Ježíšův osel a džínová Bible
Jan Talafant, MSc. – vizitka k portrétní fotce Studoval na MFF UK (studia nedokončil), absolvoval biblický kurz ve švédské Upsale, vystudoval management na VŠE Praha a BIBS Brno. Stál u zrodu české pobočky Krmte hladové (Feed The Hungry), spoluřídil přípravu a vydání Bible21, založil nakladatelství Kvartus Media a vydal Pavlíkův studijní překlad Bible. Byl jedním z týmu vedoucích projektu na záchranu křesťanů z Iráku v době války s tzv. Islámským státem. Nyní je starším sboru Apoštolské církve. S manželkou Martinou mají čtyři děti.
Pocházíš z nevěřícího prostředí. Jaký je tvůj příběh obrácení?
Když mi bylo 16, přijela do našeho města Ora Bermanová, dcera jednoho z „Wintonových dětí“. Maminka pracovala na radnici v odboru kultury, tak jsme ji poznali osobně, celá rodina. Byli jsme s ní na židovském hřbitově a já jsem se jí ptal na nějaký nápis na náhrobku. A ona začala něco o mesiáši. A já jsem se, jako zcela nepopsaný list, zeptal, co to je mesiáš. V životě jsem to slovo neslyšel. A ona nevěděla, jak mi to má vysvětlit. O několik let později, v únoru roku 1990, ke mně v tramvaji přišel mladý muž a zeptal se mě, jestli věřím v Boha. A jestli chci důkazy o tom, že Bůh existuje. To mě zajímalo, tak jsem dostal vizitku a on z tramvaje vystoupil. Byl to Leoš Princl (z CB). Podruhé v životě jsem ho viděl asi o 18 let později. (úsměv) Tehdy mi poslal materiály psané strojopisem přes modrý kopírák. Studoval jsem matfyz, tak mě vědecké důkazy o potopě světa zajímaly. Třetí dějství – v červnu 1990 jsem pak jako basketbalový rozhodčí pískal přátelský zápas prvoligových dorostenek. Bylo tam pár Američanů, se kterými jsem si, až všichni odešli, zahrál basketbal a kteří mě pozvali na nějaké křesťanské setkání do Soukenické. Křesťanství mě nezajímalo, ale možnost konverzovat s Američany tehdy ano, tak jsem tam přišel. Dali mi Bibli.
Začal jsem ji velmi pečlivě, s matfyzáckým přístupem, číst. První, co mne zaujalo, bylo, že v jednom evangeliu Jidáš hodil těch 30 stříbrných po farizejích, šel a oběsil se, a ve Skutcích si za ty peníze koupil pole, které po jeho smrti použili k pohřbívání cizinců. Takhle jsem je trápil. (úsměv) Jednou večer na nějaké chatě se pak modlili a já, ač ateista, jsem měl chuť modlit se s nimi. Ráno jsem se pak probudil a viděl jsem jednoho z nich, jak sedí pod stromem a čte si žalmy. V pět ráno! A odpoledne jsem pak sám seděl ve vlaku a četl Bibli – a najednou jsem začal brečet a věděl jsem, že Bůh je. Zrovna jsem četl 1. Korintským 14. Nevěděl jsem nic o duchovních darech, ale stalo se mi přesně to, co je tam psáno: Jako nevěřící a nezasvěcený jsem byl usvědčen ve svém srdci a pochopil jsem, že je mezi nimi Bůh. Bůh prostě je. Doma jsem pak zašel na nedělní bohoslužbu, v úterý na skupinku a na doporučení účastníků jsem pak doma klekl u postele a řekl: „Ježíši, jestli je to tak důležitý, tak já tě zvu do svého života. Přijď do mého života, změň mě – a když to uděláš, já budu žít zbytek svého života pro tebe. Dobrou noc.“ A šel jsem spát.
Hezké. (úsměv) A kdy jsi tu změnu viděl?
