Zpráva předsedy Rady pro Konferenci CB

9. 5. 2012

Úvod

Letošní sčítání lidu odhalilo v naší společnosti řadu nových trendů a v mnohém nás překvapilo. Pokud byla položena otázka po církevní příslušnosti, potom Církev bratrská nedopadla špatně. Stále si drží v průměru desetiprocentní nárůst těch, kteří se k ní hlásí. Ovšem není důvod se nějak plácat po zádech. Přes 700 tisíc lidí, proklamujících svoji víru, se nehlásí k žádné registrované církvi. A mezi pěti milióny, kteří využili možnost neodpovědět na otázku po náboženské příslušnosti ( před deseti lety to byl necelý milion obyvatel), je jistě řada těch, kteří mohli být církvemi nějakým způsobem výrazněji osloveni. Celkově však církve po roce 1989 ztrácejí. Jedním z důvodů, proč je církev mnohdy nahlížena negativně, je podle názorů lidí její nedůvěryhodnost. Tak to alespoň tvrdí dotazovaní v různých anketách či internetových debatách. Asi je na místě jistá pochybnost o tom, zda všichni ti, kteří se takto vyjadřují, byli vůbec kdy v nějakém společenství církve. Přesto by nebylo moudré tuto výtku ignorovat, stojí za to se nad ní zamyslet.

Co se chce vyjádřit tím, když se mluví o nedůvěryhodnosti církve? Kdy je církev důvěryhodná, kdy nedůvěryhodná? Myslí se přitom na celek jako instituci, nebo na jednotlivce hlásící k církvi? Je zřejmé, že tyto a podobné všeobecné výtky jsou spojovány zejména s majoritním postavením církve římskokatolické. Přesto jsem přesvědčen, že jde o otázky zásadní, které jsou i pro Církev bratrskou aktuální a žádají sebereflexi. Navíc nás k odpovědi vyzývají ti, o které má Bůh zájem, kterým máme zvěstovat evangelium a o jejichž spásu máme usilovat. Chtěl bych proto vzít vážně tyto námitky vůči církvím a podívat se z tohoto pohledu na tu naši.

Minulé předsednické zprávy byly vícetématické, tentokrát bude zpráva spíše monotematická, neboť důvěryhodnost církve a věrohodnost našeho svědectví a života je tak zásadní, že pokud bychom sami sebe a zvěst evangelia znevěrohodnili, pak je to pro církev možná větší mínus než příkoří, které zažívala po čtyřicet let budování socialismu.

O důvěryhodnosti

Je zajímavé, že výrazy důvěryhodný, věrohodný a jejich podobné formy se ve vztahu k osobám a ke společenství víry v biblických překladech nevyskytují. Pouze novější překlad B21 – užívá dvakrát výraz důvěryhodný ve vztahu k člověku: Velení nad Jeruzalémem jsem svěřil svému bratru Chananimu a veliteli pevnosti Chananiášovi, což byl důvěryhodný muž, jenž měl více Boží bázně než kdo jiný (Neh 7,2). Důvěryhodný přece není ten, kdo se chválí sám, ale ten, koho chválí Pán (2.Kor 10,18).

Důvěryhodnost je zde charakterizovaná jako projev Boží bázně a způsob života, nad kterým zaznívá Boží chvála. Výraz důvěryhodný-věrohodný má ale více významových vrstev a najdeme k němu biblická synonyma jako jsou např.: spolehlivý, bohabojný, věrný, doporučeníhodný.

Je možné tedy shrnout, že bázeň a úcta před Bohem, projevující se věrností, spolehlivostí, jež sama sebe doporučuje, je zárukou věrohodnosti našeho křesťanství. To potvrzuje také apoštol Pavel, kterému nezáleží na soudu člověka, ale hledá chválu u Boha (1K 4,3; 2K 5,9). V takovém případě i bojovný ateista, náchylný ke kritice křesťanů a církve, jen stěží může označit takového křesťana za nevěrohodného. To je jistě naší touhou, a proto si ani my nemůžeme stanovit nižší měřítko, než pod které nás staví Písmo. Jen dodám, že nám nepůjde o významové rozdíly slov věrohodný a důvěryhodný, naopak v následujícím textu se budou nějak doplňovat. Půjde nám především o to, zda tyto výrazy celkově vystihují tvář Církve bratrské.

