Zpráva předsedy Rady pro Konferenci CB
Milé sestry, milí bratři, vážení delegáti výroční konference!
Při přemýšlení nad obsahem předsednické zprávy mně pomalu krystalizovala dvě témata. Jedno se týkalo generace mladých lidí v Církvi bratrské, druhé modlitebního života církve. V prvním se pokusím o malou sondu do života mladých lidí ve vztahu k církvi. Druhé téma přináším jako konstatování s povzbuzením k modlitbám.
I. Mladí lidé v Církvi bratrské
Je současná Církev bratrská přitažlivá pro mladé lidi? Jak se cítí v církvi? Dostávají dostatečný prostor ve svých sborech, aby byl využit jejich potenciál, horlivost, energie, schopnosti, touha po pravdě a spravedlnosti, po lásce v oné nejčistší podobě zjevené v Kristu? Když se řekne mládež CB, nemyslíme jen na tzv. „naše děti“, které vyrostly v církvi? Proč mladí lidé z křesťanských rodin mají blok vůči církvi? Proč mladí lidé přišlí ze „světa“ jsou častěji hybateli života mládeže místního sboru než „děti sboru“, které jsou od narození vedeny k víře? Proč se děti z „našich“ rodin nehlásí na studium teologie se záměrem stát se kazateli a činí tak nově obrácení z nekřesťanských rodin? Tyto a jim podobné otázky mně stále častěji vyvstávají nad vizitačními zprávami a z návštěv našich sborů.
Zdá se, že řada sborů není schopna zaujmout vlastní mládež tak, jak by si přála. Snad nepřeháním, když řeknu, že pamatuji doby, kdy téměř v každém sboru se konalo pravidelné setkávání mládeže, které se vyznačovalo biblickým programem a více či méně evangelizačním zaměřením. Dnes takto pojatých mládeží ubývá.
Před časem mě zaujal e-mail, který dostal jeden náš kazatel od svého přítele. Stálo v něm něco v tomto smyslu: „Velkou výzvou je pro mě v církvi stále početnější „zlatá mládež“- děti mých vrstevníků, kteří mají doma první i poslední, často od malička nadstandardní péči v besídce a dorostu. Od dětství díky svým „svatým“ rodičům absolvovaly každou křesťanskou akci a dnes se na mládeži nudí, kdykoliv by bylo nějaké slovo o Bohu, modlitbě, chválách. Nejradši by jen sjížděli mobil nebo tablet. Co s takovou skupinou mladých ve sboru? Bolestně hledám náplň našich setkání a možnost, jak jim porozumět, jak je zaujmout, jak je „otevřít.“ Prosím, mohl bys mě nasměrovat, poradit?“ Potud jeden pohled na mladé lidi v církvi.
Nelze říci, že by tato zkušenost byla charakteristická pro mládeže dnešní Církve bratrské. Rozhodně však není zanedbatelná. Před asi deseti lety mě zaujalo téma konference mládeže naší sesterské církve v USA s názvem „Dust it off“ (Setři prach). Plakátek byl doplněn obrázkem zaprášené Bible, kterou dlouho nikdo neotevřel. Šlo o snahu zaujmout mladé lidi v církvi, aby se začali zajímat o Bibli a duchovní věci. S jistou pýchou a s myšlenkou na naši mládež jsem si tehdy říkal: „Tak tohle tedy řešit nemusíme.“ Uplynulo pár let a je to tady. Jistě je řada sborů, kde mládež žije, a setkání jsou přitažlivá. Přesto je zřejmé, že se mnohé změnilo a my jsme možná něco nezachytili. Zkrátka mladí lidé jsou dnes jiní a potřebují i jiný přístup. Nejde o momentální situaci, je to dlouhodobější trend a proto bude nutná hlubší sonda do života mladých křesťanů. To ale ponechám povolanějším. Je zřejmé, že nemůžeme počítat s loajalitou mládeže ve vztahu k církvi, kterou jsme dříve považovali za celkem běžnou. Ne, že by chtěli mladí Církev bratrskou bojkotovat či vyjádřit nějaký protest. Zkrátka je neoslovuje, což je horší, než kdyby projevili nějaký nesouhlas, na který by se dalo reagovat.
