Zpráva předsedy Rady CB Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2025
Tato konference uzavírá čtyřleté období současné Rady. Pro mě osobně se uzavírá druhé období v roli předsedy RCB.
Když se dívám na uplynulé čtyři roky, domnívám se, že se v mnoha ohledech jednalo o zlomové roky, které budou zapsány do učebnic dějepisu. Na podzim 2021 došlo k dalšímu lockdownu kvůli pandemii covid-19. Již tehdy mnozí varovali před psychickými následky, které lockdowny budou mít především pro mladou generaci. Tyto předpovědi se naplnily a v současnosti prožíváme především mezi mládeží další pandemii – pandemii depresí, úzkostí, sebepoškozování, zmatků ohledně sexuální identity atd. V CB jsem 17 let pracoval jako vedoucí odboru mládeže, učil jsem na dvou středních školách, organizoval desítky kempů přežití, jinými slovy mnoho let jsem strávil s mladými lidmi. Nikdy jsem se ale nesetkal s takovou mírou nejrůznějších psychických postižení jako v posledních letech, kde se nejedná jen o mé osobní zkušenosti, ale i o to, co se dozvídám od svých kolegů, přátel nebo psychologů.
Dalším velkým zlomem byla ruská agrese na Ukrajinu zahájená v únoru 2022. Války na světě probíhají stále, ale tento konflikt je pro nás z mnoha důvodů děsivější a více se nás týká. Ve společnosti se mnohem více začalo hovořit o tom, že „válka je za rohem“. Navíc jsme se v míře nebývalé ocitli i uprostřed války hybridní, ve které se vede boj o naši mysl a v níž hrají zásadní roli sociální média. Jsme svědky toho, že velmi silná proruská pátá kolona je i v naší zemi. Dalším nárazem byl říjen 2023 a hrůzostrašný útok teroristického hnutí Hamás na Izrael. Slyšeli jsme, a ti, kteří chtěli, i viděli zprávy, které se vymykaly těm nejhorším představám. Když píšu tuto zprávu, je přibližně měsíc americkým prezidentem D. Trump a skoro všichni političtí komentátoři píší, že uspořádání světa, tak jak jsme ho v posledních desetiletích znali, končí. Jiní dokonce hledají paralely se začátkem druhé světové války. Starý svět nebyl ideální, ale jisté záruky míru, alespoň pro naši část světa, poskytoval. To nyní končí a my se s obavami díváme, co bude dál.
Poslední revoluční změnou je nástup umělé inteligence. Ještě plně nedokážeme domyslet, jaký bude mít její využívání vliv, ale víme, že se jedná o cosi zásadního a průlomového, srovnatelného s vynálezem knihtisku, masovým využitím internetu nebo dotykového mobilu. Jedná se totiž o skok kupředu v komunikačních, tedy i informačních technologiích, které zásadním způsobem určují, jak se člověk dívá na svět a v posledku i jak se rozhoduje a chová.
Možná si říkáte, proč začínat zprávu o stavu církve tímto způsobem? Mám přece psát o církvi, ne o světě okolo nás. Důvodem je, že vše výše popsané se nás, kteří církev tvoříme, hluboce dotýká. Třeba tím, že naše děti nebo jejich kamarádi, mládežníci, dorostenci prožívají nějakou formu psychických problémů. Mnozí se osobně nebo i v rámci celého společenství angažujete v pomoci Ukrajině, mnozí máme na Ukrajině přátele. Nechceme, aby se naše země dostala pod vliv Ruska nebo pod vliv proruské páté kolony. Kvůli nekonečnému přívalu informací, navíc generovaných pomocí velmi sofistikovaných algoritmů, se mnozí stávají obětí dezinformací a lží, a co je horší, moc nevíme, jak tuto realitu zastavit. Co se nám ještě před pár lety zdálo nemožné, se stalo možným a mnozí si kladou otázku, co bude dál.
V tom všem každý člověk přirozeně hledá jakousi jistotu, kotvu, přístav, hráz… A právě kdy jindy než v těchto nejistých dobách máme možnost si osahat, na čem skutečně stojí naše víra, a zároveň o tom hovořit i s těmi, kteří Krista neznají. Tváří v tvář popsané realitě můžeme číst Pavlovu výzvu: Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Ef 5, 16
Obyčejně přemýšlíme tak, že chceme využít čas, když se nám daří dobře. Pokud nastanou dny zlé, veškerou energii napružíme do boje o přežití. Jenže v tomto textu je jiná logika: „Právě proto, že není vše v pořádku, že mnozí prožívají obavy, že se bortí mnohé jistoty, koukejte tento čas využít.“ Jak? K odpovědi bych chtěl, i v souvislosti s tím, že končí čtyřleté období RCB, využít naše tři O: Oddanost Kristu, Odvaha, Otevřenost.
