Zpráva předsedy Rady CB Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2026

Úvod

Původně jsem neměl v úmyslu téma, kterému se zde budu věnovat, otevírat v předsednické zprávě. Napadala mě „duchovnější témata“ jako evangelizace, zakládání sborů, finance, příprava vedoucích, výchova vikářů, duchovní obdarování, teologie atd. Tyto a mnohé další oblasti jsou nesmírně důležité. Přesto jsem se tentokrát rozhodl věnovat jiné problematice, a to na základě mnoha rozhovorů a naslouchání tomu, s čím mnozí jednotlivci, církev i společnost zápasíme. Zároveň se mi zdá, že jde v církvi o oblast, kterou někdy jen obtížně pojmenováváme, někdy ji i přehlížíme a občas si s ní nevíme rady. Mám na mysli oblast duševního zdraví.

Chci o tom psát mimo jiné i proto, že některá čísla jsou alarmující a dost dobře si jako církev nemůžeme dovolit je ignorovat, protože nejde o čísla, ale o konkrétní lidi, kteří jsou mezi námi nebo kteří mezi nás přicházejí.

Pár (alarmujících) čísel

U příležitosti Světového dne duševního zdraví, který připadl na 10. října 2025, realizoval Ipsos (mezinárodní agentura pro výzkum veřejného mínění) mezinárodní výzkum o vnímání duševního zdraví napříč 31 zeměmi světa, včetně České republiky. Zaměřím se pouze na výsledky v Česku:
„Čtvrtina Čechů kvůli stresu nemohla nějakou dobu chodit do práce nebo do školy. Meziročně vzrostl podíl lidí, kteří zažívají míru stresu bránící jim ve zvládání běžných věcí. Aktuálně to uvedly dvě třetiny Čechů, přičemž 38 % tento pocit zažívalo opakovaně. Necelá polovina Čechů prožívala déletrvající pocit smutku či beznaděje. Čtvrtina Čechů pociťovala takovou míru stresu, že kvůli tomu několik dnů nemohla chodit do práce či do školy. Míra duševní nepohody je ve všech sledovaných oblastech vyšší u mladších generací.“
Server Evropa v datech uvádí následující:
„České adolescenty trápí jedno z nejhorších psychických zdraví v Evropě. Známky střední až těžké deprese vykazuje 41 % deváťáků, sílí i kyberšikana. Potvrzují to jak mezinárodní, tak domácí výzkumy. Například podle výzkumu Agentury Evropské unie pro drogy z roku 2024 se dobře cítí jen 46 % českých adolescentů, což je druhý nejnižší podíl v Evropě. Nižšího výsledku dosáhla už jen Ukrajina čelící ruské agresi. Ještě závažnější výsledky přináší první celonárodní monitoring psychického zdraví žáků devátých tříd, který v roce 2024 provedl Národní ústav duševního zdraví (NUDZ). Nízký well-being zde vykázalo 66 % dívek a 41 % chlapců. Více než polovina deváťaček navíc trpí příznaky střední až těžké deprese. Situaci zhoršuje i rozsáhlé kybernetické násilí: s nějakou jeho formou se v posledním roce setkalo 85 % mladých Čechů ve věku 11 až 21 let a dvě třetiny z nich se dokonce staly obětí kyberšikany.“
Další čísla a statistiky si jistě najdete sami. Pravděpodobně bychom se však shodli na tom, že situace není dobrá, místy je dokonce kritická. Někdo by mohl namítnout, že uvedená data se netýkají Církve Bratrské. Jenže tomu tak není. Jsme součástí společnosti a mnozí z nás buď sami prožívají duševní potíže, nebo o někom ze svého okolí vědí – a to včetně lidí v našich sborech.

Týká se nás to?

