Diskuze: Děti nezdraví
Karolína Novotná, studentka
Podle mě se děti a mládežníci v této oblasti rozdělují na více táborů. Ti, co zdraví; ti, co zdraví, ale jen ty,které znají; ti, co se bojí zdravit, a ti, co zdravit nechtějí a nezdraví vůbec. Pro mě, jako mládežníka na pomezí skupin „ti, co zdraví“ a „ti, co se bojí zdravit“, je občas dost obtížné pozdravit „cizí“ tetičku nebo strýčka ve shromáždění. Bojím se, že nějakým způsobem naruším jejich osobní prostor. Často tato domněnka vzniká kvůli tomu, že já sama se občas nerada vrhám do interakcí s ostatními lidmi – ne kvůli nim, ale kvůli například rozpoložení a nabití mé sociální baterky. Mám strach, že lidi mým pozdravem a krátkým rozhovorem přivedu do situace, ve které být nechtějí a která je pro ně nepříjemná. Také se mi často stává, že nevím, jakým způsobem mám pozdravit. Všude ve společnosti to je celkem jasné. Známé a lidi, kteří mi nabídnou tykání, pozdravím slovy „Ahoj“ a lidi, kteří jsou mi například nadřízení nebo je neznám, zdravím slovy „Dobrý den“. Nic víc, nic míň. Proto nemám problém zdravit lidi na ulici nebo prodavače a sekuriťáky, když vcházím do obchodu. Nemohu v jejich pozdravení udělat chybu. Kdežto v církvi jsou situace dosti jiné. Moje kamarády a rodinné známé je poměrně jasné, jakým způsobem budu zdravit. Pak je tu ale skupina lidí, u které si nemohu být pořádně jista, jaký pozdrav jim vyhovuje. Je to skupina starších lidí, než jsem já, zároveň to jsou ale lidé, které vídám každou neděli. Často nevím, jak se jmenují, co v životě prožívají a jak se cítí postaveni ve společnosti. Tyto lidi jsem zvyklá zdravit normálně – neboli slovy „Dobrý den“. Po vyřčení těchto slov se však mohu setkat s několika situacemi, které pro mne nebo právě druhou osobu mohou být i celkem dost nekomfortními. První, asi nejlepší možná verze, je to, že mě sestra/bratr pozdraví zpět a dále pokračuje v chůzi nebo činnosti, kterou dělal/a.
Další skvělá možnost je to, že pozdraví zpět a zastavíme se oba v krátkém rozhovoru. Například o tom, čí jsem, co studuji, jestli chodím na mládež a podobně. Třetí situace, u které je velká pravděpodobnost, že se stane, je to, že mě sestra/bratr zpátky nepozdraví. To je chvíle, kterou si já neberu osobně. Nemusel/a mě slyšet, nevěděl/a, že pozdrav je mířený na ně nebo prostě netoužil/a po interakci se mnou. Poslední možnost se mně osobně stává velmi často a je pro mě dost nepříjemná – a to je, když jsem „mile“ napomenuta, že mám tykat, že dotyčnému přidávám věk, že není tak starý/á, abych vykala, nebo že: „Tady jsme v církvi, tady se nevyká.“ V tu chvíli se často cítím velice špatně. I když sestra/bratr nemyslel svou reakci špatně, ocitla jsem se v pozici, kdy se mám cítit provinile, že jsem udělala něco špatně a někoho svým pozdravem „urazila“. Což je to poslední, co bych chtěla v církvi, ale i obecně lidem, dělat. Jak už je možno z mých několika řádků odvodit, sama si v této oblasti církve připadám dost nejistá a nesebevědomá. Myslím, že těmto situacím se moc vyhýbat nedá a člověk si na ně musí v církvi zvyknout. Nakonec je asi jedno, jestli pozdravíme slovy „Ahoj“, „Dobrý den“ nebo i třeba „Pozdrav Pán Bůh“. Hlavní je, že k ostatním lidem přistupujeme s láskou, úctou a trpělivostí tak, jak nás učí Boží slovo.
