Teistická evoluce a historický Adam

13. 9. 2017

Je poselství Bible slučitelné s evoluční teorií?

Josef Potoček

Teistická evoluce vyjadřuje postoj, že mezi evolučním pohledem současné vědy a biblickým učením o stvoření nejsou žádné zásadní rozpory. Již Origenes přece řekl: „Přírodu a Bibli je třeba číst současně.“ Takže, když pozorně nasloucháme oběma těmto způsobům Boží řeči, k žádným zásadním rozporům ani dojít nemůže. Tyto dvě oblasti – věda a víra – se od sebe liší metodou, kompetencí i cílem svého snažení, a protože realita je jen jedna, v celkovém výsledku se mohou navzájem jen doplňovat. V stejném smyslu jako Origenes se ve svém komentáři ke knize Genesis vyjádřil i reformátor Kalvín: „Kdo se chce poučit o astronomii či jiných skrytých věcech, ať se obrátí jinam [než k Bibli].“ A podobně Alois Adlof, Boží svědek z pozdější doby (1861-1927), poznamenal: „Písmo není učebnicí přírodopisu.“ To jsou užitečná připomenutí pro ty, kteří se snaží za každou cenu dokazovat, že Bible nám dává odpovědi na všechny otázky, které nás ohledně záhad našeho světa mohou jen napadnout. Na druhé straně je ale důležité si uvědomit, že se u vědy a víry nejedná o nějaké absolutně oddělené domény reality (koncept NOMA1), čímž by se případné rozpory daly elegantně překlenout. Oblast biblické víry, to nejsou jen nějaké filozofické principy, umělé myšlenkové konstrukty či cosi jako kulturní nadstavba. Počátek (stvoření) světa, původ člověka, Ježíšova inkarnace a vzkříšení, atp. – to jsou Boží skutky, které mají k realitě tohoto světa přímý vztah, říkají k němu něco zcela konkrétního. Ukažme si to na otázce původu člověka.

Starý zákon mluví o stvoření člověka jako o jedinečném Božím skutku jasně a jednoznačně, a Nový zákon to jen potvrzuje. O Adamovi je v Novém zákoně pět míst, všechna jsou ve smyslu stvoření Adama jako prvního člověka. První je v Ježíšově rodokmenu podle Lukáše: „…Seta, který byl Adama, který byl Boží“ (Lk 3,38, ve smyslu: Adam vyšel z Boží ruky, neměl žádného předka). Další místo zmiňuje i takový detail, jakým bylo stvoření Evy: „Vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva“ (1Tm 2,13). Třetí je krátká poznámka u Judy 14: „V sedmé generaci od Adama…“ (opět ve smyslu: Adam = počátek lidského rodu). Pokud kritici takové pojetí odmítají jako neslučitelné s evolučním pohledem na člověka (v čemž mají pravdu), tak jim nezbývá nic jiného, než biblický pohled označit za sdělení alegorické povahy, které starověkých dobových představ používá k vyjádření nadčasového duchovního obsahu. Potom se ovšem dostávají do velkých potíží s obsahem dalších dvou pasáží NZ (Římanům 5 a 1. Korintským 15), ve kterých je zásadní duchovní pravda podána za použití paralely mezi Ježíšem Kristem a historickým Adamem. Podstata věci je zřejmá, když si připomeneme, jak vypadá současný pohled na historii lidského rodu.

Dvojí pohled na člověka

Primáti se podle dnešních názorů2 na Zemi objevili před 50 miliony let, odštěpení od větve orangutanů nastalo asi před 15 miliony. Před 8 – 11 mil. let došlo k oddělení větve hominidů, společný předek lidí a opic žil před 6 miliony let. Australopithecus, jeden z přímých předchůdců člověka, se objevil v době před 2 – 4 mil. let, společný předek moderních lidí a neandrtálců zhruba před 500 tisíci lety. Homo sapiens, anatomicky moderní člověk, se začal vynořovat kdesi v Africe před 200 tisíci lety. Tato populace (z počátku jen několik tisíc jedinců) se postupně vyvíjela co do schopnosti řeči, kultury a vnímání duchovní dimenze života. A v určitém bodě naší historie nastala situace, kdy si lidé začali být vědomi poznání Boha, které předtím neměli. K tomu podle zastánců teistické evoluce3,4 došlo v době před 6 – 8 tisíci lety, kdy se Bůh zjevil jednomu páru farmářů na Blízkém východě, v době, kdy už na Zemi žila populace 1 – 10 milionů lidí. Místo stvořeného člověka podle biblického podání tak zde jsou „historičtí Adam a Eva“, vzešlí z evoluční řady předvěkých předků a z populace geneticky totožných současníků: na scéně se objevil Homo divinus5,3,4, člověk k Božímu obrazu.

