Recenze alba: Na okraj nebe

Kamis patří mezi kapely, které rozpoznáte po pár tónech. Přitom není úplně jednoduché definovat jejich hudební styl. Na pop-rockových základech se odehrává retro průlet minulými dekádami od 70. do 90. let, kde se charakteristické prvky každého období potkávají uvnitř jednotlivých skladeb. Hodně nápadů, hodně not, hodně slov. Bohatá aranžmá jsou přizpůsobena živému hraní s minimální nutností pomáhat si backing tracky. Spousta drobných překvapení ve formách, harmoniích i melodiích pomáhá udržovat pozornost při poslechu (a zároveň komplikuje užití písní pro účely společného zpěvu při bohoslužbách).

Nejsilnější stránkou Kamis jsou melodie. Ať už jde o modernější krátké motivy s rychlou pointou nebo naopak postupně gradované velké refrény (mnohdy až téměř muzikálově klenuté), všechny přetékají nápady, které by jim naprostá většina zatím známějších kapel naší křesťanské scény mohla závidět.

Kamis dokáží psát inteligentní texty bez tisíckrát opakovaných zbožných frází. Po formální stránce ještě mají rezervy, kdy občas vyjdou přízvuky na druhou slabiku, občas by jim slušelo stručnější a jednodušší vyjadřování myšlenek. U autorské prvotiny ale rozhoduje především přítomnost myšlenek, škrtat ve vlastních textech se autoři zpravidla učí až postupem času.

Právě ona kombinace skvělých melodií a neotřelých slovních obratů tvoří vrcholné momenty nahrávky, která je i přes svou pestrost kvalitativně vyrovnaná. Vybrat nejlepší skladby tak představuje příjemnou starost, přesto z mého pohledu nad ostatními lehce vyčnívá trojice Navěky, Jen slovo Tvé a Žalm 107 - autorsky nejdospělejší kusy.

Album Na okraj nebe se bude více poslouchat než hrát a zpívat. Kamis ještě nesložili tu jednu píseň, kterou se zapíší do historie české křesťanské hudby. Ale ten poslech rozhodně stojí za to a od svého zápisu do historie nejsou daleko. Už teď patří Kamis mezi velmi zajímavé a vysoce nadprůměrné hudební projekty. A troufám si předpovědět, že to nejlepší od nich teprve uslyšíme.