Stále častěji jsme konfrontováni s tím, že nemálo našich členů prožívá nějakou formu psychických obtíží. S nadšenými sny o službě a misii souhlasí, ale nemají sílu se zapojit. Jiní obětavě slouží, ale i oni někdy cítí, že nežijí v pokoji a že je dostihuje stres, úzkost, vyčerpání a celková nepohoda. Bible neslibuje snadný život, ale máme žít jako „štvaná zvěř“ nebo v neustálém pocitu větší či menší úzkosti, nespokojenosti a stresu?
Navíc se i v našich sborech stále častěji setkáváme u mladých lidí se sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy či úzkostnými stavy, které ovlivňují školní docházku a vstup do profesního života. V některých sborech vím o lidech, jejichž děti zápasí se svou sexuální identitou, jiné uvažují o tranzici. Z mnoha míst se ozývají znepokojivé zprávy o výrazném nárůstu duševních onemocnění. Proto jako společnost, ale i jako církev stojíme před otázkou: co s tím?
Pokud hovoříme o zdravé církvi, je třeba, aby její součástí byli i duševně zdraví lidé – a zároveň aby přitahovala i ty, kteří zápasí s různými formami duševní bolesti.

Problém v terminologii

Uvědomuji si, že někoho může v předsednické zprávě provokovat slovo „duše“. Neměli bychom se jako církev věnovat spíše svým duším?
V biblickém pohledu tvoří duše, duch i tělo neoddělitelný a vzájemně se prolínající celek. O lidském nitru navíc Bible často mluví obrazně skrze tělesné orgány – srdce, ledví, kosti či útroby.
„Jak člověk uvažuje ve svém srdci, takový je.“ (Př 23,7) Srdce v Bibli není jen sídlem citů. Je to místo, kde člověk přemýšlí, rozhoduje se a vytváří si postoje.
„Hospodine, ty zkoumáš srdce i ledví.“ (Jer 17,10) Ledví vyjadřuje to, co je v člověku nejskrytější – vnitřní pohnutky, svědomí a hluboké emoce, které často neumíme ani popsat.
„Když jsem mlčel, chřadly mé kosti.“ (Ž 32,3) Kosti zde vyjadřují vnitřní pevnost člověka. Když „chřadnou“, jde o hluboké psychické a vnitřní vyčerpání.
„Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení.“ (Jb 30,27) Útroby mohou vyjadřovat vnitřní neklid a úzkost.
Nejen z těchto textů vidíme, že nelze oddělit psychiku od těla a že se zároveň psychika prolíná s duchovním stavem člověka. Bible tím ukazuje, že to, co dnes nazýváme duševním prožíváním, se odehrává v celém člověku. Úzkost není jen v hlavě. Smutek není jen myšlenka. Víra není jen názor nebo přesvědčení. Všechno prožíváme celým svým tělem i nitrem zároveň.
V čem tedy může být problém? Jistě ne v tom, že řešíme duchovní stránku. Problém může nastat tehdy, když řešíme pouze duchovní stránku. Člověk podle Bible není jen „duchovní bytost“, ale celek.

Bible je plná obrazů duševní bolesti – to, co dnes nazýváme úzkostí či depresí, prožívali i Boží lidé.

David, „muž podle Božího srdce“, opakovaně zápasil s úzkostí a vnitřní tísní: „Srdce se ve mně svírá, hrůzy smrti na mne dopadají. Strach a chvění mne zachvacují.“ (Ž 55) „Proč se tak trápíš, má duše?“ (Ž 42)
Eliáš po obrovském duchovním vítězství na hoře Karmel se psychicky zhroutil. Utekl na poušť, lehl si pod keř a řekl: „Už dost, Hospodine. Vezmi si můj život.“ (1 Kr 19) Jeremiáš prožíval beznaděj, samotu, vnitřní bolest a vyčerpání, když napsal: „Proklet buď den, kdy jsem se narodil!“ (Jer 20).
Apoštol Pavel popisuje svůj stav: „Zvenčí boje, uvnitř obavy.“ (2 K 7,5) „Byli jsme nadmíru obtíženi, nad naši sílu, takže jsme už ani nedoufali, že zůstaneme naživu.“ (2 K 1)
Dokonce i Ježíš v Getsemane vyznává: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Mt 26)
Možná mnozí z nás těmto stavům dobře rozumí, a to nejen proto, že jsme je četli v Písmu, ale protože jsme je sami prožili, nebo je prožívá někdo z našich blízkých.

