Zpráva předsedy Rady CB Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2019

Minulý rok napsali S. Levitsky a D. Ziblatt knihu, která se rychle stala bestsellerem a která byla přeložena i do našeho jazyka. Její název zní „Jak umírá demokracie“. Autoři, oba profesoři Harvardovy university, si v úvodu kladou otázku: „Je naše demokracie ohrožená? Nikdy nás nenapadlo, že si tuto otázku položíme.“ Jeden z předních intelektuálů současnosti, historik T. Snyder pak v knize Tyranie cituje Hamleta: „Doba je vykloubená, vzal to ďas, že spravovat mám zešílevší čas“ a dodává k této citaci, že „naše doba je vykloubená z kloubů zcela určitě“. Abych ale neuváděl jen příklady ze západu. E. Tabery se v úvodu knihy Opuštěná společnost ptá: „Jsme zemí humanismu, evropanství, svobody, otevřené diskuse a občanské společnosti, jak si to otec zakladatel (TGM) přál? Pakliže je odpověď kladná, proč zrovna dnes tolik lidí tyto ideje odmítá?“

Rozdělení a neklid, který zažívá celý svět včetně západu, dopadá i na nás. Ano, po ekonomické stránce se máme jako nikdy v dějinách. Musíme být vděčni za nejdelší dobu míru v dějinách, přesto mnozí prožívají to, co popisuje A. Alvarová v knize Průmysl lži: „Nejistota je to jediné, na co se dnes můžete spolehnout. Tohle každý nevydýchá.“

Proč tyto řádky na úvod předsednické zprávy? Proto, že nežijeme ve vakuu a proto, že nejrůznější zprávy, společenské změny a situace dopadají i na nás. Ovlivňují nás, naši psychiku, vnímání světa, ale i to, jak se k sobě chováme v církvi a jak církev vnímáme. Zároveň, ať je doba jakkoli rozkolísaná, nic se nemění na poslání církve. Právě v této rozkolísané době je dobré si položit otázku, z čeho vycházíme? Jaké důrazy nesmí být vyvráceny dobou, ať je jakákoli? Na čem stavět v pohledu vpřed? Co je pro naši budoucnost nosné?
Vím, že volím možná trochu nestandartní metodiku předsednické zprávy, kdy ta bude vycházet z pohledu zpět. Nechci vyvolávat nostalgii. Jenže někdy je k pohledu vpřed potřeba pohled do svých dějin.

Ještě dvě poznámky. Vybrané důrazy jsem vybral dle svého vnímání naší církve. Pro ucelenější pohled na církev doporučuji ještě přečíst výtah z vizitací, který je součástí konferenční brožury.

Základní předpoklad
Když popisujeme církev a sbory, pak jakékoli tvrzení typu „bylo by dobré“, „je třeba něco změnit“, může snadno sklouznout do pocitu jakéhosi „musu“ či zákonictví. Jenže toto je špatná motivace. Pavel nám shrnuje zdroj své motivace do slov „zmocnil se mě Kristus“ (Fil 3, 12). Kraličtí používají vášnivější slovo: Uchvácen jsem od Krista Ježíše. A tato vášeň, uchvácení, snad mohu i použít slovo fascinace Kristem, prosakuje i z toho, co vidíme u našich otců zakladatelů. „Adlof a spol. byli zkrátka dětmi duchovního probuzení a věděli, že to, co církev nejvíc potřebuje, je právě obnova církve z Ducha svatého. Oni opravdu cele milovali Krista a všechno ostatní (láska k Písmu, horlivost v misii, důraz na posvěcení a nakonec i ta touha po jednotě sborů) z toho vyrůstalo“. (R. Hart) Vidíme postoj, který se dá shrnout do slov „toužíme následovat“, nikoli „musíme následovat“, „chceme zvěstovat a studovat Písmo“, nikoli „musíme zvěstovat a studovat Písmo“…

