Tváří tvář zlému
„Celý svět ve zlém leží,“ říká Bible (1J 5,19). Každý se utkává s pokušením a hříchem. Každý zná bolest, utrpení. „Uprostřed života jsme ve smrti,“ zpívá se ve středověké písni. A také my prožíváme, jak křehký, nedokonalý je život. Odkud se utrpení bere? Odkud hřích? Odkud zlo? A kde je Bůh? Co my sami máme, můžeme dělat? Tyto otázky trápí člověka odnepaměti.
U vědomí, že ve zlém leží všechen svět, ale zlo že se dotýká i každého člověka individuálně; u vědomí, že na problém zla a bolesti tedy neexistují univerzální odpovědi; u vědomí, že náš stručný text nemůže nahradit diskusi obsáhlé literatury k tématu,(1) natož postihnout subjektivní zkušenost: chceme za těchto temných dní hledat v Písmu světlo a naději.
Biblické pohledy
Ruský kněz Alexandr Meň, roku 1990 zavražděný nejspíše agenty KGB, napsal: „Je zcela zřejmé, že existují síly odporující Božím záměrům“, odkud se však berou a jaký mají smysl, zřejmé není, neboť „nelze vysvětlit to, co smysl nemá“.(2) Ani Bible nenabízí racionální vysvětlení zla; otevírá spíše různé pohledy, jejichž horizonty ale neumíme cele zahlédnout, natož spojit do uceleného obrazu. Zlo i bolest zůstávají v posledku záhadou.
• Pohled na člověka: Bible připomíná lidskou vinu na stavu světa (Gn 3,17; Iz 33,8n; Ř 8,20). Místo, aby věřil Božímu slovu, podléhá člověk svodu univerzálního, svémyslného poznání a otevírá tak dveře trápení, odcizení a smrti (Gn 3-4; Ř 5,12). Odpírá Stvořiteli dík a je proto vydáván napospas své pýše, hlouposti a žádostivosti (Ř 1,18nn; Př 5-9). Ba celé tvorstvo člověk spolu s sebou strhává do marnosti zániku (Ř 8,19-22; Jr 12,4). V nepoznatelných hlubinách lidského srdce se rodí hřích a vzdaluje nás od Boha, od lidí i ostatního stvoření (Jr 17,9n; Ř 3,9-20; Ga 5,19-21; Jk 1,14n).
• Pohled na ďábla: Při díle je ovšem také - a nejprve – nadlidský, nelidský činitel, ten Zlý a jeho duchové. Ďábel je svůdce, zpochybňující Boží dobrou vůli (Mt 4,1nn; Gn 3,1.4n), je poháněč lidí vzdorujících Bohu (Ef 2,1n; Mt 12,24nn; Žd 2,14n), nepřítel Božího lidu (1Pa 21,1; 1Pt 5,8), odpůrce pravdy i života (J 8,44). Bible ho nazývá drak a had (Zj 12,9; 20,2). Byl už v ráji; o jeho původu a ‚biografii‘ však Písmo mlčí.(3)
• Pohled na tvorstvo: Bible zato mluví o náchylnosti k bolesti a úpadku, kterou sdílíme s tvorstvem a tvorstvo s námi (Ř 8,19-23). Pomíjivostí se podobáme trávě (Iz 40,6n; Ž 103,15n). Jsme „prach země“, takříkajíc pouhé stvoření, a snadno podléháme pokušení (Ž 103,14; Gn 2,7.19). Starozákonní Izrael se musel rituálně zbavovat jakési nečistoty, postihující lidi, zvířata a předměty, dokonce svatyni (Lv 11-16). Ani čistí andělé však neobstojí před očima svatého Boha (Iz 6,1-5; Jb 15,15n). Ohrožení vidíme už na počátku – je tu tma a propastná tůň; i v ráji je nedobrá samota a číhá tu pokušitel, hrozí smrt (Gn 1,2; 2,17.18a; 3,1; Jb 38,8-10.16n). Tvůrce své dílo přesto viděl jako „velmi dobré“ (Gn 1,31)! Učitelé staré církve proto u rajského člověka rozlišovali mezi pozemskou přirozeností, křehkou a pomíjivou, a Boží milostí, která člověka – plody stromu života či darem Božího Ducha a Slova – vystrojovala nadpřirozenou nesmrtelností a moudrostí. Oč náchylnější k omylu, pádu a bolesti jsme my, kteří žijeme „na východ od ráje“ (Gn 3,22-24; 4,16).
