Hodný řečník mluví po větách

Mgr. Radka Brahová

Jazyky mě vždycky bavily, ale moje cesta k tlumočení je důkazem, že Bůh má smysl pro humor. Celý život jsem chtěla studovat přírodní vědy a astronomii a měla jsem namířeno na matfyz. Ale vyrůstala jsem na severní Moravě v prostředí, kde se mísily čtyři jazyky – čeština, slovenština, polština a specifický slezský dialekt. Takže mozek byl zvyklý fungovat na více jazykových platformách. Na základní a střední škole jsme pak měli ruštinu a angličtinu. Poprvé jsem v praxi použila angličtinu díky tomu, že můj strýc emigroval a jeho přátelé jezdívali k tetě – byli to křesťané, pašovali Bible a křesťanskou literaturu. Teta anglicky neuměla, a tak mě prosila o pomoc. Po revoluci pak k nám do sboru přijel ředitel Dětské misie (Ir) – a mě požádali o tlumočení během bohoslužby a pak odpolední přednášky. To mi bylo šestnáct. A zjistila jsem, že mě to baví. Nakonec jsem směr matfyz vzdala a na Filozofické fakultě v Praze jsem vystudovala překladatelství ruštiny a tlumočnictví angličtiny. Takže jsem si prohodila koníček a povolání. A bylo to správné rozhodnutí.

Jak vypadá váš běžný den v práci?

Tlumočím tak jednou dvakrát za měsíc, někdy na vícedenní konferenci, ale většinou překládám texty doma na počítači. Je to hodně o sebekázni – musím si dát denní plán a přesvědčit se ho splnit. To ne vždycky a ne každému funguje, ani mně ne vždycky. (smích) Vstávám mezi sedmou a osmou, většinou se řídím plánem, ale občas mám rozdělaných víc projektů bez specifických termínů a můžu si vybrat, na co mám zrovna chuť. Jsem OSVČ, den si organizuji sama. U překladů hodně hledám – ve slovnících, na internetu, někdy jsem docela zakousnutá do obsahu. I manžel už ví, že smysluplnou odpověď ode mě dostane obvykle jen tehdy, když od toho počítače vstanu. (smích)

U tlumočení mi můj den nadiktuje pořadatel. Někdy je to brzké vstávání, nebo naopak akce déle do večera. Rozhodně můj pracovní život není žádná rutina, spíš více či méně organizované nepředvídatelno.

Existují různé formy zprostředkování obsahu jiného jazyka lidem. Jakým se věnujete nejčastěji, jakým nejraději?

Všechno má něco do sebe. Překlady jsou fajn, protože si sedím doma u počítače, většinou na to mám čas. Někdy se musí malinko upravovat, dovysvětlovat, ale je to víc v poklidu. Tlumočení je živé – mám řečníka a buď s ním jsem na pódiu a překládám konsekutivně, tzn. on něco řekne a dá mi čas, abych řekla překlad. Když je řečník hodný, mluví po větách. Když je nadšený a zapomene se, tak mluví po odstavcích. Na vysokou konsekutivu máme fígle – klidně ho nechám, ať si mluví, a dělám si speciální druh strukturovaných poznámek (není to těsnopis), ze kterých jsem pak schopná ten třeba několikaminutový úsek rekonstruovat. Možná i druhý den ráno. Ale za týden už nebudu vědět nic. Tak funguje paměť, má omezenou kapacitu.

To vás učili ve škole?

Ano, tohle se člověk sám nenaučí, je to specializovaná věc. Když je obsahem „příběh“ – má to začátek a vede to ke konci, je snazší si to zapamatovat a odvyprávět v jiném jazyce. Když je to „výčet států v OSN“, je bez šance, poznámky nepoznámky. (smích) I paměť se tréninkem dá vycvičit tak, že si zapamatuje několikaminutový úsek. Občas se mi zápisník hodí, ale většinou to tak náročné není. Třeba na křesťanských konferencích jsou hodní řečníci. Ti si většinou vzpomenou, že tam mají toho „přerušovatele“, kterého by taky sem tam měli pustit ke slovu. Ale záleží i na tom, jestli je řečník zvyklý pracovat s tlumočníkem. Hned moje první větší veřejné tlumočení, když mi bylo šestnáct, bylo s takovým řečníkem (kolegou onoho pana ředitele) – mluvil v šíleně dlouhých větách. Ještě jsem neměla vytrénovanou paměť, takže první polovinu věty jsem rozuměla, druhou ne, a zatímco jsem přemýšlela o té druhé, zapomněla jsem tu první. Takže jsem si na základě asi tří slov musela celou větu vymyslet. Ještě že tehdy nikdo nerozuměl anglicky! (smích)

