Biblická kázeň

11. 3. 2014

Výběr z historického materiálu Teologická stanoviska a doporučení Rady Církve bratrské a Studijního odboru
Uveřejňujeme na pokračování.

Vyjádření Rady Církve bratrské, červen 2007

Církev bratrská se hlásí k pochopení církve jako společenství, které je soustředěno kolem Boží milosti. Jak česká, tak ženevská reformace zdůraznily, že Boží milost se vyřizuje a aplikuje nejen prostřednictvím zvěstování Božího Slova a služby svátostmi, ale také prostřednictvím uplatňování biblické kázně či disciplíny. Vždyť Boží milost nejen osvobozuje (od viny a trestu), ale také zavazuje (k oddanosti Kristu): „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu… a vychovává…“ (Tt 2,11n) Písmo je nám darováno nejen k vyučování, ale také k „usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2Tm 3,16). Společenství Ježíšových učedníků (církev) je povoláno k tomu, aby v ní nesl jeden zodpovědnost za druhého: „vůle vašeho nebeského Otce je, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ (Mt 18,14) A vzápětí Ježíš zadává úkol: „když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho…“ (Mt 18,15)

1. Motivem biblické disciplíny /církevní kázně/ je kromě oddanosti Bohu především hluboký zájem o druhého člověka. Není mi jedno, že se můj bratr či sestra svým způsobem myšlení a života vzdalují Kristu. Chci svému bratrovi nebo sestře naslouchat, porozumět jeho životním okolnostem, motivům jeho jednání. I když s ním třeba nemohu souhlasit, mám ho rád.

2. Normou biblické disciplíny je Písmo. Nemohu druhého vést k pokání proto, že má třeba jiný vkus nebo vyrostl v jiné tradici než já. V pochopení Písma se však někdy můžeme lišit. Proto nás v závažných věcech vede Ježíš k tomu, aby se jednání dělo v širším kolektivu než jeden proti jednomu. Z titulu své duchovní zodpovědnosti zde hrají důležitou roli starší sboru.

3. Cílem biblické disciplíny je náprava, čili znovupřijetí osvobozující i zavazující Boží milosti. Nejde o to „vyřídit případ“ nebo se zbavit nějak nepohodlného člověka. Je třeba pokud možno jasně definovat důvod kázně i podmínky jejího ukončení.

4. Forem biblické kázně je mnoho, ale téměř vždy platí, že účinná kázeň se odehrává v důvěryhodných vztazích. Proto základní formou kázně je vždy rozhovor, vyučování a přímluvy (k tomu dobře mohou sloužit skupinky), které vůbec nemusí mít konfrontační charakter. Církevní kázeň podle slov Pána Ježíše a podle epištol začíná na rovině osobního napomenutí a v případě setrvávání v hříchu pokračuje napomenutím před svědky a před místní církví. Vyloučení (exkomunikace) je chápáno jednak jako ochrana církve před hříchem a jasný signál pro nekajícího hříšníka, že věci nejsou v pořádku. Pokud není závažný kázeňský problém dlouhodobě řešen, pak se dotyčný sám vylučuje svými postoji a svým chováním ze společenství Božího lidu. Tak se může stát, že starším sboru nic jiného nezbývá než uznat tuto skutečnost a jasně ji pojmenovat. Ze společenství Božího lidu se vylučuje dotyčný sám tím, že se rozhodl svým jednáním či popíráním základů víry opustit prostor oddaného vztahu s Bohem. Pro toho, kdo chce znovu vzít vážně Boží milost, vždy musí zůstat otevřená cesta zpět. „Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí.“ (Př 24,16)