Být svědky Pána Ježíše

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 11

(40) Ve Starém zákoně mělo svědectví své závažné místo předně v kontextu soudního sporu, kdy k rozsudku docházelo na základě výpovědí nejméně dvou nebo tří svědků (Dt 19,15). Jedno z Desatera Božích přikázání zní: Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví (Ex 20,16). V případě falešného svědectví měl trest, který hrozil viníkovi na základě tohoto svědectví, postihnout falešného svědka (Dt 19,16–21). Kamenné desky zákona s obsahem Desatera jsou nazývány desky svědectví (Ex 31,18; 32,15), obdobně schrána smlouvy je nazývána schrána svědectví (Ex 40,3), protože obsahuje doklad o uzavření smlouvy Boha s Izraelem. Boží zákon je svědectvím o Boží spravedlnosti a Izrael poslušností Božího zákona vzdává chválu Hospodinu (Dt 4,58; 26,16–19). Bůh si povolal svůj lid Izrael a pověřil jej úkolem: Vy jste moji svědkové (Iz 44,8; 43,10.12). Posláním Izraele bylo vydávat svědectví ostatním národům, že jedině Boha Izraele, Hospodina, je třeba uctívat, celou svou bytostí milovat a bedlivě poslouchat (Ex 20,3.5; Dt 6,4–6.17).
(41) Bůh, který se zjevil Izraeli ve Starém zákoně, uzavřel v Ježíši Kristu novou smlouvu (Jr 31,31–34; L 22,20). Ježíš Kristus se narodil a přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě (J 18,37) a je svědek věrný a pravý (Zj 3,14). Mohl o sobě prohlásit: Já jsem ta cesta, pravda i život (J 14,6). Vydal své tělo jako oběť smíření s Bohem pro Izrael i všechny ostatní národy (L 22,19–20; 2K 5,19–20; Ef 2,11-19). Své učedníky pověřuje a zmocňuje, aby se stali jeho svědky. Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8).
(42) Apoštolé byli očitými svědky vzkříšení a všech základních událostí v životě Ježíše Krista (Sk 1,21–22), který je osobně povolal, aby v moci Ducha svatého o něm vydávali pravdivé svědectví a stali se jeho zplnomocněnými vyslanci (L 24,48–49; Ga 1,1). Jejich svědectví a vyučování zachované ve spisech Nového zákona je pro všechny Ježíšovy učedníky nejvyšší autoritou. Církev tyto spisy přijala spolu se starozákonními spisy za normativní pro víru a život křesťanů (2Pt 3,2.15.16).
(43) Také ostatní Ježíšovi učedníci jsou Kristovými svědky (2Tm 1,8; Žd 2,2–3). Moc Ducha svatého jim umožňuje, aby směle a s odvahou, navzdory protivenství vyřizovali lidem slovo Boží (Sk 4,31). Skrze jejich svědectví Duch svatý v nich přítomný usvědčuje lidi z hříchu, odhaluje Boží spravedlnost a soud (J 16,8). Ovoce Ducha svatého (Ga 5,22–23) v životě svědků je věrohodným důkazem pravdivosti jejich svědectví (1Te 1,5; 2,10). Dary Ducha svatého působí, že svědectví Kristových učedníků je doprovázeno nadpřirozenou mocí a milostí jejich vzkříšeného Pána, proniká až do lidských srdcí a působí znovuzrození (Sk 4,33.37; Tt 3,5).
(44) V Pavlových listech je svědectví ztotožněno s evangeliem, poselstvím o spasení v Kristu (1K 1,6; 2Tm 2,8), a ve Zjevení s Božím slovem (Zj 1,2.9). Zvěstováním evangelia, zvěstováním poselství Božího slova vydává církev svědectví tomuto světu o Kristu, který si nás zamiloval (Zj 1,5). V něm se sklonila Boží láska i k celému světu, který i přes svou porušenost nepřestal být předmětem lásky Boží (J 3,16). Tato láska má být zjevena v životech znovuzrozených Božích dětí, které nežijí podle těla, ale podle Ducha (Ř 8,1). To je základ a tajemství našeho svědeckého života.
(45) Poslání svědka může církev naplnit pouze tehdy, když se od světa povýšeně neoddělí, ale ani s ním nesplyne a udrží si nepřerušené spojení s Pánem Ježíšem. Poslání církve ve světě je vyjádřeno Ježíšovými slovy: Vy jste sůl země a vy jste světlo světa (Mt 5,13–14). Proto věřící člověk nemůže být lhostejný k potřebám světa, přestože ví, že svět ve zlém leží (1J 5,19). Právě uprostřed světa poznamenaného hříchem a jeho následky jsme voláni k tomu, abychom bránili působení zla a vraceli původní chuť mezilidským vztahům a jako světlo světa svítili do tmy vší lidské bídy.
(46) Bible říká, že lidé milují tmu, protože jejich skutky jsou zlé (J 3,19). Křesťan, který žije odlišným životním stylem, odhaluje tmu ve světě. Současně ukazuje, že její příčinou je hřích a že jediné řešení je v Bohu, Spasiteli světa. Být svědkem Ježíše Krista znamená být vidět jako město ležící na hoře a jako svíce postavená na svícen (Mt 5,14–15). Kdo chce zachránit svůj život a žít ho jen pro sebe, ten ho ztratí. Kdo naopak svůj život pro Krista nasadí, ten si ho zachová (L 17,33). Abychom byli světlem (Fp 2,15), potřebujeme olej Ducha svatého a stálé očišťování svého života v duchu pokání. Naším cílem musí být, aby skutky a způsob našeho života přiváděly lidi k slavení Otce, který je v nebesích (Mt 5,16).
(47) Ježíšovými svědky jsou ti, kteří na základě osobního vztahu k Ježíši svědčí o plnosti života v něm (J 10,10). Pokorně vyznávají, že Bůh je přijímá ve svém Synu Ježíši, skrze něho jim odpouští všechny hříchy a v Duchu svatém jim dává sílu k novému životu naděje a jistoty věčného života.
(48) Kdo sám na sobě prožil milost Boží, vděčnost za odpuštění i radost a naplnění ze vztahu s Kristem, ten si tuto dobrou zprávu nechce nechat pro sebe. Nedá mu to a hledá příležitosti a způsoby, jak evangelium sdělit druhým (srov. 2Kr 7,9). Nejedná se jen o vnitřní puzení, ale sám Pán nás vysílá, abychom šířili evangelium ve svém okolí a kamkoliv nás pošle (Mt 28,19–20; Sk 1,8). Každý křesťan je povolaný k osobnímu svědectví nevěřícím, životem i slovem, podle obdarování, pohotově a beze studu (1Pt 3,15; Ef 6,15; Ř 1,16).
(49) Toto povolání není jen individuální, svědčíme společně jako církev (Ř 1,8; 1Te 1,8). Proto je každý člen odpovědný za dílo evangelia ve vlastním sboru, už tím, že se věrně a pravidelně účastní sborových shromáždění a pomáhá vytvářet sborové společenství misijního charakteru. Pro spásu ztracených a k Boží slávě se podle svěřených darů zapojuje do sborové práce, modlí se za ni a podporuje ji finančně.