Aby pořád bylo vidět nebe

Jste známým knězem ŘKC, kanovníkem a vikářem, ale sám sebe titulujete „farář neratovský“. V čem je to jiné?

Na začátku, když se rozhodovalo o tom, kterou cestou půjdu, mi tu otázku položili: „Chceš být knězem, nebo farářem?“ Tehdy jsem si myslel, že to je stejné, ale je to velký rozdíl. Kněz je služebník Kristův a měl by to být ten, kdo pomáhá lidem unést život a objevit v něm krásu – a tím objevit Boha. Farář je úředník instituce ŘKC, který má faru, razítka a administrativní moc. Je dobré, když i farář zůstane knězem.

A vy jste si dobrovolně vybral být farářem?

Ne, nikdy jsem nechtěl být farářem, administrativa ke mně nějak nepatří – neumím to. Tak nějak si představuji peklo – že budu sedět a vyplňovat dotazníky a u toho se budu modlit: „Pane Bože, já budu hodnej…“ (smích) Ale tak to nakonec dopadlo. Chápu, že pokud tu jsou nějaké majetky, tak to administrativu potřebuje. Ale pokud je jí moc a dostává se i do toho duchovního a kněžského života, tak mi to vadí.

Tak jak se stalo, že jste uvízl v pekle dotazníků?

Byl jsem vysvěcen za komunistů, tajně. Studoval jsem taky tajně. Byl jsem připravován na práci s mládeží ve skryté církvi. To mě bavilo. V té době to vůbec nevypadalo, že bych někdy mohl mít nějakou faru a kostel. Až po revoluci jsem se přihlásil u pana biskupa Otčenáška v Hradecké diecézi – v Brně tehdy biskup nebyl a my jsme na Hradecko navíc jezdili na křesťanský tábor, maskovaný za pionýrský pod hlavičkou ROH, takže já jsem byl vyškolený pionýrský vedoucí. Proto jsem také nemohl jít studovat do normálního kněžského semináře – prasklo by to a byl by to velký malér. A dostal jsem se do Neratova. A jsem velmi rád, že to dopadlo tímto způsobem.

Znamená být farářem také celibát?

Ano, skupina, ve které jsem se připravoval, směřovala k celibátnímu kněžství. To byla jedna z podmínek eventuálního začlenění. V té době mi to připadalo normální. Byl jsem s tím smířen a moc jsem to neřešil.

Dnes otázku celibátu vidíte jinak?

Čím jsem starší, tím víc mě to štve, protože si myslím, že je to špatně, mělo by to být dobrovolné. Ale holt budu muset ještě chvíli počkat, než to dojde všem.

Vyrůstal jste v rodině věřících rodičů – kdy ta víra začala být vaše? Čím začal váš osobní vztah s Bohem?

Myslím, že to bylo v době, kdy k nám začal docházet páter Fráňa. To byl tajně svěcený kněz, který vedl ten tábor. To on nás připravoval a vedl k samostatnosti, chtěl po nás, abychom o věcech spojených s pravdami víry přemýšleli. Říkal, že dokud je nezpochybníme, neodložíme je jako nesmyslné a dokud se k nim my sami, ne někdo jiný, znovu nevrátíme a znovu je nepřijmeme, nemůžeme říct: „Tohle je moje víra.“

Kdy jste tímto procesem prošel?

Kolem puberty, šestá sedmá třída. Bylo to spojené s životem řádu na táboře – s tím skautsko-křesťanským duchem. Víra tam byla hodně zakotvená. I tábornické zkoušky měly křesťanský podtext – vyžadovaly i odpověď sobě samému, proč říkám, co říkám. To s sebou neslo zodpovědnost, aby to, co říkáme, na nás taky bylo vidět. Museli jsme si to osvojit. Byla to ale přirozená cesta, nebylo v tom vědomé úsilí, šlo to jedno za druhým samo.

To vypadá dost jednoduše.

