Byl jsem 11 hodin mrtev

Do toho dne bych mohl být prototypem nevěřícího člověka. Byl jsem kapitán, pilot komerčních letadel v Kanadě. To, co jsem žil, by se dalo nazvat americko-kanadským snem.

Ten víkend v roce 2014 mi nebylo dobře, tak jsem zůstal doma. Moje žena Lorraine vždycky hluboce věřila v Boha a ve svém životě cítila Jeho přítomnost. Taky jsem chodil do kostela, ale nic to pro mne neznamenalo. Létal jsem do 52 zemí a ve volném čase jsem si založil pár firem. Měl jsem přezdívku „Diamantový Jim“, protože na cokoli jsem sáhl, „změnilo se ve zlato“. Miloval jsem takový život.

V pondělí už jsem šel ke svému lékaři. Vypadalo to na chřipku, tak mi řekl, že se mám prostě pořádně vyspat a do konce týdnu budu v pořádku. Do té doby jsem nikdy neměl nic horšího než rýmu. Ale doma mi začalo být ještě hůř. Ruce se mi začaly divně kroutit dovnitř k hrudníku, měl jsem problémy s chůzí. Tak mě Lorraine odvezla zpátky k doktorovi. Na parkovišti jsem upadl.

Dostal jsem se do nemocnice a můj stav se rychle zhoršoval. Až po čtyřech dnech speciálních vyšetření mi řekli diagnózu: bylo to poměrně vzácné onemocnění Guillain-Barré (GBS) – s velmi rychlým ochrnutím, obvykle končící smrtí. Řekli mi, že jestli nemoc do pěti dnů nenapadne plíce, mám šanci přežít. Pamatuji si, že jsem byl přesvědčen, že za celou touhle situací musí být víc než jen prosté umírání v nemocnici. Vždycky jsem byl bojovník – a s dobrou péčí jsem se pomalu, ale jistě, tou kritickou dobou probojoval. Byl jsem na vozíku, pak o berlích a nakonec jen o holi. Ale ztratil jsem pilotní licenci a měl jsem hrozné bolesti a mnoho dalších těžkých následků nemoci. Bral jsem spoustu léků. Už jsem byl na konci své kariéry, ale stejně to bylo, jako by mi někdo lžící vydloubl srdce – létání jsem velmi miloval. A měl jsem vlastní letadlo.

S novými léky z experimentální léčby jsem pak mohl fungovat i 8 hodin denně. Rychle jsem pochopil, že když si vezmu víc než doporučenou dávku, úleva od bolesti bude trvat déle. A já jsem chtěl znovu řídit auto nebo náklaďák, to byl můj sen. Tak jsem bral těch léků víc, než jsem měl. A Bůh si to použil, protože jiný způsob, jak upoutat moji pozornost k Němu, než abych umřel, zřejmě nebyl.

Bylo pozdní odpoledne, slunečný dubnový den. Už jsem nebyl pilotem a prodával jsem spoustu věcí, včetně nějakých pozemků, mých firem i mé sbírky britských aut. Makléř mi právě volal, že před zveřejněním prodeje jedné nemovitosti musím cosi osobně zkontrolovat.

Tak jsem seděl ve svém náklaďáku připraven na odjezd. Dával jsem si dobrý pozor, abych nejel v provozu – na místo se dalo dojet po vedlejší silnici. Zapadalo slunce. Vyjel jsem do polí a viděl tu nádheru. Musel jsem zastavit. Přemýšlel jsem, jestli mám dost energie na to, abych tohle pole prošel. Seděl jsem tam, opřený o volant, a cítil se unavený z toho, že jak jsem nemocný. Vždycky jsem s sebou měl zásobu léků, tak jsem si vzal. A čekal jsem, až přijde úleva.