• Pohled k Bohu: Skrytá v tajemství je role Hospodina, když o sobě říká: „Formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo“ (Iz 45,7.15). Bůh „působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý“ (Ex 4,11). Bůh „usmrcuje i obživuje, uvádí do podsvětí a vyvádí též odtud“ (Dt 32,39; 1S 2,6n; Oz 6,1; Am 3,6; Ž 104,29n). Jeho, a ne ďábla, viní Jób zprostřed bolesti (Jb 1,21; 5,18; 10,1nn; Ž 77,8-11; 44,10-25). Bůh soudí nepravost (Ž 107,33n; Ř 1,18nn)! Co však utrpení nevinných (Ž 44,10nn)? Proč mu Bůh nezabrání (Ž 10,1; 13,2; 22,2; 44,24n)? Proč stvořil hada v ráji (Gn 3,1)? Proč je temnota přítomna už na počátku (Gn 1,2; Jb 38,17)? Otázky, jež možná umíme položit, ne však zodpovědět.
Boží odpovědi
Ani Bible nám nedává konečná vysvětlení. A nemáme nástroje, jimiž bychom mohli problém zla a bolesti ve světě ani ve vlastním srdci zvládnout. Umíme bolest a zlo jen tu a tam potlačit, omezit. Bible nás však nenechává na pochybách: sám dobrý a mocný Bůh se ujímá světa, aby ho vysvobodil od zlého.
• Boží slovo: Bůh mluví! Už na počátku slovem stvořil život a vymezil tmě i nezkrotnému živlu hranice (Gn 1,2-4.9n; Jb 38,8-15). Mluvil k prvním lidem, a neumlkl ani tehdy, když uvěřili hadovi (Gn 3,8nn). Oslovil praotce a daroval Izraeli zákony (Ex 20,1nn), ale ani vzdorovitému lidu nepřestal skrze proroky posílat své slovo – vedení, varování i zaslíbení (Da 9,6-13; Ž 78; Žd 1,1n). Ani ostatní národy neměly zůstat bez jeho slova (Iz 2,2n; Jr 1,10; Mt 28,19; 1Tm 2,7). Biblické slovo je světlem ve tmě (Iz 8,20; Ž 119,105; 2Pt 1,19), je útěchou v bolesti, vzpruhou v beznaději (Mt 8,8; Ž 19; Ž 119), rozhřešením pro kající (1J 1,9), příslibem života navzdory smrti (Dt 32,47; Ž 107,20; J 6,68; Ř 4,16nn; 10,6-11).
• Boží bolest: Bůh není apatický, v Bibli je naopak často řeč o Božím soucitu nebo hněvu (Ex 34,5n; Ž 103,8-14). Hospodin se trápí nad úpadkem světa, hněvá se nad nepravostmi (Gn 6,6n; 1S 15,35; Ř 1,18). Je unavený hříchem lidu (Iz 1,11-15; Oz 6,4), ale také naříká nad svými soudy (Jr 13,15-17; 8,18n). Sám se sebou zápasí o záchranu Izraele (Oz 11,9; Iz 42,14)! Dokonce jeho utrpením trpí a v soudech ho doprovází (Iz 63,9; 43,1n).
• Boží zápas: Bůh se pouští do zápasu se zlem, aby prosadil svou vládu. Zápasil za Izrael, zotročený v Egyptě či v Babylóně (Ex 2,24n; 15,1nn; Ž 77,17-21; Iz 43,14-17). Střetl se se vzdorným Izraelem i s nepřáteli Izraele (Abk 3,2-15; Iz 63,1-6.10; Pl 3). Do zápasu se pouští i kvůli jedinému člověku (Ž 18)! Některé biblické texty líčí dokonce i dílo stvoření a zachovávání světa jako střet se vzpurnými silami (Ž 74,12-17; 93,1-5; Jb 38,4-18; J 1,5). Boží moc se neprojevuje ideálním stavem světa; Bůh si spíše opakovaně podrobuje lidské i mimolidské síly, které odporují jeho vládě (Ž 2; 82; 93; Da 7; Ef 1,20-23; 1K 15,24-27).
• Ježíš Kristus: To vše se překvapivým způsobem a definitivně ztělesňuje v Ježíši, pravém Bohu a pravém člověku! V něm se jedním z nás stalo Boží slovo - tvůrčí i přikazující, milostivé i soudící (J 1,9-14; Žd 1,1-3). Na něm vidíme Boží lásku a bolest, soucit s lidmi, ale i hněv proti hříchu, ďáblu a smrti (L 19,41; J 2,14-17; 10,33-38; 1J 4,9n). Na Ježíšově těle - v jeho narození, slovu a službě, smrti a vzkříšení i nebeské intronizaci - vrcholí Boží zápas o svět; v Kristu se Bůh ujímá trůnu (Iz 52-53; Mk 1,32-39; Ef 1,20-23; Fp 2,6-11; 1K 15,20nn). Kristus ukřižovaný přitom nepředstavuje teprve Boží reakci na hřích a smrt; nýbrž je Ten, pro nějž a v němž byl svět už stvořen a v němž a skrze nějž člověk i celé stvoření dojde dokonání podle odvěkého Božího záměru (Ef 1,3-23; 4,13; Ko 1,15-22; Žd 1,2n; 1Pt 1,19n; J 1,1n.14; 19,30). Jaký je Ježíš, takoví jednou budeme i my (2K 5,17-21; Ko 3,3n; 1J 3,1n). V jeho novém světě nebude smrt ani hřích ani jiné síly odporující Bohu; i ďábel bude poražen a odsouzen (1K 15,51-57; 2Pt 3,13; Zj 21,1.23).