Druhý den ráno jsem šel do pivovaru, kde jsem byl zrovna na brigádě, otevřel jsem si první pivo – udělalo to „cvak“ – a uvnitř jsem „slyšel“: „Hele, jestli chceš, klidně pij dál, ale jestli fakt chceš, abych byl s tebou, tak to odlož.“ Bylo to jasné – buď chci, aby byl Ježíš se mnou, nebo chci pivo. Nebylo těžké si vybrat. Deset let jsem se pak alkoholu nedotknul. Pro představu – jednou jsem si to počítal a za měsíc jsem vypil 200 piv.
S každým, koho jsem potkal, jsem pak mluvil o Bohu. Krátce na to uvěřil i můj brácha. Chtěl jsem o Bohu vědět víc, tak jsem šel studovat do švédské Upsaly. Nebyla to teologická škola, jen možnost poznat Boha a Bibli za devět měsíců tak, jak by to normálně zabralo 9 let. A zdokonalit se v angličtině. Každý den dopoledne bylo 4 hodiny biblické vyučování a po obědě byla 1,5 hodiny modlitební škola. A protože to celé bylo sponzorované, tak jsme denně pár hodin v té škole uklízeli. Jezdili tam učitelé z celého světa. Když učili o duchovních darech, tak je taky měli. Jeden měl třeba dar učit – něco přečetl z Bible, řekl k tomu pár slov a pak minutu mlčel. A to ticho mluvilo. Aha, tak takhle to je! Učili o proroctvích a praktikovali ten dar – a jejich proroctví se naplňovala. Bylo to předávání zkušeností, ne teorie. Díky této službě vzniklo obrovské množství velkých sborů v tehdejším Sovětském svazu. Děly se tam zázraky. Třeba si lámali hlavu, jak dostanou Bible do celého bývalého SSSR – a ozval se jim jeden z nových křesťanů, který míval na starosti speciální komunistický propagandistický vlak, vybavený na organizování setkání a rozdávání literatury, který jezdil tam a zpět Transsibiřskou magistrálou. Tím pak nějakou dobu rozváželi Bible.
Co praktického ta škola dala do života tobě?
Myslím, že z toho pořád žiju. Některé věci nejdou popsat slovy, prostě nejdou předat.
Tvoje žena Martina má taky kořeny v ateistické rodině. Jak jste se sešli?
Martina uvěřila taky v té vlně probuzení v devadesátkách. Potkali jsme se ve Vodě života, zpívala ve chválách. Na koleji, už jsem studoval VŠE, jsme měli pětičlennou skupinku. Byly tam dvě dívky, obě se jmenovaly Martina. Každé ráno kromě soboty od šesti do sedmi hodin jsme se modlili za obrácení lidí. Někdy jsme tam byli tři, někdy jen jeden. Ale bylo to největší probuzení, co jsme kdy zažili, po půl roce nás bylo 16 (na konci školního roku asi třicet), tak jsme tu skupinu rozdělili a já si jednu z Martin vybral. (úsměv) Ale nebyl v tom žádný úmysl – když jsem se obrátil, byl jsem rozhodnut s nikým nechodit – neměl jsem na to čas a nezajímalo mě to. Říkal jsem si, že budu chodit až s tou, která bude moje manželka, že mezitím nikoho nepotřebuju. A jednou jsme se potkali u dveří nějaké akce – oba jsme přišli pozdě. Zaklepali jsme, ale nikdo nám neotevřel, tak jsme šli spolu na procházku. Povídali jsme si, a když se to chýlilo ke konci, tak jsem se jí zeptal, jestli se chce stát mojí manželkou. A ona na to řekla „m-hm“, jako že jo, tak jsme žádné další rozhodnutí nedělali. (smích) Je potřeba doplnit, že ona nezávisle na tom předtím v otázce hledání životního partnera dostala verš: „Od Boha byl poslán člověk jménem Jan.“ Ale nic neřekla. Za tři měsíce jsem pak na rok odjel do Švédska. A ona díky tomu mohla v klidu dostudovat.