Ale místo toho přišel příšerný pocit – jako by mi hořela chodidla. Bylo to tak intenzivní, že jsem se ohnul pod volant, abych zjistil, jestli nehoří auto. Ale ten pocit se rychle rozšířil do rukou – od konečků prstů do paží až do trupu. Jako bych se topil v plamenech. Začal jsem se dusit. Zvedal jsem hlavu a pokoušel se nadechnout. Ale plíce už nefungovaly… V té chvíli, mě odněkud z hloubky uvnitř mne, kde jsem od dětství nebyl, zalil ohromující pocit smutku a studu. Nebyl v tom strach. V životě jsem během letů prožil mnoho situací, kdy bych mohl mít strach, a nikdy jsem neuhnul. Ale ve zlomku vteřiny jsem měl pocit, že jsem prožil úžasný život – a ani jednou jsem za to nepoděkoval Stvořiteli. Zvedl jsem ruku. Prudce se třásla – a zapadající slunce taky. Jako by v něm seděla smrt. Když umíráte, je tu ohromující pocit ztráty a smyslu.

A já jsem řekl první tři ze šesti slov, která měla ten den všechno změnit. Díval jsem se na to zapadající slunce a z nitra se mi vydralo: „Bože, odpusť mi!“

Když jsem se probudil, slunce už bylo za obzorem. Uvědomil, že necítím žádnou bolest. Byla pryč! Jako bych si sundal těžký mokrý kabát. Nemohl jsem tomu uvěřit. Cítil jsem se skvěle!

Vyklouzl jsem z kabiny, ušel asi pět metrů a žasnul nad tím nádherným jarním večerem. Slyšel jsem zpívat ptáky, cítil jsem vůni čerstvé trávy. Ten těžký kabát bolesti byl pryč! Překonal jsem to, vyhrál jsem nad tím! Byl jsem nadšený, cítil jsem se, jako by mi znovu bylo dvacet. Moje arogance byla bezmezná.

A pak jsem otočil hlavu k autu a zalil mě hněv – někdo seděl v mém náklaďáku! A nejen to, on spal s hlavou na volantu. V záchvatu vzteku jsem si to s ním šel vyřídit. Ale nohy mi nefungovaly. Mohl jsem se hýbat, ale ne dělat kroky. Podíval jsem se na svoje nohy a viděl jsem půdu pod nimi. Jako by byly průhledné.

Asi doznívají léky, říkal jsem si. A znovu jsem se soustředil na náklaďák. Protože jsem byl Diamantový Jim, schopný vyřešit cokoli. Pomalu jsem se blížil k autu.

Nedovedu slovy popsat ten pocit, když jsem zjistil, že ten muž za volantem… jsem já. Já! Nebylo pochyb. Hlava byla na stranu, viděl jsem do obličeje. Z pusy mi tekla krev.

Jako pilot jsem musel být připraven na řešení neskutečných situací – tak jsem si pomyslel, že když se vrátím do kamionu, mohl bych se nějak dostat zpátky do těla a problém napravit. Ale nešlo to. Uvědomil jsem si, jak snadné je umřít. To žít je těžké.

Když jsem se začal přibližovat k autu, začal jsem stoupat. Jako pilot dobře odhaduji výšku. Nejdřív nad kamion, pak mě to pomalu táhlo dozadu a pořád výš. Viděl jsem svou bednu s nářadím v zadní části kamionu, své tělo za volantem skrz zadní okénko. Když jsem se vzdálil ještě trochu víc, rozhlédl jsem se po krajině. Pořád byl nádherný západ slunce a já jsem byl ohromen tím, co se se mnou dělo.

A najednou se na nebi objevil velký zlatý prstenec se středem, který měl jinou barvu zlata. Moje tělo se naklonilo do polohy 45stupňů vleže a začal jsem zrychlovat směrem k tomu světelnému prstenci. Viděl jsem uvnitř kolem dokola mraky a měl jsem pocit nesmírné dálky.