Ale zas tak jednoduché to nebylo. Měl jsem velká očekávání od svátosti biřmování. Prožíval jsem s Bohem na tom táboře krásné až euforické období. Chodil jsem do kostela sv. Tomáše v Brně, byla tam úžasná liturgie – choralisté zpívali gregoriánský chorál, my jsme vedli ministranty, každá maličkost byla podmíněna nějakými teologickými znalostmi. Mělo to svoji důstojnost a já jsem toho byl plný. Pak přišlo biřmování a já jsem čekal, že to bude pecka – otevřené nebe, vanutí Ducha svatého, plameny, bouře, hřmění. (úsměv) Čekal jsem velký vnitřní zážitek. Ale když mě tam generální vikář pomazal křižmem, nedělo se nic. Celý týden – nic. Žádný zážitek – i když předtím už jsem pár silných prožitků před eucharistií měl. Hodně jsem znejistěl, jestli se mnou není něco špatně. Bylo to velké zklamání. Byl jsem rád, že jsem měl hodně práce na táboře a pak studium a že jsem tohle mohl odložit.

Dostal jste to Boží potvrzení později?

Po revoluci pak začaly obnovy v Duchu svatém. Moje sestra pracovala v komunitě Emanuel, mluvila o tom s nadšením a často mě tam zvala. Ale já jsem měl strach z dalšího zklamání, že by mě to mohlo polámat. Hodně bolavý pro mě byl už rozchod s táborem, velmi podobný rozvodu – vztahy, vazby a najednou nic, napjaté každé setkání… Tak jsem se naplno obul do práce, v té době už i kolem Neratova – vstup do oficiální služby, charita, budování charitních středisek, jezdil jsem po světě.

A pak mě mladí z komunity Chemin Neuf pozvali na školu jazyků do Francie, tak jsem tři měsíce byl tam. Po létech jsem pak už jako kněz dostal pozvání na exercicie v Montagne – a na konci mě jeden kněz pozval na obnovu v Duchu svatém, která byla součástí exercicií. Ve mně hrklo. Ale z mé hlavy to nebylo, tak jsem to s velkým strachem přijal. Před začátkem jsem si do té nádherné, prosté, kamenné kaple, udělané ze staré stodoly, sedl a otevřel jsem Písmo. A tam byl zrovna text z Ezechiela. Jak se měl setkat s Hospodinem – a on přichází. Ale ne v tom velikém hřmění, ani v bleskách a bouři, ani v lijáku – přišel v šumění vánku. A Ezechiel vystoupil a řekl Bohu: „Tady jsem.“ A mně to došlo. Prolétl mi před očima celý život od toho biřmování – co všechno jsem prožil. Projel jsem půlku světa, dostal se do různých možných i nemožných úžasných situací, prošel jsem i bolavé věci – abych mohl lidem pomáhat a nebyl ani příliš naivní, ani příliš tvrdý. Když se člověk nežene za satisfakcí a nechá křivdy být, tak se Pán Bůh postará. Když se boje vloží do jeho rukou, tak se najde cesta, jak dál. Dostal jsem druhou rodinu, se kterou jsem mohl pracovat a být, a jako rektor dvou kaplí jsem zakotvený i v tom táboře – věci fungují. A došlo mi, že tohle všechno jsem pokládal za nic – jako že Duch svatý nepracuje nebo není. Jak jsem mohl být tak slepý? Člověk se často zasekne a vidí jen tu svoji vizi, místo aby byl otevřený tomu, co přichází, a dokázal to přijmout v plnosti a vstoupit do toho. Protože pak se dějí velké věci.

Člověk se často zasekne a vidí jen tu svoji vizi, místo aby byl otevřený tomu, co přichází, a dokázal to přijmout v plnosti a vstoupit do toho.

Hodně zmiňujete tábor. Kde jste získal přezdívku Zajíček?