Jak pracuje mozek tlumočníka u simultánního tlumočení?

To je ta třetí forma. Sedím v kabině u mikrofonu se sluchátky na uších, měla bych vidět do sálu. Když je řečník extrémně ohleduplný, pošle mi přípravu předem a mám možnost si to rozkódovat. Zvlášť když jsou tam jména a čísla! Simultánní tlumočení je překlad za chodu – funguje to jako průtokový ohřívač a tlumočník nakonec vůbec neví, o čem ta přednáška byla. Musí najednou zvládnout poslouchat jeden jazyk, překládat a mluvit v jiném jazyku. Musí to mít prostě hodně zautomatizované a propojené, aby nemusel moc přemýšlet nad formulacemi. Mnohdy řečník zásadní věc řekne na konci věty, takže věty jsou hodně neučesané. Klidně může vypadnout až třetina obsahu, protože se to nedá stíhat. Přídavná jména odpadávají jako první – mozek je prostě odfiltruje. I to se člověk musí naučit, co si může dovolit, co by neměl; na univerzitě je to speciální předmět, učili nás to profesionálové, kteří tlumočili na vládní úrovni.

Která akce, na které jste tlumočila, ve vás zanechala nejvýraznější vzpomínky?

Mám moc ráda X-campy – to je týdenní mládežnický tábor na Slezsku. Bývá tam kolem 300 teenagerů, na odpolední aktivity se klidně sešlo i tisíc lidí z okolí. Bývají tam výborní řečníci – lidé, kteří vědí, čemu a proč věří, a chtějí to dávat dál, bývá tam bezvadná atmosféra. Vždycky mě to velmi povzbudilo. Někdy se mi zdálo, že už tam mám inventární číslo a že jsem tam natrvalo. (smích) Ale s covidem se změnila situace a poradí si už i jinak. A to je moc dobře.

Velmi zajímavá pro mě byla konference o inteligentním designu v roce 2005, protože se to propojilo s mojí celoživotní vášní pro vědu. A zážitek zážitků, samozřejmě Charles Duke – americký astronaut, který se prošel po Měsíci! Toho tlumočit bylo neskutečné potěšení! A splněný sen.

Nemáte trému, když na vás hledí a očekává od vás výkon tisíc lidí?

Nejsem trémista – a když si nevezmu brýle, tak lidi ani nevidím. Člověk se musí umět odpojit. (smích) Vlastně je vnímám spíš jako kulisu. Tak to funguje, aby se člověk mohl soustředit na překlad. Kdyby se soustředil na velkou spoustu lidí, byl by tak nervózní, že by se ani nepředstavil. I když menší skupinu samozřejmě vnímám jako jednotlivce a více si hlídám neverbální komunikaci z jejich strany, ale to zase není stres.

Co je pro vás TOP vlastnost vaší práce?

Člověk se pořád učí něco nového, to je na té práci velmi zajímavé. A já jsem byla odmalička houba na nasávání informací. A teď třeba jeden týden dělám počítače, pak zase teologii; jednu dobu jsem pracovala pro autobusovou firmu, takže jsem se musela naučit všechno o autobusech – uměla bych autobus i rozebrat – a poskládala bych ho možná i zpátky, jen by mi zbyly nějaké náhradní díly (smích). Vždycky se člověk musí naučit nový obor. A dostane se na nečekaná místa, třeba do černouhelného dolu, ocelárny nebo bankovního trezoru.

