Dílo Ducha svatého v křesťanovi

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 3

(8) Právě Duch svatý nám totiž denně, od začátku do konce přivlastňuje Kristovo dílo a Pána Ježíše samotného (Ř 8,1n; 1K 6,11; 2K 3,17n). Duch svatý, třetí osoba trojjediného Boha, Bůh ve své neviditelné a oživující přítomnosti ve světě (Gn 1,2; Ž 104,30; Jb 34,14n), je rovněž Duchem Kristovým (Ř 8,1nn): je Duchem, který Ježíše zmocnil k naplnění jeho synovského úkolu, který se projevoval v Ježíšových skutcích, který byl při díle ve vzkříšení Ukřižovaného a kterého k dílu spásy vyvýšený Kristus seslal i svým učedníkům (Mt 3,16–4,1; 12,28; J 20,21–23; Ř 1,4; 8,11; Sk 2,33). (9) Duch svatý Krista zastupuje a zároveň přináší, prostředkuje jeho přítomnost v Božím lidu (J 16,7; 1K 3,16). Boží Duch uváděl apoštoly a uvádí i nás do pravdy Kristova evangelia (J 16,12–15); zmocňoval je a zmocňuje i nás ke svědectví a potvrzuje slova našeho svědectví ve světě (J 16,8–11; Sk 1,8; 4,31). Člověka od začátku až ke slavnému završení spásy při vzkříšení z mrtvých uschopňuje k víře a novému životu (Ř 8,1nn). Dělá z nás Boží děti, Kristovy spoludědice, a dává nám duchovně dozrávat (Ga 4,6n). Působí ve věřícím projevy Ježíšova charakteru, ovoce Ducha svatého, láskou počínaje a sebeovládáním konče (Ga 5,22n). Vystrojuje nás zvláštními dary milosti, charismaty, ke službě v církvi i ve světě (1K 12,1nn; Ř 12,3–8; Ef 4,7–16). (10) Aplikování Kristovy spásy do života jednotlivců a církve, zvláště ovšem počátek a základ tohoto díla, nazývá Nový zákon křtem v Duchu svatém či křtem Duchem svatým. Duch svatý je dárcem i zpečetěním víry a obrácení. Zmocňuje se věřícího a – jak účinně znázorňuje křest – vštěpuje ho do ukřižovaného a vzkříšeného Krista, a tedy i do jeho pozemského těla, církve (Mk 1,8; Sk 1,5; 11,16; 1K 12,13. Srov. Mt 28,19; Sk 2,38; 10,47; Ef 1,13n). Křest Duchem se může, ale nemusí projevovat zvláštními úkazy, jako je dar mluvení jazyky apod. Vždy se ovšem projeví vírou v Pána Ježíše, novým životem v pokání a posvěcení, svědeckým stylem života, proměnou charakteru, předně láskou. (11) Křesťan, ale také církev může ovšem Božího Ducha nesvatým jednáním a hříšnými postoji zarmucovat a uhašovat (Ef 4,30; 1Te 5,19). Je nám proto zapotřebí sebekritické kajícnosti a zvláštní pozornosti k projevům Ducha, především moudrého rozlišování projevů Božího Ducha od projevů duchů cizích (1Te 5,16–24; 1J 4,1). Duch svatý vždy oslavuje Pána Ježíše, jedná ve shodě se zjeveným Božím slovem a vede ke vzájemné poddanosti a službě v církvi i ke svědectví světu (J 16,14n; 1K 12,1–3.7; 14,1nn). Cizí duch zapírá Kristovo lidství anebo jeho božské panování (1K 12,1-3; 1J 4,1nn), působí zmatky a rozkoly, posiluje v člověku sklony k pýše a nelásce, zavádí ho do morální nečistoty a nekajícnosti. Je nám proto rovněž zapotřebí plnosti Ducha svatého, respektive obnovovaného naplňování Božím Duchem k živoucí víře, radostné vděčnosti a lásce, k trpělivé službě bližnímu, k odvážnému svědectví o Kristově pravdě tváří v tvář mocným a dokonce smrti (Sk 4,8.31; 6,5; 7,55; 11,24; 13,52; Ř 15,13; Ef 5,15nn). Naplňování Duchem se člověku dostává v modlitbě, z Písma, ve společenství církve kolem Slova a svátostí, ze společného uctívání Hospodina, dárce života.