Na prvním táboře jsme měli za úkol opravit táborový kruh. Dostali jsme instrukce ohledně bezpečnosti, ale mně to nějak nedošlo a šel jsem v žabkách. A když jsem palicí otloukal kládu, tak jsem si našlápl na hřebík. Seděl jsem tam potom se zavázanou nohou a nemohl jsem sportovat. A kluci kolem mě poskakovali a zpívali mi: „Zajíček v své jamce sedí sám.“ A to mi zůstalo. Akorát když jsem vyrostl, tak už jsem nebyl Zajíček, ale Zajíc. (smích)

Mluvíte o své druhé rodině – vaše jméno je nerozlučně spjato s Neratovem – asi nejvíce ze všech vašich aktivit vás do povědomí lidí dostala obnova tamního barokního kostela, potažmo celé obce, která po odsunu Němců po válce téměř zanikla. Tomu, kdo si přečetl celou tu renovační anabázi, se může zdát výsledek toho díla neuvěřitelný. Jak byste příběh znovuzrození neratovského kostela (a obce) stručně popsal vy sám?

Je to Boží zázrak. Bůh je všemohoucí a na mně zde dokazuje, že umí pracovat i s tupým nářadím. Celé to stojí na tom, že se podařilo vytvořit společenství lidí, kteří to chtěli dělat společně.

Kde jste je našel?

Přišli. To jsou ty pravé, ty cesty Hospodinovy. Přátelé, rodiny. S nimi jsme začali kostel vyklízet, nejprve s vizí prázdninového využití. Když jsme se pak seznámili s dějinami toho místa, tak jsme tu udělali ekumenickou bohoslužbu smíření, které se účastnilo 14 kněží různých církví. Posvětili ten kámen na zdi, který jsme vyhrabali z původního oltáře a který se stal kamenem smíření. Pak začali chodit lidé, které sem vázaly vzpomínky, a nám přišlo líto dělat tu bohoslužby jen jednou za rok – že si to ten kostel nezaslouží. Takže vznikl projekt na obnovu života poutního místa s dovětkem „s lidmi s postižením“. A od toho se odvíjí všechno.

První budovou, kterou jsme získali a začali opravovat, byla rozbitá škola. Pak další dům, pak se mi vrátila fara, pak jsme získali ještě nějaké domy, které jsme opravovali, abychom tady mohli bydlet. Pak se sem nastěhovali lidé, kteří si vzali do pěstounské péče postižené děti. A nabídli jsme domov a sdílený způsob života dalším lidem, kteří sem přicházeli s různými potřebami. A tím se to poutní místo začalo obnovovat.

Poutní místo má trochu jiný režim než normální farní kostel. Farní kostel je středobodem vesnice a kněz se stará o farníky. Poutní kostel se stará o poutníky s lidmi, kteří tam jsou, takže většinou u poutních míst bývají řeholníci. Ale na nás řeholníci nezbyli, tak jsme si vytvořili svoje – a to jsou ti naši kamarádi s různými handicapy. A s nimi jsme začali připravovat vše potřebné, aby sem mohli jezdit poutníci. V rámci toho se jedná o hodně přízemní záležitosti, takže první musí být čisté sociálky. Tam se dost ukáže, jestli to myslíte vážně, nebo ne. Protože kdo chce dnes čistit záchody? To je služba lidem, musí to být zadarmo, musí to tam vypadat alespoň jako u benzinky a musí se tam v zimě topit. Takže on si člověk najednou uvědomí: „Oni mě tady asi chtějí, když mi tohle nabídli.“

A na řadu pak přišla spousta dalších věcí – hospoda, pivovar, chráněné dílny, aby si lidé mohli něco koupit… Všechny ty věci jsou spojené se životem v poutním místě.

Chci-li něco opravit, musím přijmout pravdu, i když bolí. Bez pravdy to nebude fungovat.

Když se řekne poutní místo, tak na člověka dýchne historie starého zázraku. Ale Neratov jako místo starého zázraku nevypadá, sám říkáte, že ten největší se tu stále děje.