Kde hledat příčiny tohoto posunu? Je možné něco změnit? Pokusím se hledat odpověď. Ta první souvisí s nastavením mladých lidí dnešní doby. Druhá zase s církví, potažmo s životem místního sboru.
1. Mileniálové
V čem je dnešní generace mladých lidí opravdu jiná a nesrovnatelná s předchozími, je vyjádřeno oním pojmenováním mileniálové (ne milenialisté ). Takto se nazývá generace, někdy se ji také říká generace Y, která se narodila v letech 1980 až 2000, tedy na přelomu tisíciletí. Jsou první generací, pro niž jsou digitální technologie, internetový svět a globalizace přirozenou součástí života. Uvedu několik faktorů, které ovlivnily jejich vývoj.
Výchova. Na jedné straně je skupina mladých, kterým rodiče a školy dávají najevo, že jsou výjimeční, oceňují je, diplomy dostávají i ti poslední, takže hodnocení ztrácí smysl. Na druhé straně jsou ti, jichž si rodiče nevšímají, a tak se utíkají k partičkám nebo se uzavřou do své ulity a nepozorovaně směřují k nějaké závislosti.
Sociální sítě. Facebooky, instagramy atd. umožňují vytvářet iluzorní svět. Například: Zrovna dnes jsem na dně, necítím se dobře, tak napíšu několik vět, připojím k tomu foto a téměř ihned mám několik laiků. Nálada se zlepší, přitom vnitřní nenaplnění zůstává. Závislost na technologiích (chytrý telefon apod.) narušuje vztahy. Mladí těžko navazují skutečný vztah, poněvadž k tomu neměli příležitost. Lidé závislí na sociálních sítích jsou více zranitelní, chybí jim komunikace „tváří v tvář“.
Nároky. Mileniálové jsou poměrně nároční. Například si svého zaměstnavatele nevybírají jen podle pracovní náplně, zajímá je pracovní kolektiv, týmová atmosféra a obecně firemní kultura. Požadují plošší organizační strukturu (ne hierarchickou), flexibilitu, inovativnost a rovnováhu osobního a pracovního života. Není divu, že mají problém sehnat zaměstnání, které je bude uspokojovat, protože neustále čekají něco víc a kladou si vysoké cíle a požadavky.
Nebojí se změn. Patrný je odklon od orientace na výsledky. Na rozdíl od svých rodičů, jejichž pracovní směřování bylo celkem jasně definováno, mileniálové zkoušejí různé pracovní pozice a nebojí se měnit obory. Mnozí mají zkušenost se studiem a prací v zahraničí.
Takové lidi oslovit na našich mládežích není tedy jednoduché. Co pro to můžeme udělat? V prvé řadě se jim snažit porozumět. Nepodcenit jejich vzdělání a s tím mít nároky na ty, kteří v církvi vedou druhé. Počítat s tím, že virtuální svět okořeněný individualismem, touhou po seberealizaci, asertivním chováním působí proti všemu, čemu říkáme společenství víry. Brát vážně konkurenci s neskutečně pestrou nabídkou. Není divu, že tam, kde zůstáváme v zajetých stereotypech, nejsme schopni čelit tomuto tlaku a v zápase o mladé lidi prohráváme.