Co to tedy znamená konkrétně? Nejjednodušší způsob, jak rozpoznat jsme-li důvěryhodní, je porovnat zda to, co jsme z Písma vyčetli a postupně zapracovali do našich dokumentů jako směrodatné, odpovídá realitě. Podívejme se pod tímto zorným úhlem a kritickým pohledem na život ve sborech naší církve. Trochu zjednodušeně rozdělím zadání do tří částí, začnu u nás kazatelů, poté zaostřím na staršovstva a Radu, nakonec se zaměřím na věrohodnost společenství sboru.

Důvěryhodnost kazatelů

Hned zpočátku chci vyjádřit svoji radost nad sborem kazatelů Církve bratrské, který je pestrým vyjádřením bohatství Božího obdarování. Je opravdu potěšením poslouchat mnohá živá a motivující kázání při návštěvě našich sborů, nebo z internetu, či si přečíst kázání v tištěné podobě, která jsou k dispozici posluchačům a často kolují po církvi. Nejednou dostanu od svých známých balíček s kázáními jejich kazatele. Skvělé čtení, mnohdy si přepisuji některé pasáže, je to zkrátka inspirující. Vím ale, že nejde jen o kázání. Nároky na kazatele i staršovstva jsou velké, úkoly rozmanité, často jsme unaveni a potřebujeme povzbuzení. Přesto si dovolím zmínit tři oblasti služby kazatele, které vyžadují naši důslednost.

Aby tvůj pokrok byl všem patrný (1 Tm 4,15)

Mimo chvály zaslechnu někdy také povzdech, že se kázání tu a tam nepovede, že evangelium přijde zkrátka, nebo že z řečeného byla patrná nedostatečná příprava. První úkol správce sboru, jak je vyjádřen v Řádu čl.38/3a, zní: Věrně a důsledně kázat Boží slovo a vést a vychovávat ke zvěstování také druhé. Duchovně se vzdělávat osobním studiem Písma a modlitbami (1Tm 4,16). Pečovat o to, aby se poselství evangelia o smíření s Bohem i lidmi šířilo v co nejširším okruhu lidí. Studovat teologickou literaturu a zúčastňovat se teologických a pastorálních konferencí.

Abychom tomu dostáli a přinášeli věrohodnou zvěst evangelia, musíme vykládat Písmo v celé jeho šíři v duchu Pavlova slova: neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel (Sk 20,27). Ukazuje se, že jako kazatelé potřebujeme růst ve znalosti Písma, pojící se s odborností a porozuměním doby, ve které žijeme. Měli bychom mít přehled o současné teologické literatuře, zejména v oblasti praktické teologie, a podle příkladu staré Jednoty se stále vzdělávali. K tomu slouží konference, pastorálky a také tříměsíční studijní volno. Ukazuje se však, že to nestačí a že potřebujeme zpracovat nějaký systém celoživotního vzdělávání kazatelů. V takovém systému bude mít kazatel povinnost kontinuálně se vzdělávat studiem literatury a  absolvovat další semináře, zčásti dle nabídky zčásti na základě své volby. Může jít o semináře vnitrocírkevní či interdenominační, domácí či zahraniční. K tomu by byly stanoveny konkrétní podmínky s jasnou vykazatelností a evidencí. Tento osvědčený systém v řadě církví nás může ochránit od našich zaběhnutých stereotypů a od vyprázdnění samých sebe. Věřím, že se nám podaří najít způsob, jak například v několikaletých cyklech nabídnout možnost sebevzdělávání nějakou kreditní formou.

Odpovědnost za sbor

Poslání kazatele kázat a pastýřsky sloužit členům a přátelům sboru je zcela nezastupitelné, ale to není vše. Kazatel je klíčová osoba, která se má významně podílet na vedení a formování sboru. Svým osobním příkladem a nasazením napomáhá vytvářet sborové prostředí lásky, porozumění a radosti. Usiluje o to, aby měl pěkný vztah ke všem členům a věnoval dostatek času těm, kteří mají výhrady k jeho službě, anebo jsou kritičtí k dění ve sboru. Očekává se od něj, že jako správce sboru bude vytvářet klima, kde se daří jak Boží milosti tak i poznané pravdě (J 1,17). Tak je popsán jeho úkol hned v následujícím článku Řádu čl.38/3b: Pečovat o zdravý duchovní život sboru a jeho členů biblickým vzděláváním a pastorační službou, vést k modlitebnímu životu, k jednomyslnosti víry, k sloužící lásce, radostné naději a misijní službě. Nést odpovědnost za zachování zdravého učení, které buduje sbor, a bránit šíření scestného učení vedoucího k sektářství (Tt 1,9; 2Tm 4,2-4).