Je to pestrá práce i z hlediska lidí, s nimiž se člověk potká, doslova od „kriminálníků“ (byla jsem tlumočit ve věznici) po kardinály a poradce prezidentů (Chuck Colson před mnoha lety, ale i dnes mám občas tu čest s některým ministrem či poslancem nebo senátorem). Sama za sebe mám asi nejraději ty lidičky „mezi tím“, nemusím tolik řešit, co na sebe, i když je to zase dobrá záminka k obohacení šatníku o nový svetřík (úsměv), nebo jak vypadá bezpečnostní nebo diplomatický protokol (třeba jak správně titulovat mluvčí, co se smí nebo nesmí dělat) a myslet na spoustu věcí navíc. Samozřejmě v kabině to člověk tolik neřeší, tam není vidět, ale když sedí či stojí vedle řečníka vpředu, tak nad tím musí popřemýšlet.

Povzbuzením pro ty, kdo tuto práci dělají, i když třeba nejsou „profíci“, by mohla být věta přednášejícího z mého posledního tlumočení v křesťanském prostředí: „Než jsem jel sem, tak jsem se modlil za dar českého jazyka. A Bůh mi ho dal. Sedí vedle mě.“ Jak moc se v různých jazycích liší „křesťanština“ od běžného jazyka?

V angličtině moc ne, narážky na biblické motivy byly donedávna srozumitelné i pro běžné lidi. I když se to trochu zhoršuje. V českých podmínkách jak kdy – někdy slyším třeba v dabingu naprostý nesmysl a je mi jasné, že český překlad nezvládl narážku na biblický termín v angličtině. Špatné citace, chybný odkaz, pletou si církev, kostel, sbor a denominaci – ale jsou texty, kdy to bez chyby pro překladatele-nekřesťana skoro nejde, protože angličtina pro to má jen jedno slovo.

V knížkách to je snazší, byť jsou termíny, které nemám ráda. Třeba „sdílet svoji víru s někým“ jde podle mne jen s tím, kdo je taky věřící, ale i to je jazykově špatně. Nelze sdílet víru s nevěřícím, tomu o ní mohu jen říct. Taky se muselo hodně inovovat – kdysi mi český jazyk křesťanů zaváněl Biblí kralickou. Její jazyk je krásný, ale už ne úplně srozumitelný, v běžném jazyce zní opravdu divně. Takže hledáme. Někdy se povede, někdy ne. Jde o to mluvit nebo psát přirozeně moderně a „civilně“.

V knížkách věřících pro nevěřící se musí hodně dovysvětlovat. I slovo „hřích“ se někde musí vysvětlit, protože my a svět máme tu definici úplně někde jinde. Nebo „evangelium“. Obvykle to ovšem autor, který píše takovou knížku, ví a dělá to sám. Překladatel by měl do textu zasahovat v tomto smyslu jen minimálně, i když se tomu někdy nevyhne. Vždycky záleží na cílové skupině. U tlumočení musím taky někdy něco „okecat“, trochu vysvětlit nebo upřesnit. Protože nikdy nevíte, jestli mezi posluchači nesedí někdo, kdo nemá s křesťanstvím moc zkušeností.

V Bibli jsou jazyky darem od Boha – Bůh sám si zajišťuje, že lidé budou jeho zvěsti rozumět. Myslíte si, že tu pozemskou schopnost mluvit různými jazyky mohou mít všichni, když tomu věnují úsilí, nebo je i to dar shůry, který dostanou jen někteří?

Je to individuální a je to asi jako s matematikou nebo hudbou – někdo je na to lepší, někdo horší, někdo to nepochopí nikdy. (Možná to taky souvisí se způsoby výuky, protože se každý učíme nějak jinak. Leckdy stačí začít z jiného konce, a ono to překvapivě jde.) Jistě, někdo na jazyky bude mít „talent od přírody“. Samozřejmě, Pán Bůh je v tom vždycky nějakým způsobem zaangažován. (úsměv) Povolává lidi podle toho, jak je přirozeně obdaroval. Mně by třeba neposlal do kuchyně. (smích) A někteří lidé neradi píšou nebo neradi stojí před lidmi, což zase nevadí mně. A pak jsou situace, kdy si Pán Bůh použije něco nedokonalého a i z nedokonalosti díky němu může vzejít něco zajímavého. V každém případě i na „daru shůry“ je třeba pracovat a rozvíjet ho, bez učení (třeba podvědomého, jako je čtení knížek, poslouchání něčeho na pozadí atd.) a cvičení to nejde. „Mluvení v jazycích“ je ale úplně jiná kategorie. (úsměv)

