Služba Slovem a služba lásky

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 25

(99) Bůh přichází do společenství s člověkem tím, že mluví i jedná a svým slovem i činy člověka oslovuje, potěšuje a napomíná.
(100) O Pánu Bohu víme jenom to, co nám o sobě zjevuje. Zjevil se viditelně ve svém Synu, který byl vtěleným Božím Slovem (J 1,1). Autentické a pravdivé zjevení máme zpřístupněno v Bibli, která je lidmi zachyceným Božím Slovem. Z Bible a z předávání učení apoštolů v Kristově církvi víme, kdo byl Ježíš. Protože Bibli zvěstuje a vykládá církev, je její kázání také Slovem Božím, jestliže se zvěstuje podle Písma a v Duchu svatém.²⁵
(101) Ve svých sborech zdůrazňujeme, že biblické slovo je současně i činem. Když Bůh zjevuje svou lásku, člověk to může zakusit. U Pána Ježíše čin kázal a slovo působilo. Slovo objasňovalo jeho činy a činy dosvědčovaly jeho slova. Jestliže slovo není spojeno s činem, něco zásadního zde chybí a církev je oslabena. Pravověrné kázání nestačí, protože Boží slovo se vtělilo a vstupovalo do životů a zkušeností druhých lidí. Slovo Boží nespočívá jen v racionálním zvěstování, ale inkarnuje se do konkrétních situací, činů a zkušeností. Proto se modlíme, aby království Boží mezi námi nebylo přítomné jen ve slovu, ale i v moci (1K 4,20).
(102) Vzdělávání slovem je ve sborech nutné, protože slovo je prvořadým prostředkem k pěstování duchovního života. Vláda Pána Ježíše musí zasáhnout všechny životní oblasti, nic z ní není vyjmuto. Život se vyznačuje stálou změnou, a jestli se má měnit k lepšímu, potřebuje stálé povzbuzování, napomínání a vše, co patří k pastýřské péči. Pán Ježíš se věnoval nejenom nevěřícím zástupům, ale trávil čas i se svými učedníky a vyučoval je (Mk 4,34). I apoštolové ve svých listech potěšovali a napomínali jim svěřené jednotlivce i církve.
(103) Důležitou součástí služby církve je evangelizace. Kde se už sbory jenom „vzdělávají“, tam je církev zaměřena na sebe a ztratila ze zřetele to, že je zde také pro druhé. Síla evangelia byla vždycky v tom, že oslovilo i lidi mimo církev. Toužíme po tom, aby naše modlitebny nebyly přednáškovými síněmi, nýbrž „porodnicemi“, kde bychom o novém životě nejenom mluvili, ale viděli ho i přicházet.
(104) Dbáme při tom, aby ti, kteří zvěstují a vyučují, přinášeli celé bohatství Starého i Nového zákona (Sk 20,20). Kazatelé a staršovstva mají povzbuzovat, aby si lidé nosili Bible do shromáždění a aby se v Bibli společně hledalo a četlo. Bráníme se nebezpečí, aby se zvěstování slova nestalo jenom úkolem několika jedinců. Každý křesťan je Kristovým svědkem a má být připraven vydat počet ze své víry (Sk 1,8). Jsme solí země a světlem světa a toto poslání mohou často členové církve plnit lépe než kazatelé, kteří nejsou s nevěřícími lidmi ve světském zaměstnání.
(105) Velmi důležitým posláním církve je diakonie. Církev se vždy starala o sociálně slabé, nemocné, opuštěné, zneužívané a vykořisťované. Tato služba vždy směřovala do vlastních řad i do okolní společnosti. Byla to křesťanská církev, která sloužila potřebným a zakládala nemocnice a domy pro ty, o které nebylo postaráno. Ani sociálně sebedokonalejší stát není schopen řešit všechny sociální problémy a vždy jsou ti, kteří propadli sítem nejrůznějších záchytných programů. Je vhodné, když každý sbor má svou vnitřní diakonii, ale také další sociální aktivity směrem do společnosti. Kristovo podobenství o milosrdném Samařanovi ukazuje důležitost vyjádření lásky konkrétními způsoby (L 15,11–32).

(25) Druhá helvetská konfese. Čl. 1, odst. 3. „Kázání slova Božího jest Boží slovo. Proto když dnes kazatelé podle řádu povolaní toto slovo Boží zvěstují v církvi, věříme, že oni zvěstují a věřící přijímají samo Boží slovo; a že se proto nemá jiné Boží slovo ani vymýšleti, ani s nebe očekávati. A tak je nyní třeba míti zřetel jen na zvěstované Slovo, nikoli na zvěstujícího služebníka, neboť i když je služebník zlý a hříšník, slovo Boží přece zůstává pravé a dobré.“