Pokud se nedaří naplnit toto poslání a místo sborové harmonie se objevují dlouhodoběji disharmonické tóny, je třeba hledat příčiny. Pokud je budeme hledat v pozici kazatele, může jít o dva přístupy, na které jsem byl upozorněn. Ten první je vlastně zřeknutí se úkolu spravovat a vést sbor v širším slova smyslu. Kázání Božího slova a pastorace je pro kazatele prioritou. To je dobře, ale chybí konkrétní zápas o to, jak uvést Boží slovo do života celého sboru. Jakoby úkol kazatele byl splněn zvěstováním slova a ostatní je ponecháno na členech sboru. Možná chybí větší odvaha k vůdcovství, k hledání nových cest, s vírou a modlitbou bojovat a překonávat překážky nejrůznějšího druhu, možná chybí touha po obrácení lidí, zkrátka horlivé nasazení a očekávání, že se Bůh k našemu zápasu přizná a bude jednat. Příčiny k takovému postoji jsou asi různé, ale často je to absence vedení, anebo kazateli chybí přijetí větší odpovědnosti za sborové společenství.

Druhý přístup je opačný extrém. V touze po duchovní obnově, ve snaze oživit modlitební život sboru, v potřebě zdůraznit evangelizační a misijní poslání, vtáhnout členy do akce atp., se kázání stává apelem a výzvou k naplnění cílů. Jakoby snaha o nekompromisní zvěstování byla zárukou, že se stane očekávané. A pokud ne, pak u kazatele dochází k deziluzi. Tento způsob, připomínající horlivost Jana Křtitele, je sice burcující, ale nedá se aplikovat na sbor. Jan Křtitel totiž nebyl kazatelem na jednom sboru jako my. Správce sboru se tak ve své horlivosti může míjet se sborem, jehož je členem. Je nutné poznat „duši“ sboru, zorientovat se v něm a mít respekt k určitým specifickým tradicím a danostem společenství, které nemusí být vždy překážkou duchovního růstu. Zde je třeba více empatie, laskavého přístupu a pochopení toho, v jaké situaci se sbor nachází . Podobně jako zahradník jinak pečuje o svůj sad na jaře, v létě, na podzim a v zimě, tak i správce sboru potřebuje moudrost, aby rozpoznal, v jakém duchovním období se sbor nachází a podle toho musí jednat. Naplnit Boží vůli při sboru je zadání mnohem komplexnější. Proto dávejme více prostoru Božímu Duchu a pokora s úctou ať provází naši službu.

Kazatel a konání kázně

Konečně třetí moment budující důvěryhodnost sboru je vhodné konání kázně. Této problematiky se již dotkl Pavel Černý ve své zprávě za rok 2008. Nebudu opakovat řečené, jen bych v tom zdůraznil roli kazatele. Přesto, že se jedná o úkol celého staršovstva, kazatel má nezastupitelné poslání v provádění milostivé kázně. Už jenom proto, že většinou nebývá spřízněn s mnohými členy, jako někteří starší sboru. Má často i jednodušší pozici při napomínání a doprovázení kázněných. Kazatel nesmí přivírat oči před hříchem, tak chrání sbor od duchovního zmatku. Zde totiž nemilosrdně působí princip determinismu, který zmiňuje Štefan Markuš v článku Chaos náš všadeprítomný (Brána 2006). Porušení důležitého principu někde v minulosti, působí těžké problémy v přítomnosti a poznamenává naši budoucnost. Například tam, kde nezaujmeme biblický postoj k lidské sexualitě, zažijeme později zmatek např. ve vztahu k předmanželskému sexu. Pokud kazatel se staršovstvem mlčí k jasnému hříchu, bojí se jej pojmenovat a nepraktikuje milostivou kázeň, zasévá do sboru chaos. Důsledky mohou být zničující a zcela jistě poznamenávají život celého společenství. Samozřejmě sám kazatel musí na sebe klást vyšší nároky a být ochoten přijímat napomenutí a oprávněnou kritiku od staršovstva i členů sboru.