Tři důvody, proč trpíme duševními nemocemi

Uvedené biblické postavy svoje stavy prožívaly z určitých důvodů. Pokusím se popsat tři možné důvody, proč prožívá duševní nemoci současný člověk.
Sociální sítě
Jak vyplývá z mnoha šetření, jednou z nejvíce ohrožených generací je mládež. Jedním z hlavních důvodů jsou mobily a sociální sítě. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento fenomén se netýká pouze mladé generace – závislost na sociálních sítích dnes pozorujeme napříč generacemi.
Problém není v tom, že by sítě byly samy o sobě zlé, ale v tom, že jsou navržené tak, aby si neustále braly naši pozornost, emoce i čas. Uvedu několik hlavních důvodů, jak a proč mohou ovlivňovat naši duševní pohodu. Mozek je při používání sociálních sítí a krátkých videí v neustálém poplachu a tvoří se tzv. dopaminový kolotoč. Každých pár sekund dostává malou dopaminovou „odměnu“ a mozek si zvyká na rychlé, silné a snadno dostupné podněty. Výsledkem je zhoršená schopnost soustředění, pocit nudy a vnímání běžného života jako málo stimulujícího. Realita se pak zdá pomalá a prázdná.
Sociální sítě podporují neustálé srovnávání se kdo vypadá lépe, kdo má lepší život, kdo je oblíbenější. Člověk, který tráví mnoho času online, brzy propadne pocitu, že ostatní žijí lépe než on, což je psychicky extrémně náročné. Někteří lidé usínají s mobilem v posteli, což narušuje spánek. Nedostatek spánku vede k podrážděnosti, chronické únavě, snížené schopnosti soustředění a zvládání stresu. Nadměrná komunikace před obrazovkou oslabuje sociální dovednosti a zvyšuje sociální nejistotu. Navíc online komunikace bývá často drsnější než komunikace osobní.
Čím více je člověk online, tím více se uvnitř cítí osaměle. Pokud je každá chvilka vyplněna mobilem, člověk si zvyká na vzorec chování „jakmile je mi nepříjemně, utíkám do telefonu“. Schopnost vydržet sám se sebou, přemýšlet nebo jen nechat mysl volně putovat, je však klíčová pro psychickou odolnost. Mnozí lidé – nejen mladí – nedokážou vydržet bez mobilu delší dobu a cítí neklid, pokud ho nemohou kontrolovat. To jsou jasné znaky závislosti, která je společensky často považována za „normální“.
Uvědomuji si to při kázání, kdy lidé několikrát během něj kontrolují mobil, stejně tak po bohoslužbách, kdy děti – za tichého přihlížení dospělých – místo povídání usedají ke svým mobilům. Někteří psychologové této realitě říkají „digitální heroin“.
Jak to souvisí s tématem této zprávy? Tak, že mnozí prožívají duševní obtíže právě i kvůli tomuto fenoménu.

Negativní společnost a pocit strachu
Navzdory mnoha pozitivním věcem, kterých jsme ve společnosti svědky, jsme vystavováni množství negativních zpráv a smutných událostí. Až budete číst tuto zprávu, podívejte se na titulky hlavních médií a zjistíte, že drtivá většina zpráv je negativních a vyvolává strach. Toho často využívají nejrůznější „šarlatáni“, kteří se nás nejprve pokouší vyděsit a pak okamžitě nabízejí řešení – pochopitelně buď za peníze, nebo za to, že je budeme volit.
Jiná věc je, jak nás strach ovlivňuje. Dlouhodobá vystavenost strachu udržuje mozek ve stavu „vysoké pohotovosti“, nedovoluje mu odpočinout a vede k úzkosti a napětí. Objevuje se tzv. tunelové vidění kdy člověk vnímá jen potenciální hrozby. Dochází ke zhoršení paměti a snížení koncentrace, u některých lidí vzniká pocit rezignace, že stejně nemohou nic ovlivnit. Dlouhodobý strach a stres mohou oslabovat imunitní systém, způsobovat problémy se srdcem či trávením a celkově snižovat fyzickou odolnost.
Strach je sociálně nakažlivý – vyvolává kolektivní úzkost podobnou té, kterou lze pozorovat u některých zvířat: stačí, aby se jedno vyděsilo, a celé stádo běží v panice, aniž by vědělo proč. Dalším důsledkem strachu je únik nebo vyhýbání se situacím, kterým bychom se za normálních okolností nevyhýbali.