Misie jako priorita
Když se již zesnulý historik naší církve J. Štěpán pokoušel popsat některé ze znaků historické identity Církve bratrské, pak mj. uvedl „misijní pohotovost a horlivost. Mluvit o obrácení a znovuzrození s pokorou a bez chlouby, vyvarovat se nebezpečí náboženského profesionalismu“. (A. Adlof s. 108) První předseda naší církve A. Adlof si pak na počátku své kazatelské cesty napsal do deníku: „Chci být užitečný lidstvu, chci být silným ve víře, chci mít s Pánem stálé obecenství, chci být kazatelem evangelia, chci být českým Moodym, českým Pavlem, probudit chci svůj český národ k víře otců, chci se státi novým Husem i co do charakteru i co do výsledků.“ P. Kučera pak k tomu dodává, že „se tato jeho osobní vize naplnila a stal se vskutku největším evangelistou v Čechách na přelomu století“ (A. Adlof, s. 76) Silný důraz nejen Adlofa, ale celé jeho generace na misii, se přenesl i na zakládání nových sborů, zakládaných ovšem s misijním záměrem. Uvedu pár příkladů: „Dne 25. 5. 1886 požádal Josef Kostomlatský pražské staršovstvo „jménem Táborských o slušné propuštění“, a tak vznikl táborský sbor o 17 členech. Za necelý měsíc se přihlásily o samostatnost také Stupice na Českobrodsku, kde už řadu let byla živá shromáždění v rodinách. Sbor začínal s 18 členy a pastýřem se stal František Rybář. Ve stejném roce byl založen sbor na Vinohradech. Z toho měl Adlof radost, třebaže pozoroval, že v samotném pražském sboru není ještě zdaleka všecko tak, jak by mělo být“ (Životní příběh A. A. – podkladová studie pro zveřejnění stejnojmenné knihy).

Jako sci-fi čteme o tom, jak „bratři Pavel Zelinka a Alois Adlof 10. května 1892 navštívili Husinec, obhlédli situaci a odjeli domů s příslibem, že majitel prodá starou stodolu s velkým pozemkem hned za rodným domkem M. J. Husa. Koupě stodoly se brzy uskutečnila. V Husinci, kde nebydlel žádný člen SCR, se duchovní práce této malé církve začala proti všem zkušenostem lidského rozumu tím, že byla postavena modlitebna asi pro 100 posluchačů! V roce 1894 se do téměř hotové modlitebny nastěhovali z Plzně novomanželé Zelinkovi a již za dva roky, v roce 1896, zde vznikl nový sbor“. (Sborové listy, Soukenická, únor 2010). Že se ale nejednalo o žádnou idylku, čteme v Zelinkově výroční konferenční zprávě z r. 1901: „Rok byl to velmi měňavý. Nyní je více nadávek než dříve. U sochy se modlí a mezi modlitbou na nás pokřikují, takže to zní…sv. Maria matko…beran, buc, buc, buc. Kněz kázal jednou, světe směj se, je tu víra, kde káže švec. Vnikli jsme do jedné kleslé rodiny a jeden ze synů je zachován.“ (Z archivu RCB) V listopadu 1902 odešlo 18 členů ze Soukenické, kteří bydleli na Žižkově a pod vedením F. Urbánka založili na Žižkově nový sbor. Sám Urbánek byl jedním z „Božích bojovníků“, což byla skupina pouličních evangelistů, kteří v neděli odpoledne šli do žižkovských ulic a zpěvem a kázáním zvěstovali evangelium a zvali do sboru (sám Urbánek tyto pouliční bojovníky podporoval na modlitbách, v ulicích s nimi nebyl, věnoval se však pozvaným z ulice) (Sborník Nežijeme minulostí, s. 33 – 34).