Připomeňme si teď stručně obsah těch dalších dvou míst NZ, ve kterých je řeč o Adamovi jako prvním člověku. Nejdříve z Římanům 5,12-21: „Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt… Boží milost je však mnohem větší! Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít… Jediné provinění vedlo k soudu a odsouzení, ale Boží dar [v Ježíši Kristu] vede k ospravedlnění z mnoha provinění!… Kvůli provinění jediného člověka vládla skrze toho jednoho smrt. Čím spíše tedy ti, kdo přijímají hojnou milost a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jediného, Ježíše Krista!“ A dále, z 1. listu Korintským 15, 21-22 a 42-49: „Kristus byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých… Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí… Jak je psáno: „První člověk, Adam, se stal živou duší,“ ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem… První člověk byl z prachu země, druhý člověk sám Pán z nebe… Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského.“

Obsah těchto dvou pasáží je zcela jasný a patří k samému základu křesťanské víry: V Adamovi, prvním člověku (z „prachu země“) jsme všichni zhřešili a propadli smrti a Božímu soudu. Naše smrtelnost v tomto těle je důsledkem této situace. Záchrana, spojená s ospravedlněním a jistotou budoucího vzkříšení, přišla skrze toho „druhého Adama“, Krista. I on prošel tělesnou smrtí, jak je souzeno každému z nás. On byl ale vzkříšen „jakožto první ze všech zesnulých“, skrze něho je pro nás otevřena cesta k věčnému životu. Adam, stejně tak jako Ježíš, je zde historickou postavou. Osnova díla spasení spočívá podle konsistentního svědectví Nového zákona v řešení lidského hříchu skrze Ježíše Krista; hříchu, který začal Adamovým pádem, vedl k prokletí smrti („skrze toho jednoho vládla smrt“), jež bylo překonáno obětí Božího syna na kříži a dovršeno jeho vzkříšením. Známý evangelikální teolog J.R.W. Stott6 k tomu říká: „Že Adam a Eva byli normální lidé, je zjevné z Ř 5,12-21, kde Pavel používá záměrný kontrast mezi neposlušností Adama, skrze kterou vstoupil do světa hřích a smrt, a poslušností Krista, která zajistila spasení a život. Tato analogie by ztrácela smysl, pokud by akt Adamovy neposlušnosti nebyl stejně historický jako akt Kristovy poslušnosti.“

Teistická evoluce a nová teologie

Teistická evoluce popírá historicitu biblického Adama jako prvního stvořeného člověka. To ale vede ke zpochybnění tradičního pohledu na pád do hříchu a na kauzalitu hříchu a tělesné smrti. Logicky – neboť tělesná smrt je nezbytnou součástí procesu evoluce a v případě evolučně povstalého Homo divinus zde byla přítomná už miliony let před ním. Pak je ovšem nutné výše uvedené pasáže o Adamovi a Kristu vykládat úplně jinak. Ukažme si nyní na konkrétním příkladě, jak takové přístupy vypadají. Jedná se o studii kolektivu známých autorů s názvem Bible, věda a původ člověka7, která nedávno vyšla v časopise Science and Christian Belief (Věda a křesťanská víra). Toto periodikum vychází dvakrát ročně (každé číslo o rozsahu cca 80 stran), obsahuje fundované texty a recenze knih k danému tématu a představuje platformu stoupenců teistické evoluce v anglosaské oblasti.

Východiskem uvedeného textu je teze, že „moderní vědecký pohled na původ člověka je založen na teorii evoluce“, jak odpovídá „současnému vědeckému konsenzu“. „Naším nejbližším žijícím příbuzným je šimpanz. My a oni jsme se vyvinuli ze společného předka… Nic v biblické zprávě nenasvědčuje tomu, že by lidé vznikli jiným způsobem než ostatní tvorové.“ Své zjevení nám Bůh dal skrze staré Hebrejce a důležité je pochopit, že tato Boží řeč zněla do „určité kultury, v určité době a určitým jazykem“. Pokud Bibli čteme bez ohledu na tuto skutečnost, dostáváme se „do střetu s všeobecně přijímaným vědeckým poznáním“. Naopak, přesná aplikace „informací z oblasti mimo Bibli nám pomáhá správně ji interpretovat“. Bůh nám tak zjevuje závažné teologické pravdy, i když jsou zahaleny „lidovou antropologií“ té staré doby. V 1. Korintským 15,45 Pavel „cituje Genesis 2,7 ze Septuaginty, to ale může být primárně pouze řečnický efekt, neboť tam potřebuje jméno k vyrovnání ´Krista´, který byl samozřejmě historickým jednotlivcem… Pavel tak ovšem mohl smýšlet i o Adamovi.“ To ale není důležité; podstatné je, že „jeho teologický argument na tom není závislý“. Výpovědi, že umíráme ´skrze Adama´ a obživováni jsme ´v Kristu´, „nejsou určeny biologickým původem, nýbrž reprezentací archetypů – Adama a Krista“. Ohledně důležité otázky, zda „Pavlovo teologické východisko stojí a padá s existencí historického Adama“, tak platí, že to tak není, nýbrž že „akt mystické historie může být paralelně použit k aktu živé historie, aniž se smysl srovnání ztrácí. Musíme připustit, že Pavel mohl v některých věcech uvažovat jinak než my, že Pavlovo chápání Adama bylo poplatné židovskému myšlení jeho doby, že u Římanům 5 mohl mít na mysli místo Adama lidstvo.“ Podstatné a relevantní prostě je, že podobně jako Bůh mohl předat zprávu o stvoření tak, že použil „kosmologický obraz světa starých Hebrejců“, tak se i Pavel vyjadřoval s použitím výrazových prostředků své doby.