Otázky: Jak se některé ze společenských nebo geopolitických situací propisovaly nebo propisují do vašeho okolí a sboru a jak jste na ně reagovali/reagujete?
Pozoruješ u sebe v posledních maximálně dvou letech určitý nárust strachu z toho, co přijde?
Oddanost Ježíši Kristu
Z výše popsaného občas mrazí. Sice díky Bohu stále žijeme ve šťastnější části světa, ale mnohé nejistoty narůstají. Co bude s Evropou? Co s narůstající vlnou depresí? Jak světem zahýbá nevyzpytatelné osoba amerického prezidenta? Co způsobí umělá inteligence? Co když Rusko obsadí Ukrajinu? Co když příští volby ovládnou proruské strany?
Odpověď na tyto a další otázky bude mít reálný dopad na nás, naše děti, na církev. Jelikož žijeme v porovnání se zbytkem světa v blahobytu a míru, mnoho existencionálních otázek nakonec přebil konzum a bezpečí. Zřejmě proto patří Evropa k nejméně křesťanským kontinentům. Jenže na nás stále více dopadá nejistota. A právě zde vyplouvá na povrch otázka, co zcela konkrétně znamená mít naději v Kristu. Jak se víra v Krista zcela prakticky dotýká našich obav, úzkostí a nejistot? Jak na tyto a mnohé další otázky odpovědět tváří v tvář tomu, co prožíváme, aniž bychom se dopouštěli prázdných klišé?
Problém, který vnímám u některých křesťanů, stejně tak u duchovních a církví obecně, tkví v tom, že když mají možnost hovořit o své víře v sekulárním prostředí, vyhýbají se tomu, aby zmínili Ježíše, křesťanskou víru nebo aby jako zdroj své argumentace používali Písmo. Místo toho se dozvídáme cosi o „křesťanských hodnotách“, „o potřebě dialogu“, „o křesťanských tradicích“, „o dobru a zlu“ atd. Vzpomínám na jakousi ekumenickou akci, kde se představitelé církví setkali s některými politiky, kteří se nás ptali, co od církve mohou očekávat. Bylo skvělé, že církve nabízely různé druhy pomoci, vzdělávání, otevření svých kostelů a památek, jenže během hodiny nikdo z představitelů církví nezmínil, že spolu s nepochybně potřebnou pomocí bychom též mohli přinést zvěst evangelia. Protože nejsem v těchto akcích zběhlý, zeptal jsem se, proč o tom mlčíme. Vždyť na rozdíl od dobročinných organizací evangelium má přinášet právě církev. Samozřejmě citlivě, inteligentně a slušně, ale přinášet. Po chvíli rozpačitého ticha se tato zmínka přešla a pokračovalo se dál. Připomnělo mi to inauguraci prezidenta, kde jsme společně s prezidentem zírali na lebku sv. Václava a ti, kteří znali slova svatováclavského chorálu se přimlouvali u sv. Václava. Nemám nic proti svatováclavské tradici, byť to není můj šálek kávy, ale proč nebylo možné modlit se ke Kristu?
Mám za to, že tato nejednoznačnost se někdy přesouvá i na nás. Že na sebe mají být lidé hodní, že si mají pomáhat, neubližovat si, vést spolu dialog, pomáhat potřebným, dbát o spirituální hodnoty a hledat Boha, to se dozvíme od každého filozofa, nebo příslušníka jakéhokoliv náboženství. Na tyto a další apely nezbytně nepotřebujeme být křesťany.