2. Mladí nejsou budoucností ale přítomností církve
Při letmém pohledu bychom mohli mít sklon vměstnat mladé lidi v Církvi bratrské do tří skupin. Nejprve jsou zde ti aktivní, kteří se pravidelně účastní setkání mládeže, podílí se na programech, touží po živém společenství, jsou v čilém kontaktu s ostatními mládežemi, navštěvují seniorátní a celocírkevní akce mládeže (Sjezdy, Houby, Studny), zajímá je dění ve sboru. Přes různé nedostatky, které v církvi vnímají, jsou v církvi-sboru spokojeni. Naproti tomu je zde skupina těch, pro které církev-sbor není ničím přitažlivým a mají-li z nějakých důvodů strávit v ní svůj čas, pak si jen potvrdí, že s ní nechtějí mít moc společného. A potom je zde třetí skupina, řekněme středová, pro kterou je církev-sbor tradiční záležitostí. Tito mladí lidé většinou prošli besídkou, dorostem, mládež je pro ně samozřejmostí, jakési pokračování na časové ose dítěte sboru. Účastní se setkávání mládeže, někdy i pravidelně, ale většinou pasivně. Život církve-sboru je nevzrušuje.
Takové členění může být statisticky zajímavé, ale ne úplně vystihující. Každopádně z toho vyplývá, že neexistuje jedna množina tzv. mládeže, ale mnoho různých množin mladých lidí, které mívají protikladné pohledy na svět, společnost, církev, sbor. Některým například vyhovuje, když se k nim církev staví jako k mládeži, vyhovuje jim zážitkový program, probírání aktuálních témat, charismatický vedoucí, určitý druh písní atd. Jiní jsou s tím naopak nespokojeni a očekávají skutečnou reflexi života z víry v dnešní době, vedení k samé podstatě evangelia, k osobní duchovní zkušenosti, k hlubším vztahům. Mezi zastánci různých postojů nejsou řídké konflikty a kritické nálepky. Různé jsou též očekávání v tom, jak tyto věci diskutovat. Takto pestré nastavení mladých lidí nějak souvisí s tím, co bylo zmíněno o mileniálech.
Vraťme se ale k tomu, co mladí lidé očekávají od církve. Předně neuvažují tak, že by byli budoucností církve. Tak možná uvažujeme my starší věkem. Oni chtějí být tím, čím jsou, tedy přítomností církve. Mají nám co říci, nebojí se převzít odpovědnost, mají dobré nápady, mají-li motiv, pracují s obrovským nasazením. Potřebují prostor a naši důvěru. Z výsledků jedné ankety zaměřené na vztah mladých lidí k církvi mě zaujalo pět oblastí, které korespondují i s naším prostředím. Co mladé lidi na církvi přitahuje?
Smysluplné vztahy. To, co mladé lidi motivuje k zaujetí pro sbor, jsou pěkné vztahy. Vztahy, především ty neformální, dávají na přední místo. Přitahují je menší skupiny, ne velká shromáždění. Dávají přednost týmové práci.
Autentičnost a opravdovost víry. Mladí oceňují sbory, které svoji víru projevují v konkrétních činech. Pozitivně vnímají sbory, které mají otevřené dveře a vítají příchozí a pečují o potřebné. Je ale třeba vzít na vědomí, že generace mileniálů tíhne spíše k liberálním a pluralistickým postojům, ať už jde o sexualitu či o multikulturní a multietnické pojetí společnosti.
Angažovanost v občanské společnosti. Mladí jsou nespokojeni s uzavřeností církve. Líbí se jim, když má sbor vliv na své okolí. Mileniálové se zajímají především o témata týkající se sociální spravedlnosti.
Solidní teologie. Někteří opouštějí sbor, poněvadž se jim křesťanství kázané a praktikované sborem jeví mělké, nedostatečně teologicky zakotvené, málo oslovující, postrádající vliv na každodenní život. Namítají, že některým kazatelům, ale i pracovníkům pověřeným k vedení lidí, chybí biblická a teologická erudice.
Mentoři. Rostoucí sbory se vyznačují početným zapojením mladých laiků ve vedení sboru, kterým se věnují zkušení členové sboru a mentoři. Mladí nechtějí být viděni jako budoucnost církve. Chtějí, aby jim byla dána důvěra, respekt, odpovědnost, kompetentnost už dnes. Potřebují prostor a toleranci, i když ne vždy se věci podaří.
