Členství v církvi

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 27

(124) Vzkříšený Ježíš shromažďuje své učedníky a dává jim úkol, aby šli s evangeliem, zvěstovali a přiváděli další učedníky. Samotná ekklesia – církev – vznikla jako lid nové smlouvy, zrodila se z Ducha svatého a začala svou misii v tomto světě. Každé společenství, a především společenství, které je posláno sloužit a získávat další učedníky, musí mít také určitý způsob, kterým se lidé k němu mohou připojit. Od samých počátků církve se formy příslušnosti k Božímu lidu lišily podle prostředí (židovské, helenistické a brzy byly zahrnuty i další oblasti).
(125) Na základě apoštolského učení prakticky všechny církve považují křest za svátost, která potvrzuje a pečetí náš svazek s Kristem a církví jako jeho pozemským tělem.₂₆, Kristus je hlavou církve, a proto je v zájmu všech věřících, aby patřili ke Kristovu tělu. Je zřejmé, že příslušnost ke Kristovu tělu je jistým způsobem komplikována množstvím denominací. Na druhé straně i v Novém zákoně nalézáme náznaky různé praxe v jednotlivých místních církvích. Důležitá není ani tolik forma přijetí nového křesťana do církve, jako to, že je přijat do Kristovy univerzální církve a jeho přijetí není jen zařazení do celosvětového křesťanstva, ale má i výraz místní církve (sboru) – domácí rodiny Božích dětí. Nový zákon nezná křesťana bez příslušnosti k místní církvi. Naše učednictví potřebuje společenství svatých a v něm povzbuzování, napomínání a vzájemnou pomoc na cestě víry.
(126) Na základě vyznání víry v Ježíše Krista se křtem katechumen stává členem obecné církve. To ale není možné bez zapojení se do místní ekklesie – do místní církve, sboru. K tomu slouží slib, kterým nový člen vyjadřuje svou touhu následovat Krista a připojit se k poutníkům na společné cestě víry v určitém místě a čase. Novému zákonu je zcela cizí myšlenka radosti ze spásy odděleně od církve.
(127) Není možné se vyhnout poznání, že Pán Bůh nechtěl spasit pouze jednotlivé lidi, ale k jeho plánům patřilo budování církve – nového Božího lidu. Nový zákon vykresluje církev mnoha živými obrazy. Jsme bratři a sestry v Boží rodině, občané jeho království, kameny v jeho chrámu (Ef 2,19–22), ovce Kristova stáda, ratolesti vinného kmene a členové jeho těla (např. J 10,14–16; 15,1–8; 1K 12,27). Patříme do Boží rodiny, protože patříme jemu. „Je zcela nenormální, jestliže ne nemožné, nárokovat si členství v univerzální – obecné církvi, aniž bychom patřili k jejímu místnímu viditelnému projevu.“₂₇ Nelze být smířen s Bohem a nebýt smířen s Božím lidem. Soteriologie musí být neoddělitelně spojena s eklesiologií. Jinými slovy vyjádřeno: Spasení potvrzené křtem není možné oddělit jednak od sounáležitosti s univerzální – neviditelnou církví, ale zároveň také od příslušnosti ke konkrétnímu útvaru viditelné místní církve.

(26) Karl Barth ve své malé pozoruhodné knížce „Učení církve o křtu“ (The Teaching of the Church Regarding Baptism. trans. E. A. Payne, London, SCM 1948, s. 9) píše: „Křesťanský křest je ve své podstatě vyjádřením obnovy člověka prostřednictvím jeho účasti ve smrti a vzkříšení Krista skrze nástroj Ducha svatého. Tímto způsobem je člověk spojen s Kristem (Ř 6,3-5) ve smlouvě milosti, která je uzavřena a realizována v Kristu a ve spojení s církví.“
(27) John Stott ve své praktické knížce „Your Confirmation: A Christian Handbook for Adults“. Hoder & Stoughton, London, Sydney, Auckland, Toronto, 1984, s. 128.