Zpráva předsedy Rady pro konferenci

16. 5. 2015

Vážení delegáti, milé sestry, milí bratři!

V minulé předsednické zprávě jsem se věnoval otázkám našich rodin, a to jejich poslání v církvi i ve společnosti. V době, kdy je manželství, rodina a výchova dětí k tradičním konzervativním hodnotám vystavena morálnímu relativismu a stavěna na stejnou rovinu s nejrůznějšími alternativními formami soužití, je třeba napnout všechny síly, obhajovat křesťanské pojetí rodiny, především stavět manželství a život našich rodin na osvědčeném biblickém základě. Jsem rád, že na mnohých sborech toto téma zpracováváte v kázáních, biblických hodinách a skupinkách, na sborových či studijních dnech. Situace je opravdu vážná, křesťanská manželství a rodiny to nemají lehké, ani ty kazatelské. Žel, i v uplynulém roce došlo k dalším manželským krizím i mezi služebníky. Je proto nutné i nadále povzbuzovat k věrnosti, oddanosti a lásce, abychom mohli jít v Boží síle proti proudu a budovat tak zdravé rodiny, které jsou dobrým základem zdravého sboru.

Pokus o pohled do nitra kazatele

Letošní předsednickou zprávu chci věnovat tématu, které je poměrně často komentováno ve vizitačních zprávách. Jde o kazatele, o samou podstatu kazatelského poslání, o duchovní zápas, který kazatelé vedou, a který se promítá do jejich služby, ať už jsou tyto zápasy spojeny s nároky na kazatelskou službu, se změnami financování kazatelů nebo s pochybnostmi a hledáním, které prožívá každý služebník Kristova evangelia. Chci tímto navázat na zprávu předsedy Rady CB na Slovensku Jána Henžela „Cirkev bratská kazateľskou cirkvou (?)“ Bratr předseda se ptá, zda platí, že CB je kazatelskou církví. Dotkl se výběru kandidátů a přípravy na kazatelskou službu, její náplně a praxe na sborech CB včetně financování kazatelů a jejich střídání. Dochází k závěru, že jsme kazatelskou církví. Nehodnotí, zda je to správné a dobré, ale co z toho vyplývá pro církev. Více na http://www.cb.sk/index.php/kniznica/lanky/181-predsednicka-sprava.

Že jde o téma aktuální, potvrzuje také rozhodnutí věnovat letošní Teologické fórum tématu Pojetí autority duchovního ve 21. století. Velmi doporučuji všem kazatelům a staršovstvům zabývat se touto otázkou na základě přednesených referátů. Moje zamyšlení bude o kazatelích, v mnohém je lze vztáhnout na služebníky na všech úrovních sborové práce, kteří se rozhodli podle svých obdarování sloužit Pánu v místním sboru. Jde o pokus nahlédnout do nitra služebníků, což se svým způsobem dotýká sboru jako celku. Nevím, zda se mi povede vystihnout ono vnitřní kazatelské rozpoložení, ale rád bych poukázal na zápas, který vedou kazatelé Kristova evangelia. Může to přispět k porozumění, k většímu vzájemnému pochopení a užší spolupráci při vedení a správě sborů.

Kazatel a jeho osten

Být kazatelem, to je úžasné povolání, ale málokde se vnitřní zápasy člověka projevují v jeho zaměstnání tak výrazně, jako právě u cechu kazatelského. Ten vnitřní zápas, který kazatelé vedou, je přímo diagnóza, taková nemoc z povolání. Proto je dobré o tom mluvit, a to nejen z pohledu služebníků. Je dobře, když nahlédnou tuto problematiku i ti, kterým kazatelé slouží. Každý kazatel má nějaký problém. Nevyhnulo se to ani těm nejvýraznějším. Například apoštol Pavel byl obdarovaný služebník, horlivý kazatel, misionář, skvělý teolog. Přesto měl problém. Jen jednou se nám s tím svěřil, jako by to nebylo až tak důležité. Podobně to děláme i my, co nejméně hovoříme o svých problémech. Naše snaha je minimalizovat je, chovat se, jako by nebyly. Přece to všechno musíme unést. A protože kazatelé pomáhají lidem s jejich problémy, stává se pak, že mnozí kazatelé ani nevnímají realitu a vážnost toho svého.

