Klíčem k životu je informace

Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné,
lze od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí
o jeho díle, takže nemají výmluvu.
Římanům 1,20

Můj článek o teistické evoluci, uveřejněný v č.2/2016 časopisu Brána, byl psán z teologického hlediska. Jeho smyslem bylo upozornit na rizika spojená s daným tématem. V následující veřejné i neveřejné diskusi se opakovaně objevila námitka, že je třeba respektovat současné poznání vědy a že Písmo není učebnicí přírodopisu. To mne přivedlo k tomu, abych článek ještě doplnil několika poznámkami z čistě přírodovědeckého hlediska.

Podle evoluční teorie je živý svět výsledkem kontinuálního procesu – projevu samoorganizačního potenciálu hmoty. Tak to přijímají i mnozí věřící, jen s tím rozdílem, že za evolučním procesem vidí Boží působení: „Hmota, věrná svému zadání, je tvůrčí… je v ní zakódována schopnost evoluce“ (Marek Vácha). „Bůh stvořil svět a dal mu schopnost relativně samostatné existence“ (Petr Raus). Atp. V pozadí tohoto pohledu je přesvědčení, že evoluční teorie má povahu prokázaného poznání vědy, o kterém se nesluší pochybovat. Ve skutečnosti ale žádné přímé důkazy v tomto ohledu k dispozici nemáme. Darwinovo schéma mutace–selekce jsou jen domněnky, které vyvrátila molekulární biologie. Často uváděný fosilní záznam je jednak neúplný, a především, neříká vůbec nic o tom, jak ten domnělý postupný proces vlastně probíhal (jaký byl jeho mechanismus). Podobně je tomu s dalšími argumenty, uváděnými ve prospěch evoluce, jako je podobnost organismů, rudimentární orgány atp. Když chceme něco říci o původu a rozvoji života, tak musíme svoji pozornost obrátit k molekulárnímu základu života a ke genetickému kódu uloženému v molekule DNA.

Naše tělo se skládá z ohromného množství buněk, odhady jejich počtu se pohybují řádově kolem stovek bilionů. Základním chemickým materiálem lidského těla – jakož i každého jiného živého organismu – jsou bílkoviny (proteiny); v těle jich máme tisíce různých druhů. Funkcí, které plní, je „příliš mnoho na to, aby je bylo možno vyjmenovat“ – jak to komentuje Harperova biochemie, jedno ze stěžejních děl z této oblasti. Jedno ale mají společné: Všechny jsou složeny z 20 druhů aminokyselin, organických sloučenin střední složitosti, které můžeme přirovnat ke dvaceti různým druhům stavebního materiálu. Struktura řetězce bílkoviny (a tedy i její vlastnosti) jsou určeny pořadím těchto stavebních článků, kterých mohou být v řetězci řádově desítky až desítky tisíc. Např. lidský hormon insulin, důležitý pro látkovou výměnu sacharidů, má 51 aminokyselin. Skládá se ze dvou řetězců o délce 21 a 30 aminokyselin, spojených dvěma sulfidovými vazbami. Nejdelší známý řetězec – 35.350 aminokyselin – má bílkovina titin.

Dalším základním materiálem je molekula DNA v jádrech buněk, která obsahuje genetickou informaci. DNA je lineární makromolekula v podobě dvojité šroubovice, kterou si můžeme představit jako zkroucený dlouhý žebřík. Příčky tohoto žebříku jsou tvořeny dvojicemi čtyřech stavebních prvků (nukleotidů), jednoduchých chemických látek, které se jmenují adenin, guanin, cytosin a thymin. V lidském těle proběhne každou vteřinu asi 15 miliard chemických reakcí, všechny jsou koordinovány v čase (informačně řízeny) a vytvářejí jediný celistvý fungující systém. V základu těchto procesů jsou uvedené dva druhy chemického materiálu: bílkoviny z 20 prvků (stavební materiál našeho těla) a DNA se 4 prvky, která obsahuje řídící kód. Převratem v biologii nebyla Darwinova idea evoluce, nýbrž objevy molekulární biologie o sto let později: objasnění způsobu, jakým jsou uvedené dva druhy molekul funkčně provázány – jak je informací DNA řízena syntéza proteinů. Za objevy v této oblasti bylo tehdy uděleno na dvacet Nobelových cen, a výzkum samozřejmě pokračuje.

Podstata genetického kódu spočívá ve skutečnosti, že nukleotidy jsou v DNA uspořádány v třípísmenných úsecích zvaných kodony (či triplety). Lineární uspořádání kodonů spouští složitý molekulární proces, kterým se jednotlivé kodony překládají do aminokyselinové sekvence proteinů. Důležité zde je, že se tyto procesy i povaha genetického kódu dají zkoumat (na rozdíl od evolučních domněnek) exaktními metodami příslušných vědních oborů. Tak např. makromolekulární chemie jednoznačně říká, že smysluplné molekulární sekvence nemohou vzniknout neřízeným přírodním procesem (navíc musí mít všechny ty chemické stavební prvky usměrněnou optickou aktivitu), a ke stejnému závěru vede i analýza genetického kódu z hlediska teorie informace: je to kód, který nemohla „vymyslet“ slepá náhoda. Evoluční teorie jako naturalistický výklad života tak má zásadní problém, že původ této informace (vznik života) ani její účelnou modifikaci (diverzita života) neumí vysvětlit. Evoluce je prostě ideově i věcně chybný výklad světa, hmota jako taková žádný stvořitelský potenciál (tendenci k biologické samoorganizaci) nemá. Fosilní nálezy vypovídají něco pouze o dějinách života, v žádném případě ale nic o jeho „vývoji“, tj. o způsobu vzniku druhů. Současná „moderní evoluční syntéza“ (jak se dnes oficiálně označuje) tápe v tomto ohledu zcela stejně jako Darwin před 160 lety. Naopak, vše ukazuje k tomu, že genetický kód má povahu informace vnesené do biologického systému zvenčí, svědčí o skrytém, transcendentním původci. Což se týká jak vzniku života, tak i jeho rozvoje (vzniku druhů). Uznat tento stav věci neznamená zastávat stanovisko, že „Písmo je učebnicí přírodopisu“, nýbrž jedině to, že právě k takovému závěru vede přesné poznání vědy. Na druhé straně to ovšem potvrzuje víru ve stvoření a vede nás to ve smyslu Ř 1,20 (a podobných míst Písma) k úvahám o „věčné moci a božství“ Stvořitele. Tedy: odhaluje nám něco z toho, jaký Bůh je. To není žádná spekulativní, všetečná snaha o dokázání Boží existence, ani se nejedná o nějaké pochybné pojetí „Boha mezer“; jde prostě jen o potvrzení toho, co bylo jasné už apoštolu Pavlovi: že z povahy stvoření můžeme usuzovat na existenci a dílo Stvořitele.

Josef Potoček, Sbor CB Hradec Králové