Tedy píle a vzdělávání se ve zvěstování evangelia, odpovědnost za společenství a milostivá kázeň, to jsou oblasti, které patří do kompetencí kazatele. Pokud bychom v tom selhávali, potom naše kazatelské poslání a role správců sboru může ztrácet na důvěryhodnosti.

Důvěryhodnost staršovstva

Práce staršovstev je velmi náročná, minimálně jednou až dvakrát měsíčně se konají pracovní setkání, ze kterých vyplývají pro jednotlivé starší nejrůznější úkoly, které by měly pokrýt všechny potřeby sboru. Díky Bohu za všechny bratry a sestry, kteří jsou ochotni kandidovat do našich staršovstev a podle svých možností se podílet na vedení sboru. Poslání starších a náplň jejich práce, to je velmi náročné zadání, které řeší 24 bodů článku 40, Řádu CB.

Starší mají splňovat biblická kritéria pro službu vedoucích sboru (1Tm 3,1-7;Tt1,6-9; 1Pt 5,1-4). Mezi principielní činnosti patří operativní úkoly, dlouhodobé duchovní i hospodářské směřování sboru, koordinace všech složek sborové práce a působnosti nad rámec sboru. Starší by si měli stanovovat duchovní úkoly nebo vize, následně je vyhodnocovat a předkládat jejich plnění sboru (viz bod 5). K tomu se přidávají vlastní úkoly starších a duchovní nároky na jejich život a službu. Ty jsou podrobně popsány v jedenácti odstavcích bodu 11 zmíněného článku, vybírám: Úkolem starších je zejména:

  • S modlitbami, příp. s půstem pečovat o duchovní život sboru a podílet se podle obdarování na službě kázáním, vyučováním a na pastýřské péči v sídle sboru i na stanicích.
  • Být připraven vydávat svědectví o svém životě víry ve sboru i při každodenním působení v civilním životě. Usilovat o soulad mezi nedělním křesťanstvím a tím, jak hodnověrně vydáváme svědectví a působíme na své bližní ve všedním životě.
  • Pečovat o to, aby se ve sboru konalo biblické vyučování dětí, dorostu, mládeže i začínajících křesťanů a soustavné duchovní vzdělávání členů sboru. Vyhledávat obdarované bratry a sestry, kteří by se na této výchovné a katechetické službě podíleli.
  • Žít se sborem a být i se svou rodinou příkladem ve zbožnosti a v praktickém životě víry (1Pt 5,2-3).
  • Věnovat se s láskou a trpělivostí novým členům i „domácím víry“, pamatovat na úkol biblických strážných (Ez 3,17-21; Jk 5,19-20), zvláště v případech členů, kteří zanedbávají společná shromáždění a jsou ohroženi duchovní vlažností (Žd 10,24-25).
  • Navštěvovat členy sboru a jejich rodiny i osamělé, nemocné a staré členy a přitom je pastýřsky povzbuzovat.
  • Bdít nad ukázněností života členů a bratrsky je podle Písma povzbuzovat i napomínat (Mt 18,15-17; 1Te 5,14-15).
  • Být osobním příkladem v pravidelné účasti na nedělních bohoslužbách, biblických hodinách, domácích skupinkách a dalších zavedených duchovních setkáních ve sboru.
  • Podpírat svého kazatele modlitbami a zachovávat si k němu bratrský vztah, modlit se také za všechnu práci v církvi…

Staršovstvo nebo správní rada sboru?

Pokud porovnáme toto zadání pro sborové staršovstvo se skutečnou praxí, potom zde již dlouhodobě spatřuji některé disproporce. Vyniká to zejména při vizitačních jednáních ve staršovstvech a z rozhovorů se členy sboru o práci a sborové angažovanosti starších.

Poměrně často chybí pravidelné biblické vzdělávání starších, jejich formování a rozhovor nad vizí sboru, chybí přirozená duchovní autorita, se kterou starší mají vést sbor, být mu příkladem a jeho vůdčími osobnostmi. Dost často slyším postesk, že někteří členové staršovstva jsou časově hodně vytíženi a mimo neděle se většinou dalšího života sboru neúčastní. Někdy nejsou přítomni ani při významných sborových akcích.

