu. A vytrvalost je můj charakterový rys, který je spojen s více věcmi. Ale sport hodně věcí o životě naučí.

Kdy se cítíte opravdu šťastný?

Když si to dovolím. Když si uvědomím sám sebe – kdo jsem a jak se mám. Když mohu Bohu důvěřovat, že je se mnou, když u toho vnímám vlastní tep. Když si ráno kleknu a při dechovém cvičení vnímám svůj dech. To jsem opravdu šťastný. U běhu je to hodně výrazné. Na studiích mě oslovila jedna myšlenka z pravoslaví – Bůh je nám blíž než vlastní srdce a s naším tepem můžeme vnímat jeho blízkost.

Druhý termín přijímaček na ETS: ještě není pozdě udělat důležité rozhodnutí

2026-07-02T10:34:49+02:00

Ne každý má po maturitě nebo na začátku léta jasno, kam dál. Někdo se rozhodne rychle, jiný potřebuje víc času, aby si poctivě promyslel, co vlastně od dalšího studia čeká a kam směřuje. Právě pro takové zájemce otevírá ETS také doplňkové přijímací řízení.

Uzávěrka přihlášek je 10. srpna 2026.
Náhradní termín přijímací zkoušky proběhne 17. srpna 2026.
👉Podmínky a průběh přijímacího řízení

Podobnou zkušenost popisuje i Nina Marková, která právě ukončila 1. ročník ETS. Ve svém příběhu vypráví, že během studia na osmiletém gymnáziu dlouho počítala s tím, že půjde studovat psychologii. Čím blíž ale byla maturita, tím víc cítila, že si potřebuje dát čas a promyslet, kam vlastně směřuje. Nešlo jen o výběr školy, ale také o to, jak chce žít a čemu se chce věnovat.

Jednou z jejích nejistot bylo i to, že ETS je vyšší odborná škola, ne vysoká. Přemýšlela nad tím, jak to bude vnímat její okolí a jestli toho jednou nebude litovat. Nakonec ji oslovilo pastorční zaměření a možnost studovat psychologická a pastorační témata v prostředí, které vychází z víry. Sama říká, že ji po začátku studia zaujalo propojení teologie s pastoračními a psychologickými tématy i důraz na osobní růst.
👉Celý příběh Niny si můžete přečíst zde

Na stránce ETS s příběhy studentů a absolventů popisujeme, že každý, kdo se hlásí ke studiu, přichází s jiným příběhem: někdo měl jasno, jiný dlouho váhal, někdo hledal směr po maturitě a jiný bezpečné prostředí pro růst a ujasnění si další cesty. Právě proto může být druhý termín přijímaček dobrou zprávou pro ty, kdo se rozhodují pomaleji nebo si chtějí dát čas na poctivé zvažování.
👉Příběhy studentů a absolventů můžete číst zde.

Nina o ETS mluví jako o místě, kde nejde jen o znalosti, ale i o práci se sebou samým a o osobní růst. Zároveň dodává, že ETS není „škola na odpočinek“, ale studium, které člověka vede do hloubky — ve vztahu k Bohu, k lidem i k sobě samému. Právě v tom může být ETS pro některé uchazeče jedinečnou volbou.

Pokud tedy víte o někom, kdo ještě zvažuje další krok, možná je právě teď vhodná chvíle mu tuto možnost připomenout. Doplňkové přijímací řízení na ETS uzavírá přihlášky 10. srpna 2026 a přijímací zkoušky proběhnou 17. srpna 2026.
👉Podmínky a průběh přijímacího řízení

Kurzy ETS od září – nabídka i pro váš sbor

2026-07-02T10:01:36+02:00

Umění vést

Novinkou od září 2026 bude roční kurz Umění vést, zaměřený na vedení v církvi a křesťanských organizacích. Je určen pastorům, starším, vedoucím služeb a dalším, kdo nesou odpovědnost za lidi, směřování a rozvoj služby. Kurz propojí biblickou perspektivu s praktickými tématy, jako je leadership, komunikace, práce s týmem, změna nebo správcovství zdrojů. Rozsah kurzu je šest sobotních setkání. Přihlášky přijímáme do 30. 9.
👉Více informací