Ohlížel jsi se někdy za těmi studentskými modlitbami?
No – jednou jsme si na celou noc pronajali klub, kde v té době byly diskotéky – drogy a tak. A celou noc jsme se tam modlili, aby to místo sloužilo Bohu. A nic se nestalo. A po patnácti letech jsem tam jel okolo a viděl jsem, že celý ten prostor mají křesťané. Lidé, kteří se modlí, způsobují, že se mohou stát velké Boží věci. Ale dělá to Pán Ježíš – jen tam na nějakém oslovi přijede. Ten osel pak může mít pocit, že se všichni klanějí jemu, hází přece pláště pod jeho nohy… Nejlepší možná role, kterou můžeme sehrát v zázracích, je Ježíšův osel. (úsměv) Proto je pro mne divné mluvit o věcech, které se povedly.
Máš malou vinici. Vinná réva je vděčným tématem podobenství v Bibli. Co vinice naučila tebe?
Jednou jsem takhle tu vinici ryl, bolela mne záda, tak jsem se zastavil a opřel se o ten kovový sloupek. Vinná réva je popínavka, kdyby neměla ty dráty, tak se bude plazit po zemi, nebude mít dost světla a neponese ovoce. Došlo mi, že ty sloupky jsou jako starší ve sboru. Na starých vinicích byly dřevěné, mohly to být i staré rostliny, jejichž hlavní služba už nebyla nést ovoce, ale držet ty mladé rostliny vzpřímené, na vzduchu. Aby na ně mohlo slunce, byly ve větru a zdravě rostly. Stojí za to žít ve společenství.
Vinná réva má zvláštní vlastnost, že ovoce roste jen na letošní ratolesti a letošní ratolest roste výhradně na loňské ratolesti. Jedna hlava vinné révy má sílu uživit dvacet oček – pupenů, ze kterých roste ratolest. Takže když tam je dvacet ratolestí, tak nechám dvě, které zkrátím na deset oček, a dvě rezervní se dvěma očky. Měly by se nechat ty nejsilnější, nejblíž kmeni. Zkrátím je a udělám srdcový řez – zkroutím je, udělám z nich srdíčko, propletu je drátem a dole je přivážu. Kdybych je nechal, nahoru bude růst jen to nejvyšší očko a ostatní růst nebudou. Takhle ale roste všech deset, jako na hřebenu. A kdybych je nezkroutil, ale jen ohnul, tak je zlomím. Na konci to vypadá, že na keři nezbylo skoro nic, ale zůstalo přesně to, co stačí. Otec je vinař, my jsme ratolesti. Chceme dělat dvacet různých věcí, a on říká: „Jestli chceš nést ovoce, tak nech jednu nebo dvě.“ Člověk si vybere podle toho, v čem je nejlepší, a myslí si, že bude pohoda. Ale následuje zkroucení ohnutí a přivázání. Vinař chce dobré ovoce.
Jaké dvě ratolesti sis nechal ve svém životě?
To se časem mění. Ale zapadá mi do toho třeba příběh z roku 1994. Potkal jsem se s jedním podnikatelem, který mně jako budoucímu ekonomovi nabídl fantasticky placenou práci kolem manažerského softwaru. Něco, co jsem studoval, zajímalo mě to. Chtěl jsem ji přijmout hned, ale on trval na tom, ať si vezmu týden na rozmyšlenou. A šestý den po shromáždění za mnou přišli vedoucí sboru s dotazem, zda nechci založit a vést českou pobočku organizace Krmte hladové. S Martinou (měli jsme se za půl roku brát) jsme se za to modlili a řekli jsme Ježíši, že půjdeme tou druhou cestou, když se on postará o naše potřeby. Zdálo se mi, že Ježíš na to říká „m-hm“. (úsměv) Takže jsem druhý den zavolal podnikateli, že tu práci neberu.
