Pastýřský list o duchovních principech práce OMARu

3. 10. 2012

Brzy po sametové revoluci prohlásil tehdejší prezident Václav Havel: „Morální škody, způsobené totalitním režimem, jsou ještě horší než škody hospodářské.“ S důsledky této skutečnosti se setkáváme i v dnešní době – např. v oblasti rodiny: Přes 30% dětí se u nás rodí mimo manželství a na 100 nově uzavřených sňatků připadá v průměru 65 rozvodů. Kvůli rozvodům tak přijde ročně o jednoho z rodičů přes 20 000 dětí (zdroj: ČSÚ).

Mnozí z nás by asi tento nepříznivý trend chtěli zastavit a změnit k lepšímu, ale nevědí, jak to udělat. Zkušenosti z jiných zemí nám ukazují, že řešením není sexuální, feministická či jiná „revoluce“. Naopak se stále více potvrzuje, že jedinou cestou k pozitivní změně v této oblasti je uplatňování osvědčených křesťanských hodnot v podmínkách postmoderní doby. S tímto cílem se ztotožňuje i Odbor pro manželství a rodinu (OMAR), který působí především v rámci Církve bratrské. Některé jeho aktivity jsou ale určeny také pro křesťany z jiných církví nebo pro takové zájemce, kteří respektují alespoň základní křesťanské hodnoty.

Křesťanští manželé se snaží uplatnit především ve svém manželství, ale i v ostatních mezilidských vztazích, tzv. Ježíšovo zlaté pravidlo: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi (Matoušovo ev. 7,12). Tento základní princip ovšem manželé musí tvůrčím způsobem uplatňovat v každé životní situaci, do které se dostanou.

Pán Ježíš nám představuje manželství jako úkol, poslání a pověření, které souvisí se samou podstatou lidského života. Bůh nás pro tento jedinečný vztah stvořil. Daroval nám život, abychom druhého člověka mohli obdarovat svou láskou a věrností. Stvořil nás, abychom si byli jako muž a žena navzájem oporou a pomocí. To kromě jiného znamená, že v manželských krizích bychom nikdy neměli vycházet od otázky, zda mi tento vztah ještě dává, co já sám potřebuji a hledám. Spíš bych se měl ptát, zda já sám do tohoto vztahu přináším to, co bych mohl a měl. Má ve mně moje žena dostatečnou oporu, nebo ji zklamávám právě tehdy, když mě nejvíc potřebuje? Může se na mě můj muž za všech okolností spolehnout? Právě tyto postoje rozhodují o tom, zda se naše manželství stane malým „rájem na zemi“ nebo naopak „pozemským peklem“.

Manželství je ta největší pomoc, kterou nám Bůh nabízí v naší samotě. Je to ten nejužší vztah, v němž člověk v každodenní praxi prožívá to, co současně prožívá ve svém vztahu k Bohu. Věrnost, láska, odpuštění, oběť, naděje, důvěra – kde jinde než v manželství člověk prožije všechny různé odstíny těchto vztahů? Naše manželství je proto do jisté míry zrcadlem a podobenstvím našeho vztahu k Bohu. Na vztahu k vlastní ženě a vlastnímu muži tedy lze rozeznat, jak vážně bereme svůj vztah k Bohu.

Možná se nám zdá, že v našem každodenním a často i přízemním manželském soužití jsou pro nás tyto vznešené ideály prakticky neuskutečnitelné. Třeba tento závěr potvrzují i naše vlastní dlouholeté zkušenosti. Ovšem nikdy bychom neměli zapomínat na to, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha (Lukášovo ev. 18,27).

V Boží síle můžeme i my začít znovu a jinak. Naše manželství nemusí zrovna procházet krizí, ale určitě i na něm se dá mnoho věcí zlepšit. Dosavadní zkušenosti pracovníků OMARu navíc svědčí o tom, že manželské problémy mnoha dvojic jsou velmi podobné nebo dokonce stejné. Jsme tedy všichni na jedné lodi a můžeme se navzájem sdílet a pomáhat si (pod odborným vedením). Tu největší a rozhodující pomoc ale smíme a máme očekávat od Boha, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit (Dopis do Efezu 3,20).

Josef Fišer, vedoucí odboru