Jak známo, jedním z hlavních důvodů těchto absencí je velká vytíženost starších v jejich civilním životě. Jsem si vědom toho, že ne vždy je příčinou malá angažovanost, neb jsou ve hře i další faktory. Co ale s tím? Vždyť věrohodnost našich staršovstev trpí újmu tehdy, když neplní to, co si sami pro tuto službu stanovíme. Pokud si něco z Písma formulujeme jako Řádem závazné (např. čl. 40, bod 11) a nakonec to nepraktikujeme, něco není v pořádku. Dlouhodobě se potýkáme s problémem kandidátů do staršovstva. Podmínka, že počet kandidátů má alespoň o polovinu převyšovat počet, který bude volbou obsazován, je téměř nesplnitelným přáním. Zejména v některých případech je volební komise ráda, když může předložit členskému shromáždění alespoň tolik kandidátů, kolik je členů staršovstva. Těžko se hledají takoví, kteří berou vážně uvedené požadavky a jsou ochotni kandidovat. Mají se tedy snížit nároky na starší sboru, nebo důsledněji vyžadovat, aby plnili, co slibovali, nebo existuje ještě jiné řešení?

Zdá se mi, že to, jak někdy fungují naše staršovstva ve skutečnosti, odpovídá spíše správní či výkonné radě sboru. Toho novozákonního staršovství je tam pomále. Neodpovídalo by lépe našim možnostem volit správní radu sboru s předsedou, kterým by nutně nemusel být správce sboru (ten by byl členem), ale zkušený a osvědčený bratr (něco jako kurátor v ČCE)? Tato rada by zabezpečovala chod celého sboru. A buď v rámci této rady sboru, nebo nezávisle na ni, by se volilo staršovstvo novozákonního typu s duchovní autoritou a odpovědností za duchovní rozvoj sboru. V takovém případě by stačili třeba jen 2-4 obdarovaní členové v čele se správcem sboru. Tento model vedení sboru by lépe odpovídal duchovnímu pojetí budování Kristova těla (Ef 4,7-16). S tím souvisí i volby do staršovstva a příprava na tak důležitou roli, jakým staršovství je. Nároky a požadavky na oba typy služby by se lišily. Myslím si, že je na čase s tímto opravdovým problémem pohnout, neboť minimálně 20 let se s ním potýkáme bez výraznějších úspěchů. Jsem přesvědčen, že by se tento problém měl řešit v zamýšlené novele Řádu.

Zpovědní tajemství a zachování mlčenlivosti

Další téma, které se jeví dlouhodobě aktuální je zpovědní tajemství a zachování mlčenlivosti. Že jde o téma závažné, to dokumentují dva příklady. Na semináři pracovníků sborů Inspiro měli účastníci napsat, co je pro ně aktuální a co by bylo dobré, aby se stalo náplní dalších setkání. Nejčastěji se objevil požadavek na téma: nakládání s informacemi, důvěrné záležitosti, zpovědní tajemství.

Druhý příklad. Nedávno jsem obdržel tento e-mail: Dobrý den, rád bych se zeptal, jestli existuje a případně funguje v Církvi bratrské zpovědní tajemství nebo něco na ten způsob. Předem děkuji za odpověď a přeji hezký den. Odpověděl jsem následujícím způsobem (vyjímám): V Církvi bratrské jsou zpovědním tajemstvím vázáni ordinovaní kazatelé, kteří při ordinaci mimo jiné slibují: “Budeš věrně a nestraně konat pastýřskou službu a zachovávat svěřené zpovědní tajemství” (Řád CB, X. Ordinační slib kazatele). Také starší sboru, kteří vedou sbory v CB slibují při svém uvedení do služby, že budou “zachovávat mlčení o všem, co má zůstat důvěrné” (Řád CB, VIII. Slib starších sboru).

Načež přišla tato reakce: Děkuji za odpověď. Bohužel jsem se setkal s vyzrazováním choulostivých věcí v poměrně značném rozsahu v Církvi bratrské. Z toho důvodu jsem se ptal. Tolik úryvek z korespondence.