Velmi důležitou věcí je vrátit kostel lidem. Takže jsme otevřeli dveře. Schválně od nich nemám klíče, aby tam lidé mohli přijít, když oni sami chtějí a potřebují, bez toho, že by se museli někoho ptát. Souvisí s tím i oprava kostela – není to návrat do historie, do baroka. Obnovil se plášť, aby příchozí viděli, co nám tu předkové postavili za nádheru, a když se vstoupí dovnitř, tak kostel promlouvá dál – vypráví o tom, jak lidské srdce dokáže člověka vybudit, aby pro Boha dělal úžasné věci. Nikdy není pozdě opravit to, co se rozbilo. Žijeme v době, která spíš vyměňuje, než opravuje – a leze to i do mezilidských vztahů.

Druhé poselství poutního místa je, že nikdo není zbytečný a že jsme byli stvořeni nejen k tomu, abychom nedělali zlo, ale abychom dělali to, co věříme, že je dobré, aby každý pomohl způsobem, jakým sám může. O tom je celý ten program. V kostele jsou zdi nechány, jak jsou, jen pilíře jsou nahrubo nahozeny, aby bylo vidět, že to byl barokní kostel. Protože chci-li něco opravit, musím přijmout pravdu, i když někdy nechci, i když je tvrdá, i když bolí. Bez pravdy to nebude fungovat. Na prohnilých základech nic nepostavíte. To je první krok. A druhý je uvědomit si, že se nikdy nevrátíme zpátky. Je důležité pořád postupovat dál a pro nás bylo důležité, aby tam pořád bylo vidět nebe. Neboť stará křesťanská tradice praví, že tam, kde se spojí nebe se zemí, tam se dějí zázraky.

Teď je zde nebe spojené se zemí, ale když jste sem přišel, byla to ruina v zapomenutém kraji. Kostel vyhořel v roce 1945 po zásahu sovětské střely a v obci se úbytek stálých obyvatel během let zastavil na čísle čtyři. Dalo hodně práce přesvědčit „vrchnost“, že stojí za to kostel opravit?

Když se sem začaly stěhovat rodiny, se kterými jsme tady začínali, stačil nám ten kostel, jak byl – udělali jsme tam přístřešek svatostánku a slavnostní mše jsme tam dělávali pod širým nebem. Vánoce, půlnoční, bariéry sněhu, hořící ohně, vpředu sněhulák, víno zamrzalo v kalichu, prostě nádherné časy. Bylo to akční a byl to zážitek. (úsměv) Natáhlo to sem spoustu mladých. Ale nám místním jako kostel sloužila ta kaplička na hřbitově. Vejde se tam asi třicet lidí, takže pro nás to na běžné mše stačilo. Velký kostel jsme opravovali, pokud jsme mohli. A pracovali jsme na tom, abychom tady mohli žít – tzn. pro handicapované lidi tu přes pracovní úřad sehnat nějakou činnost. Takže jsme tu měli hospodářství, seník, dobytek, koně.

Problém nastal, když už byla potřeba střecha, protože se bortily zdi. Tenkrát náklady na ni činily dvacet milionů. A dotace byly podmíněny souhlasem biskupů, což je při takové sumě rozumné. Ale mně pan biskup tehdy řekl: „Dokud tam nebudou žít lidi, kdo se o to bude starat? Podívej, máš na starosti jedenáct farností po celých Orlických horách, kolik je to kostelů… Tenhle už umřel. Věnuj se těm, které ještě žijí.“ Bral to jako počáteční nadšení bláznivého kluka.

Tak jsem se začal víc věnovat sociální práci – na mnoha místech diecézní charity se začala budovat střediska, domácí péče, zdravotní služba atd. Ale tady, v Neratově, jsem byl doma. Tak jsme tu začali dělat duchovní obnovy pro lidi z těch středisek. Nejsem teolog-vzdělanec, jen jsme to tu žili. A ti lidé to začali mít rádi. A začalo se to trochu strukturovaněji propojovat – začaly vznikat standardy péče, kterou jsme poskytovali handicapovaným. A fungovalo to. A když nás tady žilo 40, tak jsem znovu šel za panem biskupem – a on pochopil, že ze mne nikdo pořádného faráře neudělá. (smích) Pak jsme začali ještě další projekty s Francií a další.