Ztráta kotvy
Čas od času děkujeme Pánu Bohu za dar svobody. Jedním z jejích skvělých projevů je přístup k informacím, které potřebujeme, abychom se dokázali orientovat. My starší si pamatujeme svět, kde informace byly vzácné. Dnes se dostáváme k opačnému extrému: informací je tolik a jsou tak rozporuplné, že se v nich utápíme.
Smutným a názorným příkladem je ruská agrese na Ukrajině. To, co je jasné, najednou tisícům lidí jasné není. Čtou jiné „alternativní zprávy“, které tvrdí, že konflikt vyprovokovala Ukrajina a Západ, a že Rusko se jen brání. Slova G. Orwella: „Ve válce je mír. Ve svobodě otroctví. V nevědomosti je síla.“ – se najednou v tomto případě ukazují jako reálná a to, co je pro mnohé z nás je zcela bizardní, je pro jiné pravdou.
V obecnějším měřítku jsme vystaveni obrovské dezinformační kampani, která nemá v dějinách obdoby a to nikoliv proto, že by dříve byli lidé morálnější, ale díky technickým možnostem, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Zpochybňována jsou historická fakta (např. události 2. světové války), vědecké závěry (změna klimatu, účinnost vakcín), statistické údaje, otázky pohlavní identity a genderu, etika a morálka (co je „správné“ a „špatné“), legitimita vlád a úřadů, volební výsledky, zákony, soudní rozhodnutí či aktuální události kdy každý vidí „jinou pravdu“. V této realitě není divu, že mnoho lidí hledá „pořádného vůdce, který konečně řekne, jak to je“. Tito vůdci okolo nás skutečně povstávají a ke znepokojení mnohých jejich zjednodušená hesla zabírají. Jenže to nemění nic na tom, že mnoho lidí se v životě ztrácí, těžko hledají hodnověrné informace a pociťují úzkost, strach a vnitřní napětí.

Co s tím?

Téměř vše výše popsané má společného jmenovatele: člověk je přetížený, zahlcený a ztrácí vnitřní oporu. Pokusím se proto navrhnout několik východisek, která můžeme jako sbory i jako jednotlivci přinášet k uzdravení sebe i svého okolí.

Vrátit rytmus života (řád, který léčí): Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas Kaz 3, 1
Současný svět je nepřetržitý. Není den, není noc, není svátek, není odpočinek. Bible naproti tomu staví život na rytmu: práce – odpočinek, aktivita – ticho, mluvení – naslouchání, společenství – samota.
Je třeba nejen vědět, ale také žít skutečnost, že sabat není luxus, ale Boží ochrana lidské psychiky. Ve sborech můžeme znovu učit význam pravidelného odpočinku, životu bez mobilu a bez výkonu, hodnotu ticha a samoty s Bohem. Odpočinek není lenost, ale poslušnost. Zároveň je dobré přemýšlet nad tím, kolik aktivit jsme jako sbor a jednotlivci schopni nést a kdy už je toho prostě příliš.

Vytvářet bezpečné prostředí pro lidskou křehkost: Neste břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Gal 6, 2
Někdy lidé v církvi žijí s pocitem, že musí být silní, radostní a duchovně „v pořádku“. Jenže Bible je plná nářků, pláče, pochybností i temnoty.
Sbor by měl být prostorem, kde je možné bez studu říci, že je mi úzko, jsem vyčerpaný, podléhám pokušení, nevím, jak dál, ztrácím víru. Neznamená to, že se to musí odehrávat během nedělních bohoslužeb, ale že máme vytvářet bezpečné platformy, kde je taková otevřenost možná.

