secret

Tato stránka obsahuje utajený text. Najdete ho?

Možná, že veřejnost bude překvapena, ale ekumenismus pro Járu Cimrmana byl jednou z priorit jeho životního programu a činnosti. V této oblasti však nebyl jenom teoretikem, který pravidelně posílal rozsáhlé podklady a návrhy do ústředí křesťanských církví, která mnohdy nechápala jeho prorockou vizi budoucnosti, nýbrž snažil se především zaměřit na praxi.
Jednou z jeho geniálních myšlenek byl návrh na vyhlášení neekumenických týdnů modliteb za sjednocení křesťanů. Vycházel ze zjištění, „….že křesťanské církve se jednou za rok setkají, většinou v lednu u přiležitosti týdne modliteb za jejich sjednocení, ale další měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty a vteřiny již nejsou ekumenické“. To velmi Cimrmana trápilo, protože již předtím než ekumenismus vznikl, ve svém významném díle „Jak propojit nepropojitelné a sjednotit nesjednotitelné“, jako první v dějinách formuloval myšlenku ekumenismu, kterou stručně vyjádřil takto: „je to tak, jako bych měl manžely po rozvodu dát opět dohromady“. Zdá se, že nikomu jinému se dosud nepodařilo tak výstižně a stručně vyjádřit, o co zde vlastně běží.
Cimrman se nechal zcela uchvátit slovy sv. Pavla: „pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.“ (1 Kor 9, 22) a protože bral všechno doslova, rozhodl se státi se současně členem všech křesťanských církví. Nebyla to účast pouze formální. V praxi se to projevovalo tím, že během všech neekumenických týdnů modliteb za sjednocení křesťanů, tedy vlastně celý rok, od soboty rána do neděle večer navštěvoval všechna společenství, kostely, sbory a modlitebny. Jak se vyjádřil ve svých pamětech, bylo to jedno z nejkrásnějších údobí v jeho životě. Na všech místech se aktivně zapojoval a vzorně plnil všechny povinnosti. Na svém těle zakusil, že lze být současně pravoslavným, římskokatolíkem, husitou, evangelikem, anglikánem apod. Dokonce chápal své křesťanství v propojení všech vyznání, protože každé podtrhovalo jiný aspekt: krásu liturgie našel u pravoslavných, pečlivě připravené kázání u protestantů, perfektní pyramidální organizaci a misii u římskokatolíků, důraz na národní reformaci u husitů... To co v Zimrmanově mysli bylo možné a krásné, nebylo však dobře viděno od „Božích funkcionářů“. Stalo se, když Cimrman dosáhl značného obdivu v příslušných církvích, ocitl se pod silným tlakem, že si musí vybrat pouze jedno vyznání. Význačný jezuita Boleslav Bosík nazval Járu podvodníkem, který klame lidi, a chtěl na něho podat trestní oznámení, zatímco evangelický duchovní ThDr. Rudolf Skořice ho označil za schizofrenika a navrhl, aby byl tento nepochopený pionýr ekumenizmu neodkladně převezen do psychiatrické léčebny. Ozvaly se i anonymní hlasy, že Jára je svobodný zednář a podle jiných představitel náboženského synkretismu. Cimrman se zoufale bránil, že Ježíš Kristus nebyl ani římskokatolík, či pravoslavný anebo protestant... Poukazoval na evangelní zprávu, jak ji zachytil Lk 9,49-50 „...nebraňte mu, kdo není proti vám, je pro vás“.
Cimrman si všiml, jak pokračuje pokles počtu křesťanů ve společnosti. Jako první a patrně poslední na světě přijal službu faráře ve všech křesťanských vyznáních současně. Přišel s návrhem misie, na které by se podílely všechny křesťanské církve. Začal neúnavně organizovat první akční skupinku, která se skládala z různých křesťanských vyznání a brzy se rozešla do ulic. Došlo k dělbě práce a každý byl specialistou na něco jiného. Cimrman věnoval své poslední peníze na výstavbu misionářské stanice s velkou kaplí. Vytvořila se nádherná ekumenická duha na křesťanské obloze. Netrvala však dlouho. Katechumeni měli přijmout křest. O některé křesťanské církve byl větší zájem, o jiné menší, o některé vůbec žádný. „Boží funkcionáři“ porovnávali počet zájemců, začali a na sebe žárlit a závidět si. Každá církev říkala, že je ta pravá, správná, která se vrací do prvních křesťanských dob a automaticky zpochybňovala platnost úkonů a svátostí ze strany „konkurence“. Začaly tahanice a řevnivost. Misie se nakonec rozpadla. Cimrman na to reagoval následující větou: „Tragika našich dějin spočívá ve faktu, že vůbec jsme dosud nepochopili, o co v Písmu vlastně jde“ a uchýlil se do samoty...