Zvládáte velké množství aktivit a projektů – nestává se vám, že se utavíte?

Ne, na každý projekt je to jiná parta a spíš to mám naopak – já takový zápřah potřebuju. (úsměv) A pan biskup mi pár farností odebral, nechal mi jen pás Orlické Záhoří–Neratov–Bartošovice – a k tomu jsem měl Charitu.

Jak odpočíváte?

Různě. Nejčastěji u práce. Když jsem unavený z jedné práce, jdu dělat jinou. (úsměv)

Vrátila bych se zpátky ke kamenu smíření na místě, kde se nebe spojuje se zemí. Pohraničí bylo vysídleno – Neratov je místo prosáklé bolestí. Co se s ní stalo?

Věci, které přicházely, byly spojeny s dobami minulými a jsou za námi. Vichřice se přehnala, zkáza války tady byla a děs, který s sebou válka nesla, lidi tehdy nedokázali ustát a svůj nový život začali stavět právě na hrůzách vyřizování účtů – jsou tu zahrabáni lidé, kteří zahynuli během odsunu. Proto tu u kapličky máme ten smírčí kříž – na deskách jsou jména lidí, kteří tu žili. Válka je strašný běs a poznamená každého. Vždycky bude spojená s různými bolestmi – a někdo to ustojí hůře, někdo lépe.

Pak přišlo období komunismu – a to si s válkou dvakrát nezadalo. Co se dělo v Neratově? Každý, kdo sáhl na kostel s tím, že ho chce zachránit, špatně dopadl. Kněží byli zbaveni státního souhlasu, lidé byli perzekuovaní. Byla tu parta památkářů, která chtěla kostel zachovat, ale komunistická ideologická parta jim do toho házela vidle… Až se v roce 1957 v kostele propadla první klenba, v roce 1965 druhá a dva roky nato se zhroutil celý dóm. To byla pro kostel smrtelná rána. Podařilo se jen vyklidit mobiliář a zachránit některé věci.

Prázdné chalupy v Neratově si někteří lidé koupili, někteří je dostali přidělené, někteří je vydrancovali a šli dál, někteří si je nechali, krásně je opravili a stále sem jezdí – byla to chalupářská vesnice. A jejich děti si chodily do kostelní ruiny dělat ohníčky. Bylo to nebezpečné, padaly tam kameny, tak byl vydán demoliční výměr a kostel měl být srovnán se zemí. V jednom rozhodnutí se píše, že „…není možné, aby takováto troska hyzdila socialistickou krajinu a je zapotřebí tuto zříceninu zbourat a kamení použít na zpevnění cest pro lesní dělníky, aby bylo náležitě využito.“ Ale zase do toho vstoupili památkáři, protože před kostelem byla překrásná rokoková balustráda s řezaným zábradlím a se sochami. A nařídili to zachránit. Církev to darovala státu a oni to rozebrali a odvezli do Podbřezí u Dobrušky. Tam to nejdřív leželo ve stodole, pak na tom udělali generálku a u zámečku Skalka to zábradlí na zahrádce zasadili do krtince. A jak všechno dělali geniálně, tak schody, protože byly už dost rozlámané, nechali tady. Peníze určené na demolici spolkl přesun zábradlí (a údajně i shánčivý správce, který věděl, jak peníze zužitkovat lépe), takže nebylo za co bourat.

Když jste po revoluci přišel, věděl jste, že je kostel určen k demolici?