Můžeme namítnout, je to ojedinělý hlas. Žel není, zaznívá i při vizitacích. Téma je velmi aktuální pro kazatele, staršovstva a Radu CB, ale dotýká se také každého, kdo vstupuje do závazného vztahu (členský slib) s druhými ve společenství víry. Pokud se stane, že citlivé informace a věci zpovědního nebo důvěrného charakteru uniknou, je to klasický znak nevěrohodnosti. Z toho pak plyne nejen nedůvěra k institutu zpovědi a k důvěrnému sdílení, ale má to i druhotné následky: uzavřenost, strach se sdílet a nakonec to, co mělo zůstat důvěrné, se může stát zdrojem pomluv. To je už varovný projev nedůvěryhodnosti a smutný hřích devastující společenství lásky. Žel takové porušení slibu už způsobilo mnoho slz a hořkosti i v našich sborech. Tomáš Grulich ve své stati „Porušení zpovědního tajemství“ k tomu dodává. Důvěra je hodnota, kterou zvlášť někteří lidé získávají velmi dlouhou dobu. Porušení nebo přímo zneužití této důvěry má pro pastorační službu fatální důsledky. Další velmi důležitou hodnotou pastoračního tajemství je ochrana společenství před pomluvami a zákulisními formami „práce s lidmi“, které mohou narušit celé společenství. I kdyby se zdálo, že v některých situacích tato práce s informacemi přinesla pozitivní ovoce, celkově hrozí společenství, které nerespektuje důvěrnost, velká zranění, především u těch, kdo jsou nejslabší.

V naší církvi nemáme definováno zpovědní tajemství, jako je tomu např. v římsko-katolické církvi, přesto na něm zakládáme veškerou pastorační činnost kazatelů, členů RCB, starších a pastoračních asistentů. David Beňa poznamenává, že bratrská zpověď, podobně jako bratrské napomínání, je darem křesťanského obecenství a jedním z životních projevů církve (Jk 5,16; 1J 1,5-9; Ga 6,1-5 aj.). Z podstaty novozákonní bratrské zpovědi je mlčenlivostí povinen každý bratr a každá sestra, stanou-li se někomu zpovědníky. (Více David Beňa: Zpovědní tajemství – teze, či Dana Staňková: Podněty k praktickému vedení zpovědního rozhovoru.)

Důvěryhodnost Rady CB

Na toto téma očekávám kritický pohled především těch, kteří nejsou členy Rady. Přesto se pokusím o jednu poznámku, která se týká role předsedy Rady CB. Shrneme-li jeho náplň činnosti podle čl. 24 Ústavy CB, potom: ordinuje, instaluje, vizituje, předsedá a navštěvuje. K tomu je nutné připojit, co v náplni práce chybí, totiž běžná agenda, která spolu s cestováním po sborech činí téměř polovinu objemu jeho práce. Potud by náplň práce odpovídala jeho funkci předsedy Rady. Moje zkušenost po dvou letech „předsedávání“ je však taková, že řada sborů a členů očekává ještě něco víc, než aby předseda byl jen činovníkem Rady. Jedná se zejména o doporučení více rozvinout oblast vedení, rozhodování, vyjadřování se k aktuálním otázkám, atp. Kompetence Rady CB podle čl. 22, Ústavy, popsané ve 22 bodech, jsou širší než kompetence předsedy a k mnohým z nich bývá předseda zplnomocněn, takže je někdy spíše vnímán jako „předseda církve“. Je otázkou, zda nenastal čas pojmenovat tuto funkci výstižněji tak, aby více postihovala skutečnost i očekávání církve (např. biskup předsedající Radě CB). Původně vykonával funkci předsedy kazatel, který současně spravoval svůj sbor. Dnes je předseda uvolněn na plný úvazek, a proto je možné jeho roli formovat podle současných potřeb celé církve. Přesnější pojmenování názvu funkce, které by lépe odpovídalo obsahu, by možná také přispělo k větší věrohodnosti tohoto úřadu.

Důvěryhodnost sboru

Sborem myslím společenství bratří a sester, kteří se členským slibem zavázali společně následovat Pána Ježíše Krista, hledat Boží království a jeho spravedlnost, žít v křesťanské lásce se všemi spolučleny a podílet se na budování duchovní práce ve sboru a církvi (vybráno z Členského slibu, základní formulář Řádu CB č. IV). Tak jsme slibovali při slavnostním přijímání do sboru. Je to vysoko nastavená duchovní laťka, kterou nemůžeme zdolat sami. Upřímná touha následovat Krista, Boží spasitelná milost a síla Ducha svatého nás k tomu ale uschopňuje.