Bůh sám vstupuje do světa a bere na sebe jeho zlo a bolest, píše výše citovaný Meň,(4) aby vše došlo obnovy v jeho království. Co máme mezitím dělat my? Nejprve a nakonec věřit jeho zaslíbením (Ř 1,16n; 4,18-25; 10,6-11)! Tím spíše, že denně ještě zápasíme s pokušením a pády, že se denně potkáváme s bolestí a se zlem (Ř 8,18nn; Žd 11; 1Pt 1,3nn).
• Modlitba: Ve víře se smíme a máme především modlit (Mt 6,9-13). Máme takříkajíc bdít s Kristem (Mt 26,40), prosit za své potřeby, a přimlouvat se za ostatní lidi (1Tm 2,1-4). Z vlastních bolestí a solidárně s bolestí druhých smíme – spolu s biblickými žalmy - před Bohem naříkat, ptát se ho, důvěřivě ho vyzývat, aby se pouštěl do zápasu o svět (Ž 10; 13; 22; Jr 12,1-3). V neposlední řadě mu máme děkovat a chválit ho, a to i uprostřed nezdaru a bolesti, ba i Božích soudů (Abk 3,16-19; Sk 16,24n; Fp 4,4-7).
• Služba: V Kristu a podle jeho vzoru jsme povoláni k činné lásce. Vystrojeni dary Ducha svatého máme „plakat s plačícími“, zastávat se slabých a vyloučených, sdílet se s lidmi v jejich nouzi a slovem i skutkem sloužit potřebným nejen v církvi (Mt 25,35-40; Ř 12,9-16; 1J 3,18; Iz 1,17). Naše dobré skutky a vůbec celý náš životní styl smějí být odleskem sloužícího Pána Ježíše, náznakem slávy, která se jednou zjeví při jeho příchodu, v Božím konečném vítězství (Mt 6,13-16; 19,27-30; 1Pt 2,11n).
• Účast: Vírou, modlitbou a službou, právě v zápasu se zlem, v utrpení pro evangelium, ale jistě i v bolestech života a smrti vůbec jdeme v Ježíšových stopách a jaksi jsme účastníky Krista samotného (Ř 6,3-5; 2K 4,7nn; Fp 3,9-11; Ko 1,24; 1Pt 2,21). V Kristu Ježíši Bůh vstoupil do naší bolesti a do našich zápasů s hříchem, smrtí i zlem; vzal je na sebe a učinil je svými zápasy a bolestmi. (2K 5,21; Mt 8,16n; J 20,27). Nyní On nás strhává na svou cestu kříže i oslavení (Mt 16,21-25). Naše rány se staly jeho ranami; jeho rány se projevují při nás. My v něm a On v nás tak docházíme naplnění (Ef 1,22n; Ř 8,28-30).
Tváří v tvář bolesti a zlu právě i v těchto dnech selhávají naše vysvětlení. Pochybujeme a chybujeme. Býváme bezradní, bezmocní, smutní. Bůh sám však – ve svém slovu, soucitu a zápasu, a nakonec i svém Vtělení – pláče s námi! I my tedy smíme plakat s plačícími. Bůh nás v Kristu přijal, aby nás jednou spolu s tvorstvem obnovil v Kristu. I my tedy smíme, máme jít touto Boží cestou a přijímat druhé do svých modliteb, do svého zápasu a do své služby. Nemáme nástroje, jak zlo ovládnout. Ale kde se navzájem milujeme, tam jsme v Bohu a Bůh v nás; tam docházíme cíle s Kristem a v Něm (1J 4,7-18).
Zpracoval odbor pro vzdělávání zřízený Radou Církve bratrské za účelem teologické práce a organizace dalšího vzdělávání pracovníků církve ve složení: Jan Asszonyi, David Beňa, Karel Hůlka, Martin Kop, David Novák, Jaroslav Pokorný, Slavoj Razska, Dalimil Staněk
Zdroje:
(1) Doporučujeme např.: Gross, W., Kuschel, K. J., Bůh a zlo, Vyšehrad 2005. Výběr dalších titulů: Lewis, C. S., Problém bolesti, Návrat domů, 2013. Kuschner, H., Když se zlé věci stávají dobrým lidem, Portál, 2011. Pastirčák, D., Evangelium podle Jóba, Karmelitánské nakladatelství, 2017. Yancey, P., Kde je Bůh, když to bolí, Návrat domů, 2003. A další.
(2) Meň A., Rozbít led. Křesťan ve společnosti, Praha: Triáda, 2004, s. 50.
(3) Iz 14,12-15 a Ez 28,11-19, oddíly tradičně vztahované k postavě satana, jazykem orientálních mytologických příběhů mluví výslovně o pohanských lidských králích.
(4) Meň, tamtéž, s. 51