Nevěděl. Byl jsem kněz a tady byl kostel. Bylo to jasné. (úsměv) Pro mě je tenhle kostel velkým znamením naděje, které je v Bibli vyjádřeno slovy „a dozrál čas“. Naplnil se čas a stalo se. Když si člověk uvědomí, kolik lidí se za záchranu toho kostela modlilo, kolik lidí se snažilo – byly jich stovky. Trvalo to 60 let, až dozrál čas – a bylo to opravdu dobré. Kdyby Hospodin ty modlitby vyslyšel tenkrát, tak by tu teď stál vybydlený barokní kostel. Protože tu nebyli lidi, nikdo by se o něj nestaral. Právě tím, kam až to došlo a co všechno se v tomto díle propojilo, bylo možné, abychom se nevraceli zpátky do baroka, ale vzniklo něco, co je důležité pro dnešní čas.

Na jaře jsem byl ve Španělsku a hodně mě zasáhla návštěva Sagrady. Tento kostel svaté rodiny je podle mě důležitější než chrám Petra a Pavla ve Vatikánu. Tím nesnižuji velikost tohoto chrámu – ale uvnitř je vše tomu baroknímu človíčku jasně nadefinované, jak se má dívat, co má dělat, aby mohl žít správně před Bohem – takhle je Bůh, tam dokola jsou ti velcí svatí, dole ti menší svatí, úplně dole mrňavý člověk. Protože Hospodin je veliký. Když ale člověk přijde do Barcelony, vidí, jak se z náměstí uprostřed činžáků tyčí něco, co je úplně jiné – žádný pravý úhel. Je to stavěné, aby to evokovalo stromy, rostliny, zvířata. Žebrování je dělané podle ještěrek. A zvenku je do obvodu chrámu vytesané evangelium – z jedné strany Ježíšovo dětství, z druhé strany pašije. Z jedné strany oblé tvary, z druhé tvrdá, hranatá brutálnost. Gaudí byl naprosto geniální. A uvnitř jsou jen tři sochy – Pana Maria nad jedním vchodem, svatý Josef nad druhým a uprostřed Ježíš. Nic víc. A do toho nekonečného prostoru se sloupy podobnými stromům vitrážová okna vpouštějí světlo všech barev. Člověk si tam sedne a žasne. Nikdo mu neříká, jak to má vnímat, je to jeho odpovědnost, jeho život, jeho víra. A to, si myslím, je právě to, co je pro dnešního člověka. „Musíš“ patří dětem, už v patnácti to člověku leze na nervy, a kdyby to měl poslouchat v dospělosti, tak už je to úchylné. V našem kostele je kousíček z Gaudího Sagrady – není tu co ukrást, je to tu čisté, je tu svoboda. Lidé zde mohou prožít ten zázrak, že se spojí s nebem.

Řekl jste, že bolestí dnešních kostelů je, že bývají zavřené pro lidi. Neratovský kostel je z této bolesti vyléčen. Co lidé, kteří sem přichází? Máte nějaká svědectví o uzdravení z jejich bolestí?

Je jich hodně, už jsou jich desítky, kteří za mnou přišli s tím, že věří tomu, že tady byli uzdraveni. Zázrak je z hlediska definice změna, na kterou nemáme exaktní vysvětlení. Ale pro mě ten nejkrásnější zázrak je, když vidím rodinu, jak tady jdou shrbeně a udýchaně cestou nahoru, maminka tlačí kočárek, tatínek by radši zůstal v té hospodě dole, ale maminka nařídila, starší děti už jdou otráveně – a pak dojdou k tomu kostelu a vejdou dovnitř. A najednou se narovnají a já vidím tu proměnu v jejich tvářích. S úžasem koukají, chodí po kostele, zapálí svíčku, třeba něco hodí do kasičky – a vychází ven z kostela a kolikrát se drží za ruce, kolikrát si venku dají pusu, kolikrát pohladí děti, když odchází dolů. Kdo by chtěl větší zázrak? Pro dnešní dobu, která je hodně bolavá, má velké nároky, té blbé nálady, jak říkal Havel, je tu spousta, je to důležité. Měli jsme tu ten průšvih se střechou – začala protékat a stavební úřad nám to nevzal na opravu. Počítali jsme, že to dáme do systému a za ty cirka dva miliony to dáme dohromady. Jenže stavební úřad chtěl nový projekt. A jen projekt stojí skoro dva miliony. A já jsem žádné peníze neměl. Ale Hospodin, když je zle, posílá anděly. Tak jsem tu oddával pár a ženich mi řekl, že je statik a že se mu ta střecha nezdá. Řekl jsem mu, že vím, že je to průšvih, že nám to chtějí zavřít. A on se nabídl, že nám udělá projekt. Tak jsem mu řekl, že na to prostě nemáme peníze. A on mi řekl: „A kdo tady mluví o penězích?“ Udělal nám to zadarmo. I prováděčku, autorský dozor a další věci. A to se jmenoval Smutek. (úsměv)

