Rodiče a děti
Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 16
(68) Křesťanská rodina je částí církve, která praktikuje svůj duchovní život. Rodiče, především otec jako hlava rodiny (Ef 5,23; 1Tm 3,4), nesou před Bohem a církví odpovědnost za děti jim svěřené. Děti věřících rodičů jsou svaté, tedy oddělené pro Pána Boha (1K 7,14). Výchova v křesťanské rodině je velký dar dítěti a zároveň velký závazek rodičů. Tato výchova spočívá v Kristově lásce a v duchovním formování na základě Písma. Podle Písma jsou děti rodičům svěřeny jako vzácný dar a úkol. Jako z každého daru i z daru dětí budou rodiče vydávat počet.
(69) Rodiče svým dětem reprezentují Pána Boha a na celý život jim tak vkládají do mysli a duše předobraz Boží (2Tm 1,5). Proto dbají na to, aby děti mohly poznávat Boha Otce a Pána Ježíše Krista jako osobního Spasitele a Pána v jeho milosti, lásce a pravdě. Budují v rodině živé společenství víry, k němuž patří především rodičovský příklad, ale také znalost a poslušnost Božího slova a modlitba (Mt 18,20; Ko 3,16; Joz 1,8). Důležitý a budující je i zpěv duchovních písní, což je nejen přirozená součást výchovy dětí, ale také osvědčený způsob církve při pěstování zbožnosti. Forma vedení duchovního života rodiny se přizpůsobuje aktuálním potřebám jejích členů, včetně dětí.
(70) Za výchovu dětí jsou především odpovědni rodiče (Př 22,6; 1Tm 5,8). Jejich předním cílem je vést děti k zbožnosti ve víře v Pána Ježíše Krista. Přitom si uvědomují, že nejpůsobivějším prostředkem je osobní příklad jejich života. Rodiče nemají být vůči dětem ani tvrdí (Ko 3,21), ani příliš povolní a nedůslední. Vychovávají své děti k Boží bázni, úctě k Písmu a umožňují, aby i církev mohla o děti pečovat různými formami, jimiž sbor doplňuje duchovní výchovu rodičů.
(71) Ruku v ruce s duchovní výchovou musí jít obecná výchova zaměřená k tomu, aby z dětí vyrůstali lidé, kteří dovedou poctivě pracovat a svědecky žít doma, ve škole a později i v zaměstnání. Při výchově rodiče používají prostředky, které jim ukazuje Písmo: povzbuzování, vyučování, napomínání, kárání a posléze i trestání (Ko 3,21; Př 13,24). Zvláštní pozornost je třeba věnovat dětem v období dospívání a poučit je také ve vhodný čas o biblickém pohledu na manželství a pohlavní život (Př 5,1–19).
(72) Vztah dětí k rodičům určuje páté přikázání, které žádá od dětí úctu k rodičům a poslušnost v lásce (Ex 20,12; Ef 6,1–2). Vztah úcty a lásky k rodičům má trvat i po dosažení dospělosti a má také platit pro vztah mladší generace ke starší generaci v církvi i mimo ni. V dospělosti však vztah úcty nemá podobu poslušnosti, ale respektu a péče (1Tm 5,8).