V organizaci Krmte hladové jsi pracoval sedm let. Prokázalo se to „m-hm“ jako Boží kývnutí?
Ano. První roky jsem dostával tři tisíce hrubého, manželka byla na mateřské, já jsem ještě studoval. Stačilo to tak na prvních deset dní v měsíci, pak jsme byli zvědaví, jak to Ježíš udělá. A vždycky to nějak krásně udělal. A stará se o nás dodnes. Ta organizace byla naprosto jedinečná – Lester Sumrall ji postavil na několika pilířích. Jeden z nich byl, že když si člověk v rámci půstu odřekne dvě jídla za týden, třeba snídani a oběd, a jejich hodnotu dá lidem, kteří mají hlad, tak žádný křesťan na světě nebude mít hlad. Půst s modlitbou tomu dá navíc nadpřirozený rozměr a budou se dít zázraky. A distribuci toho jídla spojil s evangeliem (v Africe je přísloví „Prázdné břicho nemá žádné uši“, nejdřív najíst, pak slyšet). Dalším pilířem byl „řetěz důvěry“ – pomoc předávají spolehliví lidé, kteří se znají a věří si a kteří nedopustí, aby se ta pomoc ztratila nebo zkazila. Skupinka dvaceti křesťanů zvládne ohlídat a rozdat potřebným 50 tun jídla. Hladoví nepotřebují vědět, že to je od lidí z druhého konce světa,
stačí jim, že je to od křesťanů v jejich okolí. Cílem bylo udělat radost i dárcům, aby se cítili být součástí toho, jak Bůh pomáhá lidem. Na všech fotkách jsme měli usmívající se děti, které dostaly najíst, a příběhy lidí, kteří se obrátili. Nebylo třeba budovat značku organizace, ale značku „Ježíš“. Lester Sumrall dělal věci, které byly od Boha. Když byla v roce 1991 první válka v Iráku, tak na kopci v trojúhelníku mezi státy uvízlo několik desítek tisíc lidí – a Lester tam poslal letadlo, které umí přistát na poli a které přivezlo filtrační systém na vodu, polní kuchyň a jídlo na jeden den. A druhý den přivezli jídlo na další den. Byl tam první a byl tam s evangeliem. Kamiony OSN se tam dostaly v době, kdy už by tam děti umíraly hladem. V roce 1995 se rozhodl, protože Bůh mu to řekl, že naplní loď, kterou Feed The Hungry vlastnila, pěti tisíci tunami jídla a vyslal ji do Libérie. Vyšlo to dráž, než kdyby to tam dovezla čínská kontejnerová loď, ale pár kontejnerů jídla by si nikdo nevšiml, zatímco tu loď přišla přivítat liberijská prezidentka a Sumrallovi za to nabídla možnost evangelizace na největším stadionu ve státě na celý týden. Za rok tam začala občanská válka, ve které zemřelo ohromné množství lidí – a oni těsně předtím slyšeli evangelium. Prostě to bylo nadpřirozené, věci se děly zázračně a v pravý čas. Nejde jen o to, aby to bylo finančně výhodné, ale aby to udělalo to, co Bůh chce. Pak Lester Sumrall zemřel a tyhle principy se v té organizaci začaly měnit. Až jsem tam nakonec po těch sedmi letech skončil.
Jakou práci pro tebe měl Bůh připravenou?
