Zpráva Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2024

Je mnoho oblastí, které by v popisovaném období stály za komentář, stejně tak oblastí, kterými žijí naše sbory. Nakonec jsem se v této zprávě rozhodl zaměřit na jednu, která je zásadní jak pro oblast vztahů, tak i pro život církve. Onou oblastí je komunikace. Přes to, že jsem o komunikaci hodně slyšel, něco i přečetl, hodně věcí mi došlo v době, kdy v minulém roce probíhala poněkud rozjitřená diskuse okolo LGBT+.

V této zprávě se otázce LGBT+ nechci věnovat, protože to nepovažuji za téma, které by mělo být pro naši církev něčím zásadním. Zároveň si myslím, že z toho udělat téma zásadní by znamenalo, že církev nemá témata, která by nastolila, což Církev bratrská díky Bohu má.

Chci se pokusit na základě toho, co se ve zmíněné diskusi odehrávalo, ukázat jisté principy, ze kterých by bylo dobré se poučit. Příště totiž může přijít jiná složitá oblast, jiný „horký brambor“, a to jak v celé církvi, tak v místním sboru či v běžných mezilidských vztazích. Pokud se poučíme z minulosti a pokud se naučíme o věcech správně komunikovat, předejdeme v budoucnu mnoha zraněním a nedorozuměním.

Jednota v nejednotném světě

Je jasné, že téma LGBT+ bylo, je a bude pro některé červeným hadrem, zároveň ale jsou i mnohé další důležitější oblasti, které mají potenciál nás rozdělovat. Dokonce jich v poslední době spíše přibývá. Může se jednat o oblasti související s etikou, o politiku, životní prostředí, přístupy k výchově, některé teologické otázky atd. To, nad čím někteří mávnou rukou, může být pro jiné otázkou pravověří, vyjádřením vztahu s Pánem Bohem nebo vyjádřením postoje k Písmu v tom smyslu, zda je, či není autoritativním zdrojem Božího zjevení. Navíc se stále více stáváme společností rozeštvávanou dezinformacemi, sociálními sítěmi, strachem, mnoha protichůdnými informacemi, kdy pravdu má někdy ten, kdo má lepší sebeprezentaci, kdo dokáže lépe šokovat nebo kdo lépe pracuje se sociálním sítěmi. Jinými slovy, sebevětší nesmysl náležitě odprezentovaný se stává pravdou. V tomto klimatu bude stále složitější uchovat jednotu a zároveň bude jednodušší ji narušit a zpochybnit. Tato skutečnost bude klást zvýšené nároky jak na vedení církve, sborů, tak i na každého z nás – jaká témata otevírat, co je skutečně podstatné, na čem skutečně záleží, jak komunikujeme, co jsou oblasti zásadní, a co nikoliv, kdy spolu ještě lze jít dál, a kdy už ne. Ne nadarmo Pavel v souvislosti s jednotou píše, že její uchování stojí úsilí (Ef 4, 3), tedy nespadne nám do klína automaticky. V čem tedy zachovat jednotu jako církev?

V souvislosti s různými etickými oblastmi včetně oblasti manželství se mě lidé někdy ptali a ptají na „náš názor“ (mysleli postoj CB). Prozradil jsem jim možná nečekanou věc – přečtěte si naši věrouku, nebo alespoň příslušné odstavce. A právě o věroučnou a z ní plynoucí etickou jednotu v podstatných oblastech chceme usilovat. Pokud bych měl jen velmi stručně shrnout základní pilíře, v kterých musíme zůstat jednotní, pak zde jsou: Kristocentrismus zdůrazňující Kristovu zástupnou a dostatečnou oběť, znovuzrození, které se projevuje proměnou života, Bible jako měřítko víry a života, aktivní víra, která se projevuje mj. misií a péčí o potřebné, a život ve společenství církve. Každý z těchto bodů by stál za samostatnou zprávu, ale kolem nich se více či méně točí naše porozumění a z toho plynoucí i praktikování křesťanství. Na nich se shodneme nejen mezi sebou, ale i s dalšími křesťany, kteří se hlásí k evangelikálnímu odkazu. Každý z těchto bodů ale potřebujeme stále znovu promýšlet. Zároveň naší vysokou hodnotou byla a doufám, že i zůstane, snaha ponechat si volnost a vzájemný respekt v oblastech, kde vnímáme, že Písmo nedává jasnou odpověď, dále pak v různých formách toho, jak pracovat v podmínkách místních sborů. Je to ona příslovečná „jednota v různosti“, která je jedním z charakteristik naší církve.

