Zpráva předsedy Rady za rok 2017 – 2018 pro Výroční konferenci CB

V této první zprávě, kterou píšu, se pokusím o několik spíše obecnějších pozorování, ve kterých se bude prolínat život na sborech a ve společnosti. Jednotlivé body mohou posloužit jako podnět k dalšímu rozhovoru o směřování naší církve.

Bohatá země a sytá církev aneb říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš… (Zj 3, 17)

Žijeme v jedné z nejbohatších společností na světě, nikdy v dějinách naší země nebyl tak dlouho mír, v naší zemi prožíváme náboženskou svobodu a to i ve srovnání s jinými státy Evropy, kde by např. bylo nemožné nabízet křesťanské akce na státních školách, je nízká nezaměstnanost, mnozí mohou cestovat a mohl bych pokračovat. Pochopitelně mnozí z nás i z našich spoluobčanů se dobře nemají, přesto lze konstatovat, že v zásadě „jsme sytí“. Jenže být sytý vůbec nemusí znamenat být spokojený. Ekonom Tomáš Sedláček ve svém bestselleru Ekonomie dobra a zla se na jednom místě ptá, jak nasytit sytého? Pokračuje: „Ekonomika dlouho vycházela z toho, že někde člověk má určitý deficit a hledá, jak ho naplnit. A to ho žene vpřed. Jenže naše doba nemá problém s tím, že by lidé byli hladoví ale s tím, že jsou přesycení. Ekonomika pak stojí před otázkou jak tyto lidi nasytit.“ Nerozumím ekonomice, ale v něčem vedeme i jako křesťané západu podobný zápas a otázku: „Jak duchovně nasytit ty, kdo jsou sytí“? Odpověď je jednoduchá. Nejde to, není to v lidských silách. Můžete mít sebelepší studijní materiály pro skupinky, do sboru si můžete pozvat ke kázání B. Grahama v dobách své největší slávy a stejně se nic nezmění. „Duchovní gurmán“ pouze zhodnotí, že to „nebylo tak špatný“ nebo že to dokonce „bylo dobrý“ popřípadě že to „za moc nestálo“. Jeho život ale zůstane nezměněný.

Církev nebo plnočasoví pracovníci v církvi na západě jsou díky této realitě v tlaku, vytvářet pro svoji „přesycenou klientelu“ stále větší show a to platí jak o sborech, které trvají již dlouho, tak o sborech nových. Jenže tato snaha nemůže uspět. Nasycený chce být jen ten, kdo je hladový. Duchovně nasycený bude chtít jen další duchovní lahůdky, nikoli to, co ho přinutí někam se ve svém životě pohnout. Myslím, že toto je zápas jak naší společnosti, tak i církve.

S nasyceností souvisí i misie. Když přemýšlím nad sbory, pak na mnoha sborech se děje více či méně aktivit otevřených ke světu. Jenže zápasíme s tím, že lidé kolem nás mají pocit nasycenosti a toho, že nic nepotřebují. Těm se evangelium sděluje nesnadno, zároveň ale toto nesmí být pro nás výmluvou, protože realita je jiná. Soudě třeba jen podle počtu dětí z neúplných rodin, počtu lidí beroucích antidepresiva, různých esoterických knih, které se ročně prodají, tisíců těch, kteří prožívají úzkost a strach, pak mnoho lidí odpovědi nebo „nasycení duše“ hledá, byť si to mnozí nepřipouští. Problémem někdy je, že církev je to poslední místo, kde by hledali odpovědi.

Druhá věc ale je, že mnoho „duchovních gurmánů“ se nachází i v našich sborech. Jenže co s tím?

