Dlouhá cesta
Přemýšlím, kdy to vlastně všechno začalo – a i když ještě poměrně nedávno bych řekla, že před deseti lety, tak dneska už vidím, že dávno v mém dětství. Už tehdy mi byl Bůh blízko, už tam teď z dálky mohu ty jeho stopy zřetelně vidět. I když ještě před rokem bych ty věci, které se mi děly, rozhodně takto nenazvala.
Dětství mám spojené s babičkou, vidím ten její klid, tu pohodu a pokoj, který v sobě vždycky měla. Dostávala ho od Pána Boha na každý den. Její manžel ji opustil a nechal ji samotnou se čtyřmi dětmi. Neplatil na ně, takže babička jako zdravotní sestra brala noční, aby měla víc peněz a aby se mohla přes den starat o děti. Vyprávěla mi o tom. Byly to těžké časy. A když už nevěděla, kudy kam, protože děti chtěly chodit do tanečních, dělat si autoškolu, žít normální život… tak vždycky načerpala sílu v kostele. Celý život tu sílu brala tam, viděla jsem to.
Nikdy jsem ji neviděla, že by se mračila. Celý život se za nás modlila, abychom přišli k Bohu. Jenže já jsem byla jinde, nedokázala jsem to chápat. Ale věděla jsem, že jí udělá radost, když půjdu do kostela, tak jsem šla. Za ten poslední rok není den, kdy bych si na babičku nevzpomněla.
Když měla v rokytnickém kostele pohřeb, tak jsem se bála, že se tam bude mluvit jen o náboženských věcech – a já jsem opravdu moc chtěla, aby se mluvilo o babičce. Přemýšlela jsem, že si tam vezmu slovo… ale tehdy už mi nebylo dobře. Pár měsíců předtím mi umřel milovaný děda a už jsem začínala být nemocná. Už jsem na to neměla sílu. Ale i tohle Pán Bůh věděl – a pan farář tak krásně mluvil o babičce a o jejím životě, jak byla úžasná a co všechno pro lidi v Rokytnici znamenala, že jsem za ním pak musela jít a za ta nádherná slova mu poděkovat. A on jen laskavě řekl: „Z dobré knihy se dobře čte.“ Jo, babiččin život byl moc dobrou knihou.
Krátce na to jsem lehla. Kromě péče o druhou babičku, která dědovu smrt těžce nesla, přibyla starost o tátu, protože zakopl na zahradě, o obrubník si zlomil vaz a ochrnul. Jezdila jsem za ním na JIPku každý druhý den. Půl roku se dorozumíval jen očima, a kdyby neměl takovou vůli žít a takovou víru v Boží moc, že ho může vrátit zpátky do života, tak by z té postele nikdy nevstal. A doma jsem se snažila plnit roli matky dvou dětí, plně kojící jedno z nich. Nahromadilo se toho ve mně tolik, že to nešlo unést. Byla jsem k smrti unavená. Pojistky mi vypnuly takovým způsobem, že už nešlo vůbec nic. Bylo mi hodně špatně, celé dny závratě, nevolnosti, několikrát denně jsem omdlévala. Ocitla jsem se na dlouhodobé neschopence. Tím ta peripetie s mononukleózou a chronickým únavovým syndromem začala. Jakkoli jsem byla ráda, že konečně doktoři našli, co mi je, faktem zůstalo, že na to neexistovala léčba. Začala jsem hledat pomoc všude možně, cvičit jógu a meditovat. Dostaly se mi do ruky také různé knížky, které mě udržovaly v dobré náladě.