Když jsem prolétal tím prstencem, bylo to, jako bych přidával plyn v jednom z největších tryskáčů té doby – cítil jsem, jak mě ta mohutná síla tlačí dozadu. Uvědomoval jsem si tu obrovskou rychlost bez toho, že bych cítil vítr v obličeji. V absolutním tichu jsem míjel hvězdy. Čas přestal být veličinou. Zdálo se mi, jako by to trvalo věčnost, stejně jako že to byl jen okamžik.

Miloval jsem létání. Bylo mi osmnáct, když ve mně ta touha létat vykrystalizovala. Byla válka ve Vietnamu a pilotů bylo málo – a pro mladého kluka, který byl létáním okouzlen, to byla příležitost. Když jsem se hlásil na školu, moje babička měla o mě takový strach, že jsem jí musel slíbit, že budu létat jen pomalu a nízko. Nevím, jestli to víte, ale to je ten nejnebezpečnější způsob létání – moje babička to nevěděla a myslela to dobře. Po pěti až šesti letech výcviku se mi otevřely dveře do světa. Uvědomuji si, že i když jsem v Boha nevěřil, Jeho ruka byla položená na mém životě. Lidé by řekli, že jsem cestovatel. Ano, to je to, co dělám celý život. Ale nikdy jsem netušil, že budu cestovat do té nejneuvěřitelnější destinace. Myslel jsem si, že nebe je jen legenda. Ale opravdu se to stalo.

A pak to začalo zpomalovat. Pocítil jsem reflex pilota – skoro jsem se chystal přistát. A najednou jsem stál – čelem proti jakémusi portálu. V mlze jsem viděl jen jeho obrys. Otevřel se. Ohlédl jsem se přes rameno a uvědomil jsem si, že nemám jinou možnost než tím portálem projít, protože ten tunel za mnou se zavřel. Opatrně jsem vstoupil. Mlha se začala rozplývat a já jsem stál na té nejkrásnější trávě, jakou jsem kdy viděl. Byl jsem na mnoha pěkných golfových hřištích, strávil jsem hodně času v nádherné krajině Afriky, ale nikdy jsem tak hezkou trávu nevidět. Třpytila se a každý lístek byl dokonale symetrický. A když jsem se jí dotkl nohou, to světlo se vlnilo. Fascinovaně jsem udělal pár kroků… a podíval se před sebe. Ach, můj Bože – díval jsem se na neuvěřitelnou krajinu. Vypadala jako Země, ale byla asi milionkrát krásnější. Hory, výhledy, stromy, které jsem neznal, květiny všude, barvy, které nedokážu popsat, protože pro ně nemáme slova, majestátní atmosféra. Hleděl jsem do nebeské klenby, mnohem modřejší, než na jakou jsme zvyklí. Věděl jsem, že prožívám něco nadpřirozeného. Ale moje profesní instinkty převzaly kontrolu – hledal jsem slunce, abych mohl určit světové strany. Nebylo tam. Tehdy jsem nevěděl, že se v Bibli píše, že Slunce ani Měsíc nebudou.

Vstřebával jsem tu krásu. A pak se můj zrak stočil doleva. Zelená tráva se tam měnila na spálenou – a klesala do hlubokého kaňonu. Celý život jsem byl zvídavý – potřeboval jsem vědět, proč ta změna – tak jsem šel směrem k jeho okraji. Dole byla tma. Jen v dálce bylo malé mihotavé světlo, podobné nočnímu táboráku. Po pár krocích jsem viděl, že to není táborák. To světlo vycházelo z obrovské částečně otevřené brány. Couvnul jsem, ale to světlo zesílilo – někdo tu bránu otevíral. Slyšel jsem skřípění masivních dveřních pantů. A pak jsem slyšel hlasy, které vřískaly, křičely a protestovaly.