LetsGO

Roční škola služby mladé generaci pro mladé vedoucí od 18 let, kteří chtějí růst ve službě mládeži a učit se vést druhé. Může být dobrou příležitostí nejen pro hlavní vedoucí, ale i pro další lidi z týmu, kteří se na vedení teprve připravují.
👉Více informací

Hudba v církvi

Roční kurz pro hudebníky a vedoucí chval, kteří chtějí růst nejen prakticky hudebně, ale také teologicky v porozumění a duchovní hloubce. Pro sbory, které přemýšlejí o rozvoji hudební služby, může být právě tohle dobrý další krok. S přihlášením prosím neváhejte.
👉Více informací

Zahraniční misie

Roční kurz pro ty, kdo se připravují na dlouhodobou misijní službu nebo chtějí misii lépe porozumět a zodpovědněji ji promýšlet. Pokud se ve vašem sboru objevuje někdo, kdo o misii uvažuje, může to být vhodný prostor k přípravě.
👉Více informací

Biblická škola v Ostravě

Roční biblická škola vstoupí od září do svého 2. ročníku jako volné pokračování prvního roku. Je určena těm, kdo chtějí jít dál v porozumění Bibli, pastoraci a dalších tématech důležitých pro službu ve sboru, ale hledají formu dostupnou v regionu a při běžném pracovním či rodinném rytmu.
👉Více informací

Vedle těchto kurzů nabízí ETS také další formy přípravy pro službu v církvi i ve společnosti — od vyššího odborného studia přes program Sborový pracovník až po další vzdělávací projekty. Přehled aktuální nabídky najdete na webu ETS.
👉Přehled studia a kurzů ETS

Možná vás při čtení napadl někdo konkrétní. Právě teď může být vhodná chvíle takového člověka povzbudit a nabídnout mu příležitost k dalšímu růstu.

Komentované zprávy z jednání Rady CB v červnu 2026

2026-06-30T23:49:19+02:00

Jednání v Praze 8. června 2026

Jednání Rady CB se Správní radou Diakonie CB

Správní Rada Diakonie CB informovala Radu CB o vývoji projektu energetické optimalizace (zateplení a kompletní výměna oken) domova pro seniory Bethesda, na který získala dotaci 3,9 mil. Kč.
S tímto projektem úzce souvisí výstavba nového pavilónu LRS Chvaly, který má být dokončen do 31. 3. 2028. Do tohoto termínu má také dojít k uvolnění prvního patra Bethesdy, které má LRS Chvaly v pronájmu. Uvolnění pronajatého patra je pro hladkou realizaci projektu Diakonie zásadní. Rada CB jako zřizovatel Diakonie CB vyjádřila jednoznačnou podporu Diakonii CB v při realizaci projektu.

Vizitace

Rada vzala na vědomí, že dodatečným doložením zprávy z namátkové kontroly hospodaření byla formálně ukončena vizitace Sboru CB v Hrádku.
Rada vzala na vědomí, že dodatečným doložením zprávy z namátkové kontroly hospodaření byla formálně ukončena vizitace Sboru CB v Praze 4 – Šeberov.
Rada schválila vizitační zprávu ze Sboru CB ve Velké Lhotě.

Volby a hlasování

Rada vzala na vědomí, že Michal Waněk byl dne 31. 5. 2026 zvolen za kazatele – správce Sboru CB v Trutnově. Rada vzala na vědomí, že Davidovi Kubíčkovi byl hlasováním o setrvání v 16. roce dne 31. 5. 2026 potvrzen mandát kazatele – správce Sboru CB v Brně – Královopolská. Rada i sbor souhlasili s prodloužením mandátu kazatele nad 16 let.
Rada vzala na vědomí, že Antonín Šeda byl dne 7. 6. 2026 zvolen za kazatele – správce Sboru CB v Bystrém. Rada vzala na vědomí, že Antonín Prokůpek byl dne 7. 6. 2026 zvolen za kazatele Sboru CB v Opavě.

