Děti, Bible, příroda a zodpovědnost

Ptala se Eva Macková, foto archiv Daniela Jokla a Dorostové unie

Už mnoho let pracuješ s křesťanským dorostem, aktuálně jako vedoucí dorostového odboru a předseda Dorostové unie. Než se dostaneme k této službě, můžeš říct, jak jsi ke Kristu přišel ty sám?

Vyrůstal jsem ve sboru CB na Smíchově. Tam několik vedoucích vedlo neoficiální křesťanský skaut. Byli jsme schovaní pod Českým svazem ochránců přírody. Bylo to jako úplně jiný svět, než byl běžný život a škola. Na svůj první tábor jsem jel už v osmi letech, i když byl až od deseti. Pak jsem vedl družinu, byl rádcem a potom jsme ještě s dalšími dvěma kluky ten oddíl vedli. Bylo mi sedmnáct. Nebyl jsem tedy hlavní vedoucí, ještě spolu se Štětináčem jsem měl na starosti hry a ostatní věci. Pořádali jsme tábory na zelené louce a neskutečně mne to naplňovalo. Na takovémto dorostu proběhlo i moje první setkání s Bohem. Když mi bylo asi 14 let, tak si vzpomínám, že jsem byl na programu „tetičky“ Košťákové – byl velice dobrý a mě to velmi oslovilo. Trochu obrazně řečeno – „nebe se rozestoupilo“ a já jsem něco málo pochopil. Jinak jsem byl kluk, který se moc o duchovní věci nezajímal, nebralo mě to. Spíš mě kromě dorostu zajímal sport a sci-fi literatura. Ale držela mě tam ta parta, moc se mi líbilo, jak jsme v přírodě táborničili, puťáky, tábory a přátelství. Viděl jsem, jak hezky se ke mně chovají vedoucí – ve srovnání se školou to byl obrovský rozdíl. Uvěřil jsem později – až na vysoké škole v 21 letech. V té době už jsem Bibli docela znal. Udělal jsem si i takzvaného „Písmáka“ – musel jsem znát zpaměti dost textu, obsah každé biblické knihy, vědět, kde jaká témata najdu. Ale přišlo mi, že morální standard Bible je tak vysoký, že ho nejsem schopen naplnit. Zvlášť v nároku, jak mám mít rád úplně všechny kolem sebe, bez jakékoli podmínky. Vedlo mě to k tomu, že jsem Bibli bral s velkou rezervou. Učení mi přišlo jako velká ztráta času, tak jsem – kromě matiky – ve škole opisoval, na zkoušky jsem se moc neučil, mrzelo mě, když jsem zjistil, že jsem se mohl učit ještě méně a zkoušku bych taky dostal… Pak jsem se ale na vysoké setkal s jedním klukem z architektury. Bylo to v rámci školního sportovního soustředění. Viděl jsem u něj živý vztah s Bohem, jeho vydanost Bohu, jak je veden Duchem. To mě velice oslovilo. Modlili jsme se spolu a pokřtil mne. Ten den jsem několik hodin četl Bibli v kuse a měl jsem velikou touhu žít svatý život. Přestal jsem podvádět při zkouškách, šel jsem se omluvit jednomu přednášejícímu osobně, v mém studiu začal takový obrat, že jsem bral nejvyšší prospěchové stipendium. To byla velká změna. Řekl bych, že do mého života vstoupil Duch svatý. Snažil jsem se jím nechat vést.

Kdy a jak jsi prožil povolání pro službu dětem v církvi?

S manželkou jsme chtěli to, co jsme zažili sami v dorostech, zprostředkovat našim vlastním dětem. Takže moje práce s dětmi vlastně začala ze zištného důvodu. (úsměv) Chtěli jsme založit dorost, tak jsme šli na staršovstvo. A starší řekli, že mám náročnou práci a že jim nepřipadá realistické, abych ještě po práci pracoval s dětmi – že na to nebudu mít čas. Pak dodali, že nemáme ani vedoucí, ani materiály. To byla pravda – měl jsem velmi náročnou práci a neměli jsme podmínky. Ale pak se naskytla možnost spojit se s dorostem v Soukenické. Tam to měl tehdy na starosti Pavel Plchot, měli tam děti i vedoucí – a některé jejich materiály používám dones. I když jsme tehdy podle nich nakonec nejeli. A staršovstvo mi dalo zelenou. Psal se rok 2008.