V jednom z pastýřských dopisů jsem psal o potřebě překračovat komfortní zóny. Jinak se tomu říká „dělat kroky víry“. Jde o to, že až když se rozhodneme vykročit do nových nebo staronových oblastí života a služby, pak přijde hlad. Hlad po Bohu, po tom najít odpovědi na to, co od nás Bůh žádá, hlad plynoucí z nejistoty, do které jsme dobrovolně vstoupili. Najednou nám začnou kázání, vyučování, modlitby dávat větší smysl, stejně tak se nám četba Bible a modlitba nestane jen povinnou rutinou. Zdá se mi, že jsme jako církev, sbory, jednotlivci v pokušení příliš neriskovat a držet se svého jistého. Pak je ale velmi složité probudit v sobě skutečnou touhu či hlad po Bohu.

Moje otázka je, co by mělo být zcela konkrétním krokem víry pro váš sbor? Pro nás jako jednotlivce? Přínosem tohoto kroku je, že v něm začneme poznávat Pána Boha novým způsobem a jaksi přirozeně nás to potáhne se více modlit a studovat jeho slovo. Je to úplně stejný princip jako v jídle. Více nám chutná, když se hýbeme…

Bohatí, ale utahaní lidé aneb děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. (Lk 10, 41)

Jakkoli žijeme v bohaté zemi, po svých cestách po sborech a mnoha rozhovorech jsem si uvědomoval, jak mnoho z nás žije na hranici možného. Nedrtí nás komunismus a všudypřítomná STB, ale nároky doby, požadavky zaměstnavatelů nebo očekávání zaměstnanců, splácení hypoték, pocit neustálého nestíhání, někteří se trápí i existenčně. Vím, že to není tak u všech, ale u mnoha lidí ano. Jako kazatel jsem se někdy ptal, zda vůbec mám ještě právo od lidí ve sboru něco požadovat a to když jsem viděl, v jakém životním presu se nacházejí. Moje otázka je, zda to tak být musí a co s tím? Jde o to, že se nesnadno pracuje se štvanými lidmi a nesnadno se jako štvanec žije. Jsme společností, která klade obrovský nárok na výkon a máme-li děti, pak toto někdy přenášíme i na ně. Kdo podává výkony, ten je „úspěšný“ a zbytek je spíše odstrašujícím příkladem. Nechci vyvyšovat lenost, ale ani opačný extrém. Hypotéky budeme muset mnozí splácet i nadále, stejně tak chodit z práce až pozdě odpoledne, nadále budeme něco vyžadovat od svých dětí, život prostě vysoké nároky klade, ale jak v tom všem do našeho života ještě vtěsnat církev? Chod sboru? Rodinu? Jak nežít jako štvanec? Jak zvolnit tempo?

Neznám odpověď, ale možná by pomohlo znovu objevit tajemství jednoduššího životního stylu, menších nároků na své ratolesti, spokojenosti s málem a vděčnosti s tím, co mám. Někdy se totiž neženeme za tím, co potřebujeme, ale za tím, co nám říká okolí, že mít musíme.

Všiml jsem si, že v mnoha sborech stále platí pravidlo 80:20, tedy že 80% aktivit táhne 20% někdy na „ústa padajících“ obětavců. Čísla nejsou přesná, ale chtěl jsem tím jen ukázat, na jistou disproporci. Je-li někde mezera, oněch 20% ještě zvýší výkon a 80% jim v lepším případě fandí, v horším kritizuje.

Řešením není zvyšovat výkony, ale hledat, co skutečně je třeba dělat, co naopak není a jak službu ve sboru rozvrstvit mezi více lidí, popřípadě co ukončit. Dále počet aktivit nerovná se více požehnání. Mnohem těžší je vystihnout, co jsou ty nejlepší, nikoli dobré aktivity.

Pro nás, pracovníky na plný úvazek, je třeba, abychom brali v úvahu, že pracujeme s lidmi, kteří svoji službu dělají až po práci, někdy o dovolených a je třeba jim za toto vyjadřovat poděkování.