Důraz na misii a evangelizaci vidíme i u další výrazné osobnosti naší církve, kazatele Balcara, který dělal kolportéra (od roku 1866 do roku 1870). Procházel dům od domu široké okolí, nabízel Bible a mluvil s lidmi o víře. (Jan Balcar, s. 73) Roku 1877 pak Balcar s dalšími založili „Českoslovanskou misijní společnost“ (J. Balcar s. 166).

Právě díky misijnímu důrazu v roce 1905 měla naše církev 23 sborů, 60 stanic, 12 ordinovaných kazatelů, 5 evangelistů a 12 kolportérů. Rozdalo se zhruba 200 tisíc Biblí a Nových zákonů, 100 tisíc knih a 2 milióny letáků a evangelizačních brožurek. Existovaly mládežnické spolky, misijní kluby, časopisy, služba prostitutkám - Domovina atd. Přesto Adlof v roce 1905 píše: „Co vykonáno, je nesmírně málo v poměru k tomu, co vykonati zbývá. Ještě jsme nenaplnili evangeliem celou naši vlast a národ. Ještě také nejsme uceleni dost uvnitř. Ještě nejsme si všichni vědomi velikých svých cílů“. (podle: T. Grulich, materiály na konferenci o zakládání sborů a stanic)

Výzva pro nás
To, co nám naši otcové zakladatelé dali do vínku, co patří, a doufám, že patřit bude, k základnímu charakteru a nastavení CB, byl silný důraz na to, že jedno z klíčových poslání církve je přinášet zvěst evangelia. Proto svědčili, chodili do ulic, rozdávali Bible a traktáty, zakládali sbory atd. Velmi dobře poznali to, co novozákoník M. Hengel shrnul do slov: „Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ (Černý P., Vztah teologie a misiologie).

Nechci se v této zprávě zabývat metodami evangelizace. Chci před nás spíše položit otázku, zda je evangelizace stále tím, co charakterizuje naše sbory a co děláme proto, aby to pro nás bylo jednou z priorit. Jistěže nemůžeme lidi obrátit, ale můžeme jim sdělit evangelium. Když vedoucí církve před zhruba 2000 lety v Jeruzalémě rokovali, jak vytvořit nový řád, jaká nastavit pravidla, jak moc akceptovat některé požadavky křesťanů z Židů, pak Jakub řekne: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu“. (Sk 15, 19) Vedoucí církve dají nějaké požadavky, ale zásadní paradigma zní: „Nedělejme to pohanům složitější a držme se pouze toho, co je nezbytné“. Poté udělají „zápis“, kde stojí: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné“. (Sk 15, 28) Něco bylo a je naprosto nutné a toho je třeba se držet, ale nic víc. Vše ostatní, co brání pohanům přicházet k Bohu, dejme pryč. Napadá mě otázka, zda jsme tento verš neotočili asi takto: „Proto my soudíme, abychom nedělali potíže křesťanům, kteří se před mnoha lety k Bohu obrátili, a pohané ať se jim a nám přizpůsobí“. Někdy hrozí nebezpečí, že naše sborová kultura se strašně těžko překonává, a navíc její udržení při životě stojí veliké úsilí. Je dobré si též uvědomit, že jsme možná jedna z posledních zemí v Evropě a možná i na světě, kde mají křesťané stále přístup do škol, kde nás nijak neomezuje tzv. korektnost (jak je tomu v Evropě) nebo fyzické represe. Kladu otázku, jak tuto mimořádnou dobu využíváme?

Písmo jako měřítko života
O Balcarovi a „balcarácích“, jak byli členové jeho sboru hanlivě nazývání, kolovala řada posměvačných článků. Zde je krátký úryvek: „Tam jsou (v Bystrém) takoví poblouzniví lidé, kteří chtí založit novou Balcaráckou víru. Na Dolech se v některé chalupě sejdou, tam zpívaj a čtou bibli a když tam přijde Balcar, tam jim něco vykládá a káže.“ (J. Balcar s. 136) I tento úryvek ukazuje na důraz nejen Balcara a těch, které kolem sebe shromáždil, na četbu a studium Písma jako základu života a víry. Podmínkou členství nově založené svobodné evangelické církve české mj. byl předpoklad, že „každý člen přijímá Boží slovo starého a nového zákona za pravidlo své víry a života aby podle něho žil“. (Balcar s. 80) Víme, že ne vždy se to dařilo, ale tento důraz byl patrný.