**Přestat oddělovat duchovní a psychickou oblast: Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úhony. 1 Tes 5, 23
Je důležité otevřeně říkat, že psycholog, terapeut, psychiatr či léky mohou být jedním z nástrojů Boží péče o člověka. Stejně jako si s angínou nejdeme jen pro modlitbu, ale i pro antibiotika. Toto si absolutně neprotiřečí s potřebou pastorační péče. Může se to doplňovat a obojí je potřeba.
Sbory mohou vzdělávat své vedoucí v základní orientaci v oblasti duševního zdraví, učit rozpoznávat, kdy je potřeba odborná pomoc, a nebát se spolupráce s odborníky.

Učit mladou generaci – i sebe – zacházet s technologiemi: Všechno je dovoleno — ale ne všechno prospívá. 1 Kor 10, 23
Je dobré si připomínat, co dělají sociální sítě s naší pozorností a myslí, proč je někdy užitečný „digitální půst“, proč je důležité být občas off-line. Je třeba učit se být v tichu a ve skutečných vztazích. Zároveň nezapomínejme, že pokud chceme dělat osvětu mezi mládeží, sami v tom máme být příkladem.

Posilovat skutečné vztahy: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. J 13, 34 Mnoho duševních potíží vyrůstá z osamělosti. Církev má v tomto obrovskou výhodu, která se dá shrnout do jednoho slova: společenství. Je třeba si nahlas říci, že nejde jen o programy, akce a výkon, ale o lidi, kteří spolu sdílejí život, nesou břemena jeden druhého a dokáží spolu mluvit o svých zápasech víry bez strachu z odsouzení. V takto nastaveném společenství pak programy a akce mají jinou „šťávu“.

**Vrátit lidem kotvu v evangeliu: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení. Řím 1,16
V době informačního chaosu můžeme nabídnout něco velmi vzácného: stabilní rámec pravdy, který se nemění každé volební období. Nemáme odpovědi na všechno, ale na leccos ano. A tam, kde odpovědi nemáme, je můžeme hledat společně.
Jednou z kotev může být i poselství evangelia, které souvisí s touto zprávou. Víra v Krista a život s ním sice neodstraňuje všechny duševní potíže, ale může vytvářet prostředí, ve kterém člověk nemusí být stále silný, může zpomalit, může být pravdivý, může být nesen druhými a může znovu objevit klid a smysl.
A právě taková církev se může stát skutečně bezpečným místem pro lidskou křehkost.

Otázky pro vedení sborů a k osobní reflexi (Na některé odpovědi se dá odpovědět ano či ne, což není smyslem otázky. Proto se pokuste být, pokud možno, konkrétní – proč ano či proč ne a jak chcete případně něco změnit)

Vytváří náš sbor prostředí, kde je bezpečné přiznat úzkost, vyčerpání, pochybnosti nebo psychické potíže? Kde konkrétně by to v našem sboru člověk mohl říct nahlas, svěřit se?

Hovoříte nebo vyučujete ve sboru/mládeži o tématu duševního zdraví a vnímáte, že v této oblasti je naše doba v mnohém kritická?

Nejsme jako vedení sboru i jako společenství přetíženi množstvím aktivit, které ve výsledku berou lidem více sil, než kolik jim dávají? Pečujeme nějak o ty, kteří aktivity táhnou?

Učíme vědomě lidi v našem sboru rytmu odpočinku, ticha a sabatu – nebo jen mluvíme o službě a aktivitě? Jsme v tom příkladem?

Jsou naši vedoucí alespoň základně orientováni v oblasti duševního zdraví a vědí, kdy je potřeba doporučit odbornou pomoc?

Máme ve sboru prostor (malé skupiny, rozhovory, pastorace), kde mohou lidé sdílet své zápasy víry i života?

Věnujeme se jako sbor tématu zdravého zacházení s technologiemi, digitálního přetížení a vlivu sociálních sítí na naši mysl i vztahy?

Mají mladí lidé v našem sboru vztahy s dospělými, kterým důvěřují a za kterými mohou přijít, když prožívají vnitřní krizi? Mají s kým otevřeně mluvit o tlaku, úzkostech, sebepoškozování, poruchách příjmu potravy nebo otázkách identity, aniž by se báli odsouzení?

Napadá vás nějaká konkrétní oblast sborové práce, kterou byste chtěli na základě této zprávy změnit nebo přenastavit?