Na sborové dovolené mi někdo ze sboru řekl, že skauting – způsob, jakým jsem to chtěl dělat – už nefrčí. A také, že nejsem obdarovaný pro práci s dětmi. Hodně jsme to tehdy s manželkou řešili, celou noc jsme nespali, ale ráno jsme si říkali: ano – nejsem obdarovaný pro práci s dětmi, skauting asi už nefrčí, ale stejně do toho jdeme. Cítili jsme silné vnitřní povolání a puzení. Po pár letech se klub rozrostl až na 50 dětí a dostal jsem nabídku nastoupit do celocírkevní práce. Toto povolání jsem ale vnímal jinak. Pořád jsem si říkal, že by šlo některé věci dělat, a čekal jsem, kdo s nimi přijde. (úsměv) Nakonec jsem opustil civilní zaměstnání a do té služby jsem šel. Ale nejdřív jsem si pro sebe dal dvě podmínky: že přijede dost lidí na první sjezd dorostu a moje druhé „rouno“ bylo, jestli se najde 12 regionálních koordinátorů, kteří by jako dobrovolníci po práci byli ochotni naslouchat a podporovat lokální vedoucí. Někteří říkali, že sjezd není vhodná akce pro děti, že nebude zájem, že to bude drahé a nelze rozumně řešit pojištění. Nakonec hned napoprvé přijelo cca 500 dětí a vedoucích. A koordinátoři se našli do tří měsíců.

Věřím, že evangelium není určeno jen pro naše sborové děti, ale i pro ty venku.

Ve službě dětem jsi 22 let. Vidíš u dětí ten samý užitek, jaký jsi z dorostu nabíral v dětství ty sám? Jeden kluk, který chodil do klubu, říkal: „Ve škole je to těžké…“ Dokonce tam někdo jednou vzal nůž a že ho chce zabít! Ale pak řekl: „Když přijdu do klubu, je to jako kdybych přišel do nebe…“ Mám také pocit, že nejvíce otevřené evangeliu jsou právě děti. Věřím, že evangelium není určeno jen pro ty naše sborové, že je určeno i pro ty děti venku.

Dorost začal přerůstat ve skauting – v září byl při Církvi bratrské založen už 17. skautský oddíl. Vzhledem k tomu, že slavíte páté výročí od založení prvního oddílu, je to číslo celkem vysoké. Jak se to takto rozjelo? V čem je to pro děti tak atraktivní?

Jako celocírkevní pracovník pro dorost jsem se hned po nástupu setkal se všemi vedoucími osobně. Zjistil jsem, že ve všech těch dorostech nebo klubech je vidět laskavost. Ne jen kamarádství, ale nadstandardní vztahy. Věřím, že to dělá Duch svatý. Myslím, že to je obrovský rozdíl vůči sekulárním oddílům. Ale vedoucím chyběly děti, vedoucí a větší spektrum materiálů. Udělal jsem průzkum i mezi křesťanskými službami, které se věnují dětem, ale nepřišlo mi, že by nějaká z nich nějak výrazněji rostla nebo měla výrazně víc dětí. Věřím, že to byl Bůh, kdo mi přivedl do cesty katolíka Edyho, který založil od nuly skautský oddíl v Junáku (Junák je největší skautská organizace v ČR), po 10 letech měl 100 dětí a po dalších 10 letech asi 350. Na Praze 13 jsme také měli zkušenost, že po těch 10 letech měly dva dětské kluby dohromady 90–100 dětí – já jsem se tedy podílel jenom na práci jednoho z nich. Ale ta stovka dětí byl jakýsi strop. Ne vždy se nám dařilo oslovovat děti zvenku. U mladších to ještě šlo – zůstali tam i rodiče, ale v klubu starších bylo přes všechny snahy zvenku maximálně 10 % dětí. Strukturálně jsme pak ten starší dorost rozdělili na dvě větší skupiny a dál na množství skupinek (družinek), které jezdily samostatně na puťáky i na dva tábory. Mladší dorost měl třetí tábor. Ale početní růst, který zažilo Edyho středisko, byl pro nás nedostupný, i když jsme fungovali podobně jako v Junáku. Ten se za posledních 20 let početně zdvojnásobil (na 80 000 členů). Skauting celkově zažívá ve společnosti obrovský boom.