Jednota a svět sociálních sítí

Ne nadarmo Ježíš nabádá k tomu, že máme-li něco proti druhému, máme za ním… jít (Mt 5, 24), ne mu psát. Vím, že to není hlavní pointa této Ježíšovy promluvy, ale ono „jdi za ním“ mě několikrát oslovilo. Když probíhala diskuse okolo LGBT+, ale i o jiných tématech (např. očkování, volby), setkával jsem se se dvěma někdy až neuvěřitelně jinými světy. Světem sociálních sítí a světem lidí z masa a kostí. Svět sociálních sítí byl mnohem vyhrocenější, vyexcitovanější, hrubší, emotivnější, jedním slovem shrnuto, byl nepříjemnější. Mnohem více jsem se v něm setkával s osočováním svojí osoby, církve a Rady, někdy i s velmi zvláštními mentálními konstrukcemi. V druhém světě, když jsem s někým osobně mluvil, diskuse nebyla vždy souhlasná, ale nebyla hrubá, a už vůbec ne tak vyšinutá jako na sítích. Prostě se jen potvrdilo, že když vidíme tvář druhého, většinou jsme schopni, když už ne si porozumět, tak alespoň spolu normálně mluvit. Je jasné, že někdy nějaké prohlášení, mail, vyjádření musí být komunikováno písemně. Zároveň, pokud to jde, je dobré, když písemnou komunikaci můžeme dovysvětlit verbálně, a tedy osobně. Pokud popisované přenesu na rovinu sboru, minimalizujme písemnou komunikaci na to, co je nezbytné a faktické. Je-li třeba se k něčemu písemně vyjádřit, pokusme se vyjádření dovysvětlit slovně. Pokud staršovstvo přistupuje ke kázeňským nebo jiným důležitým rozhodnutím, musí věc vysvětlit tváří v tvář. Víme to, ale někdy se podle toho nechováme. Papír či sociální sítě mají svoje omezení, nebezpečí a je dobré si toho být vědomi. Jiná věc je, že drtivá většina z nás řeší svoje každodenní, běžné zápasy a to, co někdy na sociálních sítích vypadá jako něco zásadního, často až tak zásadní a horké není.

Jednota a samomluva

V chytrých knížkách jsem se dočetl, že samomluva je jedním z příznaků duševní choroby. S jistou nadsázkou lze říci, že tato duševní choroba hrozí řadě lidí, kteří žádnou duševní chorobu diagnostikovanou nemají. Co tím myslím? Když pozoruji, jak probíhají diskuse okolo některých horkých témat, uvědomuji si, že ve skutečnosti se žádná diskuse nevede. Dochází totiž k fenoménu, kdy nesouhlasící strany jdou cestou nejmenšího odporu a „rozhovor“ či „dialog“ vedou jen s těmi, kteří je v jejich postojích a názorech utvrzují. Jiné pohledy jsou buď vytěsňovány, ignorovány nebo je jimi pohrdáno. Dobře to vystihuje následující text: „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“ Př 18, 13. Nejedná se o rozhovor, ale o „sobě-povídání“, o vzájemné si přitakávání a odkývávání si našich pravd a našich přesvědčení. Představte si, jak pozorujete skupinu lidí, kteří stále dokola opakují podobné výroky a k tomu se utvrzují slovy „máme pravdu, máme pravdu“. Asi by nám to připadalo hloupé, možná směšné. Jenže takto se někdy vypadá vzájemný „dialog“. Ve skutečnosti se jedná jen potvrzení našich názorů a o strach, že je někdo zpochybní. Když jsem vstupoval do diskusí, které se týkaly některých horkých témat, dával jsem si dobrý pozor, abych svoje názory byl schopen ozdrojovat, tedy podepřít těmi, kdo jsou v daném oboru autoritou. Jenže v drtivé většině se jednalo o nošení dříví do lesa. Nečekal jsem nějaký totální obrat, ale alespoň ochotu se na problém podívat jinak. Většinou jsem se nedočkal… Jenže problém jde hlouběji. Pokud se v čemkoliv chceme někam posunout, musíme být ochotni slyšet hlasy, které jsou pro nás nové, nepříjemné a někdy i nevítané. Musíme (někdy i se skřípáním zubů) slyšet ty, kdo se na věci dívají jinak než my. I oni totiž mají svoje protože. Pokud „máme jasno“ bez toho, že projdeme někdy bolestivým martyriem tázání a rozhovorů, nikam se neposuneme. Přiznám se, že bohorovnost spojená s arogancí a intelektuální pýchou mě u některých stále znovu překvapuje. Pokud se chceme posunout nejen v osobním životě, ale i v životě sboru, musíme vyjít ze své bubliny. Jenže to bolí, proto volíme pohodlné hovění si ve své názorové bublině. Nikam to sice moc nevede, ale je to pohodlné.

