Občanská válka o církevní majetek
Další oddalování církevních restitucí by bylo nejdražší variantou
To, co se dnes odehrává nad církevními restitucemi, má téměř rozměry občanské války. Barikády se sice nestaví, ale nějakým tím vězením se hrozí (proč by se jinak podávala trestní oznámení?) a nenávistný duch se šíří. Věcné argumenty v takové atmosféře bohužel prohrávají.
Zlatá devadesátá
Kdyby se to vyřešilo hned v devadesátých letech, mohli jsme mít o jednu starost míň. Oblíbená mantra dnešních politiků. Jenže: v devadesátých letech se toho vyřešilo víc, než se zdá.
Po pádu komunistického režimu stála politická reprezentace před otázkou, jak se vyrovnat s majetkovými křivdami minulosti. Politici se nakonec rozhodli vracet majetky: byly přijaty restituční předpisy ve prospěch fyzických osob (například zákon o půdě nebo zákon o mimosoudních rehabilitacích), ale i některých právnických osob. Tak se vracel majetek tělovýchovným jednotám.
Bezprostředně po listopadovém převratu vláda (již ta Čalfova) zahájila s církvemi jednání o navrácení majetku. Zvolila metodu dvou kroků: provizorního a konečného. Provizorním krokem bylo vydání klášterních budov řeholním řádům formou tzv. výčtového zákona. Jak známo, řeholníci byli komunisty určeni k fyzické likvidaci a když se vraceli z podzemních struktur, neměli ani kam hlavu složit. Že byl výčtový zákon provizoriem, dokazují tehdejší parlamentní rozpravy, ale i současná judikatura Ústavního soudu.
Jako provizorium výčtový zákon vnímali i představitelé církví. Dnes tak často citované prohlášení kardinála Tomáška, že církev žádné další nároky nemá, je nedohledatelné. Neví se, kdy se ho měl dopustit a zda se ho vůbec dopustil. Pokud to skutečně řekl, nešlo o oficiální prohlášení za katolickou církev. Vždyť ta aktivně prosazovala, aby církve byly jako oprávněné osoby zahrnuty do zákona o mimosoudních rehabilitacích, připravovaného v téže době.
Druhou fázi měl představovat obecný restituční zákon, který měl ještě v roce 1992 udělat definitivní tečku za církevními restitucemi. Na něm se již Federální shromáždění neshodlo.
V něčem ale shoda panovala: komunisty uchvácený majetek je třeba církvím vrátit anebo nahradit. Federální shromáždění proto do zákona o půdě vtělilo “blokační paragraf”, kterým se zavázalo přistoupit k vypořádání historického církevního majetku. Alespoň takto blokační paragraf interpretuje již řadu let Ústavní soud. (Podrobnou analýzu poskytl ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 z 1. července 2010.)
To nejdůležitější se tedy v devadesátých letech rozhodlo: ukradený majetek má být církvím vrácen.
Lesk a bída vládního návrhu
Nakonec uběhlo 18 let od přijetí blokačního paragrafu k předložení prvního návrhu restitučního zákona do Poslanecké sněmovny. (I když už ministr kultury za ČSSD Pavel Dostál uvažoval o finanční náhradě 100 miliard. Připočtěte inflaci a… ano, žádný podstatný rozdíl k dnešním číslům tu není, že?) Návrh Topolánkovy vlády v roce 2008 neuspěl, současná vláda si jej přisvojila a smírnou obměnou nyní putuje legislativním procesem. Silnou a současně slabou stránkou návrhu je snaha usmířit protichůdné zájmy. V zájmu ochrany obecního a krajského majetku a jako vstřícné gesto vůči nekatolickým církvím kombinuje metodu naturálního vydávání majetku s metodou finanční náhrady.
Pokud jde o vydávání majetku, návrh se inspiruje restitučními předpisy, které známe z 90. let. Například zákonem o půdě, na jehož základě restituovaly fyzické osoby zemědělskou půdu. Straší-li někdo tím, že se vydá více majetku, než církve vlastnily, usvědčuje sám sebe z neznalosti. Postup vydávání je jednoduchý: o každý metr čtvereční půdy budou muset církevní subjekty zažádat. Současně budou prokazovat, že jim k požadovanému majetku náleželo vlastnické právo, a to po roce 1948. Jestliže toto neprokážou, se žádostí neuspějí a nic se jim nevydá. Jednoduché a vyzkoušené. Žádné zpochybnění Masarykovy pozemkové reformy.
Ignorována nebude ani poválečná revize pozemkové reformy provedená v roce 1947. Ta sice umožňovala konfiskaci významné části církevního majetku, ovšem za náhradu. Jenže tu stát nikdy nevyplatil. Komunistický režim se své povinnosti zhostil s humorem sobě vlastním. Aby alespoň formálně splnil dikci zákona, do konfiskačních výměrů uváděl: “O náhradě bude rozhodnuto později.”