Rok jsem prodával u křesťanské velkoobchodní firmy montérky a pracovní rukavice. To bylo taky hezké – třeba jsem se v práci zapovídal s obchodním zástupcem, kterého trápila nemoc, tak jsme tam strávili dvě hodiny navíc, modlili jsme se, on byl – tuším – uzdraven, ale já jsem neudělal obchod. (smích) Ale vážně – býval jsem ve Vodě života, takže jsem byl u zrodu překladu Bible 21. A Saša Flek se mě na podzim 2004 zeptal, jestli bych nechtěl řídit ten nadační fond, tehdy ještě „Nové Bible kralické“, a pomoct s organizací prací na překladu. Souhlasil jsem, ale jedna z mých podmínek byla, až Bible vyjde, aby stála stovku. „Boží slovo nesmí být zdrojem zisku,“ to je pro mne velmi silný biblický verš. Nakonec jsme se dohodli na ceně hamburgeru v „Big Mac menu“, protože hodnota stovky za pár let je nejistá (to se nakonec podařilo dodržet). Cílem bylo přeložit a vydat tento nový překlad, takže jsem nejdřív chtěl všechny věci, které jsme dělali a nenapomáhaly tomuto cíli, zrušit. A on souhlasil. Byla to krásná, vzrušující práce. Každý měsíc jsme jeli do jiného koutu republiky do nějakého sboru představit projekt. Saša vyprávěl příběh vzniku toho projektu, Jana Peřtová zpívala chvály a já jsem je zval do modliteb a aby byli součástí tohoto jedinečného projektu. Nejezdili jsme kvůli penězům, modlitby byly mnohem důležitější než peníze, i když ani ty jsme neodmítali.
V čem ti tehdy vydání Bible21 dávalo největší smysl?
Tehdy tady byla jen ekumenka a Bible kralická z roku 1613, jinak nic. Jednou jsem se ptal stopařů, co si myslí, že znamená slovo „svévolník“. A dozvěděl jsem se, že něco jako živnostník, někdo, kdo už nemusí poslouchat své nadřízené a konečně si může dělat, co chce. Ale když je to v Bibli, tak to by mohl být vysoce postavený představený církve. Vážně. Toto slovo v češtině neexistuje, je uměle vytvořené a znají ho jen křesťané, kteří čtou ekumenickou Bibli. A takových slov je v ekumence hodně. Když bylo mému synovi cca 12 let a četl ekumenku, tak rozuměl každému slovu v té větě, jen nevěděl, proč ta slova jsou v jedné větě. Nedávala mu smysl. Ekumenku překládali akademici vystudovaní ve 20. letech a odtržení od běžné mluvy. Přesto to bylo na svou dobu skvělé, nesmírně užitečné dílo. B21 je také překlad z originálních jazyků – z řečtiny, aramejštiny a hebrejštiny – do současné češtiny. Saša začal překládat hned a u toho studoval teologii s cílem překladatelství. Jak se učil a rostl, tak ten první překlad později radikálně přepracoval. Cílem bylo, aby čtenář dostal stejnou zprávu jako čtenář originálu. Doslovné překlady totiž naráží na smysl přenesených významů např. v idiomech. Například ten, kdo má podle doslovného překladu Bible „světlé oko“, je ve skutečnosti štědrý člověk, kdo má „temné oko“, je lakomec. Je to, jako když české „postav vodu na čaj“ vyvolá u cizinců reakci: „To je blbost, voda na čaj přece postavit nejde“… Teď už existují i jiné překlady – třeba doslovný Pavlíkův překlad, Český studijní překlad nebo překlad „myšlenka myšlenkou“ Slovo na cestu (obdoba anglického Living Bible). Když se Saši ptají, který překlad je nejlepší, tak krásně odpovídá, že to je jako s kalhotami – to záleží na účelu. Takže my jsme udělali džínový překlad. Jde ho použít při bohoslužbě i ve vlaku. Mezitím jsme realizovali nápad udělat načtenou audio verzi. Zdál se mi o tom sen, že to nabídneme zadarmo, aby si to každý mohl stáhnout. Vybereme ty peníze předem, oslovíme herce s tím, že dostanou zaplaceno jednorázově bez procent ze zisku. Všichni souhlasili a povedlo se. Náklady byly asi půl milionu, měli jsme ho za půl roku. Vznikla kolekce 19 CD v krabici za cenu nosičů, za 299 korun – a za půl roku se jich prodalo deset tisíc.