Administrace sborů

Rada ukončuje administraci Sboru ve Vsetíně Paul Hugh Tillem k 30. 9. 2026 vzhledem k jeho instalaci za nového správce vsetínského sboru, která proběhne v září.
Rada jmenuje kazatele Martina Legáta administrátorem nového Sboru CB v Pardubicích – Jordán s platností od 1. 7. 2026.

Vikáři

V současné době má Církev bratrská 7 vikářů: Tomáše Valíčka (Šumperk), Ondřeje Petrouše (Liberec), Pavla Lukavského (Náchod), Jana Pokorného (Šumperk), Tomáše Fedoroviče (Ústí nad Labem), Jakuba Slabého (Praha 6) a Marka Valdu (Děčín – Pochodeň).
Rada souhlasí s přerušením vikariátu Pavla Eledera k 31. 8. 2026 na základě žádosti sboru i vikáře. Rada je v současné době v jednání o dalších 3 vikářích.

Studijní volno

Rada souhlasí se studijním volnem pro kazatele Víta Hláska, Romana Neumanna, Jiřího Serbuse, Michala Žemličky a Pavla Paluchníka.

Odbor pro práci s dětmi

Rada byla informována o skvělém Festivalu Inspiro, kterou zajistil Odbor pro práci s dětmi v Pardubicích 23. 5. 2026 v ZŠ Noe v Pardubicích a které se zúčastnilo cca 80 osob (nejsou započítány děti a organizátoři). Odbor se chystá připravit podobný festival na jaře příštího roku.

Školská rada ETS

Rada jmenuje za Církev bratrskou Bronislava Matulíka a Vojtěcha Furáka do Školské rady ETS pro další 3leté funkční období 1. 10. 2026 – 30. 9. 2029.

Výroční konference CB 2026 Olomouc

Rada vyhodnotila průběh výroční Konference CB 2026 v Olomouci a vyjádřila poděkování Sboru CB ve Vsetíně – Maják a celému organizačnímu týmu, zvláště kazateli Bedřichu Smolovi a manželům Kadlecovým.

Jednání 22. – 23. června 2026 v Kaštieľ Antonstál na Slovensku

Rozhovor české a slovenské Rady

Vyhodnocení Společné konference v Ostravě Konference byla velmi pozitivně hodnocena, byla oceněná skvělá organizace včetně samostatného zajištění ubytování.

Zajímavosti z výroční konference 2026 na Slovensku

Poprvé v historii byla žena v předsednictvu slovenské výroční konference.
A poprvé byl ordinován první romský kazatel CB na Slovensku. Záměrem je podpořit vznik prvního romského sboru.

Vybráno ze společného rozhovoru obou Rad

Slovenská CB zajistila překlad knihy Obnov svůj sbor od Davida Browna, se kterým proběhne 12. – 13. 3. 2027 na Slovensku konference.
Významným tématem slovenské CB je vztah k Bibli. Obě Rady se dohodly, že k tomuto tématu se sejdou zástupci studijního odboru ze Slovenska Odboru pro vzdělávání z České republiky.
Slovenská Rada vyhodnocuje 10letou vizi 4 x 10, která byla zahájena v roce 2016 a přemýšlí o nové vizi, chtějí zlepšit zapojení staršovstev, aby se s vizí ztotožili.
Česká Rada předala zkušenosti s tvorbou vizí a koncepcí, které konzultuje a projednává i se sborem seniorů.
Slovenská Rada se zajímala o zkušenosti s modelem networku (Vsetín – Maják) – na Slovensku by jim v několika regionech připadal prospěšný (model „one church, multiple locations“). Network v ČR cíleně vytváří sbory a některé se k nim přidávají. Klíčové jsou sbory vlivu, které působí na okolí. Úkolem Rady je potom propojovat, usměrňovat, respektovat odlišnost. Budoucnost je v životodárných sborech.

