Pastýřský dopis
Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,
chtěl bych vás na začátku školního roku 2017 – 2018 pozdravit slovy Pána Ježíše „neboj se, jen věř“ (Lk 8, 50). Když čtu tato slova, vybaví se mi obrázek, na kterém je zobrazen Pán Ježíš držící se kříže uprostřed moře, který podává ruku topící se dívence.
Od mladých let se mi s tímto textem spojovalo něco podobného, jako jsem viděl na obrázku. Když je ti ouvej, když se topíš, věř a Pán ti skrze tvoji víru může pomoci. Jen věř! Jistě je tato interpretace legitimní; nakonec, kdy jindy se více modlíme a učíme důvěřovat, než když je nám zle? Jenže má to jeden háček. Co když mi do bot zrovna neteče? Co když zrovna nejsem nemocný, nevyhodili mě z práce, děti mi neexperimentují s drogami a v manželství vše klape? Je pravda, že uvedený text Ježíš vyřkl uprostřed krize, ale platí ono „neboj se, jen věř“, i když netrpím? Zajímavý postřeh přinesl německý bohoslovec D. Bonhoeffer. Psal ve vězení očekávajíce popravu, ale navzdory této situaci píše: „Je třeba Boha poznávat nikoli až na hranicích našich možností, ale uprostřed života. Bůh chce, abychom ho poznávali nikoli až v umírání, ale v životě, ve zdraví a síle, nikoli až v utrpení, jako jednající a ne až jako hřešící.“ (Na cestě ke svobodě. Listy z vězení. Vyšehrad, 1991) Mám za to, že pokud Pána Boha poznáváme pouze (zdůrazňuji slovo pouze) na hranicích našich možností, v utrpení, v umírání a až jako hřešící, hrozí, že z něj děláme modlu, talisman pro štěstí a že našemu poznání Pána Boha i naší víře cosi významného chybí. Co konkrétně? Jak uvedený text souvisí s novým školním rokem? Jako sbory s novým školním rokem tradičně rozvíjíme nebo oživujeme hodně akcí a činností. Jako každý rok před námi budou stát některé výzvy, rozhodnutí a možnosti. Některé si vynutí běh života, ale mnohé nikoli. Pokud vás bude dlouhodobě bolet břicho, modlit se prostě budete a asi i k doktorovi nakonec půjdete. Zároveň budete důvěřovat, že Pán zasáhne. Za svého souseda se ale modlit nemusíme. Tam nám totiž neteče do bot. K tomu se pouze můžeme, ale také nemusíme rozhodnout. Napadají mě i další příklady okolnostmi nevynuceného chování, kde se ale učíme důvěře.
Třeba podat jako první ruku k usmíření, pokusit se vyřešit něco, o čem víme, že vyřešit máme. Možná někomu vyznat svoje hříchy, přestat se tajit se svojí vírou, ozvat se tam, kde je třeba se ozvat atd. V kontextu sboru to může znamenat vymést některé zasunuté sborové kostlivce, rozhodnout se pro nějakou novou službu nebo naopak s něčím skončit. Do mnoha sborů po letních kempech přijdou noví lidé a bude potřeba s nimi trávit čas… Uvedené a mnohé další oblasti udělat nemusíme, pouze můžeme. Pokud je uděláme, pak dojde k velmi nepříjemnému pocitu. Budeme totiž muset překročit „zónu komfortu“. S tímto musí bojovat jak křesťan mladý, tak starý, jak sbor nedávno založený, tak sbor, který byl založen před sto lety. Nikomu se nechce překračovat komfortní zónu. Jenže když toto neuděláme, těžko se učíme důvěřovat a vlastně důvěřujeme, jen když - řečeno s Bonhoefferem - jsme na hranicích našeho života.
Jenže co je na tom nadpřirozeného, mimořádného? Prý se ve válečné vřavě říkalo, že v zákopech nejsou ateisté. Dodal bych, že se nemusí jednat o zákopy. Nejsou ani v hraničních životních situacích. Tam se modlí všichni…
A tak bych na začátku tohoto školního roku chtěl nás všechny povzbudit k tomu, abychom si jako jednotlivci a jako sbory pojmenovali jednu oblast, o které víme, že ji řešit máme, jen se nám do toho nechce. Abychom překročili komfortní zónu. Jakmile ji překročíme, asi se nebudeme cítit kdoví jak skvěle, ale trochu více se naučíme důvěřovat. A to stojí za pokus! Osobně se v příštím školním roce těším s vámi na spolupráci. Podobně jako mnozí z vás moc nevím, do čeho jdu, ale kdyby nic jiného, budu se učit důvěře. Pokud se to budeme učit společně, jen dobře.
David Novák září 2017