Nezmiňuji tyto zkušenosti proto, abych vzbudil pocit, že jsme lepší. Chci jen připomenout slova apoštola Pavla: Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (1 Kor 1, 22–25) Pavel nepíše, že máme sdílet Krista jako blázni, ale že ho máme sdílet navzdory tomu, že se to někomu bude jako bláznovství zdát. Důraz na Kristovo jedinečné dílo je navíc to, co máme v CB genech. S. Verner ve svém proslovu Dědictví Aloise Adlofa připomněl, že nám „nezanechal učení, které by bylo podnětné k novému přesnějšímu formulování, ale stálý jeho odkaz k Pánu Ježíši Kristu byl v jeho projevech nejvýznačnější. Mezi teology a učiteli českého Siónu on byl tím, jenž směrem k Ježíši ukazoval, ale v něm také stále zůstával. Všechno odkládal, aby Krista získal. Je jasné, že dnes budeme volit jiné formulace, ale základ musí zůstat.“
Nejde ale jen o to o Kristu hovořit, ale nechat Krista, aby ovlivnil moji peněženku (otázka financí se stává v mnoha sborech stále aktuálnější), výchovu dětí (otázka výchovných modelů se stává horkým tématem), náš strach z geopolitické situace (psal jsem o tom výše), zaměstnání (nároky na mnohé z nás jsou enormní), dobrovolnickou službu (církev je laickým hnutím, ale jak skloubit trojúhelník rodina – práce – služba?) atd. Oblastí je mnoho a je potřeba domýšlet, jak moc je prostupuje naše víra. Pro ty, kteří káží, vyučují, vedou sbory a mají vliv na veřejnost, je zároveň velikým úkolem nově promýšlet a domýšlet, jak se má víra a oddanost Kristu v různých oblastech konkrétně projevovat a odrážet. V souvislosti s úvodem to pak může být právě církev, naše sbory, rodiny, kde budou lidé moci uprostřed rostoucí existencionální nejistoty nacházet jistotu.
Otázka: Jak se vám ve sboru daří propojovat víru v Krista s praktickým dotažením do každodenního života? Jak konkrétně „zvěstujete Krista“? Ve sboru a přátelům?
Odvaha
Když si dohledáme, jak vznikl náš sbor, nebo si přečteme něco o začátcích naší církve, stejně tak když zjistíme, jak se uskutečnil nějaký nový projekt, většinou se dozvíme, že na začátku bylo něčí odvážné rozhodnutí, odvaha jít do rizika, odvaha překročit komfortní zónu, odvaha k oběti atd. Bez odvahy cesta vpřed prostě nevede. Za každým úspěšným podnikem stojí něčí odvážné rozhodnutí. První slova, která slyšel Jozue, když měl vstoupit do zaslíbené země, a to hned třikrát po sobě, byla „buď rozhodný a udatný“ (Joz 1,6. 7. 9).
Bez odvahy navíc není možná změna. Zároveň platí, že odvaha otců zakladatelů nevydrží a nedá se předat. Proto musí každá další generace hledat svojí jedinečnou cestu. To neznamená hodit vše, co bylo před námi, přes palubu. Znamená to najít odvahu vykročit a změnit, co je třeba, a zároveň mít moudrost rozpoznat ono „co je třeba“.
Pokud je vedoucí ovládán strachem, paralyzuje tím i ty, které vede. Zaměřuje se jen na oblasti, které má pevně pod kontrolou. Zároveň pokud budeme čekat, až odezní strach, asi se nikdy nikam nepohneme. Odvaha znamená nenechat se strachem pohltit a strachu navzdory se dokázat pohnout vpřed.
Odvaha aplikovat Zlaté pravidlo
První oblast, která nás možná v souvislosti s odvahou napadne, je uspořádat nějakou akci, založit novou misijní organizaci, založit školu, uspořádat dobročinnou sbírku na potřebné, postavit modlitebnu atd. To vše je nepochybně spojeno s velkou dávkou odvahy. Jenže když jsem projezdil křížem krážem církev, uvědomoval jsem si ještě jiný rozměr odvahy, který, žel, někdy i velmi odvážným a zároveň aktivním bratřím a sestrám chybí. Jedná se o odvahu vyčistit různé vztahové kostlivce ve sboru i v rodinách. Obávám se, že pokud se tak nestane, jsou naše aktivity poněkud jalové. Všichni známe zlaté pravidlo: „Jak chcete, aby lidé činili vám, tak čiňte i vy jim.“ Lk 6, 31
Problém je v tom, že jsme někdy toto pravidlo otočili, a aniž bychom četli jiné spisy, praktikujeme ho takto: Co nemáš rád, nikomu nedělej (Tob 4, 16). Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě (Konfucius). Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň: to je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář (Talmud).
Písmo nás vede k tomu, abychom udělali první krok a nečekali na to, až se druhý omluví nebo za námi přijde. Náš postoj by se někdy dal shrnout do slov „já proti němu nic nemám“ nebo „kdyby přišel, vyřešil bych to s ním“. Jenže to je málo…
Pokud nebudeme mít odvahu udělat první krok k vyčištění vztahů, nečekejme, že se něco zásadního může změnit. Mrzí mě, když ve sborech vidím zatrpklost, pocit nedoceněnosti, ukřivděnost, cynismus a neodpuštění… a skutečnost, že není odvaha si to někdy připustit a pokusit se to změnit.