Vztah k Bibli A. Adlofa dobře charakterizuje věta v  úvodu Biblických letopisů, které napsal: „Velice pak žádám si, bych knihou svou směl prospěti a posloužiti k tomu, aby kniha knih, Bible, stala se čtenáři dražší a žádostivější“. S důrazem na autoritu Písma však šel ruku v ruce důraz na teologické vzdělání, korigované svědectvím Ducha svatého. Ještě jednou Adlof: „Mít akademicky vzdělané kazatele, to budiž naše skrytá tendence. Kdyby ale vzdělání bylo náhradou za Ducha svatého, pak pryč se vzděláním. Ale jak to dopadá, když není ani Duch svatý, ani vzdělání“. V podobném duchu čteme výzvu členům Svobodných reformovaných církví z r. 1908, kde se mj. nabádá: „Pamatujte, že jste sborem i tehdá, když u Vás káže kazatel „nestudovaný“ a „neordinovaný“. Nepřeceňujte práci kazatele studovaného a nepodceňujte práci bratří prostých. Milujte stejně tyto jako ony“. (Archiv RCB) Nejedná se o výzvu k nestudovanosti, ale k tomu, že teologické studium samo o sobě nestačí (viz. Adlofův citát výše).

Výzva pro nás
Asi každý delegát konference a člen CB se s tímto bodem nebude mít problém ztotožnit. Jenže jiná věc je realita našich sborů, kde se leckde studium i aplikace Písma dostává na okraj. Málo čteme Písmo v našich rodinách, rozpadají se nám Biblické hodiny a biblické skupinky na sborech fungují jen někde. Někde je problém i s účastí v neděli. Pak je sice hezké mít „písmácké kořeny“, ale to samo o sobě nestačí. Zvláště v dnešní post-pravdivé době je náš pomalý, zato soustavný odklon od nacházení Božích pravd v Písmu, varující. Stále sice věříme, že „slova věčného života“ v Písmu jsou, ale klíčová je praxe života, nikoli jen racionální souhlas. Pokud mizí pravda, její místo zaujme nikoli nezbytně lež, ale vlastně cokoli, co upoutá pozornost, co je nám příjemné a co chceme slyšet. Možná nás lehce mrazí při slovech z Komenského kšaftu: „Odkazuji tobě (český národe) za dědictví knihu boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání.” Možná by ale leckteří Komenskému odvětili něco ve smyslu, „díky, bratře Jene, za to, co jsi nám odkázal, ale já na studium ani četbu Písma nemám čas, nebo v horším případě nevěřím, že Bible je skutečně až tak důležitá pro můj život“… Anebo „stačí mi, jak to cítím a když to před Pánem cítím upřímně, je vše v pořádku. Na co ještě Bible?“

V souvislosti s Písmem bych si ještě dovolil jednu poznámku, a to je problematika ETS. Pokud budeme chtít ETS uchovat, bude nás to něco stát. Je otázkou, zda skutečně vnímáme teologické vzdělání jako důležité a v jistém smyslu klíčové. Zda si myslíme, že teologické vzdělání propojené s praxí může ETS nabídnout. Ono příslovečné „doba je složitá“ v sobě nese velikou důležitost toho, aby kazatelé, pokud to jen trochu půjde, měli teologické vzdělání přinášející jistý nadhled.