Naše někdy výkonově postavené křesťanství, které odráží náš životní styl, může sklouzávat až k jisté neuróze, kdy hlavním kritériem duchovnosti je aktivita ve sboru. Pán Bůh se ale dívá do srdce, základem je proměněný charakter, který se odráží nikoli především ve službě v církvi, ale v poctivosti v práci a v rodině. Tam trávíme většinu svého času. Mnozí potřebujeme zvolnit tempo, odpočinout, spočinout v Bohu, mít čas naslouchat Jeho hlasu a dělat to, co po nás žádá, nikoli co po nás nežádá, jakkoli to může být dobré.

Stabilní církev v rozdělené zemi aneb prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky (1 Kor 1, 10)

Když jsem psal tuto zprávu, bylo čerstvě po volbách, které ukázaly, jak moc je rozdělená naše společnost a jak se začíná radikalizovat. Zatím jen na sociálních sítích, ale přesto mi z toho někdy šel mráz po zádech. Smutné je, že se v naší zemi polarizují i mnohé církve a církvičky. Kdo se jen trochu zajímáte o ekumenické dění, nebo máte přátele v některých církvích, pak víte, že být nerozdělenou denominací, vůbec není samozřejmé. Zda je to jakýmsi duchem doby nebo něčím jiným, nevím. Jisté je, že můžeme být Pánu církve za naši jednotu vděční a zároveň je třeba jí střežit a usilovat o ni. Nenechat mezi sebe proniknout politikaření, různá zjednodušující řešení, osočování a jiné věci, které jsou ve světě a někdy, žel, i církvi, běžné.

Jednou z deviz naší církve je relativní stabilita. Jak jsem psal, díky Bohu se nám jako denominaci vyhýbají zásadní rozkoly a to jak věroučné, tak i vztahové. V dobrém se nám vrací, že jsme nikdy nerezignovali na teologickou práci. Dokázali jsme i o některých teologických oblastech mlčet a ponechat v nich pluralitu. Jenže nás zřejmě čekají další oblasti, ke kterým bude třeba se na různých platformách postavit. Je zcela legitimní, že toto někteří členové od svých kazatelů resp. od vedení církve očekávají. Nemyslím si, že kazatel nebo vedení církve má mít na všechno názor, ale v některých oblastech je dobré, když víme, proč tomu či onomu věříme, proč si to či ono myslíme. Mám na mysli některé otázky z oblasti bioetiky, genderu, otázky okolo homosexuality atd. Netvrdím, že to musíme řešit okamžitě, že toto vše je nyní naléhavou oblastí, ale jednou některé tyto a další otázky budeme muset poprvé anebo opět otevřít a vysvětlovat proč takto ano a takto nikoli a zároveň v těchto a mnohých dalších nesnadných otázkách udržet jednotu v různosti.

Výchova pracovníků aneb toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla. (Ef 4, 11 – 12)

Jedna z výzev a nadějí pro naší církev je výchova pracovníků a to těch, kteří slouží při zaměstnání až po vikáře a kazatele. Navzdory některým škarohlídským řečem, že to s CB jde s kopce, a proto nepřichází noví vikáři, se do služby církve hlásí skoro 20 vikářů. Když pozorujeme, kdo se do vikariátní služby hlásí, pak se jedná o muže, kteří za sebou ve valné většině mají praxi v civilním zaměstnání, mají rodinu, ve sboru byli aktivně a dlouhodobě zapojení. Teologické vzdělání si dodělávají, zároveň to není jejich první vzdělání po absolvování střední školy.

Součástí požadavků církve na službu kazatele je, aby měl nějaké teologické vzdělání. Nepovažujeme vzdělání za všechno, ale ani jej nepodceňujeme. Pokud nadále chceme, aby jednou z klíčových škol, kde se vzdělávají naši budoucí kazatelé, byla ETS, a vidíme, kdo se hlásí ke kazatelské službě, pak je jasné, že hlavní směr v budoucnosti bude dálkové studium, které by se dle mého soudu mělo částečně přesunout na Moravu. Zároveň ale nechci psát jen o ETS a vzdělávání budoucích kazatelů. Ve vzdělávání pracovníků by měly hrát důležitou roli i odbory Rady.