Zvláštní – vybavuju si moment, jak ležím v tátově polohovací posteli a ani mi nejde vstát, tak strašná únava a v srdci tma – a táta přijíždí na invalidním vozíku a starostlivě se mě ptá, co mi je… a propojuje se mi to s jinou chvílí o měsíc dříve. Vidím se, jak stojím u té samé postele, ve které leží táta a prochází si svým vlastním splínem, a jak mu – tehdy nabušená kurzy a knihami o pozitivním myšlení, do kterých jsem vrážela majlant (a ty peníze mi chyběly jinde) – dávám lekci o tom, jak a na co musí myslet, a na co ne, aby mu bylo líp. Byla jsem strašně chytrá a trochu hustší, přiznávám. A v životě nezapomenu, jak se na mě podíval a řekl (ctěný čtenář odpustí): „Verunko, běž s tím svým pozitivismem do prdele.“ Tehdy jsem nechápala, že svoji naději opírá o Boha, že bere sílu od něj a že i údolí bere jako součást cesty. Říkal, že vůbec netuším, jak se cítí a čím si prochází, protože já jsem zdravá a v pohodě. Nechápala jsem ho, jako člověk nikdy nepochopí druhého, dokud neujde pár mil v jeho botách. Ale brzy nato jsem pochopila, že ani pozitivismus, ani Bachovy kapky, ani cokoli z těch alternativních cest mi vnitřní pokoj nezajistí.
Tady je veliká a zdálky zřetelná Boží stopa. A v ní otisk stopy tátovy maminky a její síly. Protože to, že se z člověka, který se dorozumíval očima, stal člověk, který je sice na vozíku, ale soběstačný a navíc obrovským povzbuzením pro lidi, kteří ho znají a kterým o své víře a o zápase o svoje zdraví vypráví, to je prostě zázrak. Zvláště když mu lékaři nedávali šanci, že se to zlepší. Ale povedla se ta zásadní operace a po roce v různých rehabilitačních ústavech odešel o berličkách.
Když už jsem to slovo „zázrak“ řekla, vybavuje se mi ještě jeden Boží záblesk z doby, kdy byl Bůh se mnou, ale ještě ne já s Bohem. Ta scéna byla docela děsivá. Moje několikaměsíční holčička v postýlce najednou přestala dýchat. Pamatuju si její vláčné tělíčko v mé náruči, byla jak hadrová panenka. Ta panika, která mě pohltila, mě vyhnala z bytu ven. S dítětem v náručí jsem na chodbě křičela o pomoc – a sousedi vybíhali a vypadali vylekaně, až někdo zavolal záchranku. Čas běžel a ona pořád nedýchala! A pak přišel soused – věděla jsem jen to, že je křesťan a že pracuje u hasičů. Později jsem se dozvěděla, že to poledne vůbec neměl být doma. Ale byl. Mluvil na mě, vzal mi holčičku z rukou a odnesl ji do bytu. Byla jsem pořád ještě paralyzovaná strachem, když mi ji vracel. Lékař ze záchranky už jen zkonstatoval, že jí soused nejspíš zachránil život.
Moje Terezka… vlastně naše Terezka. Když za mnou táta přijel do porodnice, oznámil mi, že koupil v Rokytnici chaloupku a že z ní udělá penzionek. „A že nevíš, jak se bude jmenovat?“ Říkal a díval se do košíku na svoji vnučku a tekly mu slzy. „No přece Terezka! A tímto povyšuju to místo na duchovně-relaxační centrum,“ dodal slavnostně. Možná to bylo víc než přání u kolébky. Měl ji tři roky, když jeho sen narazil na obrubník… Úvěr byl vysoký, táta už se o dům nemohl starat. Fyzicky ani psychicky na to už neměl. Jen víru měl. A Bůh ty kousky rozbitého snu vzal a postavil z nich něco svého. Protože táta tu chaloupku Pánu Bohu odevzdal.