Jen když jsem mu řekl, jak si to představuju, se na mne usmál a zeptal se, kdy jsme to dělali. A pak mi sdělil, že se za těch 15 let dvakrát změnily normy, takže tam musí být jiné sklo, tím se zvedne váha, takže se musí zpevnit celá konstrukce. A zastavili jsme se na 20 milionech. To byla darda. Ale 7 milionů nám dal kraj a máme půjčku. Úvěr v sobě oproti dotacím skrývá to dobro, že vás nutí držet ekonomiku zkrátka a řídit se realitou. Lidé si toho váží jinak. Firma, která nám to dělala, byla skvělá – dělali tady už ten pivovar.

A pak do toho vpadla válka na Ukrajině – a mně bylo zle chtít po lidech dvacet milionů na stavbu. Ale jeden bratr mi řekl: „Ta válka jednou skončí a potom bude zapotřebí právě takových míst smíření, aby měli lidé kam přijít a pustit ty běsy, které válka přináší.“ Tak jsme se do toho pustili. Jenže další problém bylo sklo – k jeho výrobě je potřeba plyn, a plyn nebyl a cena skla stoupla o 270 procent. A stal se další zázrak – ten projektant nám sehnal firmu, která dělá sklo po stavbách po celém světě, a ta se do toho pustila, protože manželka firemního manažera jezdí do Neratova. Ó, blahoslavené manželky. (smích) Moc se omlouvali, že to oproti té původní ceně museli zvednout o 13 procent, protože velké tabule v presbytáři byly z Rakouska. Pán Bůh se vždycky postará. I když to stojí nervy.

Montáž měla probíhat v září – to byl vždycky nejkrásnější měsíc, nikdy nepršelo. U kostela už stály padesátimetrové jeřáby. Ale začalo září a začalo pršet. Museli jsme posouvat stavbu. Měli jsme dvě až tři svatby každý víkend – ale vždycky pršelo předtím, než svatba přijela, a potom, až odjela.

Dostal jste dvě ocenění – Stříbrnou pamětní medaili Senátu v roce 2015 a Řád Tomáše Garriguea Masaryka v roce 2024 za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Znamená to pro vás něco, nebo má pro vás slovo ocenění jiný význam?

Těch cen jsem dostal víc. Vždycky to bylo spojené s vděčností, že lidé práci, kterou tu děláme, vidí. Ta ocenění nevidím jako svoje, já je jen přebírám – jsou za práci celého společenství. A oni si to ocenění zaslouží, není zadarmo, je pravdivé. Ale před novináře chodit nechtějí, tak to vždycky zbyde na mne a pak to vypadá, že jsem to udělal já. Když jsem dostal vyznamenání od pana prezidenta, tak mě potěšilo zejména to, že nám psali lidé z neziskovek, že mají velikou radost. Protože to bylo první takto vysoké ocenění sociální práce. Z toho jsem měl radost, že lidé vnímali, že si té práce někdo všiml.