Církevní zřízení
Když jsem se v rámci přípravy na tuto konferenci probíral archivem CB, bylo dobrodružné číst, čím vším se zabývali naši otcové. Zároveň jejich jednání rozhodně nebyla idylická. Nicméně o důležitých věcech rozhodovala konference. Už v prvním záznamu z konference v našem archivu z května r. 1895 je jako jeden z hlavních příspěvků uveden referát „Proč máme SRC (Svobodnou církev reformovanou)“. Na konferenci r. 1896 byla hlavním tématem otázka kázně, v roce následujícím pak Duch svatý a křest. Z referátů a diskuse vidíme, že se sbory snažily na těchto klíčových tématech sjednotit a již zde se „klube“ princip kongregačně-presbyterního zřízení, který pak Adlof naznačuje ve Vyznání víry a zřízení Svobodné reformované církve z roku 1904. Adlof zdůrazňoval církev jako svazek sborů: „Církve místní se pak ovšem nejen mohou, ale mají sjednocovati, jsouc jedno v Pánu, také ku práci, sobě raditi, pomáhati, potěšovati se a upozorňovati se na závady života se vyskytující.“ Adlof si je vědom, že „čistý kongregacionalismus má svá velká nebezpečí a proto se kloní k jeho korekci. Sbor, který by se nepodřídil závaznému konferenčnímu usnesení, se považuje za sbor vyloučený.“ (A. Adlof s. 131) Začtěme se do toho, jak byla církev vedena mezi konferencemi: „Poněvadž konference stále nezasedá, volí si ze svého středu na dobu jednoho roku tři muže zkušené, kteří ve spojení se zástupci misie tvoří církevní výbor, jenž je konferenci zodpovědný. Ten měl mj. „udílet rady sborům, dopisy a návštěvami působiti k lásce bratrské a rozhojňování života z Ducha svatého, provolávat kající a modlitebné dny, zastupovat církev navenek a ustanovovat vizitátory“. (A. Adlof, Vyznání víry s. 20 - 21) Zároveň ale každý sbor měl „samostatnost v mezích církevního zřízení a spravoval sám sebe na svých církevních schůzích“ (VV s. 15)

Nahlédněme do toho, jaký vedl tehdejší výbor (předchůdce dnešní RCB) zápas za sbory: „Zprávy ze sborů svědčí, že úzkosti se množí. Nářek z Lodži čten. Všude mnoho bratří vstupuje do povinnosti vojenské. V Rakovnicku je smír, jak se zdá, neúplný. Zjevuje se možnost separátních sborových shromáždění. Pro Vídeň XX br. Marek navrhuje zastavení práce tamní v čas války.“ (archiv RCB, zápis z jednání výboru SCR z července 1915) Důvodem, proč se toto dostalo do zápisu výboru, bylo, aby bratři hledali způsoby, jak sborům v jejich situaci pomoci. Ve stejném roce pak čteme konferenční zprávu, která začíná takto: „Shromáždili jsme tedy obvyklé zprávy ze sborů našich a podáváme Vám to nejdůležitější, abyste se jako údové jednoho těla cítili a navzájem se podpírali.“ (archiv RCB) Z těchto drobných ukázek vidíme, že naše církev sama sebe od počátku chápala jako svazek vzájemně se podpírajících sborů, které spolu nesou dobré i zlé, a to v době, kdy do SCR patřili nejen sbory v naší zemi, ale i ve Vídni a na Sv. Heleně.