Byl jsem tím, co z těch dveří vycházelo, ohromen. Ten pocit hrůzy, který mě zaplavil, cítím doteď – pokaždé, když o téhle chvíli mluvím, bez ohledu na to, pokolikáté to je. Protože něco obrovského, nějakým způsobem zmrzačeného, se šouralo ven. Mělo to podivné paže i nohy a tělo, které hořelo. Kouřilo se z něj. Vypadalo to, že něco hledá. Jako by cítilo, že něco vniklo do jeho prostoru. Jeho zrak se zastavil na mě. A naše oči se setkaly.

Nikdy jsem v žádném pohledu neviděl tolik nenávisti. Nejen vůči mně, ale vůči lidskému druhu. Byla hmatatelná. Cítil jsem ji. A pak se, k mému úžasu, protože ten netvor byl obrovský, neuvěřitelně hbitě rozběhl a řítil se po stěnách ke mně.

Upadl jsem na záda a rychle jsem se po loktech pozpátku škrábal dozadu, ale on se vynořil z kaňonu a objevil se nade mnou. Ten zápach smrti a rozkladu nikdy nezapomenu. S hrůzou jsem couval. Rád bych řekl, že jsem vstal a bojoval, ale neudělal jsem to. A pak jsem slyšel křik. Nekřičel on, křičelo něco z něj. Došlo mi, že jsou to duše, které pohltil. Byl to nářek a křik o pomoc. Byl jsem příšerně vyděšený. A pak jsem uslyšel něco, co mě děsí dodnes. Možná jsem nežil svatý život, ale slyšel jsem tuhle kreaturu vyslovit moje jméno. Moje jméno! Ten netvor mě znal!

„Jime, Jime, přišel tvůj čas. Pojď s námi. Přišli jsme si pro tebe.“ Vstal jsem a couval, ale on se ke mně přibližoval. Je zajímavé, jak si v traumatických zážitcích pamatujeme specifické detaily. Já si pamatuji hlavně zvuk slin, kapajících na zem. A v té chvíli jsem vykřikl ta zbylá tři z šesti slov, která změnila všecko. Zvedl jsem ruce k nebi a zavolal jsem: „Bože, pomoz mi!“

Na té modré obloze se najednou objevily tři hvězdy. Rychle se ke mně blížily, každá z jiné strany. Spojily se a to světlo rychle sestoupilo ke mně. K mému úžasu jsem v něm rozeznal siluety. Otočil jsem se k netvorovi zády. Možná jsem nebyl v církvi doma, ale každý ví, jak vypadá anděl –uvědomil jsem si, že Bůh moji modlitbu vyslyšel – a poslal záchrannou misi, své strážce. Než se dotkli nohama země, vyšlo z nich krásné světlo. Prošlo mi kolem ramene. Otočil jsem se a viděl jsem, že když zasáhlo netvora, vykřikl bolestí, otočil se a běžel zpátky do propasti.

Prožíval jsem nezapomenutelné lekce. Má velký smysl se modlit – i v poslední vteřině. A tma a zlo nemohou existovat v Božím světle. A pokud máte Boží světlo v sobě, nic se vás nemůže dotknout.

Démon zmizel a jeho zápach taky. S úžasem jsem se otočil zpět a viděl jsem, jak se ke mně ty tři nádherné bytosti blíží. Jeden měl asi tři metry, druhý asi čtyři, a ten třetí, který nesl meč a byl oblečený jako válečník, byl vysoký asi 4,5 metru a držel meč. Měli zářící sněhobílé róby a nádherné fialové oči, co nikdy nemrkají. Když se tady na zemi na vás někdo dívá a nemrkne, nikdy to není dobré znamení, ale s nimi jsem se cítil v dokonalém bezpečí. Nikdy vám neodejmou ochranu, jestliže milujete jejich Pána.