Potřebujeme připravené sestry a bratry, kteří svoji službu dělají jak rádi, tak i dobře a to od besídky, po dorost, mládež, službu manželstvím nebo i různým dalším skupinám. Jakkoli vím, že jsme ve sborech vděční za každého ochotného služebníka, přesto bych dal ke zvážení, zda bychom jako určitou podmínku někde sloužit neměli dát to, že by dotyčný měl projít jakousi minimální přípravou. Jistě že nechceme na ochotné bratry a sestry dávat další břemena, ale přece jen především služba lidem jisté dovednosti vyžaduje a učit se pouze nebo především metodou pokus omyl nemusí přinášet kýžené ovoce a zvláště při práci s lidmi to může mít neblahé důsledky.

Peníze aneb 'Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.' (Mt 25, 20)

Mnohokrát jsem byl doslova fascinován tím, kolik „hřiven“ ve smyslu peněz některé sbory byly ochotny darovat na nejrůznější sociální, misijní a stavební projekty. Co se ale budeme muset stále více učit, je dávat peníze na platy pracovníků v církvi. Zde vnímám, že jsou někdy trochu rozpaky. Nikdo asi nezpochybňuje to, že novou modlitebnu je třeba si zaplatit. Nikdo nezpochybňuje mít ve sboru placeného kazatele – správce sboru, ale misijního pracovníka? Vedoucího mládeže? Dorostu? Diakona? Druhého kazatele? Vikáře? Vím, že většina služeb ve sboru se nemá dělat za peníze, zároveň mít čas na službu Pánu Bohu je velikou devizou. Stále v nás ještě doznívá, že se o platy kazatelů do značné míry staral stát a nakonec i dnes nemalá část peněz jde na sbor z restitučních peněz. Jenže tyto peníze se jednak budou snižovat, jednak tento příspěvek nepokryje plat na případného dalšího pracovníka a jednak už nyní na některé sbory pomalu dopadá finanční tíseň. Sbor, který má málo obětavých, ale i finančně silných lidí ochotných dávat, se snadno může ocitnout v situaci, kdy si nebude moci dovolit kazatele. Stále nejsme zvyklí na to, že některé sbory by mohly být bez kazatele, protože na to prostě nemají. Jenže ekonomická realita je, že si mohu dovolit jen to, na co mám. Vím, že v souvislosti s kazatelskou službou to zní hrozně, ale je to tak.

Jiná věc je, že bohaté nebo velké nebo obětavé nebo na cizinu finančně napojené nebo grantově schopné sbory, si budou moci dovolit i více pracovníků. Budou se otevírat díky tomu i nůžky mezi našimi sbory? Půjde kazatel tam, kde ho (ne)zaplatí? Vrátí se opět služba kazatele při zaměstnání? Jde to vůbec při současných požadavcích v práci? Má kazatel na tyto „pozemské věci“ vůbec myslet? Neměl by to „nechat na Pánu“, jak někdy s oblibou říkáváme? V nedávné minulosti vznikaly nové sbory, ale kazatele na nich více či méně platil stát. Dnes toto bude mnohem složitější. I díky státním penězům mohly existovat sbory malé, jenže to se dnes ukazuje jako stále více problematické a je možná otázkou doby, kdy se budeme vracet k systému kazatelských stanic anebo možná sousboří, kdy dva malé sbory mají jednoho kazatele. Nebo bude třeba „ořezat“ radu a celocírkevní projekty? Nevím, jen kladu možná nepříjemné otázky. Možná si řeknete „zase ty peníze“, jenže ono to tak prostě je… nikoli jen, ale „i ty peníze“ se stávají součástí našeho přemýšlení jak na sborech a v církvi dál.