Závěrem možná jedno přání. Asi by nebylo od věci, kdyby odbor mládeže připravil anketu, ze které by vyplynulo, jak mladí lidé vnímají církev (sbor) a co od ní očekávají. Byl by to cenný materiál nejen pro vedoucí mládeží, ale i pro kazatele, staršovstva a sborové pracovníky, k rozhovorům na sborech a seniorátech.
II. Modlitba
Naše myšlení je hodně sofistikované. Projevuje se to i v životě nás křesťanů. Z Písma víme, jak je modlitba důležitá pro všechny oblasti života. Také ale víme, jak se to dá udělat bez ní. Umíme to zvládnout bez modlitby. Když chceme něco nastudovat, stačí nám, když si to jednou přečteme a dvakrát třikrát zopakujeme. Modlit se máme nejen dvakrát třikrát, ale horlivě a stále (Lk 18, 1). Proč se pořád modlit, když to nakonec zvládneme sami a bez modlitby? Naše mysl se brání horlivé a neustálé modlitbě. Na druhou stranu si klademe řadu otázek. Po celém světě volají upřímní lidé k Bohu a zůstávají bez odpovědi. Poslouchá nás Bůh vůbec? Má modlitba vliv na skutečnost, kterou prožíváme? Máme stále prosit o něco, co nedostáváme? Copak nemáme ani tu špetku víry, abychom poručili hoře vrhnout se do moře (Mt 17, 20)? A mohli bychom pokračovat. Ze všech stran se proti onomu Ježíšovu: Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat, valí logické protiargumenty. A v tom je náš duchovní problém. Naše myšlení o modlitbě se staví proti Božímu myšlení o modlitbě. Je ale naděje, že se to může změnit. Mám za to, že v životě církve dřímá mnoho nevyužitého potenciálu, jehož uplatnění by posunulo život našich sborů do nových a netušených sfér. Mezi tyto nevysychající duchovní zdroje rozhodně patří modlitba. Modlitba jako společenství s Bohem. Modlitba jako hledání a nalézání Boha. Modlitba jako vydávání se Bohu a poznávání jeho vůle.
Jsem vděčný za všechny modlitebníky v našich sborech. Ať jsou to modlitební skupinky či modlitební chvíle před shromážděním, modlitební řetězy nebo jednotlivci modlící se v soukromí. Je to úžasné, když navštívíte sbor a ve sborovém domě najdete dveře s cedulkou „modlitební místnost“. Uvnitř na stěnách svědčí popsané tapety o desítkách modlitebních předmětů, které byly odtud vyslány do nebe. Přesto je zcela zřejmé, že k modlitbám se potřebujeme znovu a znovu povzbuzovat. Jako starobní důchodce mohu trochu porovnávat současnost s církví 60. a 70. let minulého století. V týdnu jsme mívali čtyři shromáždění. V neděli ráno a večer, v týdnu biblickou a modlitební hodinu. První, co naše církev na své cestě opustila, byla modlitební hodina. Proč? Možná se nám zdálo, že je to něco navíc, bez čeho se obejdeme. Pokud mluvíme o modlitbě, pak to není o technice nebo o tom, jak přimět Boha, aby nás vyslyšel. Je to o principech, které nacházíme v Písmu a o příkladech modlitebníků, jak uctívali Boha, jak se modlili nejen za sebe, ale za Boží lid a za národ.
1. Pestrost modliteb
Je příznačné, jak velký prostor je v Bibli věnován modlitbě. Bible je vlastně modlitební knihou. S modlitbou ji máme číst a k modlitbě nás sama vede. Bible je plná silných příkladů modlitebníků (Abraham, Mojžíš, Jozue, Chana, David, Eliáš, Daniel, Marie, Pavel a mohli bychom pokračovat).
Modlitba je hnutí srdce. Volat k Bohu je nejpřirozenější instinkt člověka. Důkazem toho je bezvěrec, který v bezvýchodné situaci volá: Bože, pomoz mi. Modlitba vychází z nitra, kdy člověk poznává svoji bezmoc a volá Boha o pomoc. Modlitba je ale něco víc než jen záchranná brzda, když už není jiné pomoci, či než ventil vnitřního přetlaku. V modlitbě mohu začít rozumět Bohu, světu, sobě, potřebám druhých.