Tlumočník může být někdy mostem mezi tím, kdo má co říct, a tím, kdo potřebuje slyšet – Bůh dal Mojžíšovi Árona, aby mluvil za něj. Setkala jste se někdy s tím, že bylo třeba tlumočeného překládat nejen do jiného jazyka, ale také do srozumitelné formy sdělení? Někdy je potřeba to, co chci přeložit, opsat více slovy, protože jinak by to nemuselo fungovat. Ale jednou jsem si musela vymyslet projev japonského velvyslance.

A co jste světu sdělila? (smích)

Něco neškodného ve smyslu, jak si váží spolupráce mezi národy a že Česko(slovensko) mělo v Japonsku vždy dobré jméno, ale přesněji už nevím. Už ve škole nám říkali, že se nám stane, že neuslyšíme. A ten slavnostní barokní sál Senátu, to je sice nádherná místnost, ale na mluvený projev je tam šílená akustika. Prostě jsem ho srozumitelně skoro neslyšela. U některých asijských jazyků jsou lidé navíc nastavení na mluvení se zavřenou pusou. A mluví tak i anglicky. Jeho excelenci se tímto omlouvám.

Znáte ten vtip, jak pan farář v kostele říká: „Přijede nám host z Číny a potřebovali bychom tlumočit. Nechcete někdo?“ Přihlásí se jeden bratr, že rád. Host z Číny pak povídá, český bratr povídá – a v kostele se obrací polovina lidí. Velké probuzení. Všichni jsou z hosta z Číny nadšení. A pan farář říká tlumočníkovi: „Vy jste bezvadně tlumočil! Já jsem nevěděl, že umíte čínsky.“ A bratr mu odpoví: „To bylo potřeba? To jste neřekl!“

U Babylonské věže byste se svou profesí byla naprosto klíčovou postavou stavby – a pravděpodobně by z vás byl boháč, protože by se bez vás lidstvo neobešlo. Se znalostí problematiky té stavby – šla byste do toho? Odmítla jste někdy tlumočení z důvodů osobního nastavení?

Stavařinu bych se naučila, to by problém nebyl. Když jde do tuhého, pomůžeme si obrázky. (úsměv) Ale v tom duchovním smyslu bych nad tím uvažovala. Už se mi stalo, že mi některé věci šly proti srsti, takže jsem s omluvou odmítla. Jednou to bylo něco o kasinech a párkrát jsem narazila na teologii, která byla hodně pofidérní. Tak do toho jsem taky nešla. I profesně ze zákona na to mám právo.

Tlumočení je o komunikaci s lidmi. Přináší vám i trvalejší vztahy, přátelství? S některými řečníky se setkáváme opakovaně, takže prohodíme pár slov a zajímáme se nebo si sem tam vyměníme mail a třeba se za deset let sejdeme znovu. Ale není to vztah. Většinou jsou to jednorázová pracovní setkání. Ale myslím, že dobré a přátelské vztahy si udržuju s pořadateli, což je důležité.

Profese překladatel, tlumočník Překladatel za pomoci znalostí a dovedností získaných studiem a zkušenostmi pomocí slovníků a rešerše překládá texty z jednoho jazyka do druhého tak, aby výsledek byl hezký, vyvolal stejný pocit, komunikoval stejnou myšlenku a působil stejným dojmem, který chtěl autor vyvolat textem v původním jazyce. Tlumočník překládá se stejným cílem mluvenou řeč – buď v mezerách vytvořených řečníkem (konsekutiva), nebo během řeči řečníka (simultánní tlumočení).

Celý rozhovor na QR.