Napadlo mne, že by křesťanský skaut mohl být cesta i pro naše dorosty. Proces rozhodování, jestli skaut a jakým způsobem, trval 2 roky. Museli jsme tomu přizpůsobit všechny naše kurzy, metodiku, napsali jsme praktickou příručku KOMPAS pro vedoucí a rádce křesťanských klubů a oddílů, a nakonec jsme natočili 61 dílů podcastu ve spolupráci s Rádiem 7. To by bylo na dlouhé povídání, ale stručně – náš křesťanský skaut pod Dorostovou unií jsme založili na podzim 2021. Takže v Dorostu jsou nyní jak klasické dorosty (dětské kluby), tak nově i skautské oddíly, které mají slovo „skaut“ přímo v názvu svého pobočného spolku pod Dorostovou unií. Začínáme šestý rok skautingu, máme přes 500 skautů, 16 oddílů v ČR a sedmnáctým je první oddíl na Slovensku se 44 dětmi. Ten čerpá z naší metodiky a má náš kroj, i když oficiálně na Slovensku žádnou pobočku nemáme. Svůj první skautský oddíl mají už i baptisté z BJB, těší nás, že nám otevřeli náruč.

Nejsilnější je náš skaut na severní Moravě. Díky Bohu za to, máme z toho velkou radost! Není výjimkou 50–90% podíl dětí zvenku! Máme tu už oddíl s více než 50 dětmi. Myslím, že to pro církev není šance desetiletí, ale století! Škoda, že to tak málo chápeme a je pro nás často těžké být Řekům Řekem. Protože skaut má v české společnosti velmi dobrou reputaci. Pro lidi vůbec není problém spojení skautu s křesťanstvím, ale pozvat někoho na „dorost“ je výzva vskutku téměř nemožná. Stojí za pozornost, že u zrodu skautingu stál sir Baden-Powell, syn anglikánského pastora, který původně chtěl být misionářem. Skauting měl od počátku křesťanská východiska – jeho prvním principem je odpovědnost Bohu (duty to God). V Dorostové unii jsme tři skautské principy lehce upravili na lásku a zodpovědnost k Bohu, k sobě a ke druhým podle Matouše 22, kde Ježíš mluví o největším přikázání.

Velikou roli ve skautingu hraje příroda. Apoštol Pavel by možná za jiných okolností taky vedl malé skauty – říká, že lidé skrze přírodu mohou poznávat Boha. Vidíš to na dětech? Žasnou nad Božím dílem? Cítí se v přírodě Bohu blíž?

Ano, souhlasím s apoštolem Pavlem. Vidím Boha v přírodě v té rozmanitosti, dokonalosti a velkoleposti! Ale vidím, že příroda je také místem základních duchovních zápasů a setkání s Bohem: Abraham na cestě obětující Izáka, Ježíš připravující se na službu v poušti a uprostřed dravé zvěře o hladu a žízni – tak těžké „bobříky“ hladu ani dnes nemáme. (smích) Myslím, že to není náhoda, že jsou v přírodě.

Co ses v přírodě o Bohu dozvěděl Ty? Kde jsou počátky Tvé lásky k přírodě?

Mně příroda přijde jako Boží chrám, kde on přebývá. Moji rodiče mne k přírodě nevedli, spíše v ní zažívali diskomfort, kterého jinak v životě měli vrchovatě. Velmi silný vztah jsem získal skrze „ochranáře“. Od mala nás tam učili ji chránit, nic po sobě nenechávat, už jako děti jsme čistili potoky. K tomu se snažíme vést i vedoucí na našich akcích – udělat nezištně něco pro přírodu či druhé mimo náš křesťanský kruh, pomoci lidem vně církve, nesloužit jen sami sobě.

Máš v přírodě svá „místa setkání“?