Ten třímetrový byl můj anděl strážný. Přiblížil se ke mně a já jsem se díval nahoru do těch fialových očí a on se na mě usmíval. A aniž by pohnul rty, cítil jsem jeho slova: „Neměj strach, Jime, protože my jsme tvoji stálí přátelé.“ Přitáhl mě k sobě a objal. Později jsem dlouho přemýšlel, k čemu to objetí přirovnat, a došel jsem k závěru, že být obejmut andělem Božím je jako být obejmut padesáti milujícími babičkami najednou. Tak krásné to je. Bůh nás zná velmi dobře a dává nám zakusit, abychom se v nebi cítili jako děti. Položil jsem ruku na jeho paži a když jsem ji zase zvedal, to světlo se drželo mé ruky a teprve po pár minutách se vrátilo do andělovy paže. Od té doby říkám, že Boží láska je lepkavá, chce se vás přichytit, chce vás táhnout zpět, protože jste odtamtud přišli. Je jedno, kým jste dnes, původ vaší duše je tam.

A pak mě pustil, ustoupil o krok a všichni, v naprosté jednotě, udělali úžasnou věc – všichni tři se mi uklonili. Nebyl to jen pozdrav přivítání, byl to projev úcty. Zůstali tak víc jak dvacet vteřin – a já jsem se cítil velmi nepříjemně. A když se narovnali, tak jsem byl schopen říct jen: „Proč se skláníte přede mnou? To já bych se měl poklonit vám.“ A ten anděl mi s úsměvem řekl. „Jime, ty nevíš, že když se díváme na lidstvo, vidíme světlo našeho Pána v každém z vás?“ Dojalo mě to k slzám – a cítil jsem velikou zodpovědnost k tomu světlu. Máme svobodnou vůli nechat ho zářit a pomáhat druhým, nebo ho prostě ignorovat a stát se součástí záplavy hněvu a násilí, která tu dnes je.

A pak ten největší pokynul rukou a řekl: „Chceš jít s námi, Jime?“ A otevřela se před námi cesta a moje vidění se změnilo – viděl jsem kolem sebe i za sebe, aniž bych otočil hlavu. Zvýšila se i moje schopnost vstřebávat informace a necítit se jimi zahlcen. A s andělem vlevo i vpravo a s válečníkem za mnou jsme se vydali na procházku. A já se ptal na všechno možné – a dostával jsem odpovědi ještě dřív, než jsem stihl dokončit otázku. Všude rostly květiny, které nádherně voněly.

Šli jsme kolem trsu výjimečně krásných květin a já se u nich zastavil, abych se na ně podíval zblízka. Vypadaly, jako by byly ze skla, byly průhledné, ale dohromady, jedna přes druhou, tvořily barvy, které na zemi neexistují. Klekl jsem si k nim a přičichl. A slyšel jsem něco jako cinkání malých zvonků, ale nebylo to jen cinkání – vycházelo to z květů a mělo to melodii. A jeden z andělů si klekl na jedno koleno vedle mne a přivoněl si taky. A na moji nevyřčenou otázku odpověděl: „Ano, Jime, to je vůně svatosti. Tady, v Božím domě, má barva zvuk a zvuk barvu. Květiny jsou šťastné, že jsi tady, to zpívají tobě.“ A ta melodie měla barvu té nejslabší růžové a všechno to mířilo ke světlu na horizontu, k Božímu trůnu. A pak mi anděl řekl: „Chyť se mého pláště.“ A najednou jsme letěli vzduchem. Díval jsem se dolů a uvědomil jsem si, že pode mnou je svaté město, Boží domov. Byl jsem ohromen jeho velikostí. Díval jsem se svým proměněným zrakem do dálky – a nebyl tam horizont. Byl jsem v nekonečnu. Majestátné budovy, trochu v řeckém stylu, ale zaoblené světlem. A ulice byly zlaté, ale bylo to průzračně pročištěné zlato. Došlo mi, jaké máme na zemi mezery ve vědění, v hudbě…