Otázka: Víš o nějakém vztahovém kostlivci? Osobně? Ve sboru? Co brání ho (vy)řešit?
Odvaha k novým zkušenostem
R. Rohr napsal: „Svět se bojí nové zkušenosti více než čehokoliv jiného. Jakoukoliv myšlenku dokáže zaškatulkovat. Ale nedokáže zaškatulkovat novou zkušenost. Té se dokáže jedině vyhýbat.“ Jeho slova bych doplnil, ale místo slova svět bych dal slovo církev. Jsme církví slova, jenže aby slovo mělo nějaký vliv, musí se slovy Jana „stát tělem“, „přebývat mezi námi“, a to nejen skrze kázání, ale skrze zkušenost. Změna nepřijde skrze kázání o odpuštění, o evangelizaci, o štědrosti, o obětavosti, o… ale skrze odpuštění, evangelizaci, štědrost, obětavost. Jinými slovy skrze zkušenost se slovem. V současné době netrpíme nedostatkem různých školitelů, koučů, manuálů, návodů či kurzů, ale tím, že máme problém uvést slyšené do praxe. Jenže k tomu je potřeba odvaha vykročit z komfortních zón. Byl to údajně A. Einstein, který definoval šílenství slovy „dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“. Možná to zní hodně pragmaticky. V Písmu nečteme o výsledcích, ale o ovoci. Můžeme diskutovat, o co přesně jde, ale pokud sbor dlouhodobě stagnuje, některé oblasti se neřeší – možná ze strachu, aby něco nevyhřezlo, a jistá témata jsou tabu –není chybou nebo dokonce hříchem položit si otázku, proč tomu tak je, co bychom mohli změnit a jaké kroky k té či oné změně podnikneme. Zároveň ale není třeba čekat, až nám dojde dech nebo až nás k některým otázkám donutí okolnosti. Prozřetelné vedení vyhodnocuje situaci průběžně a nebojí se přicházet s novými podněty a ty následně realizovat. Jenže k tomu je třeba určitá vize – tedy vědět, kam vlastně směřujeme – a odvaha překročit komfortní zónu a vyjít.
Otázka: Kdybyste měli ve sboru změnit jednu oblast, která by to byla a co vám brání v prvním kroku?
Kdybyste ve službě, na které se ve sboru podílíte, měli změnit jednu oblast, která by to byla a co vám brání v prvním kroku?
Otevřenost
Jak jsem psal v úvodu, žijeme v mnoha ohledech v nejisté době. Tato skutečnost přirozeně vede k tomu se uzavřít do sebe. Pokud se otevřeme novým formám, myšlenkám, lidem nebo již zmíněným zkušenostem, riskujeme, že nás vykolejí ze zajetých kolejí, že zapříčiní změny, že nám noví lidé začnou klást nepříjemnou otázku „a proč to tady vlastně děláte“ a že jim nebude stačit odpověď, „protože jsme to takto dělali vždycky“.
Otevřenost ve formách
Během mnoha let svého celocírkevního působení jsem měl výsadu poznat mnoho nedělních bohoslužeb. Téměř vždy jsem odjížděl povzbuzený, zároveň jsem si mnohokrát uvědomil, že ti, kdo bohoslužby připravují, vůbec nepočítají s tím, že by na ně přišel někdo nevěřící. Mně to nevadilo, protože jako člověk církve snesu všechno, ale… skutečně musí zaznívat stále dokola stejná oznámení typu „biblická hodina bude ve středu v 18:30…“, proč slovíčko pro děti trvá nepřiměřeně dlouho a někdy je mimo chápání malých dětí? Proč chvály trvají 30–40 minut? Pro věřící je to v pohodě, ale skutečně si myslíte, že tato nálož je vhodná pro nově příchozí? Proč kázání někde začínají až po 40 minutách od zahájení bohoslužeb, kdy pozornost lidí klesá? Skutečně si myslíte, že 40–50minutové kázání je pro nově příchozí stravitelné? Vnímáte ještě, jak vypadají nástěnky ve vašem sboru? Jak vypadá váš web? To je jeden z prvních bodů, kterých si nový návštěvník všimne nebo které hledá. Považujete za správné, že bohoslužba někdy trvá skoro dvě hodiny? Pro nás to není problém, ale co noví lidé? Když přemýšlíte nad bohoslužbou, pro jakou věkovou skupinu je vaše bohoslužba nastavená? Je srozumitelná i pro generaci Z? Nebo je nastavená spíše pro generaci 50+, 60+, která řadu let navštěvuje církev?