Celé to zní dost idylicky…
Ale jen idylické to nebylo. Museli jsme se vyhýbat překážkám a dírám na cestě – slovo manažer pochází z latinského „kočí“ – ne vždy to bylo lehké ukočírovat. Překladatelé, herci na čtení, režisérka, sazba, tisk… Sám jsem nic netáhnul, pracovali jiní, ale měl jsem před sebou to „čtyřspřeží“ koní a můj úkol byl, aby bezpečně dojeli až do cíle cesty.
Ukočíroval jsi to a B21 jste dokončili a vytiskli. Jak se ta Bible dostala mezi lidi?
Jednou z mých závěrečných prací na ekonomce byl strategický plán, jak tu Bibli vydat. Dělal jsem ho rok předtím, než vyšla. Logistika – chceme vydat 50 tisíc Biblí, ale ty se nám do obýváku nevejdou. Jak je budeme posílat? Finance – na tisk potřebujeme 5 milionů, kde je vezmeme? Když to prodáme, budeme muset platit DPH, zálohovou daň… Personalistika – odborníci, kdo kde bude k dispozici v pravý čas? Marketing – jak Bibli uvedeme na trh? Jak to zvládnout, aby se o tom lidé dozvěděli? Těch strategických oblastí je asi deset, bylo potřeba to rozpracovat. Rok dopředu jsme měli díky skvělým spolupracovníkům zajištěno, že na Velikonoce, kdy jsme B21 chtěli vydat, odvysílá ČT zadarmo 50x klip. ČT musí ročně několik procent času zdarma věnovat neziskovkám. Funguje to jako grant – probíhá tam výběr. Reklama musí být na projekt, ne na zboží, takže Hlavsovi nám natočili klip s Janem Potměšilem, kde zve na čtení Bible z nového překladu. Zorganizovali jsme nonstop čtení Bible na stovce různých míst po republice se zahájením v Betlémské kapli. Když je to „bizarní“ – jako čtení Bible na ulici přes noc, média to zajímá. Takže si všimli, že vyšel nový překlad Bible a začali zvát překladatele a teology… Ten boom byl obrovský. Za 28 dní se prodalo všech 50 tisíc výtisků. Náklad i 10 tisíc výtisků je brán jako velký. Dělali jsme pak stejně velký dotisk, který se vyprodal do dvou let.
Vypadá to, že jdeš do lidsky docela šílených projektů po hlavě. Kde bereš tu jistotu?
V Bibli je verš: „Všechno zajisté, co se narodilo z Boha, přemáhá svět.“ Když se to narodilo z Boha, tak to přemůže svět. Když se to nenarodilo z Boha, nevíme, jak to dopadne. Takže když mě někdo pozve do nějakého projektu, abych se něčeho zúčastnil, tak se nejdřív ujistím, jestli se to narodilo z Boha.
Jak to poznáš?
Prostě se zeptám. Je škála odpovědí – v některých případech okamžitě vím, že tohle se narodilo z Boha, a v některých okamžitě vím, že tohle ne. A jindy se modlím, hledám – někdy pomůže maličkost.
Co dalšího se tedy narodilo z Boha?
Třeba Pavlíkův překlad Bible. Miloš Pavlík, než odešel k Pánu, si zavolal svého nejmladšího syna a ten mu musel slíbit, že to vydá knižně. Je to rozsáhlé dílo, odborný překlad, je v něm 70 tisíc poznámek. Lidé podle mne ještě neznají potenciál tohoto překladu. Pavlíkův překlad je „laboratorní oblek“. V podobenství o plevelu nenechal zlidovělý koukol, který běžně mezi pšenicí opravdu roste, ale to slovo v řečtině je jílek. Koukol od prvních klíčků vypadá jinak než pšenice a šel by vytrhat hned. Kdežto jílek se až do sklizně od pšenice skoro nedá rozeznat, jen nakonec nemá žádná zrna,
ale to už mají obě rostliny prorostlé kořeny. Tak jsme založili nakladatelství Kvartus a během let se podařilo vydat českou i slovenskou verzi. A Česká biblická společnost tento překlad prodává a respektuje ho jako Bibli. Prodává se za cenu nákladů. A pak se narodil z Boha ten projekt na pomoc iráckým uprchlíkům.
