O muškátech a jiných dobrých úmyslech
Říká se, že všeho s mírou. Jenže člověk má zvláštní schopnost tuto zásadu obdivovat a současně ji zcela ignorovat. Mnohem častěji se řídíme jiným pravidlem: raději víc než míň.
Přesně tak začínal i příběh muškátů na oknech sborového domu. Prvotní myšlenka byla skromná a nevinná. Trocha zeleně, pár květů, trochu života do ulice. Nic okázalého. Jen decentní ozdoba, která kolemjdoucím řekne: „Ano, i protestanti mohou mít květiny.“ Muškáty však tuto dohodu nikdy nepodepsaly.
Zatímco lidé plánovali skromnost, rostliny zřejmě uspořádaly vlastní členské shromáždění a odhlasovaly si program neomezeného růstu. Začaly se rozrůstat do všech stran s misionářským zápalem. Co mělo být květinovou výzdobou, stalo se botanickou demonstrací síly. Okna pomalu mizela za červenou hradbou a kolemjdoucí možná získávali dojem, že uvnitř sídlí zahradnický spolek.
Někomu se to líbí. A proč ne? Je na tom něco obdivuhodného. Ta energie, odhodlání a schopnost zabrat každý dostupný centimetr prostoru.
Jenže čeho je moc, toho je příliš. V určité chvíli už člověk nevidí jednotlivé květy. Vidí jen masu. To, co mělo zdobit, začne dominovat. To, co mělo doplňovat, začne překážet. A tak se přistihnu při myšlence, kterou by milovník květin možná označil za kacířskou: už aby přišel první mráz. Ne proto, že bych neměl rád muškáty. Jen proto, že i krása potřebuje hranice.
A možná to neplatí jen o květinách. Někdy přidáváme aktivity, schůzky, oznámení, projekty, výbory, skupiny, připomínky a dobré nápady. Všechno jsou to samy užitečné věci. Jenže když se jich nahromadí příliš, dopadnou jako ty muškáty. Přerostou svůj účel a začnou žít vlastním životem.
Poučení? Ne každé „ještě trochu“ je krok správným směrem. Občas je větší moudrost ubrat než přidat. A když si nejsme jistí, jestli už něčeho není moc, stačí se podívat na muškáty. Ty nám to každý rok ochotně předvedou v názorné ukázce.