Modlitba je vyznání víry. Když se modlíme, vyjadřujeme tím svoji víru. Modlitba je základní projev víry. „Věřím, Pane, pomoz mé nedověře“ (Mk 9, 24). Snad bychom mohli říct, že modlitba je taková naše konfese. Na intenzitě našeho modlitebního života poznáváme, jak jsme na tom s naší vírou. Myslím, že je to poměrně přesný indikátor.
Modlitba je duchovní dech. Pokud se máme modlit bez přestání (I Te 5,17), pak to zahrnuje celý rozměr naší existence před Bohem. Bez dýchání nelze žít, udusíme se. Bez modlitby také duchovně stůněme, živoříme, a sbor se pak může jevit nikoliv jako „lid náležející Bohu“, ale jako sanatorium pro astmatiky.
Modlitba vyjadřuje naši momentální situaci. Krásným příkladem toho jsou Žalmy, které svědčí o široké škále prožitků a situací, do kterých se věřící člověk dostává. Máme žalmy vděčnosti, radosti, vyznání, ale také vzdoru, nářku, zoufalství. Sám Ježíš se ve své úzkosti modlil slovy 22. žalmu: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Modlitba se často rodí v utrpení a z utrpení. Krásně se nám čte pasáž Jakubovy epištoly: Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu. (Jak 5, 17-18). Když si ale přečteme, za jakých okolností se takto Eliáš modlil, jak čelil ústrkům, hladu, nebezpečí života, je zřejmé, že modlitba je mnohem víc, než se „jen“ pomodlit.
Bible necenzuruje modlitbu, za co se můžeme-nemůžeme modlit. Nedočteme se tam přesně, za co ještě prosit, za co už ne. Jediné výhrady směřují k takové modlitbě, která není upřímná, je pokrytecká či sobecká nebo se stává náhražkou jednání. (D. Bonhoeffer).
2. Hledání a čekání na Hospodina
Modlitba je v Písmu vyjádřena často jako hledání Boží tváře a očekávání na Hospodina. Čekat a hledat, to jsou činnosti, které nemáme v oblibě. Jde často o pasivní záležitost, která je spíše spojena se ztrátou času. Čekání máme spojeno s čekárnou, s jakýmsi nicneděláním, už abychom přišli na řadu. Možná i proto nám někdy modlitby připadají jako ztráta času, poněvadž máme hodně práce a nemůžeme čekat. A pokud něco hledáme, pak většinou to, co jsme už jednou měli a ztratili a chceme to mít znovu. Boží výzvy k čekání a hledání mají ale jiný význam a záměr. Jsou naopak spojeny s něčím naprosto novým. Hledat Boží tvář neznamená znovu najít Pána, tak jak jej známe. Naopak to znamená poznávat jej nově a být znovu a znovu překvapován Boží láskou, Božím jednáním, poněvadž Bůh se nám v Kristu dává poznávat ve stále nových dimenzích. Hledat Boží tvář, to je obraz, metafora, nejde o zvědavost zahlédnout Boha. Jedná se o Boží milostivou přítomnost. Víme, že na tváři se odrážejí různé emoce – radost, smutek, pláč, bolest, zklamání, nadšení. To v modlitebném ztišení můžeme zahlédnout na Boží tváři. Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: “Hledejte mou tvář.” Hospodine, tvář tvou hledám (Ž 27, 8). Hledání a čekání chce čas. Když se modlíme jen krátce, jsme stále ještě zaujati našimi myšlenkami, nápady, zkrátka sami sebou. Modlíme-li se déle, dostáváme se pomalu do Boží blízkosti a odkrývá se nám Boží vidění věcí, začínáme rezonovat s jeho vůlí. Setkal jsem se se zklamanými křesťany, kteří se nějak upnuli k Božím zaslíbením, ovšem ta se při nich nenaplnila. Přesněji řečeno, nestalo se to, co chtěli a čekali. Jakoby Bůh neplnil své sliby. Bůh ovšem neklame. Boží zaslíbení platí, každé z nich je ale adresováno do určité situace a modlitebník musí s Bohem souznít.