Jednota za každou cenu

Byly doby, kdy byla odvaha s někým souhlasit. Naši otcové se mnohem více než my vymezovali vůči jiným denominacím i etickým přístupům. Někdy to vedlo k pocitu nadřazenosti, v etice někdy k zákonictví, a ne vždy to bylo moudré a citlivé. Zároveň ale dokázali mít na něco názor. Dnes jsme se ocitli v opačném výkyvu. Pod heslem „nehledejme, co rozděluje, ale co spojuje“ nám hrozí, že se budeme bát zaujmout postoj k téměř čemukoliv a budeme schopni vyjít úplně s každým – tedy až na naprosté úlety. Jenže v některých teologických a etických oblastech s některými křesťany prostě jednotní nebudeme. Nebýt jednotní ale není to samé jako nesnášet se, bojovat spolu, dštít na sebe oheň a síru atd. Někdy se nejedná o otázku tolerance, ale toho, jak čteme Písmo a jak mu rozumíme. Argument „jsi netolerantní“ je v tomto kontextu zcela irelevantní, a navíc znásilňující svědomí. Nemohu přece za to, jak chápu Písmo, a jenom proto, abych zůstal v jednotě, nebo dokonce abych někomu vyhověl, „aby se na mě nedíval špatně“, nemusím a ani nemám měnit svoje přesvědčení. To nemá s tolerancí nic společného. Zvykejme si, že se lišíme, že v něčem jiní jsme, že nejde prožívat jednotu ve všem, a nepředstírejme, že jí máme. Proto je přece tolik denominací. Mějme odvahu být jiní. Zároveň pokud je někomu v CB příliš těsno, pak CB není jediná, pravá a samospasitelná církev. Někdy je lépe odejít jinam a netrápit sebe i druhé.

Hřích a přijetí

Velkým neporozuměním v diskusi okolo některých etických oblastí je míchání hříchu a přijetí. CB se z principu nechce uzavírat před nikým, ať je jakéhokoliv názoru, postoje nebo i orientace. To ale neznamená, že nemáme svoji teologii, názory a postoje. Představa, že některé lidi mezi nás nepustíme proto, jací jsou, jde proti evangeliu. Chceme se učit lidi vítat především otevřenou náručí, a ne naší teologií. To ale neznamená na teologii rezignovat, jen ji nelze dávat mimo kontext vztahů a přijetí člověka. Až ten, kdo je přijat jak Pánem Bohem, tak i lidmi ve sboru, je ochotný začít se zabývat teologií, nebo poněkud méně vznešeně řečeno tím, kdo je Bůh, a jak se spojuje Boží láska a Boží nároky. Příkladem je Ježíš, který cizoložnici řekne jak „jdi“, tak i „nehřeš“ a zároveň ji ochrání před smečkou tzv. spravedlivých. Přijme ji, aniž by ale relativizoval její hřích (J 8, 10-11). Dává nám příklad, že otázka nestojí buď – anebo, ale obojí zároveň. Zároveň je třeba neplést si církev, která je otevřená všem, od církve, která je otevřena všemu.

Kulturní války a ztráta konkrétního člověka

Nejen na diskusi okolo LGBT+ se ukázalo, že se nelze vyhnout horkým celospolečenským tématům. Nicméně zdravá církev a zdravé sbory by měly nastolovat svoje témata a naplňovat Velké poslání (Mt 28). O to běží především. CB má řadu oblastí, které řeší nebo chce řešit, a o řadu věcí zápasí (viz vize RCB na období 2022–2025). Když už se dělit, tak raději na otázce, zda je lepší založit každý rok deset, nebo dvacet nových sborů nebo kam každý rok „nacpat“ 100 nových lidí toužících studovat ETS…

Zároveň jakákoliv etická oblast nesmí být především „téma“, protože konkrétní člověk není téma. Téma je abstraktní, má blízko k ideologii, oproti tomu člověk se svým neopakovatelným příběhem je konkrétní. A za konkrétním člověkem, nikoliv za ideologií, tématem přichází Kristus, za ním má jít i církev.