Ale zpět do toho mého údolí… a cestě na horu. Protože tam byla další Boží stopa. Spíš dotek. Možná přesněji obrovské objetí. Odjela jsem s rodinou a přáteli do Norska. Moc jsem si neuměla představit, co tam budu dělat – musela jsem spát každý den dvacet hodin, a i tak jsem byla unavená. Ale nechtěla jsem se vzdát. Kamarádi naplánovali celodenní výlet na vrcholky norských hor. Cesta byla hodně náročná, šlo se různým terénem, přes brody a trním. Ale věděla jsem, že to musím zvládnout. Víc jak půl dne jsme šli pořád do kopce. Jako by mě něco popohánělo. Ta cesta pro mě nabývala životní důležitosti – uvnitř jsem věděla, že jestli se obrátím a vzdám to, vzdávám život, a kdy vyprchá úplně, bude jen otázkou času. Věděla jsem, že se nemůžu otočit zpátky – tam za mnou byly ty hodiny, na které jsem hleděla, když jsem ležela na zemi, a čas mi ubíhal. Musela jsem jít dopředu, nic jiného nebylo. Ke konci výstupu jsem už chvílemi lezla i po čtyřech, neměla jsem sílu udržet se na nohách. Když jsem se ocitla na vrcholku hory a viděla všechna ta jezera pod sebou a tu nádhernou přírodu kolem, sedla jsem si, opřela se o kámen a rozbrečela se. Všechno chtělo ven. Strach o sebe samotnou, o manželství, starosti o děti, obavy z budoucnosti, beznaděj, že už nic nebude jako dřív. Tam na té hoře jsem se rozhodla, že od ní odejdu jako zdravý člověk.
Všechna ta únava zůstala v slzách, které se vpily do vrcholku té hory. Brečela jsem asi hodinu. Něco se ve mně začalo proměňovat. Tu horu jsem sešla po svých, s tříletou dcerkou v batohu na zádech. Několik hodin cesty, dlouho do noci, ve které severské slunce prostě nezapadne. A pak jsem ten obrovsky silný zážitek vstřebávala ještě na lavičce u chalupy. Ta nemoc se mě už netýkala. Byla pryč. Najednou jsem měla plno energie – začala jsem lézt po skalách, splavovat řeky, otužovat se, našla jsem si práci …
… a znovu jsem jela na výkon. Vlastně se divím, jak se mi to stalo. Mám fóbii z pavouků, ale vzala jsem práci chovatelky chameleonů. Všude kolem cvrčci a kdejaká havěť. Ale říkala jsem si, že to ten měsíc dám. A pak další měsíc a po něm další. Časem mě to začalo bavit tak, až mě to pohltilo. Z počátečního částečného úvazku se po letech staly dvanáctihodinové směny, víkendy nevyjímaje. Čekalo se to ode mne a já jsem do práce chodila jako do kroužku, který mne bavil. Byla jsem tam deset let, z toho devět jako vedoucí. Neznala jsem slovo „nejde“, do všeho jsem vždycky šla naplno. Jako se sportem – když lyžovat, tak závodně a na bednu. Dva tisíce chameleonů měsíčně. Naše stanice se stala největší chovatelskou stanicí v Evropě. A s tímto zápřahem se plíživě, ale nevyhnutelně vracelo vyčerpání.
Až jsem jednou věděla, že do té práce další den jít nemůžu. A když mi manžel řekl, že mi tu výpověď napíše a já ji zítra jen odevzdám, ani jsem se nebránila. Najednou jsem byla bez práce.
A ten večer mi volal táta. „Verunko, co kdybych ti tu chaloupku přenechal? Rád bych, kdybys v tom pokračovala. Mohla by to být tvoje práce…“ Zmohla jsem se jen na: „Jak víš, že jsem bez práce?“ Nevěděl to. Vrátil se mi ten pocit touhy z Duhových hor na Islandu, kde jsme se u jedné chaloupky zapovídali s lidmi, kteří se tam o ni starali, totiž touhy žít přesně takhle. Vždyť já ty Orlické hory už od dětství miluju. A došlo mi, že je o nás vždycky postaráno, že na nás je jen ukázat, že to fakt myslíme vážně. Teprve potom se můžou otevřít ty další dveře.
Terezka prošla proměnou, otiskly se do ní všechny cestičky norských hor, které jsme kdy prošli, hluboký klid polární záře i kousek mne samotné. Bavilo mě starat se o ni a o hosty. Ale moje duše potřebovala někam patřit.
