Nový život

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 2

(5) Dar spásy je totiž zároveň povoláním k novému životu (Ef 4,1nn; 5,1nn). Dar nového života Bible popisuje různými obrazy – jako vztah otce (či matky) a dětí, osvoboditele a jeho zachráněných služebníků, jako vztah učitele a jeho žáků, pastýře a jeho ovcí, tvůrce a jeho díla, Boha a jeho chrámu, jako vztah ženicha a nevěsty atd. (Ex 4,22; 16,5n; 20,2n; Ž 100,3; Iz 43,1; Jr 2,2). Dar spásy a nového života je darem smířeného společenství s Bohem i s lidmi. V perspektivě novozákonního naplnění Božího díla jde o společenství s Bohem a jeho lidem skrze Pána Ježíše v Duchu svatém (J 13–17; Ef 2,11nn; 1Pt 1,3–2,10); jde o život s Kristem, z Krista a v Kristu (Mt 16,24nn; J 15,1nn; Ga 2,19n); o život v Duchu svatém a z jeho moci (J 20,19–23; Ř 8,1nn; Ga 5,16nn); o život s Božím slovem a z Božího slova (J 8,31; 15,1nn; Ř 10,6–11; 1J 1,1–3). Nový život je následováním příkladu života, jak ho žil sám Ježíš a jak nám ho svou smrtí a vzkříšením otevřel (J 12,23–26; Ř 14,7–9; Ga 2,19n; Ef 1,20–2,7); jak ho naší víře znázornil a odkázal, zadal i daroval ve svátostech křtu a večeře Páně (Ř 6,3nn; 1K 10,1nn; J 6,35nn).

(6) Krista následujeme tedy společně, uprostřed lidu církve, každý ovšem také osobně, osobitě podle svých darů, podle svého temperamentu, postavení a úkolů ve světě, podle zděděné kultury atp.: jako muž nebo žena, jako svobodný či žijící v manželství nebo ovdovělý, jako rodič nebo dítě, jako zdravý nebo hendikepovaný nemocí, jako zaměstnavatel či zaměstnanec, jako příslušník svého národa, jako občan svého státu (L 3,1nn; 1K 7,17nn; Ef 5,21–6,17; Ř 13,1nn). Společným charakterovým rysem nového života je ovšem ovoce Ducha, zvláště láska, život ve společenství (Ga 5,22n; J 15,12–17; 17,1nn). Nový život se vyznačuje rovněž kajícností, tj. schopností rozpoznat a přiznat svá selhání, prosit Boha a bližní o odpuštění a odpuštění s důvěrou přijmout; a jindy svým viníkům odpuštění darovat (Mt 6,12.14n; 18,15nn; 1J 1,5–10; Ko 3,12nn). K novému životu v Kristu neodmyslitelně patří také zápas o vlastní posvěcení, o růst v poznání Boha a připodobňování se Kristovu charakteru (Žd 12,14; Ř 6,11nn; 1K 13,9; Ef 3,14–19; 4,13–16; Ko 3,1nn). V neposlední řadě se dar společenství s Pánem Ježíšem uskutečňuje úsilím o svědecký a služebnický životní styl, dosvědčováním Kristovy vlády slovem i skutkem, touhou po spravedlnosti ve světě a po konečném Kristově příchodu: Přijď, Pane Ježíši (Sk 1,8; Ř 12,1nn; Jk 4,11–5,8; Zj 22,20).

(7) Právě jeho druhým příchodem totiž dojde naše víra cíle a spása se konečně naplní a projeví „v plné síle“: my i všechno tvorstvo dostaneme viditelně a hmatatelně podíl na Kristově nesmrtelnosti (J 14,1–3; 17,24; Ř 8,18nn; 1K 13,12; 15,20nn; 1Pt 1,3–5). Dosud jsme na cestě: naše poznání je částečné, morálně i ve víře selháváme, kolísáme a nebýváme vždy dobrým svědectvím o Kristově lásce, zápasíme o pravdu a čisté učení (Ř 7,24n; 1Tm 4,1nn; 2Tm 3,1nn; 1J 2,1). Potřebujeme proto každý den novou Boží milost k pokání, k duchovnímu růstu; potřebujeme bratry a sestry, aby nás povzbuzovali a napomínali, aby se za nás modlili; potřebujeme obnovovat rozhodnutí víry a nacházet cesty ze „zakřivenosti do sebe“ ven ke svým bližním, k Bohu a jeho slovu: potřebujeme nová naplnění Duchem svatým (Ž 91,13nn; Pl 3,19nn; Mt 18,1nn; Ř 7–8; 12,1n; Ef 5,15–20).