3. Modlitba je nenahraditelná
Učedníci byli inspirováni Ježíšovým příkladem k modlitbám a chtějí po něm, aby je naučil modlit se (Lk 11, 1). Přitom nikde v evangeliích nenajdeme nějaký dobrý příklad toho, jak se učedníci modlí. Nečteme, že by učedníci Ježíše poslechli a učili se modlit, když je k tomu navíc mnohokrát vyzýval. Pokud evangelisté zmiňují modlitbu ve spojení s učedníky, pak jen jak při ní selhávali. (Mt 26, 36 nn; Mk 9, 28-29). Nakonec se to přece jen naučili ve chvíli, kdy Ježíš odešel k Otci, a zůstali sami. Ježíš je přitom po svém vzkříšení nevyzýval, aby se modlili. Jak k tomu přišli? To se můžeme jenom domnívat; řekl bych, že se rozpomněli na to, co jim Ježíš o modlitbě říkal, a také to od něj „okoukali“. Viděli, jak se modlí, jak si sám hledá tiché místo a dává čas tomu, aby se modlil a byl s Otcem. A výsledek? Ti všichni (učedníci) se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry (Sk 1, 14). Poslechli, čekali a dočkali se (Sk 1, 4).
Žádné kázání ani sebehorlivější studium Písma nemůže nahradit modlitbu. To také dobře věděl apoštol Pavel, když napsal Efezským: Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží (3, 14 – 19).
Pavel se ve své epištole nesnaží vysvětlit, jak se k takovému požehnání dostat. Ví, že to není možné. K takovému poznání přichází člověk skrze modlitbu. Proto kleká na kolena. Modlitba je nenahraditelná. A to nejen v tom, že můžeme být blízko Bohu a vidět ovoce jako výsledek konkrétních modliteb. Modlitby mají také ozdravný „vedlejší“ účinek. Když se spojíme v modlitbách, propojíme se s Kristem, a to se pak odrazí na vztazích a na větší míře radosti a lásky, které propojí sbor. Modlitby vytvářejí sborové klima a prostor pro Boží jednání. Na závěr jeden konkrétní příklad ze života nás kazatelů. Řekněme, že si nedělní kázání připravuji deset hodin – potřebuji porozumět textu, zpracovat si exegezi, faktografii, najít vhodnou ilustraci, aplikaci, aby to bylo kázání, ze kterého budou mít posluchači duchovní užitek. Je ale rozdíl, pokud své kázání tvořím oněch celých deset hodin, nebo o jednu dvě hodiny méně, které ale věnuji modlitbám za inspiraci a působení Ducha svatého při přípravě i pro samotné zvěstování. Rozdíl nemusí být na první pohled patrný, ale biblické principy potvrzují, že modlitba dává našemu konání ještě nový rozměr, který není v naší moci, přichází shůry. Možná máte podobnou zkušenost jako já. Při přípravě kázání často nevíte jak dál. Dali by se použít nějaké „výplně“ z komentářů, ale jaksi cítíte, že to není ono. Zakleknete k modlitbě a dost často dostanete „nápad“, který se pak v kázání jeví jako ono „slovo“ (kérygma), které si Bůh použije k oslovení posluchačů. Zkrátka modlitba má moc a bez ní to nejde, jak dosvědčuje Písmo.
Končím s touhou po obnově modlitebného života, který nás povede blíž k Bohu a k lidem v církvi i mimo ni, a s přáním, aby Boží myšlení vítězilo nad naší sofistikovanou myslí, a to nejen ve vztahu k modlitbě.
Daniel Fajfr předseda Rady Církve bratrské