Díval jsem se na ty miliony lidí pode mnou – nikdo neměl brýle, nikde žádné invalidní vozíky, všichni byli dokonalí. A bylo vidět, jak rodiny hrdě ukazují krásy toho města svým blízkým, kteří ze světa teprve přišli. Byla tam jedna budova, která čněla nad ostatními. Byla ze světla, místy narůžovělého, místy namodralého. Otočil jsem se na anděla a zeptal se, co to je za budovu – protože před ní byl obrovský trávník a tisíce dětí si tam hrály. „To jsou nebeské jesle. Jsou tam děti, které zemřely při potratu, při porodu nebo kvůli nemoci ve své nevinnosti.“ Vrací se k Bohu. A jednoho dne matka nebo otec vstoupí a tato krásná dcera nebo syn řeknou: „Mami, to jsem já. Vítej doma.“

Ptal jsem se, proč jsou v nebi místa pro uzdravování, když tam nejsou žádné nemoci ani handicapy. A dostal jsem odpověď, že mnohdy lidé zemřou za tragických okolností, při autonehodě, pádu letadla, nebo jsou zabiti – a najednou jsou v nebi. A potřebují místo, kde by se jim velmi jemně vysvětlilo, čím si prošli, co je čeká a jak moc je Bůh miluje. A jak se mohou modlit a mít vliv na duše rodiny, kterou milovali na Zemi. Myslím, že nebylo nic z toho, co jsem viděl, co by nemělo v samém jádru to, co je pro člověka nejlepší. Po chvíli, když jsme se znovu ocitli na zemi, jsem si všiml, že andělé jsou soustředěni kolem nějaké postavy, můj anděl strážný klečel. Byla zalitá nádherným zlatavým světlem, které po ní stékalo až na zem a z pahorku, na kterém ta skupinka stála, teklo dolů, směrem ke mně. A když přetékalo přes ty už tak krásné květiny, zářily ještě krásněji. Padl jsem na kolena a to světlo zaplavilo i mne. A ve mně se probudil pocit poznání – a já jsem věděl, že ta postava je Ježíš Kristus, Boží Syn – někdo, o kom jsem si celý život myslel, že je to jen nějaká zaprášená židovská fantazie. Zůstal jsem v úžasu.

A pak jsem si všiml, že anděl strážný drží před Ježíšem knihu. A když ji otevřel, začaly se ze stránek vynořovat obrazy z mého života. Viděl jsem se jako dítě, jak si hraju s bratrem ve sněhu. Viděl jsem všechny věci, které jsem v životě udělal, i ty, které jsem dělat neměl. Ale nejhorší bylo, že jsem cítil bolest, kterou jsem způsobil. Hluboce toho lituji. A anděl se mne zeptal: „Jime, co jsi udělal se životem, který ti můj Pán dal?“ A já jsem neměl odpověď. Ta kniha nebyla tlustší než jídelní lístek z motorestu. Byla to kniha mého života. Toho života, který jsem považoval za ztělesnění úspěchu. A tohle bylo vše, co jsem mohl v životě ukázat. Zalil mě takový stud, že jsem se chtěl schovat. Možná jsem dával na charitu – abych dostal potvrzení. Ale to není charita, to je byznys. Měl jsem víc milovat, víc dávat, víc se starat.

Anděl zmizel a Ježíš se otočil ke mně. Snažil jsem se dostat k němu, být v jeho přítomnosti, prostě jsem musel. Chtěl jsem v jeho přítomnosti zůstat. Usmál se na mě. Na mě, který si nezasloužím nic. Byl to nádherný úsměv. A když jsem se podíval do jeho očí, viděl jsem tolik lásky ke mně, trpělivosti a péče a tolik zklamání ze světa, který ignoroval poselství jeho Otce. Byl v nich i můj konec, můj zítřek.

