O zpěvu v Kristově církvi

Reakce na článek Davida Nováka Chvály nebo zpěv nebo zpěv nebo chvály nebo?

Se zájmem jsem si přečetl článek Davida Nováka a rád bych k tématu za sebe něco napsal. Pokusím se naznačit východisko ze slepé uličky nekonečných sporů kolem zpěvu a písní v Kristově církvi.

Jako křesťané se shodneme na tom, že křesťanskou bohoslužbu a křesťanský život si bez hudby a zpěvu neumíme představit. Zpěv a hudba jsou specifickým projevem víry. Od počátků Boží církve v době Staré smlouvy i od počátků Kristovy církve v době Nové smlouvy Boží lidé zpívají. Proč? Protože to tak Pán Bůh chce, protože nás k tomu vede a probouzí v nás vděčnost a radost a dává do srdce „novou píseň“ (Ž 40,4). Ve víře, která vzhlíží k Bohu a ke Kristu jako k opoře, naději a radosti života, vyjadřujeme zpěvem a hudbou svou oddanost, vděčnost, radost i nadšení ze svého Boha. Zpěv a hudba slouží oslavě Boha Stvořitele, Zachránce a Vykupitele. Bůh nás vede slovy Davidových Žalmů nebo apoštolského vyučování k tomu, abychom písněmi a hudbou vyvyšovali Jeho svaté jméno, připomínali si Jeho velikost, svatost, lásku a milosrdenství. Křesťanské písně jsou vyjádřením toho, že milujeme svého Boha z celého srdce, z celé duše, ze vší síly. Všechno, co je v nás, také emoce, se při bohoslužbě a zpěvu soustřeďuje na Boha a Pána Ježíše Krista. Tak je to správně, tak to Pán Bůh chce, tak je to dobré a zdravé pro naše srdce, pro naši víru, pro naši duši a pro společenství věřících.

Protože je nás v Kristově církvi mnoho, protože i v menších sborech je každý jiný a každý má jiný způsob vnímání, není divu, že se někomu něco líbí a jinému líbí něco jiného. To je normální a to se projevuje ve vztahu k různým hodnotám a samo o sobě ničemu nevadí. Jen je důležité, jak se s tou rozmanitostí církevního společenství učíme zacházet. To se týká také hudby a společného zpěvu. Jsem přesvědčen, že pomocí k orientaci nám má být biblické vyučování. Do repertoáru Kristovy církve totiž patří podle apoštolského slova „žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně“ (Ef 5,19) nebo jinak „žalmy, chvály a zpěv“ (Ko 3,16). Když si pomůžeme pojmy z knihy Žalmů, pak tam slyšíme opakované výzvy „zpívejte, oslavujte, chválu vzdejte, dobrořečte“. Vidím v tom malou nápovědu. Písmo nám říká, že ke zpěvu Boží církve patří všechny formy zpěvu a různé žánry. Když to vztáhnu na situaci Církve bratrské, odvažuji se říct, že na bohoslužbě Kristovy církve v našich sborech se mohou a mají podílet všichni společným zpěvem, pěvecký sbor svými písněmi (pokud takový ve sboru je), hudební a pěvecká skupina, sólisté a hudebníci zpěvem a hrou.

A v tom vidím odpovědnost a úkol vedení sboru, aby ukazovalo věřícím, jak jsou hudba a zpěv v církvi důležité, a vedlo je k rozmanité a bohaté bohoslužbě – v pokoře, vděčnosti a poslušnosti před Bohem. Vedení sboru by mělo dbát také na to, aby se při bohoslužbě zpívaly písně staré i nové, mělo by povzbuzovat k radostnému zpěvu, k tomu, aby se mladí křesťané učili zpívat písně staré a dlouholetí křesťané učili zpívat písně nové. Tímto způsobem je možné dát při bohoslužbě prostor všem hudebním a písňovým projevům a touto rozmanitostí oslovit široké spektrum sborového společenství. Je velkým nedorozuměním a neštěstím Kristovy církve, když mladá generace chce jen nové písně a nad KK ohrnuje nos, a naopak starší generace vyžaduje pouze „své“ písně a novými pohrdá. Podle mého vidění jsou nekonečné spory kolem písní projevem duchovní pýchy a nedostatkem lásky. Neškodilo by se podívat na to z této strany a uvažovat o pokání. Jsem přesvědčen, že hlavní slovo u těchto otázek nemají mít v prvé řadě hudebníci a zpěváci, nýbrž náš Bůh, Jeho slovo, Jeho vůle a Jeho čest. To, jaké písně zpíváme v Kristově církvi, není v prvé řadě otázkou hudebního vkusu, nýbrž na prvním místě otázkou d u c h o v n í . Když to tak přijmeme, otevřou se nám dveře ke společné radosti a Božímu požehnání. Hudba a zpěv v Kristově církvi souvisí s duchovním životem, jsou součástí vyznání víry a mají být praktikovány duchovním způsobem. Že společný zpěv doprovází ti, kdo dobře ovládají některý nástroj, že v pěveckém sboru nebo ve skupině zpívají ti, kdo mají potřebný dar, není třeba zdůrazňovat. Je to samozřejmost. Také zpěv, i společný zpěv, jakkoliv to může někomu připadat „divné“, má mít v církvi svůj řád. A to proto, aby byl ze všeho vyvýšen náš Bůh a Pán Ježíš Kristus.

Bronislav Kaleta

P.S.: Myslím, že dohady kolem písní a chval v našich shromážděních mají své důvody. Jedním z nich je to, že jsme v Církvi bratrské tuto otázku podcenili a nevěnovali jí dostatečnou pozornost. Vznikaly nové písně, byly revize kancionálu a vydávaly se nové zpěvníky. Ale nové zpěvníky vycházely jako zpěvníky pro mládež. Není to nejlepší signál pro věřící, když se v církvi 40 let zpívá z jednoho zpěvníku. Ne že by ty písně byly špatné nebo už nebyly vhodné. Je to proto, že církev si tímto způsobem zvyká na to, že určitý výběr písní je vyjádřením jejich víry a jiné, nové písně, už tak vhodné nejsou. Generace věřících byly v tomto postoji utvrzovány. Pak byl po 40 letech vydán sice KK nový, ale byl nový jen z částí. Je v něm jen asi třetina nových písní a věřící v něm nehledali kupodivu nové, ale ty „své“, oblíbené písně. A když je tam nenašli, spustili „povyk“ a „nářek“. Za těch 40 let zpívání z jednoho KK si církev zvykla na to, že k její víře a k bohoslužbě patří určité písně. Křesťanský kancionál z roku 1965 se tak stal „druhou Biblí“ Církve bratrské. A to bylo špatně. To, že řada sborů CB o nový KK neprojevila vůbec zájem, nechci dramatizovat. Jen v tom vidím také určitý druh duchovní pýchy, projev neúcty ke svědectví víry dřívějších generací, nezájem o to, jak jiní vyjadřují svou víru. Kdo se nechce učit novým písním, ať už jsou to u mladé generace ty časově starší nebo u zkušenějších křesťanů ty modernější, dobrovolně se připravuje o obohacení své víry, o nový rozměr. Každá generace vyjadřuje svou víru originálním, sobě vlastním způsobem, svým jazykem a odlišným charakterem hudby. Proto by měla církev vydávat nový zpěvník častěji. Je to pro ni pomocí, když neustrne na určité formě vyznání víry v písních a když se věřící učí zpívat o své víře novým způsobem. Díky tomu porozumí oslavě našeho Pána v našich shromážděních hosté, hledající i nevěřící pravděpodobně lépe. A to je určitě dobře.