Daniel Jokl, Dorostový odbor / Dorostová unie
Bydlím už přes 20 let ve středočeské vesnici. Možná budete překvapeni, ale u nás se zdraví, a hlasitě, i když máte sluchátka na uších, to není polehčující okolnost! Nepozdravení, to je u nás na vesnici snad největší hřích! Marně si namáhám hlavu, ale na žádný horší jsem nepřišel. A když nepozdravíte vy, tak Vás klidně jako první pozdraví někdo o hodně starší. My totiž vychováváme, my to ty „němé“ naučíme. A upřímně, dost se nám to i daří. A tak nějak jsem pochopil, že tato městská kultura nezdravení se (ve městech, nejen v Praze, se nezdraví, protože tam žije hodně lidí, takže byste nepřetržitě pořád někoho na ulici zdravili) přenesla i do komnat našich sborů. A možná to vnímáme také jako velký prohřešek, vždyť jsme Církev „bratrská“ (vím, že to pochází z názvu Jednoty bratrské), ale tak nějak jsme vždy usilovali o „bratření“ v dobrém slova smyslu, prostě o rodinné vztahy. A najednou se to zčistajasna ztratilo. Mladí nezdraví. A skoro by se chtělo říci ústy klasika: „Neumíš dát pozdravení nezdvořáku?“ (Karel Poláček: Bylo nás pět) a omladina by se zastyděla, napříště pozdravila a bylo by vše vyřešeno. Ale je to tak banální, jak se zdá? Neexistuje jiná příčina než nedostatek slušného chování? Předně, někteří si třeba myslí, že pozdravili! Oni se k tomu vnitřně rozhodli, stalo se to v mysli, ale už to verbálně nevyjádřili. Jo, je to fakt, to se stává, některá děcka v této iluzi zdravení žijí… Někteří to dokonce vyjádří, ale tak potichu, že to nikdo nezaslechne. Prostě mají „nevýrazné vystupování“, jak by se kdysi řeklo na vojenské přípravě.
No a další prostě myslí, že proč by zdravili, když je tam tolik lidí v jedné místnosti. Někteří možná nemají odvahu někoho pozdravit, když ho moc neznají, neví, jestli je to vhodné, obtěžovat ho zdravením. Prostě rádi pozdraví Ty jim blízké. A možná jsme u toho – možná jim my starší nejsme dost blízcí. Možná z nás mají obavy. Cítí se nejistí, to není překvápko v tak nejisté době plné změn. Navazování sociálního kontaktu pro ně není tak snadné, protože jsme je my dospělí na pár let zavřeli na nucené domácí „home office“, kvůli jejich a našemu fyzickému zdraví. A oni teď zápasí s tím duševním.
Jak z toho ven? „Napadá” mi toto: „Žehnejte a neproklínejte.“ (Lk 6,28)
Místo abychom jim zlořečili, zkusme jim požehnat. Prof. Jan Heller, známý to biblista, říká, že někomu žehnat znamená mu dobrořečit. A tak jsem to poslední neděli zkusil. Pozdravil jsem jednoho mládežníka první, zeptal se, jak se má a co bude odpoledne dělat. Ptal jsem se se zájmem, nikoli ze slušnosti. A on kupodivu rád a docela obšírně odpověděl. Všiml jsem si, že má na sobě hezkou bundu, „sekla“ mu, tak jsem mu to řekl. Myslím, že byl rád. Vzhled je důležitý nejen pro mladé, přiznejme si, i nás to leckdy potěší. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím i příště a nebudu se bát „dát pozdravení“ těm mladším, nechci být nezdvořák. Co ty, přidáš se? Jedině tak se naše společenství u/zdraví!
Tibor Máhrik, Kruh-R
Setkáváme se s tím – děti přijdou do kostela, potkají dospělé, ale místo pozdravu sklopí zrak nebo přejdou beze slova. Proč je to tak? Je to jen otázka výchovy, nebo za tím stojí něco hlubšího? Trendy doby nebo indicie diagnózy? Pokud rodiče své děti vedou ke slušnosti a sami zdraví, děti to přirozeně přebírají. Na druhou stranu v některých rodinách se tento zvyk aktivního zdravení nepěstuje. Důvodů je víc. Pokud dítě není od malička vedeno k tomu, aby zdravilo i neznámé dospělé ve smysluplném kontextu (v malém obchodě, u lékaře), v církvi se to projeví. Některé děti jsou přirozeně uzavřenější a mohou pociťovat stud či úzkost z oslovení dospělých.
V malém sboru, kde se všichni znají, je to jiné než ve sboru větším. Církevní prostředí, kde se potkávají s mnoha neznámými lidmi, pro ně může být stresující a zdravení nesmyslné. Zdravíme snad při vstupu do supermarketu? Nebo v metru? Pokud ovšem dítě v minulosti zažilo negativní reakci na svůj pozdrav (např. ignorování, odmítnutí nebo nepříjemnou poznámku), může se pak zdráhat zdravit znovu. Někdy si ani neuvědomujeme, jak citlivě děti vnímají reakce dospělých. Stačí jediná nepříjemná zkušenost, aby si osvojily obezřetnost či odstup. Některé děti nemusí mít problém se zdravením obecně, ale konkrétně v církevním prostředí se cítí nejistě. Možná nemají pevné vazby na ostatní členy sboru, necítí se být jeho součástí, nebo jim připadá, že dospělí si jich běžně nevšímají.Pokud děti v církvi zdravit nechtějí, možná to není jen jejich problém – možná je to signál, že potřebují víc cítit, že jsou skutečně součástí společenství. Zdravit není jen otázkou slušnosti, ale i projevem vzájemného přijetí. Je to signál, že patříme k sobě. Víc než v sportovním klubu. Znal jsem kazatele, který zásadně nepozdravil teenagery jako první. Moje volba je přesně opačná.