Rád bych měl místa setkání s Bohem, ale nejsem dost disciplinovaný. (úsměv) Ale než jsem začal celocírkevní službu dětem naplno, dokopal jsem se k tomu, že jsem na dva dny zašel v zimě do zasněžené divočiny v Brdech, příjemně lehce mrzlo. Ale určitě je to i místo setkání s druhými. Můžete si povídat, když putujete krajinou, když sedíte u ohně, najednou je na všechno dost času. Když s dalším vedoucím sečete louku nebo připravujete celou noc bojovku, často získáte přítele.

Doteď, když venku hodně prší a já jsem v domě, jsem opravdu vděčný, že nemusím moknout.

Příroda je nejen o neuvěřitelné Boží genialitě, ale i o jednoduchosti lidského bytí. V přírodě se to nabízí samo… Jak podle tebe život bez komfortu a v naslouchání přírodě mění lidské nitro a pohled na život? Vnímají to už i děti? Jak se mění žebříček hodnot?

Vzpomínám si, jak jsme na jednom puťáku vstávali v jednu hodinu v noci, protože strašně lilo a my jsme spali v lese pod širákem bez stanu. Šli jsme několik hodin, dokud jsme nenašli samoobsluhu s krytou rampou, kam jsme si lehli. Myslím, že takové věci člověka přece jenom zocelí. Nezapomenu, že když hodně lilo, tak jsme na táborech kopali strouhy kolem stanů, aby je to nevyplavilo. Vzpomínám, jaké mi bylo teplo, úplně mi hořela kůže, když jsme se ráno myli pod pumpou v mínus 10 °C na sněhu. Nezapomenu, že jsme týden s dětmi stavěli celý tábor ze dřeva, počínaje latrínami přes kuchyň a jídelnu včetně pece s ocelovým plátem ze smetiště. Člověk to pak nebere jako samozřejmost. Doteď, když venku hodně prší a já jsem v domě, jsem opravdu vděčný, že nemusím moknout.

Toto číslo je o lidské duši – a jejím zdraví nebo neduživosti. Příroda je takovou léčebnou. Jak těžké je v době závislostí na sociálních sítích pro děti být celé dny offline?

To je asi na celý samostatný rozhovor.

Kdy jim dopaminový online svět přestává chybět?

Myslím, že nakonec to pro děti není těžké být offline, když mají kvalitní program. Na tábory s sebou často mobily vůbec nevozí a vidíme, že jim nechybí. Táborový život, zábava i práce (třeba při sekání dřeva, pomoci v kuchyni) je zcela zaměstnají. Táborový svět je bublina sám pro sebe, vnější svět, včetně toho virtuálního, jako by přestal existovat. To je velmi osvobozující a očistné. Někde se na schůzkách osvědčil „parapet mobilní pohody“, na který děti i dospělí po společné diskusi o tom, co nám mobily v ruce dávají a berou, a kolektivním rozhodnutí pro tento pokus, mobily na dobu schůzky odkládají. Děti pak velmi bedlivě pozorují vedoucí a rádce, zda domluvu také dodržují! Otázka našeho příkladu je nejen v této věci důležitá.

Asi samostatným tématem (i časopisu Brána) by mohla být odolnost. Co si pod tím slovem představíš na první dobrou? A co je v tom pojmu ukryté „pod povrchem“, ale neoddělitelně?

Dětští psychiatři říkají, že tím, že dnešní děti mají nižší fyzickou odolnost, jsou v důsledku méně odolní i psychicky, je to neoddělitelné. Volají po zesílení fyzické odolnosti. Ve skautu jsou děti k překonávání fyzického nepohodlí z deště, strachu spát v lese atd. motivovány vrstevníky, kteří už to zvládli, v partě, ve hrách, v laskavém a bezpečném prostředí plném legrace, nikoli nucení. Většinou si ani neuvědomují, jak moc se posouvají hranice jejich zdatnosti a odolnosti. Někdy tomu ale nepomáhají rodiče, kteří při prvním zjištění nekomfortu u dítěte (bojí se mravenců, není na tu přírodu…) nepovzbudí jeho překonání, ale ustoupí a dítě tak ochudí o vše dobré, co by ve skautské partě mohlo zažít.

