Lidé lži a síla pokání
Zároveň je jednoduché ukazovat prstem na druhé a zapomínat, že zlo a jeho projevy se nevyhýbají nikomu z nás. Před řadou let jsem navštívil terezínskou Malou pevnost. Obešel jsem všechny vystavované předměty a podobně jako mnoho jiných návštěvníků jsem odcházel s otázkou, jak se může někdo dopouštět tak hrozných věcí. Na konci mě však čekal šok. Vešel jsem do malé cely, kde bylo vycpané zvíře, cosi mezi vlkem a hyenou, a všude okolo se válely kusy roztrhané slepice. Chvíli jsem na tento nechutný výjev koukal a pak jsem pozvedl zrak, abych viděl sám sebe. V místnosti totiž bylo zrcadlo. Poselství bylo následující: Ta bestie jsi ty, ta bestie je v každém z nás. Ano, na rozdíl od sadistických esesáků jsem nikoho nezabil ani nemlátil, ale zlo je i ve mně a v jistých okolnostech jsem všeho schopen. Můj pocit „nejsem tak zlý, jako byli oni, jsem dobrý člověk“ dostal zabrat. Navíc zlo má často mnohem rafinovanější a elegantnější rozměry, než je zabíjení a mlácení, ale stále zůstává zlem. Jak se tedy projevuje zlé chování? Podle známého autora a psychiatra M. S. Pecka se projevuje:
- Destruktivním chováním obětujícím druhé lidi
- Nadprůměrnou netolerancí k jakékoliv kritice
- Výraznou starostí o vnější dojem a představou o vlastní úctyhodnosti
- Přetvářkou a zakrýváním nenávistných pocitů a pomstychtivých pohnutek
- Duševní nevyzpytatelností s narůstající pravděpodobností lehké schizofrenické poruchy myšlení v období stresu. (Z knihy Peck, M., Lidé lži)
Především první čtyři charakteristiky ukazují i na běžné lidi bez zjevných patologií. Peck dále píše, že „zlí lidé bývají často destruktivní, protože se pokoušejí zničit zlo, jenže problém je v tom, že nesprávně umísťují ohnisko zla. Namísto ničení druhých by se měli snažit zničit chorobu v nich samotných“.
To pochopitelně neznamená, že člověk nemá bojovat proti zlu, protože sám není dokonalý, ale je třeba si uvědomovat, že zlo je naší součástí a že pojmenováním zla u druhých se nestáváme lepšími.
V této souvislosti malá rada pro duchovní a terapeuty, ale vlastně pro všechny, kteří proti něčemu bojují nebo se proti někomu nebo nějaké skupině vymezují: „Následky vyvolané příliš dlouhou intenzivní koncentrací na zlo jsou vždy katastrofální. Boj proti ďáblu skrytému v jiných ve své snaze o lepší svět nikdy neuspějí. Zanechají jej takový, jaký byl – a občas mnohem horším. Naše úmysly mohou být sebelepší, ale myslíme-li pouze na zlo, přivoláme jej. Nikdo nemůže soustředit svou pozornost na zlo, aniž by zůstal neovlivněn. Být více proti ďáblu než pro Boha je velice nebezpečné. Každý takový bojovník je předurčen k zešílení“ (podle A. Huxleyho, Ďáblové z Loudunu).
Peck v souvislosti se zlými lidmi píše, že nedokáží snést jeden specifický druh bolesti: Bolest vědomí své vlastní hříšnost a nedokonalosti. Dále pokračuje: „Proto jsou schopni udělat téměř cokoli, aby se vyhnuli specifické bolesti, kterou přináší sebezpytování. Za normálních podmínek budou zlí lidé posledními, kteří by byli schopni podstoupit psychoterapii. Zlí lidé nenávidí světlo – světlo dobroty, které ukazuje, jací skutečně jsou, světlo, které je obnažuje, světlo pravdy, které prohlédne jejich klam.“
Jako křesťan bych místo sebezpytování dal slovo pokání. Pokání bolí, ale v konečném důsledku působí osvobození a uvolnění. Jenže někdy toto osvobození člověk odmítne, protože si svá selhání, svoje hříchy nechce přiznat. Vědomí, že bych byl konfrontován, slovy Pecka „se svojí hříšností a nedokonalostí“ a dokonce něco musel změnit, je příliš hrozné… a tak se stáváme lidmi lži.
Vím, že se to nečte snadno, ale někdy již samotné pojmenování problému může být prvním krokem ke svobodě, ke změně a osvobození se od pocitů viny (kterými ale zlí lidé většinou netrpí).
David Novák