Ale zdálo se, že váhá. Protože když jsem se k němu chtěl přiblížit, náhle zvedl pravou ruku, aby mě zastavil. Chtěl jsem se k němu připlazit, ale zvedl tu ruku ještě výš – a rukáv mu sklouzl po paži. A já jsem viděl přímo pod zápěstím, uprostřed mezi kostmi, jak zraněním po ukřižování prochází paprsek světla. A uvědomil jsem si, že nemám jít dál. A pak udělal něco, co dalo celé této zkušenosti smysl. Ježíš Kristus, Syn Boží, ke mně promluvil. Ne jako andělé, ale jako člověk. A tohle jsou jeho slova: „Jime, můj synu. Ještě není tvůj čas. Vrať se zpátky a vyprávěj svým bratrům a sestrám o divech, které jsme ti ukázali.“

Nesmírně mě to zasáhlo. Celý život jsem cestoval po celém světě a nikdy jsem se nikde necítil tak doma, jako tady. Začal jsem plakat, prosit, škemrat. „Prosím, Ježíši, prosím, neposílej mě zpátky! Hledal jsem tě celý život. Mrzí mě, že mi to trvalo tak dlouho, ale miluji tě. Jen chci být tam, kde jsi ty. Snažně tě prosím, dovol mi to. Nech mě zůstat.“ A pak jsem přidal něco, za co se doteď stydím. Řekl jsem: „Ježíši, prosím, nech mě tady, nebudu ti tu dělat problémy.“ Zasmál se.

A pak se u mě objevili dva andělé – z každé strany jeden – nikdy předtím jsem je neviděl. Doslova mě zvedli a otočili. A já jsem se bránil a ještě jednou se otočil, abych ještě jednou prosil.

Ale Ježíš už tam nebyl. Přesně na jeho místě teď stál anděl válečník. Začal roztahovat křídla – nejen do letového režimu, ale i do režimu prodloužení, takže se zvedla jako intenzivně zářící vycházející slunce. Naklonil hlavu a já jsem viděl, že mu po tváří stéká slza. A uvnitř mne jsem slyšel jeho slova: „Je mi to líto, Jamesi, ale musíš jít.“ Najednou jsem byl ve tmavém, vlhkém, studeném tunelu. Přestože jsem pořád plakal, abych mohl zůstat, klesal jsem obrovskou rychlostí.

Na lůžku v nemocničním pokoji leželo Jimovo tělo, napojené na přístrojích. Srdce mu tlouklo už jen díky nim – na dvou nezávislých obrazovkách, monitorujících mozkovou činnost, se za celých 11 hodin neobjevil sebemenší mozkový signál. Přístroje rozeznají spánek, sny, kóma… Tady nebylo nic. Už nebyla naděje. Život nedefinuje tlukot srdce, ale aktivita mozku. Podle lékařů byl Jim už jedenáct hodin klinicky mrtev. S odpojením od přístrojů se čekalo, až se s ním přijedou rozloučit jeho děti. Lorraine ve vedlejší tiché místnosti se svými sestrami přemýšlela o tom, jak zařídit pohřeb. Najednou prostor prořízl vyděšený křik zdravotní sestry. Vběhla do místnosti k Lorraine. „Rychle! Pojďte rychle!“ To, co viděly, je ohromilo.

Jim seděl na posteli, sundával ze sebe všechny ty hadičky, rozhlížel se kolem sebe… a hledal nebe. Ale byl jen v malém nemocničním pokoji jednotky intenzivní péče. Přístroje se po prvním bláznivém rozběhnutí začaly pomalu vracet do normálu. Orgány se vracely k životu. Tep srdce, tlak, mozek. Popelavá kůže začala růžovět. Lorraine na nic nečekala – vrhla se k Jimovi na postel, objímala ho a líbala. A Jim, s pohledem upřeným na tu hezkou tvář, hlasem ještě chraplavým, řekl první větu svého nového života: „Lorraine… já jsem viděl Ježíše.“ Jim byl zpátky.