Důvěryhodné společenství křesťanů, postavené na těchto principech, může v dnešní vztahově rozvolněné a individualistické společnosti oslovit a být pomocí pro mnohé hledající. Ovšem pouze tehdy, pokud mezi námi objeví tajemství nového života v Kristu. Zdá se to samozřejmé, ale otázka zní, do jaké míry žijeme to, co jsme slibovali. Hledáme Boží království na prvním místě? Je Kristus našim „jediným potěšením v životě a smrti“, jak nás učí Karafiátův katechismus? Je spasitelná milost základním zdrojem našeho každodenního života? Je na nás vidět, že Kristus je opravdu živý? Pokud tomu tak není, stáváme se nevěrohodnými a málo přesvědčivými svědky. Skvělým způsobem vystihl selhání nás křesťanů jeden z katolických teologů:

“Staré mluvení o Bohu se stalo nesrozumitelným a nevěrohodným: nedokázali jsme jím přimět svět ani sami sebe k dostatečnému probuzení tváří v tvář násilí, lži a pokrytectví. Mnohdy jsme uklidňovali a uspávali, kde jsme měli zneklidňovat a burcovat. Mnohdy naše slova ztratila onu ostrou chuť soli a tak se stala bezcennými. Proto “Bůh zemřel” v naší kultuře, v jazyku našich současníků. My jsme ho zabili tím, že jsme jeho jméno vyprázdnili a znevěrohodnili, že jsme ho psali na své válečné prapory, vpašovávali ho jako reklamní trik do projevů politické propagandy vlastních mocenských zájmů, ušpinili jsme ho v brožurkách upoceného dokazování a v bečkách bigotní břečky ošoupaných sentimentálních frází.

Jediné místo, odkud může zapomenuté, zraněné, nyní úzkostlivě vytěsňované slovo Bůh zas nabýt smyslu, je Ježíšův příběh. I kdyby celý svět ležel ve stínu “Boží smrti”, je tu stále to jedno jediné místo, kde může Bůh být zakoušen jako živý: v Kristu, v Ježíši Nazaretském. Vše, co jsme "věděli“ a mluvili o Bohu, může a musí umřít – neznáme Boha, kromě toho, co nás oslovuje v Kristu, skrze něho, s ním a v něm. Svět má smysl jen proto, že po něm kdysi kráčel Ježíš, volá Bonhoeffer ve stopách Pavlových a Lutherových. Všechno ostatní se jeví jako smetí, jako lejno, napsal doslova apoštol Pavel – chci znát jen Krista, a to toho ukřižovaného.“

Některé výtky se nás sice přímo netýkají, ale kdo by s touto sebekritikou a současně nadějí nesouhlasil. Když už byl jmenován D. Bonhoeffer, jen připomenu jeho sličnou knížečku „Život v obecenství“, kde je výstižně popsáno společenství sboru: „Křesťanské obecenství je obecenství skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. Počínajíc jediným krátkým setkáním dvou věřících až po dlouholeté, každodenní obecenství je to obecenství jen skrze Krista a v Kristu. V Ježíši Kristu si také navzájem patříme jeden druhému.“ Co k tomu dodat, než tolik, že takové společenství je nadějí pro tento svět.

Zdá se, že uprostřed materialistické, pragmatické a vše zpochybňující společnosti jsme ztratili onu přímočarost a transparentnost života směřujícího ke Kristu. Chybí nám větší zápal a nadšení získávat lidi pro Pána Ježíše, jak tomu bylo u prvních generací naší církve. Mám naději, že na radikální cestě společného následování Krista, bude méně prostoru pro mnohdy zbytečné problémy a ty skutečné se budou řešit snadněji.

Závěr

Milí bratři kazatelé, vážená staršovstva, sestry a bratři. Věřím, že jste porozuměli kritickému tónu předsednické zprávy. Mým motivem nebyla snaha hledat a kritizovat nedostatky v životě naší církve. Motivem byla výzva, kterou sebou přinesly některé reakce vůči církvím, vycházející nejen ze sčítání lidu v minulém roce. Snažil jsem se popsat některé jevy, se kterými je třeba něco udělat. Jsem přesvědčen, že pokud na nich nebudeme pracovat, pak už nyní spadají do oné skupiny „nedůvěryhodné“. Mohu vás ujistit, že jsem otevřen, stejně tak i Rada CB vašim připomínkám, které nám pomohou budovat onu věro-důvěry-hodnost Církve bratrské.

Samému Bohu chvála!

Daniel Fajfr

Fotografie