Pěstujete u dětí i odolnost duchovní?

Myslím, že fyzická odolnost pomáhá i v duchovním zápase. Proč by se jinak Ježíš, Daniel a mnozí další postili? Tady vidíme jasnou souvislost mezi fyzickým nekomfortem a duchovní odolností. Nedílnou součástí skautingu je posilování charakteru, pěstování svědomí. To je něco, co velmi oceňují i rodiče z necírkevního prostředí a co je užitečné i pro křesťany.

Jak jsou do života vybaveny děti, které projdou křesťanským skautingem?

Snažíme se, aby děti smysluplně trávily čas, získávaly dobré návyky tím, že si to samy vyzkouší, osobnostně rostly pod vedením zralých vedoucích, zažily sílu dětské party, naučily se brzo samy přebírat odpovědnost nejen za sebe, to vše v bezpečném prostředí, kde je nikdo neshazuje, uprostřed krásné přírody. Aby pochopily, že je Bůh má rád, mají hodnotu, že je mají rádi ostatní a i ony mají rády je. Mimochodem, výše uvedené věci jsou klíčovými sedmi prvky naší výchovné metody, která vyrostla z Bible, skautingu a osobních zkušeností vedoucích. Stručně řečeno rád bych, aby znaly Ježíše, byly odolné, schopné pracovat samostatně i v týmu a nebály se zodpovědnosti.

Výchova dětí s sebou nese i výchovu nových vedoucích. Máš fungující plán, jak udržet děti v církvi?

Přehled, jak se daří učednictví z Církve bratrské, nemám, můžu říct jen to, jak to prožíváme s těmi našimi dorosty, skautskými oddíly a dětskými kluby. Hodně se to posunulo právě tím skautingem. Nedílnou součástí skautingu je totiž přirozené učednictví. Děti se už od útlého věku učí navzájem si pomáhat. V pubertě pak logicky přebírají roli rádců a stávají se zodpovědnými za partu o něco mladších dětí. Najednou se musí učit vnímat potřeby druhých, vést svou družinu a časem zvládnou připravit i jednoduchou výpravu. Vzpomínám si, jak jeden kluk ve dvaceti připravil kompletně 4denní výpravu pro děti, já ho jen doprovázel. Učednictví začíná tím, jestli najdou vztah s Ježíšem, jestli ho budou následovat. Samozřejmě nemůžeme na ně tlačit, ale můžeme se snažit maximálně tu cestu připravit. Nakonec je to práce Ducha svatého a záleží na jejich rozhodnutí.

Naším plánem je, aby skrze náš výchovný systém děti vyrostly ve zralé služebníky a vedoucí. Pro některé to bude možná překvapení, ale ve službě zůstávají, pokud mají nějakou zodpovědnost, něco se od nich očekává. Vedeme děti i vedoucí, aby měli lásku k Bohu, sobě i druhým a záleželo jim nejen na sobě, ale i na jejich místní komunitě, kde bydlí, aby do Božího království mohli vejít i jejich blízcí. Moc nás těší, že se začíná dařit nabízet evangelium celým rodinám, v jednom skautském oddíle nedávno pokřtili dvě maminky dětí z oddílu.

Za ta léta jsi toho už mnoho zažil. Na co rád vzpomínáš? Za co cítíš vděčnost?

Za to, co udělaly generace vedoucích před námi. Jsem vděčný, kolik lidí je pořád ochotných se ve volném čase věnovat dětem. Jsem velmi vděčný za ty vedoucí, kteří pro nás dělali táborničení za „totáče“ ještě pod ochranáři, protože skauting byl tehdy zakázaný. Jsem taky moc vděčný za to, co udělal předchozí tým v Dorostové unii, že položil nejen skvělé základy, ale i rozvinul práci v podobě kurzů jako např. Rádcovská, ŠHVT – Školu Hlavních Vedoucích Táborů nebo Biblickou stezku (dneska Stezku). Za akce, jako byl Orlík (dnes Sión). Díky tomu se práce mohla rozrůstat mnohem rychleji. Jsem rád, že vedení naší církve umožnilo rozjezd křesťanského skautu.