Pavel o svém problému píše ve druhém listu do Korintu; nazývá jej ostnem. „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ´Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.´ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2K 12,7–10)

Patrně šlo o nějakou újmu tělesného původu, nevíme přesně. Každý kazatel má nějakou svízel, která ho limituje. Rozhodně není snadné kázat, pastorovat, vést druhé, když člověk sám má problém. Někdy je v pokušení hledat zdroj, příčinu svého problému ve vnějších věcech, například v lidech, kterým slouží. Někteří si myslí, že kdyby změnili prostředí, sbor, že se tím problém vyřeší. Existuje ale problém, kterého se nezbavíme změnou, poněvadž je v nás, je to osobní, vnitřní záležitost. Pavel navíc naznačuje, že v jeho případě jde o něco trvalého, ne o nějakou přechodnou bolest. Třikrát prosil Pána, aby jej toho problému zbavil, ale nebyl vyslyšen. Jak k tomu přijde kazatel, který se řadu let modlí za druhé, a sám se svou bolestí nic nezmůže? A navíc, když jde o bolest trvalou, chronickou. Přitom se nemusí týkat jen jeho osoby, může to být bolest v rodině. Všichni máme nějakou bolest, svízel, problém, který ale časem přejde. V tomto případě jde o bolest trvalou. Pavel tedy káže a vypráví o takovém Bohu, který dopustil, aby jeho bolest zůstávala. Pavlův problém je nepříjemný, osobní, stálý a Bohem dopuštěný.

Osten není skutečný problém

Zprvu bychom si mohli myslet, že Pavlovým problémem je onen bolavý osten. Není tomu tak. Pavlův osten byl jen oním pověstným komárem proti jeho skutečnému problému. Ten byl mnohem hlubší. Byla to záležitost pýchy a úspěchu, kterému byl Pavel neustále vystaven. Úspěšnost služebníka vedoucí k vnitřnímu uspokojení, k pýše, k porovnávání se s druhými. Proto v následujících verších otevřeně mluví o pokušení povýšenosti a o úspěchu své apoštolské služby. (2K 12,11n). Skutečným problémem služebníků je úspěch ve službě jako důsledek pokřivenosti našeho ega. Mnohdy ani ďábel nestačí na to, aby nám způsobil vážný problém. Paradoxně, naše největší ohrožení spočívá v tom, že si nás Bůh používá. Kazatelské ego je křehká věc a někdy naše sobecká vůle vítězí. Někdy využíváme nebo zneužíváme druhé, které zvláštním způsobem vedeme k tomu, aby zvýšili naši vlastní důležitost, naše sebevědomí a osobní prestiž.

Pavel popisuje svůj osten jako posla satanova. Otázkou zůstává, kdo je za jeho osten odpovědný. Jako by si Pavel stěžoval, že za to může satan. Je Pavlův osten nástroj Boží nebo satanův? Ať je to jakkoliv, Pavel vidí osten jako potřebný nástroj, který ho učí pokoře. V životě služebníků jde o bolestné skutečnosti, které si satan používá, aby nás rozladil a umlčel. Ten zlý používá osten, aby nás obvinil a ukázal, že nebudeme nikdy dostatečně dobří. A satan má částečně pravdu. Nejsme dost dokonalí ani efektivní, abychom splnili to, co splnit máme. Nikdy nebudeme dostatečně dobří a hodni povolání, kterého se nám dostalo. Nakonec tedy není tak podstatné, kdo za naším problémem stojí, jak známo z Jobova příběhu. Ať je to Bůh nebo satan (kterému to Bůh povolí), onen osten zkrátka hraje v našem životě nezaměnitelnou roli.

Život v pokoře je ta pravá pozice k mocné službě. Bariéry našeho já a naše vlastní agenda jdou stranou, a to uvolňuje cestu, aby byl Bůh prostřednictvím naší služby zjeven. Osten zdá se být ochrannou známkou každého kazatele, který chce sloužit lidem v moci Boží.

Řecký výraz pro osten je „skolopos“ a v Písmu se vyskytuje pouze na tomto místě. V obecné řečtině je však běžně používaný a znamená něco jako kolík, kterým se připíchne k zemi stan, aby jej vítr neodvál. Skutečnost, že Pavel vyráběl stany, není asi náhodná. Zde používá tento obraz, aby poukázal na smysl „ostnu“ ve své službě. Osten slouží jako kolík, který kazatele uzemňuje, abych se nevznášel v nereálnu. Bůh ví, že kdyby nebylo ostnu, možná bych už opustil službu zahořklý s pocitem nedocenění. Nebýt ostnu, kdoví kde by byla naše manželství. Osten nám brání odejít ze služby, ke které jsme byli povoláni, vede nás k niterným a úpěnlivým modlitbám.

Jsou dvě věci, které chrání kazatelovu službu před zkázou: Boží milost a ostny. Ostny nás uzemňují a pokořují, milost nás pozvedá a povzbuzuje. Bůh ujišťuje Pavla, že to, co nejvíc potřebuje, není zbavení se ostnu, ale spočinutí v Boží milosti a nové zaměření vlastní služby na samého Krista (Fp 3,9–11). Pavlovo zacílení se mění ze soustředěnosti na sebe a na vlastní bolest opačným směrem, na Boží záměr. Nemusíme být vždy silní a schopní. Naše ostny zjevují Boží milost. Proto Pavel řekne: „Když jsem slabý, jsem silný.“ (2K 12,10). Naše síla nepochází z toho, do jaké míry se nám podaří skrývat svoji slabost, nejistotu, zklamání, bolest, ale v tom, že je vyznáváme. (Samozřejmě nemyslím záležitosti zpovědního charakteru.) Pavel poměřuje úspěšnost své služby jizvami, zatímco my často měříme svoji službu svými úspěchy (Ch. W. Knight).