Další možnosti vzájemné spolupráce

Pravidelnější setkávání a rozhovory předsedů a ředitelů kanceláří přes ZOOM.
Nabídka stáží na prodloužený víkend tam, kde se zakládá sbor.
Účast slovenských vikářů na českých vikariátních cvičeních.
Účast na vizitacích v českých a slovenských sborech.
Spolupráce na Biblické škole v Ostravě (ETS).
Spolupráce s odbory.

Senioráty

Rada vzala na vědomí, že kazatel Vojtěch Barot byl dne 13. 6. 2026 zvolen novým seniorem seniorátu Jižní Morava na 4leté funkční období od 1. 7. 2026 do 30. 6. 2030.

Studijní volno, supervize kazatelů

Rada souhlasí se studijním volnem místopředsedy Bronislava Matulíka v termínu od 21. 7. do 20. 8. 2026 (1 měsíc).
Rada souhlasí se studijním volnem kazatele Patrika Horvátha v termínu od 14. 9. do 4. 12. 2026 (3 měsíce).

Jmenování do Dozorčí rady VI ETS

Rada jmenuje do Dozorčí rady Vzdělávacího institutu ETS, zapsaného ústavu stávající členy na další 4leté funkční období:

Tadeáš Filipek - od 8. 11. 2026 do 7. 11. 2030
Josef Robek - od 8. 11. 2026 do 7. 11. 2030
Viet Do Pham - od 6. 12. 2026 do 7. 11. 2030

Rozhodnutí o poskytnutí dotace MK – Brodfest 2026

Rada souhlasí s přijetím dotace Ministerstva kultury ve výši 70 000 Kč na organizaci akce Brodfest 2026. Koordinací realizace projektu pověřila Davida Rajcu. Realizace projektu a vyúčtování dotace do 31.12.2026.

připravil Bronislav Matulík

Singles+ zve na aktivity

2026-06-29T21:49:38+02:00

Zveme na následující akce:

prázdninové aktivity 3.-6.7.2026 brigáda u Olomouce 11.7.2026 výlet Hrubá Skála - Turnov 18.7.2026 cyklo výlet 5.-8.8.2026 vodák 22.8.2026 výlet Středočeský kraj
12.9.2026 setkání v Olomouci
25.-28.9.2026 pobyt pro nezadané

Více informací včetně odkazu pro přihlášení na https://singlesplus.cz/pozvanky/

Podcast CVNT s Davidem Beňou na téma Zlo, Ďábel, antikrist

2026-06-29T12:45:58+02:00

Existuje personifikované zlo, nebo je to jen metafora pro lidská selhání? Kdo je to vlastně ďábel a jak v průběhu staletí vznikl koncept antikrista?

V 27. epizodě CVNT Podcastu je naším hostem opět teolog a historik David Beňa. Společně se podíváme pod povrch témat, ze kterých jde občas strach, ale která jsou fascinující součástí křesťanské teologie i naší kultury. Rozebíráme, jak se pohled na tyto fenomény měnil od biblických dob až po současnost a jakou roli hrají v našich životech dnes.

Sledujte nás a napište nám do komentářů: Jak zlo definujete vy?

Host: David Beňa Moderuje: David Košťák

Pokud se vám naše tvorba líbí, nezapomeňte dát ODBĚR, LAJK a kliknout na ZVONEČEK, ať vám neuteče žádná další epizoda! 🔔

Denní čtení 2027

2026-06-25T11:29:48+02:00

Ústředí CB připrailo pro sbory CB jako i v minulých letech zvýhodněnou nabídku knihy Denní čtení 2027 – Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské.

Do knihy Denní čtení 2027 přispěli úvahami nad biblickými texty tito autoři z Církve bratrské Patrik Horváth, Pavel Lukavský, David Novák, Bronislav Matulík, Petr Raus, Jakub Slabý, Jakub Ptáček, Karel Hůlka, Lukáš Nyzio, Zbigniew Lipus, Martin Legát, Robert Hart a také autoři z dalších církví.