Podobným způsobem jsou v uvedené studii (a obdobných textů by se dala uvést dlouhá řada) komentovány a vysvětlovány i další související skutečnosti:

  • stvoření člověka „k Božímu obrazu“: člověk si začal být vědom duchovní dimenze života, toho, že je volán k obecenství s Bohem;

  • pád do hříchu: člověk odmítnul Boží autoritu poté, co ho Bůh vyzdvihl z úrovně jeho zvířecích předků;

  • povaha hříšnosti: hřích se jako výsledek pádu rozšířil na celé lidstvo, „Pavel ale neříká, jak k tomu došlo“;

  • chápání smrti: tělesná smrt je nedílnou součástí původního stvoření, takže se muselo jednat o smrt duchovní – o oddělení od Boha; atp.

V závěru našeho ilustrativního textu autoři zdůrazňují, že to všechno jsou pouze „modely“; je ale důležité, že takové modely jsou možné, a že jsou slučitelné jak s biblickou teologií tak i s dnešní vědou. Na druhé straně připouštějí, že z podstaty věci nemají tyto modely povahu definitivního poznání (neboť definitivní není ani poznání vědy), a že se tedy nedá říci, který z nich je správný. Jedna jistota zde ale je: tou je evoluční původ člověka. Takže „Bůh, v určitém bodu historie, zvolil Adama a Evu, skutečný historický pár, aby se stali hlavou nové duchovní rasy (spiritual race), zvané Homo divinus…“ Pak je ovšem „nelegitimní a marné“ (illegitimate and unhelpful), abychom se snažili přiřadit biblickou zprávu o stvoření člověka přímo k příběhu vědy, neboť takový přístup „neodpovídá Božímu úmyslu“…

V prvních staletích dějin církve se vedl spor o učení o Trojici (o tzv. Filioque), který na přelomu tisíciletí (1054) vyústil v roztržku mezi západní a východní církví. O pět století později vedlo k rozkolu v církvi úsilí reformace o svobodu svědomí a čistotu biblického učení. Výročí Lutherova vystoupení si připomínáme letos. Dnes je církev – zejména její západní část – pod tlakem moderního paradigmatu o člověku, na základě evoluční domněnky. Přijetí evolučního původu člověka má však extrémně vážné důsledky pro biblické učení o člověku, dotýká se samotných základů křesťanské víry. Koncept teistické evoluce, ve zkratce vyjádřený odmítnutím historického Adama, má teologické důsledky takového rázu, že se dá oprávněně mluvit o nové teologii. Evoluce a smrt ale nejsou Boží stvořitelskou metodou. Šimpanz není naším příbuzným. Nová teologie teistické evoluce není odhalením skrytých duchovních souvislostí, nýbrž nepřijatelným výkladem Bible a pochybným viděním světa.

Použité prameny

  1. Stephen Jay Gould, “Non-overlapping Magisteria”, Natural History 106 (March 1997) 

  2. Ernst Mayr, Co je evoluce? Aktuální pohled na evoluční biologii, Praha 2009 

  3. Francis S. Collins, Boží řeč, Praha 2012 (originál 2006)  2

  4. Denis R. Alexander, Creation or Evolution. Do We Have to Choose? Grand Rapids 2009  2

  5. G. Finlay, Homo divinus: The Ape that Bears God´s Image, Science & Christian Belief, Vol1 (2003), No.1, 17- 40 

  6. J.R.W. Stott, Understanding the Bible, London 1972, p.163 

  7. E.C. Lucas, D.R. Alexander, R.J. Berry aj., The Bible, Science and Human Origin, Science & Christian Belief, Vol. 28 (2016), No. 2, 74 - 99. Časopis vydává The Faraday Institute for Science and Religion při univerzitě v Cambridge. Dr. Alexander je jeho emeritním ředitelem. 

Fotografie