My jsme toho jen jakýmsi symbolem, protože jsme víc vidět. Také jsem rád, že pořád funguje spolupráce – snažíme se provázat pracovní aktivity s jinými neziskovkami. Akorát když voják dostane vyznamenání, připne si ho na uniformu. Já si ho nemám kam připnout, tak je tamhle v šuplíku. Ani do naší síně slávy ho nemůžu dát, protože je „propůjčené“. (úsměv) Trochu problém jsem měl i s titulem Monsignora, který buď patří k nějaké vyšší funkci v církevní hierarchii, nebo je určitým vyznamenáním. Já jsem ho tenkrát dostal za svoji protistátní činnost a za aktivity zde. Použil jsem ten titul jen výjimečně. Ale stalo se mi, že jsem jednou přijel za jedním stařičkým panem farářem a on hned ve dveřích říká: „Vítám vás, monsignore.“ Když viděl, jak jsem zrozpačitěl, tak mi povídá: „Vy se za to stydíte? Vždyť je to vyznamenání od svatého otce.“ Tehdy jako bych dostal pár facek. Došlo mi, že jsem to buďto neměl brát, nebo se za to nemám stydět. Ale to je pro mne problém všech vyznamenání. Celkově jsem ale za ta vyznamenání vděčný – není to samozřejmost, prochází to sítem schvalování a lidé, kteří se k tomu vyjadřují, se s tím dílem musí seznámit. I v parlamentu. A když tam máte 140 lidí a nikdo není proti, tak to i pro ty lidi nějaký smysl má.

Vybral byste si dnes z možností, které jste v životě měl, jinou cestu?

Ne, protože jsem si nikdy nevybíral. Vždycky přišly samy. Některé věci bych rád změnil, protože si myslím, že by to bylo dobře jinak – třeba ta otázka celibátu. Protože to jsou věci spojené se vztahem – a pokud mám něco dělat pořádně, tak je tu otázka, jestli já, kněz, mám být ten, který vede lidi svým životem k tomu, aby věděli, že je má někdo rád. Abych nedával falešné naděje. Protože lidi v manželství společnost přijímá jinak, než když jsou singl – tam je pořád něco otevřené, jakoby s otazníkem. Nejsou chráněni institutem manželství. Když jsem studoval, tak to bylo nastavené tak – chceš být knězem, musíš to přijmout. A to „musíš“ mi prostě vadí. Ale vím já, jestli bych manželství zvládnul? Nezažil jsem to, a jak bych se zachoval, bych poznal teprve, až by to přišlo. Je to jako s výslechy STB za „hlubokého míru“ – nevím, jestli bych obstál. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se do té situace nikdy nedostal. Člověk do toho jde s tím, že udělá všechno pro to, aby obstál, ale nikdo z nás neví, kde je ta jeho hranice. S přibývajícími lety vidím některé věci jinak – ale tehdy jsem si myslel, že tak je vidím úplně správně. Konkrétně s tím táborem. Páter Fráňa byl můj druhý táta a jsem mu vděčný za všechno. Dal mi hodně důvěry. Člověk musí dostat čas, aby pochopil.

Vaši spolupracovníci říkají, že ještě než dokončíte jeden projekt, už rozjíždíte jiný. Takže co se u vás děje teď a co je před vámi?

Já už nesmím ani naznačovat. (smích) Nositelem veškerého dění je tu Sdružení Neratov, já jsem jedním ze sedmi členů rady, mám jeden hlas. Měli bychom být „duchovní správa poutního místa“. Farnost jsme jen proto, že tu máme ročně padesát svateb – tak abychom je nemuseli vyřizovat na jiných matrikách. Já nejsem schopen dostát všem požadavkům, které jsou spojeny s farností, včetně počtu farníků. Když by o všem rozhodoval kněz, jako statutár, tak se spousta aktivních lidí přestane angažovat, sbalí se a půjdou pryč. Protože s každým novým knězem by se měnil směr. Není možné hazardovat s nadšením lidí, kteří do toho dávají kus sebe. Jsem rád, že fungujeme na civilní platformě, protože se toho lidi tak nebojí. Cítí se svobodnější. Pod farnost by dělat nešli. Společná dohoda a smlouvy jsou pro ně čitelná komunikace a způsob, jakým do toho budeme vkládat duchovní rozměr, je jen na nás. A já zase bytostně potřebuju být rovnocennou součástí nějaké „rodiny“.