Lidé si někdy myslí, že je pro ně příliš pozdě. Že o ně se Bůh nezajímá, že by je nepřijal. Celý smysl mé zkušenosti ale je, že nikdy není příliš pozdě. Bůh je ochoten přijmout tě zpět jako dítě světla, bez ohledu na to, co jsi udělal, kde jsi byl. Ale musíš být opravdu kajícný. Nesmíš to předstírat. Důsledky jsou enormní. Protože odpuštění dává člověku právo hledat nebe. Odpuštění je blízká sestra Boží lásky.

Lékaři v nemocnici mi dali přezdívku Lazar. Lidé mi říkají, že vypadám tak šťastně – ale je to proto, že opravdu šťastný jsem. Protože jeden z největších lidských strachů je strach z neznámého. Z toho, co je za hranicí smrti. Ale já jsem za tou hranicí byl. Do té doby jsem si neuvědomoval, jak důležité je dát lidem naději.

Dnes se každý den snažím být lepším, než jakým být dokážu. Aby, až se – s Božím svolením – vrátím zpátky, byla kniha mého života tak velká, aby Ježíš potřeboval pět andělů a vysokozdvižný vozík, aby ji otevřel. Proto jsem se zapojil do téhle malé služby – abych lidem ukázal, jak je to úžasné a jak si mohou navzájem pomáhat. Jsem vděčný za šanci to dělat.

Když ráno pustím zprávy a vidím všechny ty masakry, co se v noci staly, ptám se, proč Bůh prostě nesestoupí a nevyčistí Zemi. A dostal jsem odpověď: „Všechno to zlo a ten chaos je jak zrnko písku. Ale dobro, které se stalo, je jako hora. Myslíš si, že tě přijede natočit televize, protože jsi přinesl jídlo sousedovi, nebo jsi pomohl starému člověku v potížích? To jsou zprávy, které nejsou hodny pozornosti médií, ale mají velkou hodnotu v Božích očích.“

A tak mám naději pro lidstvo. Bůh po nás chce, abychom k sobě navzájem byli trpěliví a laskaví. Ježíš prošel největším traumatem, jakým kdo prošel. A já už rozumím, že láska žije v Božím světle. Odpuštění neznamená zapomnění, ale když odpustíme, snažíme se být laskavější k druhému člověku, ne k jeho chybám. Je na nás, jestli to přijmeme, nebo ne. Někdy je moudré se od světa odpojit a přivést Boha do těch tichých chvil. Je zajímavé, kam jsme se dostali na poli technologií. Dávají nám možnost okamžitě se propojit bez ohledu na to, na jakém místě na světě jsme. Ale nikdy v historii jsme nebyli od sebe navzájem tak odpojeni. A to se satanovi líbí. Mluvím o důležitosti modlitby. Bůh nás obdařil schopností komunikovat s nejvyšší bytostí – a nepotřebujeme k tomu technologie, stačí klečet u postele a modlit se. Ale člověk se stal tvorem „okamžitého uspokojení“. Máme okamžité hovory s celým světem. Toužíme po něčem, co za chvíli zanikne. Je smutné, že lidi ztrácejí touhu i schopnost se modlit. Naši předkové se shromažďovali za večerního přílivu po těžkém dni na farmě nebo ve městě. A poté, co si lámali chléb, se společně modlili a četli Bibli. Teď, když máme volnou chvíli, píšeme na sociální sítě.

Ale když si užíváte chvilku klidu, je to chvíle, kdy se k vám přiblížil Bůh, který říká: „Jsem tady, dítě moje, mluv se mnou.“ Bůh vidí nebezpečí naší civilizace a věří nám. Jestli jsme té víry hodni, to se teprve ukáže.

Jim Woodford sepsal část své hluboké osobní zkušenosti i do knihy s názvem „Heaven, an unexpected journey“ – vyšla v roce 2017 a je (v angličtině) k dostání i na českém knižním trhu.