Pavel věděl, že nikdy nepřemůžeme to, co předtím nevyznáme. Jeho druhý dopis do Korintu je akt veřejné zpovědi, něco jako Augustinovo Vyznání, kde se autenticky prolínají jasné teologické postoje s osobními zkušenostmi, radostmi i pády. Pavlův příklad motivuje každého služebníka žít pravdivě a navzdory všem ostnům to nevzdávat.

O tom všem je také známá knížečka „Zraněný ranhojič“ od H. J. Nouwena, kde v úvodní pasáži stojí: „Po všech pokusech o vylíčení obtížné situace současného člověka se ukáže jako nejdůležitější vylíčení obtížné situace samotného duchovního, neboť je povolán k tomu, aby poznal utrpení své doby ve svém vlastním srdci a učinil toto poznání východiskem své služby. Bez hlubšího porozumění způsobům, jimiž duchovní může učinit ze svých ran zdroj uzdravení, tedy nelze o službě vůbec hovořit.“ Kažme tedy, služme, veďme druhé, a to i s ostny, které bolí. Učiníme-li tak v pokoře a u vědomí Boží milosti, stanou se ostny v naší službě pomocí, silou a uzdravením.

Horlivost navzdory

Být kazatelem CB, to není povolání vymezené jen článkem Řádu o úkolech správce sboru, ani poslání naplnit očekávání sboru. Je to životní styl, kdy se věrná služba sboru neoddělitelně prolíná s ostny a skutečnými problémy, s kterými zápasíme. A tím, že se tak děje před zraky druhých, můžeme mít pocit, že se stáváme „divadlem světu, andělům a lidem“ (a propos členům svého sboru), jak to výstižně vyjádřil apoštol Pavel už v prvním dopise do Korintu (4,9). Je celkem příznačné, že právě členům korintského sboru zdůrazňuje kvalifikaci pro kazatelskou službu, kterou je horlivost. Hned čtyřikrát ji zmiňuje v šesti verších, když mluví o službě Tita a dalšího nejmenovaného bratra (2K 8,16–22, EP). Kde se totiž neprojevuje ona horlivá oddanost a otevřenost ve službě Bohu, a tedy i sboru, kde ztrácíme smysl vydávat se jako kazatelé evangelia znovu a znovu všanc druhým, tam se z naší služby vytrácí něco zásadního, co při nás církev kdysi rozpoznala a pro co nás také oddělila a ordinovala k této službě.

Jakkoliv se může jevit kazatelské povolání jako těžké břemeno, není to tak. Sloužit jako kazatel evangelia Ježíše Krista v Církvi bratrské je výsada a milost. Je zřejmé, že roli ordinovaného kazatele CB nelze porovnávat s posláním apoštolů nebo s činností služebníků evangelia rané církve. Stejně tak mají kazatelé CB jinou roli než faráři ČCE, kazatelé BJB či pastoři KS. Kazatelé CB mimo své poslání – kázat, pastorovat, vést svěřený sbor – přebírají svým ordinačním slibem díl odpovědnosti za jednotu církve. Jsou hlavním garantem toho, že jim svěřený sbor povedou podle Písma, jak tomu porozuměli naši otcové. Současně jsou odpovědní za to, aby dokumenty, na kterých se církev sjednotila, jako jsou Ústava, Zásady a Řád, byly směrodatným vodítkem při budování duchovního profilu sboru a současně pojítkem s celou církví. Ordinací tedy přebíráme odpovědnost nejen za sbor, ale za celou církev.
Bratr Ján Henžel ve své zprávě zmiňuje, že ve Spojených státech vyhlásily křesťanské církve říjen za měsíc ocenění farářů, pastorů a kazatelů (month of pastor´s appreciation). V tuto dobu posílají lidé svým kazatelům například děkovnou pohlednici, SMS-ku, malou pozornost nebo je pozvou na nějakou kulturní akci, sportovní mač či na posezení u kávy. Při některých z říjnových nedělních bohoslužeb pak vedení sboru svému kazateli poděkuje. Navrhuji, abychom se připojili ke Slovákům, kteří k tomuto projevu vděčnosti zvolili první neděli v říjnu. A jak je dodáno, nejde o usnesení, které se musí plnit, ale o výzvu, kterou můžeme přijmout.

Na závěr chci poděkovat všem, kteří se vydali do služby Pánu a na půdě naší malé církve pracují jako kazatelé, vikáři, senioři, diákoni, starší sboru, vedoucí generačních skupin od besídky po seniory, dobrovolníci, služebníci v různých odborech, dirigenti, zpěváci a další. Zkrátka, děkuji za vás všechny Pánu Bohu s přáním, abychom pamatovali na rady apoštola Petra: „Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.“ (1Pt 4,7–11)

Fotografie