A před rokem v září, zrovna jsem něco pekla, jsem v té vyprahlosti vyslala prosbu: „Pane Bože, já bych prostě chtěla někam patřit, něco poznat, být v nějakém společenství…“ A v té chvíli mi cinkla esemeska. Moje dlouholetá kamarádka, se kterou jsem se už dobu neviděla, mě zvala na Alfu. Vůbec jsem nevěděla, o co se jedná, ale věděla jsem, že tohle je ta cesta. A když jsem poprvé vešla do toho sálu a lidi vpředu začali hrát úvodní chvály, bylo mi, jako bych se právě vrátila domů. Bylo to hodně podobné tomu, co jsem prožila v Norsku na tom kopci. Fakt.
Teď už žiju jiný život. Bůh mi ho proměňuje. Třeba ta chvíle na víkendu Alfy. Seděli jsme tam v křeslech dokola a povídali a já jsem se svěřila, že uvažuju, kam s Terezkou dál – že jsem na rozcestí a můžu buď v chaloupce rozšířit možnosti rodinám s dětmi, anebo jogínům, kteří tam jezdili už roky. A že nevím. Byla to otázka na ty lidi. A odpověď jsem dostala s úsměvem a zněla: „Zeptej se nahoru.“ A když jsem si pak doma šla lehnout, tak jsem se za tu odpověď pomodlila… a přišla hned: „Tu chaloupku otevřeš věřícím a necháš se pokřtít. To je ta cesta.“ Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem ani nemohla usnout. A už jsem začínala vymýšlet programy na víkendy. Strejda Pavel hraje na varhany ve dvou kostelech v Rokytnici, tak jsem hned vymýšlela, jak tam budu chodit s věřícími, že si tam třeba i zazpíváme, zahrajeme a že zase budeme sobě navzájem i Bohu blíž. Tím začaly křesťanské víkendovky. Byl to opravdu zajímavý moment. Bez toho jasného hlasu by nic z toho nebylo.
Žiju naplno – ale nemusím už nikomu, ani sobě, nic dokazovat. Je to krásná práce. Naplňují se mi touhy, které ve mně kdysi jen z hloubky zazněly a o kterých jsem si ani nepomyslela, že by někdy naplněny být mohly. Dělám přesně to, co jsem vždycky dělat chtěla. Potkávají se tu lidé, které bych dřív sama nepotkala, a jejich různorodost je pro mne velkým obohacením. Lidé, kteří tu něco prožijí, se za toto místo modlí. Abych byla prostředníkem, když se tam zastaví ti, kteří nevědí, kudy kam, nebo tu prostě jen pro ně být. Nic víc člověk nemusí. To je ten přesah, který tam předtím nebyl a který mi tak chyběl. Naplňuje mě to takovým štěstím a radostí, že z ní čerpám ještě dlouho potom. Setkávají se tu skupiny, vymýšlím program, žiju! Nikdy jsem neměla srdce tak otevřené jako teď.
Sedím u poslední krabice, kterou mi dcera dala k vytřídění. Už bych šla spát, ale ještě ji projdu. Mezi starými papíry leží sešit. Otevírám ho a s překvapením poznávám svoje písmo. Je to deník z doby, kdy mi bylo nejhůř. Nepamatuju si, že jsem si psala deník! Začtu se do svých vlastních vět a znovu se o mne otírá tehdejší beznaděj. Ty hodiny a odpočet posledních chvil, protože budoucnost nebude. A pak se mi oči zastaví na řádku se zoufalým sdělením: „Už jsem to všechno vzdávala a v nocích jsem se modlila, že jestli se z toho někdy vyhrabu, tak o tom napíšu svoji zpověď.“ Modlitba nevěřící Veroniky.
Tak píšu. Trvalo to roky – ale všechno má svůj čas. Cesta modliteb je někdy dlouhá. Děkuju za ty tvoje, babičko.