Výzva pro nás
Jedna z charakteristik naší církve je jistá rozkročenost, co se týká různých modelů sborové práce, jsme rozkročeni i co se týká některých teologických důrazů (což však neznamená teologickou „bezpohlavnost“). Přesto jsme schopni stále být svazem sborů. Zároveň naše rozdílnost se ukazuje třeba na tom, že otevřeně hovoříme, že určitý typ kazatele by nemohl jít na určitý typ sboru, a to přesto, že ordinace je pro celou církev. To je ve srovnání s dobou minulou jiné, protože dnešní podoba CB je hodně pestrá. Další oblastí, která bude stále více patrná, budou rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými sbory. Sbor, který má dostatek pracovně produktivních lidí, který má i náležitý počet obětavých členů, případně i zdroje (především z USA), si může dovolit více než sbor na opačné straně početního a ekonomického spektra. V této situaci může dojít k položení otázky typu „a potřebuji ještě druhé sbory“? Potřebuji Radu CB (mimo to, aby mi pomohla vyřídit některé ekonomicko-právní otázky a zařídila plat kazatele)? Potřebuji nad sebou střechu denominace? Má mi vůbec ještě nějaká konference, rada zasahovat do „mé“ nebo „naší“ služby? Mají velké sbory doplácet na malé? Máme se podílet na celocírkevních sbírkách na vikáře, když žádného nepotřebujeme, na ETS, když tam nikoho neposíláme, na diakonii, když máme věkový průměr sboru 35 let? Nestačil by jen jakýsi volný a nezávazný svazek sborů? Jinými slovy, není čas opustit stávající systém zřízení naší církve a přejít na čistý kongregacionalismus, který vidíme třeba v BJB? Toto jsou nepříjemné otázky, které ale před nás staví naše doba, již zmíněná rozkročenost církve, ale i ekonomika.

Jsem přesvědčen, že přes někdy určitou těžkopádnost našeho zřízení, je tento systém pro naši realitu stále tím nejlepším. Je zdravé, když některá klíčová rozhodnutí se odehrávají v triádě sbor – konference - rada, je správné se o některých věcech spolu radit, je dobré, když si sbory mezi sebou dokáží vypomáhat a když společně pracujeme na vědomí toho, že jsme církev, nikoli pouze sbor. Stejně tak je dobře, že jsme se jako CB na některých věroučných věcech shodli a kdo má v zásadních oblastech věrouky ale i etiky jiné pochopení Písma, má v ekumeně řadu dalších církví, ke kterým máme jako CB většinou hezký vztah a kam může odejít. Navzájem se potřebujeme a v budoucnu tato potřeba nebude slábnout, ale naopak sílit – viz úvod této zprávy.

Přednosti kongregačně-presbyterního systému velmi moudře vycítili naši otcové a osobně vidím jako moudré v tom pokračovat.

Členství
„Kardinálním eklesiologickým důrazem bylo pro Adlofa a celou SRC členství v církvi na základě osobního vyznání víry.“ (A. Adof s. 131). Naši otcové to vyjádřili takto: „Za členy svobodné ref. církve mohou jen takoví přijati býti, kteří vyznávají, že celým srdcem se k Pánu Ježíši obrátili, že mají odpuštění hříchův a jistotu spasení a svým obcováním opravňují k naději, že přešli ze smrti do života, a kteří dobrovolně a z přesvědčení se k církvi přihlásí.“ (Vyznání víry a zřízení SRC s. 13) Zároveň ale s členstvím souviselo i konání kázně: „Pro čistotu a blaho církve Kristovy jest nevyhnutelné, aby kázeň přiměřená slovu Božímu pečlivě pěstována byla.“ (VV s. 21) V již citovaném, Důvěrném slovu k členům SRC z r. 1908 stojí: „Provádíte kázeň? Neběhejte ustavičně za těmi, kteří si myslí, že církvi prokazují milost, když na ní trvají. Nechte takové jít cestou vlastní!“

Naší církvi se trochu výsměšně říkalo „výběrová“, protože členství bylo podmíněno osobním vyznáním víry v Ježíše Krista. Toto mohlo vést k pocitu, že naše církev je vybrána na rozdíl od církví lidových jen z lepších lidí. Jenže to je hrubé neporozumění smyslu členství. Členství v naší církvi bylo od počátků spojováno jednak se znovuzrozením a následným křtem, zároveň ale také s důrazem na posvěcení, tedy na proměnu života. To pak vedlo i k tomu, že když někdo žil v hříchu, konala se církevní kázeň, která ale měla pomoci k pokání a návratu do církve.