Nechci vaše počínání kritizovat, jen chci napsat, že i to, jak pojímáme neděle, ukazuje, zda vůbec ještě počítáme s tím, že přijdou noví lidé, mladí lidé atd. Jenže nejde jen o bohoslužby, ale o celkové nastavení sboru. Otevřenost znamená nabídnout vztah, zajímat se, nabídnout pomoc, hledat nové formy. Znamená ochotu zkoušet nové věci bez toho, abych z toho dělal tragédii, když se něco nepodaří. Jednou z důležitých potřeb člověka je možnost seberealizace. Tedy možnost realizovat to, co umím, znám či dovedu. Je skvělé, pokud se sbor stane místem, kde tuto potřebu mohu využít pro Boží slávu beze strachu, že „dostanu za uši“.
Otázka: Kdybyste měli ve sboru změnit nějakou formu, jaká by to byla a proč?
Přemýšlíte nad nedělní bohoslužbou i z pohledu nekřesťanů?
Otevřenost k trpícím
Jak jsem psal v úvodu, stále více jsme konfrontováni (nejen) s mladými lidmi, kteří trpí nějakou formou úzkosti. Jedním z důvodů jsou následky covidu, dalším pak zpochybňování mnoha jistot, které se zdály neochvějné – pohlavím počínaje a budoucností konče. Podle Národního ústavu duševního zdraví má jedno ze sedmi dětí a adolescentů psychické problémy a sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí ve věku 15 až 19 let. Realita je taková, že Česká republika má pouze 4,15 psychiatra na 100 000 obyvatel – jeden z nejnižších poměrů mezi rozvinutými zeměmi. Ve sborech nemůžeme suplovat odbornou pomoc, zároveň ale nerezignujme na jiné formy pomoci, jako je pastorace, naslouchání, duchovní doprovázení, aplikování výzvy „plakat s plačícími“ atd. I to má veliký význam a smysl. Otevřené společenství vytváří prostor, abych našel někoho, před kým mohu otevřeně hovořit o svých zápasech, pochybnostech, selháních a bolestech. Zároveň s ním mohu řešit, co znamená odpuštění, nalezení identity, co vlastně znamená přijetí atd.
V této souvislosti zmíním ještě jednu oblast. Jako CB máme v genech, že víra se mj. projevuje aktivitou ve sboru. Je to dobrý důraz, zároveň si všímám, že stále více lidí v našich sborech je rádo, že přežije do dalšího týdne. Nevím, zda je to proto, že si toho na sebe berou moc, nebo kvůli větší psychické labilitě, kvůli nárokům v práci nebo kvůli pocitu, že všichni okolo mě běží, a proto musím běžet také… nebo z jiných důvodů. Často se setkávám se skvělými, ale vyšťavenými lidmi. Pozor na to, abychom zbožnost nepoměřovali pouze nebo především počtem aktivit. Křesťan zde má nepochybně být pro druhé, máme mnoho dávat, ale mějme trpělivost s těmi, kteří se nachází v životní fázi, v níž jsou rádi, že vůbec žijí. I oni patří do církve.
Otázka: Potýkáte se ve sboru s psychickými nemocemi a máte nějakou záchrannou síť? Jak konkrétně mezi sebou pomáháte potřebným?
Pociťuješ na lidech ve sboru únavu a pokud ano, čím myslíš, že je způsobena?
Závěr: Napsat, že žijeme v převratné a často nepřehledné době, není klišé. Nejen tento rok, ale celé uplynulé období Rady bylo někdy jako na houpačce. Společenské změny se nás dotýkaly více než kdy jindy a zřejmě tomu nebude jinak ani v budoucnu. Moc bych si přál, abychom v tom všem dokázali zachovat jednotu a neztratili poslání, kvůli kterému zde Kristus ustanovil církev. Zároveň bych chtěl poděkovat za podporu, přímluvné modlitby a povzbuzení. Vážím si služby mnoha dobrovolníků v našich sborech, nepovažuji to za samozřejmé, a pokud Rada i já můžeme být ve vaší službě pomocí, pak z toho mám radost.
Otázka: Co bys vzkázal předsedovi RCB a Radě?