V rámci zvýhodněné nabídky sborům CB nabízíme také množstevní slevy, vyzvednutí knih na podzimní pastorální konferenci kazatelů CB (pokud to bude možné), zaslání knih poštou (v takovém případě bude účtováno navíc poštovné) nebo vyzvednutí knih v ústředí CB.

Předpokládaný ceník byl rozeslán kazatelům - správcům, administrátorům sborů CB, místopředsedům staršovstev a hospodářům sborů.

Objednávku knih mohou za sbor odeslat kazatel, administrátor nebo hospodář sboru CB přes online objednávkový uvedený na formulář https://portal.cb.cz/cteni2027 nejpozději do pondělí 6. července 2026.

Více informací ke knize a objednávkový formulář najdete na https://portal.cb.cz/cteni2027.

Propagační materiály najdete v Materiálech pro sbory CB ke zveřejnění

Podcast GrowUP - Soňa: “Nedokázala jsem pochopit, jak by ztráta mého blízkého mohla mít nějaký smysl.”

2026-06-24T08:58:46+02:00

Vyjádření solidarity Ukrajinské radě církví a náboženských společností

2026-06-18T09:28:32+02:00

Předsednictvo ERC v České republice vyjadřuje solidaritu Ukrajinské radě církví a náboženských společností, sdílí její smutek a rozhořčení nad bezohlednými teroristickými útoky armády Ruské federace a připojuje se k jejímu apelu na vládu České republiky, aby spolu s Evropskou unií a dalšími zeměmi zesílila tlak na Ruskou federaci směřující k ukončení její agrese vůči Ukrajině.

Předsednictvo Ekumenické rady církví v ČR

Výjádření solidarity reaguje na Vyjádření Vše-Ukrajinské rady církví a náboženských společností k ruskému útoku na Kyjevsko-pečerskou lávru

Zroj: ERC

Pornografie: Jak ovlivňuje náš mozek a vztahy?

2026-06-16T00:33:12+02:00

Jak virtuální úniky ovlivňují naše reálné vztahy a intimitu? V dnešní digitální době se téma závislosti na pornografii dotýká všech generací – od dospívajících až po lidi v manželství. Proč mozek reaguje na pornografii jako na „supranormální podnět“ a jak z tohoto začarovaného kruhu studu a selhání najít cestu ven?

V otevřeném a hlubokém rozhovoru diskutují:

Pete Lupton – ředitel organizace NePornu (https://nepornu.cz/)
David Novák – předseda Rady Církve bratrské

Společně boří tabu kolem tématu, o kterém se v církvi i společnosti často mlčí. Dozvíte se, jaký je rozdíl mezi přirozeným pokušením a kompulzivním chováním, proč lidé k online obsahu unikají před stresem či osamělostí a jak vypadá proces uzdravení. Diskuse nabízí praktické rady pro muže, manželské páry i rodiče a ukazuje, jak křesťanské vnímání Boží milosti a přijetí přináší reálnou naději na změnu a svobodu.

Zápasíte s touto oblastí vy nebo někdo ve vašem okolí? Nejsi v tom sám a opakovaný pád nemusí znamenat konečnou stanici.

👉 Chcete poradit nebo se zapojit do bezpečné komunity? Navštivte web: https://nepornu.cz/

Podpořte tento rozhovor odběrem, lajkem nebo sdílením, aby se pomoc dostala k těm, kteří ji potřebují.

Singles+ zamyšlení "Naše motivace ke službě"

2026-05-26T21:54:28+02:00

Pán Ježíš touží mít se svými služebníky vztah.
Apoštol Pavel v listu Římanům vybízí křesťany ke službě. Moudrý to muž. Nevyučuje službu jako příkaz, ale jako pobídku.
Většinou ten, kdo prožije záchranu a setká se s Bohem, chce svou vděčnost vyjádřit službou Bohu.

Přečtěte si zamyšlení na téma “Naše motivace ke službě” od kazatele Lumíra Folvarčného.

Celý článek najdete zde: https://singlesplus.cz/2024/02/29/nase-motivace-ke-sluzbe-bohu/