Kolem projektu Generace 21 bylo tehdy (v roce 2015) v České republice hodně diskuzí…
Ano, dostali jsme se do bodu, kdy nám ministerstvo vnitra, vláda a všichni řekli, že sem ti iráčtí křesťané přijet nemůžou, že je sem nedostaneme, ať se přestaneme snažit, protože to nejde. Ale narodilo se to z Boha. V jednu chvíli jsme pak vyhlásili Esteřin půst – tři dny a tři noci bez jídla a vody. A pak se politický názor najednou změnil a vláda jejich příjezd schválila. Dostali jsme povolení, takže je v Iráku nechali nastoupit do letadla a odletět a u nás vystoupit.
Část těch, kteří mířili k nám, pak ale odjela do Německa.
Část jich odjela do Německa, část jich deportovali zpět do Iráku, velká část jich tu ale zůstala. Z nich pak část odjela do třetích zemí a část se po porážce Islámského státu vrátila domů. Asi dvacet jich dosud žije tady. Pracují, platí daně, vyhrávají matematické olympiády, reprezentují. Jsou to křesťané, není tam bariéra islámu. Navzdory všem překážkám ten projekt, i v kontextu stejných projektů v jiných zemích, dopadl výtečně. Ale tlak to byl velký, připadalo mi, že jsem zestárl tak o třicet let.
Máš z tohoto projektu nějaký konkrétní příběh?
Jeden z Iráčanů konvertoval ke křesťanství z islámu, takže měl stále muslimské jméno Muhammad. V Iráku byl křesťanským pastorem. Působil v křesťanské čtvrti Ankawa v Erbilu v iráckém Kurdistánu. Ale my jsme nemohli říct, že konvertoval, protože bychom mu nakreslili na záda terč pro kurdskou tajnou službu, a nemohli jsme ani říct, že sem vezeme muslima. Bylo to jak v americkém filmu. Jeho vlastní tchán mu volal, ať uteče, protože kdyby zůstal, tak ho bude muset zabít. A když přijeli sem, tak mi Muhammad řekl: „Chci, aby sis pamatoval, ať to tady dopadne jakkoli, že já, moje žena a moji synové bychom byli mrtví, kdybyste nám nepomohli.“ Nakonec přijal nabídku sloužit Kurdům v uprchlických táborech v Řecku, tak odjeli do Řecka. Tak jsme rádi, že jsou v bezpečí.
Jakou zkušeností byl pro tebe ten půst?
Nikdy předtím jsem to nezkoušel, byla to nová zkušenost. Část z ní je fyziologická, část je duchovní, nadpřirozená. Slyšel jsem, že budhističtí guruové nejí a nepijí třeba rok – jsou i jiné zdroje energie než jídlo, ještě nevíme všecko. Mně připadalo, jako by se mé tělo propadalo hlouběji
a hlouběji do bažiny. Cokoli dělat nebo i jen myslet bylo jako snažit se vytáhnout nohu z bahna. Ale v duchu – ten třetí den – mi bylo, jako kdybych z té bažiny vyletěl. Bylo snadné mluvit s Bohem, slyšet ho, rozumět tomu, jak to je… tělo šlo dolů a duch šel nahoru. Nikdy potom už jsem takový půst nezažil.
Co se teď rodí z Boha?
Nedávno jsem byl v Jeseníkách a měl jsem dojem, že ke mně mluví Bůh a že mi říká, že mám tak 3–5 let na to, abych si dal do kupy svoje fyzické a mentální zdraví, a než mi bude šedesát, že přijde v téhle zemi veliká změna a bude mě potřebovat. Bude potřebovat i další křesťany. Tak nabírám síly na to, co přijde. (úsměv)
