Život víry a lásky

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 5

(17) Křesťan udržuje a rozvíjí duchovní život skrze osobní vztah s Bohem, tedy především přijímáním Božího slova a modlitbou (1Te 5,17; Ko 3,16; 1Pt 2,2). Proto se věnuje četbě, naslouchání, studiu a aplikaci Božího slova ve společenství svého sboru, při rodinných pobožnostech i při osobních ztišeních u Písma. V modlitbách projevuje vděčnost Pánu a oslavuje jej (Ž 103,1–5), a tak se otvírá naplňování Duchem svatým (Ef 5,19); upřímně před Bohem vylévá své vnitřní zápasy (Jób), vyznává svá provinění (Ž 51), hledá Boží vedení (Ž 25,5), v důvěře prosí (Mt 7,7; Jan 15,7) a přimlouvá se za druhé (Gn 18; Ef 6,18).
(18) Z tohoto důvěrného osobního vztahu s Pánem vychází praktický křesťanský život. Když člověk vstoupí do společenství s Kristem, chce se mu líbit. Nechává Pánem Bohem formovat své srdce, svoji mysl, svůj charakter (2K 3,18; 2K 4,6; 2K 5,9; Př 4,23; Mt 15,19; Ř 12,1). Tak dozrává do pravdivosti, poctivosti, pracovitosti a věrnosti ve všech oblastech života. Varuje se sobeckého hledání vlastního prospěchu, pyšného spoléhání na sebe a pokrytectví. V síle Ducha svatého se zbavuje svých neřestí a rozvíjí dobré vlastnosti a chování (Ga 5,22–24; Ef 4,22–32; Ko 3,5–10). Snaží se jednat podle Božích zásad a svého svědomí, aby jeho svědectví a misijní služba byly věrohodné (Mt 5,14–16; 1Pt 3,15-16; 1J 3,18).
(19) Každý křesťan nese také svou míru zodpovědnosti za společnost, za věci veřejné a za svět jako Boží stvoření. Křesťanům proto má být vlastní péče o přírodu jako o Boží stvoření a svěřený dar (Gn 1,28; 2,15; Ž 24,1; 115,16). S tím koresponduje takový vztah k přírodě, který se projevuje péčí a ekologickou citlivostí.
(20) Každý křesťan je volán ke stálému boji proti hříchu a svodům Zlého (Ef 6,10–18). Nechce se kompromitovat etickými ústupky v zaměstnání, nechat se hnát touhou po bohatství a požitkářstvím. Vyhýbá se okultním praktikám, marnivosti, lakomství, sexuální nečistotě, lenosti, žárlivosti, závisti, prázdným a neužitečným řečem a pomluvám (Mt 5,8; L 12,15; 1K 6,9–10; Ga 5,19–21; Ef 5,3–7).
(21) Nevyhledává světskou společnost, kde předem ví, že jeho víra může být oslabena, kde by snadno mohl podlehnout pokušení a kde by byl nucen jednat proti Božím zásadám a vlastnímu svědomí (Ž 1). Ví, že jeho duchovní domov je ve společnosti věřících (Sk 2,42).
(22) Křesťan má žít jako občan nebeského království a očekávat jeho naplnění s příchodem Ježíše Krista (Fp 3,20). To jej povzbuzuje k trpělivému nesení těžkostí a k oslavování Krista zbožným životem. Pod zorným úhlem radostného očekávání Kristova příchodu je bdělý a nese spoluzodpovědnost za to, co se děje ve společnosti i ve světě.