Stará dobrá Bible.

Bývalo a doufám, že stále je starým dobrým CB zvykem, že odpovědi na zásadní otázky etiky hledáme v Písmu. Jenže někdy se hledání našich odpovědí příliš rychle stáčí k psychologii, antropologii, sociologii, filozofii, religionistice a dalším oborům. Tím netvrdím, že tyto a další obory k mnoha tématům nemají co říci, jsem vděčný za mnoho bratří a sester v našich sborech, kteří jsou odborníky a kteří jsou schopni na základě svého vzdělání reflektovat nejrůznější nejen etická témata. To se ale nevylučuje s tím, že bychom měli rezignovat na hledání odpovědí v Písmu.

Zároveň ten, kdo by se v církvi měl k těžkým etickým otázkám postavit čelem a od koho je právem očekáván ponor do Písma, jsou teologové a kazatelé, byť pochopitelně nejen oni. Mrzelo mě, že v rozjitřených diskusích někdy ti, kdo by mohli mluvit, mlčeli. Chci čtenáře povzbudit, aby se nenechali odradit hloupou frází „já nejsem teolog, proto k tomu nemám co povědět“. Toto je zbytečná skromnost. Pokud teolog průběžně nestuduje Písmo, velmi rychle zakrní, a pokud někdo Písmo studuje, leccos pozná a pochopí. Chci připomenout, že naše rodinné stříbro je písmáctví, nerezignujme na to.

Společně dál

Na závěr bych chtěl napsat, že přes všechny diskuse, občas rozjitřenou atmosféru a různé názory jsem měl pocit, že uvnitř CB diskuse ohledně LGBT+ ale i ohledně jiných oblastí nepřerostla míru slušnosti a nerozdělila nás. Byť to někdy bolelo, nakonec jsem prožíval vděčnost. Proč? Pochopitelně jsem se setkal s tím, že jsme spolu nesouhlasili, zároveň jsem pociťoval, že máme naši církev rádi, nechceme jí škodit, a už vůbec ne ji dělit. Od některých jsem cítil strach, abychom z CB neudělali nesnášenlivou a uzavřenou sektu, z druhé strany pak obavy, abychom se nerozplynuli v bezbřehém etickém i teologickém liberalismu. Obojí likviduje církve u nás i v mnoha zemích světa. A zde jsem najednou silně vnímal, že chceme jít stejným směrem. Že chceme zachovat jednou, i když to někdy bude bolet. Chci vás ujistit, že v tomto balancování půjdeme dál, že se bude nadále jednat o něco dynamického a že se v tom chceme navzájem podepírat. Chceme následovat Krista, zvěstovat dobrou zprávu lidem okolo nás a společně tvořit církev, kde je pro tento úkol vytvořeno zdravé prostředí. Mám naději, že v tomto směru budeme společně pokračovat.

Několik otázek do diskuse:

Jak vnímáš jednotu ve vašem sboru, co ji nejvíce buduje, a co naopak ohrožuje?

Jak se vám (ne)daří o těžkých otázkách komunikovat napřímo?

Jaká byla nejtěžší oblast, kterou jste ve sboru v minulém období museli vykomunikovat? Jak se vám to povedlo?

Vezměte si jednu oblast ve vašem sboru (nedělní bohoslužba, mládež, hudba, misie atd.) a zkuste najít někoho, kdo to dělá hodně jinak než vy. Čím se od něj/nich inspirovat?

V jakých oblastech myslíte, že nelze zůstat v jednotě? Hrozí něco takového ve sboru, církvi?

Myslíš, že je naše církev až příliš rozkročená? Je něco, kde bychom se měli více vyhranit nebo naopak otevřít?

Je ve vašem sboru někdo, kdo žije v rozporu s Písmem, ale chodí mezi vás?

Dokážete takové lidi mezi sebe integrovat?

Jak moudře ořezávat hroty, aby se do sboru/církve nepřenášely kulturní války?

Jaká jsou pro váš sbor v současnost klíčová témata? Čím žijete a jak o tom komunikujete se sborem?

Je ve vašem sboru zvykem odpovědi hledat v Písmu? Jak se to děje? Jak k tomu povzbuzujete členy a příchozí?

Jak se vám ve sboru daří balancovat mezi zákonictvím a liberalismem? Kdy jste to naposledy řešili?

David Novák