Pastýřský list Sborům Církve bratrské
Pamatujme na potřebné
Milé sestry, milí bratři, přátelé!
Je před námi advent, čas vánočních svátků, krásné období korunující závěr roku. Doba, která svým výjimečným kouzlem propojuje a podmaňuje celou společnost, téměř každou rodinu, každého člověka. Bude mnoho příležitostí zasednout ke slavnostnímu stolu, ať už jde o neděle adventní, štědrovečerní hostinu či následné svátky završené Novým rokem. Toto období nám ale také připomíná, že ne všichni se budou o vánocích radovat. Možná bychom byli překvapeni, kolik chudých a potřebných lidí kolem nás žije. I dnes platí Ježíšova slova „chudé máte vždycky mezi sebou“ (Mt 26,11). Nemusí to být jen lidé nemajetní, ale také osamocení, kteří postrádají blízkého člověka. Nezapomeňme na ně. Pozvání do restaurace či k domácímu stolu s malým osobním dárkem můžeme adresovat členům a přátelům naší sborové rodiny, ale také známým, sousedům či lidem, které tu a tam potkáváme, třeba i jiné řeči a odlišných zvyků. Ne všichni se dají pozvat, ale za pokus to stojí. Vždyť nás k tomu vybízí náš Pán: Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, bratry, příbuzné ani bohaté sousedy. Mohli by totiž na oplátku zase pozvat tebe. Když pořádáš hostinu, raději pozvi chudé, chromé, zmrzačené a slepé. Blaze tobě, neboť ti nemají čím odplatit, ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých. (Lk 14,12-14)
Myslet na potřebné není jen součástí vánočního koloritu, jde o typický křesťanský rys. Při sbírkách na katastrofami postižené oblasti se to potvrzuje; nejvíc přispívají křesťanské země. Východní náboženství takto pojatou solidaritu neznají. Hinduismus chápe utrpení jako součást životních cyklů, kterými se člověk musí protrpět k úplnému vysvobození z věčného koloběhu bytí, a proto nepotřebuje pomoc. Islám je sice solidární, ale v řadě případů jen k těm svým.
Pamatovat na lidi v nouzi je princip, který jako křesťané máme zachovávat. Ukazuje se například, že je dobré spravovat sborový sociální fond, který může sloužit potřebným. Ale i jako rodiny a jednotlivci můžeme mimo sborové příspěvky poskytovat, podle svých možností, finanční dary. Příkladem nám je Tabita, o které čteme, že „štědře rozdávala almužny“ (Sk 9,36). Dnes to může být například pravidelná podpora projektů Diakonie a dalších organizací, které se starají o ty, jejichž finanční možnosti jsou minimální. Nepochybuji o tom, že mnozí tak činíte, a vím, že možností projevovat štědrost je mnohem víc. Přesto považuji za potřebné tento princip připomenout. Vždyť Bůh nás zahrnuje dary své milosti. Apoštol Pavel k tomu dodává: Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. (2 K 9,11)
Štědrost není ovšem jen vlastnost majetných. I ti, kteří žijí z minima, jsou povzbuzováni k tomu, aby mysleli na druhé. Není to povinnost, je to projev víry, kterému Bůh žehná. To dobře věděl Boží Syn, a proto nevrátil chudé vdově dvě drobné mince vhozené do pokladnice, přestože dala všechno, co měla (Mk 12,44). Naopak ocenil její štědrost a dal ji za příklad. Věděl totiž, že jeho Otec miluje ochotné dárce a že se o ni postará.
Milí přátelé, přeji vám i sobě, aby nás víra v Boží milosrdenství a požehnání vedla ke štědrosti a k rozmanitým projevům bratrské lásky. Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2K 8,9)
S přáním požehnaného adventu a vánočních svátků, váš v Kristu
Daniel Fajfr
předseda Rady Církve bratrské
V Praze, listopad 2011