Výzva pro nás
Co bych chtěl ukázat v souvislosti s členstvím, je, že od počátků naší církve souviselo členství s určitým závazkem. Když si pročítáme současný členský slib, pak se budoucí člen svobodně zavazuje, že 7x něco bude a 1x nebude. Nejedná se o nic dramatického, jen o naplnění základních křesťanských ctností. Realita ale někdy bývá jiná a ze slibu se stane formalita. Vím, že někdy k tomu jsou pádné důvody, že jsou období života, kdy cílem je přežít do dalšího dne či týdne, kdy z různých důvodů nemohu navštěvovat svůj sbor, kdy procházím krizí atd. Zároveň ale mnohokrát tyto složité situace, které by nám bránily plnit členský slib, neprožíváme, a přesto je řada členů, kteří to, co kdysi slíbili nejen církvi, ale především Pánu Bohu, neplní.

Mám za to, že by bylo správné těm, kteří chtějí vstoupit do církve, ale i těm, kdo si dávají manželský slib a kdo slibují v souvislosti s požehnáním dětí, položit na srdce, aby skutečně přemýšleli o tom, co slibují. Pokud dopředu vím, že nebudu podle svých obdarování sloužit na Božím díle (a mohl bych), proč to slibuji? Pokud nebudu a nechci podle svých možností přispívat na Boží dílo, opět se ptám, proč slibuji, že budu? Stejné platí se slibem o neopouštění společných bohoslužeb. Zdůrazňuji, že vím, že jsou období života, kdy něco plnit nelze, ale jsou i období, kdy to lze. Ptám se, zda jsme z členského slibu někde neudělali jen folklór, kdy mimo osobní víry v Krista, která je jistě základem, se od členů již více nic neočekává.

Proto si myslím, že je dobré čas od času – třeba při přijímání do sboru, připomenout význam členských slibů a stejně tak při přípravách na křest a s ním spojeným členstvím, členský slib pozorně projít. Žijeme v době, kdy platí heslo „nevaž se, odvaž se“. Nechceme se příliš vázat a to se pak někdy promítá i do našeho vztahu ke sboru. Zde je třeba navázat na touhu našich otců, aby naše církev skutečně vyznavačská byla.

Závěrem
Doufám, že to, co jsem napsal, nepůsobí jako pokus o hagiografii (životopis svatých). Stačí se chvíli probírat archivem a zjistíme, že naši předchůdci zápasili nejen s hříchem, ale i mezi sebou. Zároveň ale mnoho oblastí velmi dobře vystihli a bylo by chybou na ně rezignovat jen proto, že se mění doba nebo je prostě nechat „vyšumět“. Někdy jsem slyšel povzdech, že naše církev je jiná, než byla ta před x lety. Ano, bude jiná, ale nikoli díky zpěvu, oblékání nebo interiéru modliteben. Bude jiná, když začne rezignovat na misii a evangelizaci, když společně na různých platformách přestaneme studovat Písmo s cílem najít v něm odpovědi na klíčové otázky, když se z nás stanou sbory, které se vlastně již více nepotřebují, a když se členství stane víceméně formální záležitostí. Pojďme společně pracovat na tom, abychom se toho nedočkali.

Zakončím slovy prohlášení Rady Jednoty českobratrské 1919: „Vroucně pak si přejeme naplněni býti mocí s výsosti, abychom národu svému zvěstovali evangelium o spasení v Kristu Ježíši. Návrat ke Kristu je věcí pro nás nejdůležitější. Zvěstovat to životem i slovy a tvořit krásnou církev Pána Ježíše v národě našem, pokládáme za své poslání.”

Abych ale nekončil rokem 1919, přidám, že si vroucně přeji vidět církev odvážnou, otevřenou a oddanou svému Spasiteli.

David Novák