Rozhodnutí víry
Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 1
(1) „Spasení, které Pán Ježíš svou smrtí nám vydobyl, musí každý osobně si věrou přivlastniti. Každý osobně je k němu pozván, a každý osobně se musí pro něho rozhodnouti, jakmile přijde na rozcestí života. A proto i děti od rodičů zasvěcené Bohu a vychované na cestách Božích, když k rozumu přijdou, aby volily mezi dobrým a zlým, rozhodnouti se musejí, chtějí-li zůstati zasvěceny Bohu, čili sejíti s cesty, na niž věrou rodičů a církve byly uvedeny.“ Alois Adlof¹
(2) Od praotců Izraele podnes si Hospodin povolává a zachovává svůj zvláštní lid; od jedné generace k druhé, od národa k národu vede pozemská cesta Božího slova (Gn 12,2n; Dt 6,4–7; Mt 28,17nn). Bůh ovšem povolává i každého osobně: slovem Písma, rodičovskou výchovou, kázáním, příkladem blízkých lidí, písněmi, svědectvím přátel, zázraky (Ž 78,3–8; 117; Jon 3,4n; J 1,40nn; 4,29n; 2Tm 1,5; 3,15 atp.). Obdobně i obrácení bývají osobitá: někomu se Kristus dá poznat v ústraní, jinému uprostřed práce (Sk 8,26nn; Mt 4,18–22); někdo prožije dramatické obrácení, vysvobození, radikální proměnu životního stylu a svého přesvědčení, jiný v Pána Ježíše věří od malička a přijde doba, kdy na sebe vezme odpovědnost za svůj duchovní život (L 8,35nn; 19,5nn; 2Tm 1,5; 3,14n). Někdo prožije okamžitý obrat, obrácení druhého představuje delší proces (Sk 2,37–41; 19,1–7); u někoho obrácení provázejí silnější emoce, jiný otázky víry v klidu promýšlí (Sk 8,26nn; 16,25–34): každý tak, jak je mu shůry dáno (Ř 12,3).
(3) Důvěra vůči Bohu je jednak dílem a rozhodnutím člověka – rozhodnutím zahrnujícím poznání i „skok do neznáma“, touhu i bázeň – (Dt 30,11–15.19nn; Ez 18,30–22; Za 1,3; Fp 2,12), jednak Božím milostivým darováním, svrchovaným dílem Božího Ducha (Pl 5,21; J 6,28n.63–69; F 2,12n). Jsme totiž od narození hříšníci, Boží nepřátelé, kteří chtějí samosvojně vládnout nad svým životem bez ohledu na Stvořitelův nárok (Gn 3,1nn; Jr 13,23; Ř 1,18nn; 3,9–18.23; 5,12). Máme-li se tedy vrátit k Bohu, potřebujeme nutně jeho smilování projevené s konečnou platností v Pánu Ježíši (Ž 103,8–18; Ř 5,6–17; Ga 4,1–5; 2K 5,18–21). Duchovně mrtví, neschopni důvěry v Boží lásku a bázně před jeho svatostí ani skutečné poslušnosti jeho vůle, potřebujeme být nově stvořeni a zrozeni shůry, duchovně vzkříšeni z mrtvých (Ez 37,1nn; J 3,3.5; Ef 2,1nn; 1Pt 1,3). Bůh nás proto, z pouhé milosti a lásky, nejdříve – a pak už napořád probouzí, volá a přitahuje, přesvědčuje (Oz 11,4; Ž 78; Sk 17,27; Žd 1,1n); usvědčuje nás z hříchu a vede k pokání, tj. předně k bolestnému poznání naší hříšnosti a k vyznání vin před Bohem, a je-li zapotřebí, i před lidmi (Dt 10,16nn; Iz 1,16–18; Neh 9,2n; Mt 4,17; Sk 2,37–40; 19,18–20); tvoří v nás skrze vzkříšeného Krista nový život a přijímá nás za své syny a dcery, bratry a sestry Pána Ježíše (J 1,12; 2K 5,17; Ga 3,26–29; 4,6n; Ef 2,4–10; Žd 2,10–18). To vše při nás Bůh činí mocí Ducha svatého svým slovem (Ž 107,20; Ř 10,8nn; Ga 3,2; 1Pt 1,23–25).
(4) Ať už tedy člověk ve svém obrácení opouští bezvěrectví, či byl ve víře vychován; ať už jeho rozhodnutí víry znamená životní převrat, či vděčné přitakání rodičovskému zasvěcení: vždy je to dar a dílo odvěké Boží milosti (Ef 1,3nn). I ti, kteří vyrostli v křesťanské rodině, potřebují prožít obrat od sebe k Bohu, uvědomit si svůj hřích a přijmout jeho odpuštění. Přijetí spásy vírou je začátek cesty víry, spásy, začátek poznání a růstu do Kristova plného lidství.
¹ADLOF, A.: Nástin dějin svobodných církví křesťanských, Praha 1905, s. 1.