Jiná věc je, že jsme byli ochotní dávat velké finanční částky do budov. Jsem velmi vděčný, že naše církev má tyto budovy, které slouží Božímu dílu. Jejich postavení nám ulehčuje mnoho práce v podobě pronájmů, neustálého se stěhování atd. Když ale postavíme dům, pak něco za námi je vidět. Navíc dům zde bude sloužit i tehdy, až my tu nebudeme. Tedy např. 5 miliónů investovaných do budovy jsou nepochybně dobře investované peníze. 5 miliónů investovaných do platu např. vedoucího dorostu, mládeže, misionáře je za x let pryč… a co zůstane? Co když se nikdo neobrátí? Co když někteří z těch, kterým se věnoval, odpadnou od víry? Co když se nepodaří pod jeho vedením založit nový sbor? Mládež? Dorost? Co když on sám si to po pár letech rozmyslí? Stavba zůstane stát, proměněné lidské životy jsou mnohem méně viditelné. Máme víru, přesvědčení a odhodlání investovat i tímto způsobem?

Závěr aneb nebojte se (prý 365x v Bibli): V tomto roce oslavujeme 100 let od vzniku naší republiky a 150 let od vzniku našeho nejstaršího sboru v Bystrém. Zajímalo by mě, co by řekl této mojí zprávě Balcar, Adlof, Urbánek a další. Myslím, že mnoho z témat, která jsem otevřel, v různých odstínech řešili také. Zřejmě by nepsali o bohaté zemi a našem pocitu přejedenosti, ale popsali by to slovy „vychladla horlivost mnohých“. Naše země byla rozdělená ve své historii mnohokrát, když si čtete třeba antisemitské výlevy při Hilsneriádě nebo jak se prvorepublikoví poslanci tak pohádali, že prý dokonce roztřískali nábytek ve sněmovně, pak to nikdy nebylo snadné… Stejně tak i v minulosti církev zápasila s financemi, byla vystavena vypjaté společenské atmosféře atd. Zároveň ale zakládala nové sbory, stanice, nerezignovala na práci s mladou generací, vždy se v naší církvi cenilo teologické vzdělání a zároveň se z něj nedělalo zlaté tele, vždy byl důraz na zdravě zemitou víru, která se projevuje v každodenním životě. Prostě slovy kazatele nic nového pod sluncem. Co se týká lidských tužeb a Boží věrnosti, pak skutečně platí nic nového pod sluncem. Jenže se zásadně změnily kulisy, kontext, výzvy doby.

Proto bych nás všechny chtěl povzbudit, abychom byli odvážní. Nebáli se riskovat, vstupovat tam, kde je bolest a temnota a kde nás svět potřebuje, byť o tom ani neví. Abychom se nebáli otevřít i některé kostlivce v našich sborových skříních či životech. Pokud do nich vpustíme Krista, budou se dít věci! Zároveň je lepší si nabít, ale alespoň se o něco pokusit, než pod heslem „bezpečí především“ nic neriskovat a nezkoušet.

Přál bych si, abychom byli otevření. Není třeba se bát nových myšlenek, jako církev máme dobré učení, kvalitní seminář a teology. Můžeme se poučit od jiných tradic a při tom se nemusíme bát indoktrinace. Zároveň buďme otevřenou církví, která se nezakřivuje do sebe. Svět potřebuje evangelium. Buďme církví, kde se líbí hříšníkům.

A nakonec buďme církví oddanou Ježíši Kristu. Ježíš provokuje, někdy rozděluje, staví před lidi výzvy tím, že zve k následování a že nechce jen racionální přitakání ke svému učení. Možná se budeme muset vyrovnávat s pastmi etického i teologického liberalismu, možná s různými černobílými fundamentalismy, které mají „odpověď“ na (skoro) všechno, ale pokud se budeme držet Krista, není třeba se obávat. Pamatujme však na to, že Ježíš nikde neříká, „uctívejte mě“, ale mnohokrát mluví o následování. Kéž je toto realita i o naší církvi!

David Novák