Církevní zřízení a řád

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 28

(127) Žádné z obvyklých církevních zřízení nepovažujeme za výhradně biblicky zdůvodněné. Církevní zřízení mohou dobře sloužit, jestliže v jejich organizačních formách působí Duch svatý. Bez Ducha svatého je naopak i nejlepší zřízení prázdné.
(128) Po uplynutí více než 135 let života Církve bratrské (založena 1880) vděčně zjišťujeme, že se kongregačně-presbyterní zřízení osvědčilo a v mnohém vyhovuje.
(129) Kongregační zřízení se vyznačuje zásadou, že církev je shromážděním lidí, které povolává Kristus a kteří se zavázali k zodpovědnému životu s ním i spolu navzájem. Každý místní sbor může dosahovat co nejvyššího stupně víry, lásky a darů Ducha svatého, a tedy má právo sám rozhodovat o věcech duchovních i ostatních. Kongregační systém se často a nesprávně označuje za demokratický. Správnější, byť mírně idealistické je označení christokratický.
(130) Presbyterní zřízení se vyznačuje zásadou, že vzkříšený Kristus je jedinou hlavou církve. On vládne svému lidu svým Slovem a Duchem. Místní církev je spravována staršovstvem, které je voleno členským shromážděním.
(131) V našem kongregačně-presbyterním zřízení je sbor spravován kazatelem a staršovstvem. Vrcholným orgánem sboru je shromáždění všech členů sboru.
(132) Volbou staršovstva členské shromáždění uznává, že Bůh těmto starším udělil dary a schopnosti učit a vést jeho církev na zemi.
(133) K vzájemné podpoře víry a společenství Božího lidu a zároveň k rozvíjení služby Pánu Bohu se jednotlivé sbory sdružují do svazku Církve bratrské. V tomto svazku se navzájem zavazují podle Písma k určitým společným zásadám víry, k právům a povinnostem.
(134) Na úrovni svazku Církve bratrské je analogií členského shromáždění sboru konference kazatelů a volených zástupců sborů. Analogií staršovstva sboru je pro církev Rada Církve bratrské.
(135) Na základě návrhu staršovstva je kazatel volen členským shromážděním sboru a do služby je uveden Radou Církve bratrské.
(136) Církev si svým životem vytváří i určité zvyklosti a řády. Stará Jednota bratří znala jejich cenu. Byly to výchovné pokyny k zbožnému a posvěcenému životu pro různé cílové skupiny v církvi: pro jednotlivce, pro hospodáře, pro svobodné lidi ap. Křesťan by měl mít stále na zřeteli, že v následování Ježíše Krista je také určitý řád života. V Korintě bylo silné duchovní proudění, ale apoštol Pavel viděl i potřebu řádu (1K 14,40). Pokud církev pro některé oblasti života a služby řády vypracuje, nepovažuje je za rovné autoritě Písma svatého. Každý člen církve by měl znát, co od něho Bůh žádá a co mu zaslibuje. Řády nemají Ducha spoutávat, ale mají napomáhat jeho svobodnému působení. To je možné jen tam, kde je křesťan ochoten svého Pána poslušně a bez výhrad následovat (Ř 8,2).
(137) Také i tam, kde Duch svatý silně vane, jsou Slovo Boží a řád hrází lidské libovůli. Duchovní probuzení si nejednou tvoří i nové formy a řečiště. Vztah mezi vnitřním obsahem a vnější formou v církvi ale nemůže být libovolný, vždy vytváří určité napětí. Obsahová vnitřní náplň potřebuje vhodné vyjádření ve formách, které neodporují Písmu a berou zřetel na historický kontext a danou kulturu.