Argument o prolomení revize pozemkové reformy z roku 1947 nesedí ani v dalším ohledu. Dikce návrhu, umožňující vydávání majetku konfiskovaného po roce 1948 na základě zákona č. 142/1947 Sb., je slovo od slova opsána ze zákona o půdě. Proč měří odpůrci pokaždé jiným metrem?
Další složka majetkového vyrovnání, finanční náhrada, představuje spravedlivou protihodnotu za majetek, který by sice vydáván být mohl, ale stát tak z nejrůznějších důvodů nechce učinit. Tak trochu symbolicky ji také můžeme považovat za ono pozdější rozhodnutí, na něž soudruzi v roce 1948 odkazovali. Častou námitkou bývá, že rozsah historického církevního majetku, který sloužil jako podklad pro určení výše finanční náhrady, je nadhodnocen. Například nižší rozloha v přehledu pořízeném arcibiskupem Beranem v roce 1948 má celkem jednoduché vysvětlení: seznam vznikal v ovzduší nastávajícího, ale již velmi zřetelného útisku církve. Církev byla na útěku do katakomb. Údaj poskytnutý tehdy arcibiskupem Beranem byl přibližný, byl uváděn za celou církev jako celek bez bližší specifikace, takže ani nedokážeme určit, jaký majetek je do něj zahrnut. Současné možnosti státní správy určit rozlohu původního majetku jistě poskytují vyšší záruku přesnosti.
Když vydat, tak holiny
Návrh také ukončuje financování církví ze státního rozpočtu. To je skutečná revoluce v českém prostředí, kde jsou církve na státním penězovodu často bytostně závislé. Daňový poplatník trvale nadávající, že platí církve ze svých daní (a spokojený s tím, že platí i fotbalisty), by tedy měl být spokojen. Až dosud jsou církve financovány z výnosů uchváceného majetku. Po přijetí návrhu zákona tomu tak také nebude: církve již nebudou státem financovány vůbec.
Než se tak stane, poskytuje návrh zákona církvím sedmnáctileté přechodné období, kdy stát bude každým rokem méně přispívat na chod církví. Zatímco v roce 1948 se zabavovaly funkční celky a prosperující hospodářství, v roce 2013 se bude vydávat spálená země a rozpadlé domy. (Lidé z branže vědí, že například Lesy ČR těží přednostně v církevním. Když vydat, tak holiny.) Než majetek v takovém stavu začne generovat peníze potřebné pro samofinancování církví, to ještě chvíli potrvá.
Přechodné období proto představuje jakýsi polštář, který církvím umožní plynulý přechod do nové situace. A jak se vypořádat s námitkou, že v poslední době rostl počet duchovních financovaných státem? To je přece velký argument pro přijetí návrhu. Přijměme zákon a už nebude potřeba řešit, kolik má která církev duchovních. Jinak je ovšem pravda, že na tuto kapitolu nemohou být církve nijak zvlášť hrdé. Ano, politika ministerstva kultury je přímo vyzývala k tomu, aby “optimalizovaly” počet duchovních směrem vzhůru. Přistoupit na tuto hru ale nemusely. Skutečností zůstává, že vše se dělo v mezích zákona a za průběžné spolupráce s ministerstvem kultury.
Zbytečné obavy
Pokud parlament přijme návrh zákona, katastrofické scénáře vykreslované jeho odpůrci nenastanou. Nedojde ke zpochybnění Masarykovy pozemkové reformy. Nevrátí se, co církvím nepatřilo. Z Vatikánu se nestane největší pozemkový vlastník v České republice. Půda se přece nebude vydávat Vatikánu, ale právnickým osobám založeným podle českého práva: farnostem, řádům a kongregacím, diecézím, sborům, charitám, diakoniím apod.
Ano, problémy jistě přijdou, to je u tak velkých majetkových transferů přirozené. Pokud ale návrh neprojde, bude problémů mnohem více. Ústavní soud již mnohokrát politiky vyzval ke konání a pohrozil, že v opačném případě umožní vydávání církevního majetku cestou prostých občanskoprávních žalob. Pro výstrahu tak v několika případech již učinil. Další oddalování církevních restitucí je v konečném důsledku tou nejdražší variantou.
Hlas pro církevní restituce má i nemajetkový rozměr. Je hlasem pro symbolické odčinění křivd, kterých se komunistický režim na věřících dopustil. Odčinit zmařené lidské životy, roky ve věznicích či koncentračních klášterech a jiné formy pronásledování, to zákonodárci nesvedou. Ukončit komunisty vytvořený a dosud platný systém finanční závislosti církví na státní moci však v jejich moci je.
Jakub Kříž
Lidové noviny, 16.8.2012
Autor je právník, pedagog vysoké školy CEVRO Institut. V letech 2007 až 2011 působil na odboru církví ministerstva kultury
převzato ze serveru “Neviditelný pes”
