Zažili jste někdy toxický vztah? Podle jakých signálů jste poznali, že jde o toxický vztah, a jak jste to řešili?

Petra, 33 let

Jo, měla jsem kamarádku, která byla ve všem o krok napřed. Názory, emoce, vztahy, všechno věděla líp. Lidi kolem ji měli rádi a já vlastně taky, jen jsem občas cítila, že se v jejím světle nějak ztrácím. Když se jí něco povedlo, bylo to velké. Když se něco povedlo mně, tak to nějak přešla. Občas řekla něco, co zabolelo, a pak dodala, že si to ale nemám brát osobně.

Časem mi došlo, že je něco špatně, třeba když jsem jí chtěla říct o věcech, které mě trápí, a ona to okamžitě stočila na sebe. Vlastně jsem se po každém rozhovoru cítila dost vyčerpaně a neslyšená. A čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že ji nezajímám jako člověk, ale jsem spíš jen jako její doplněk.

Lenka, 36 let

Byla jsem ve vztahu na vysoké škole, kdy jsem byla hodně zamilovaná. Můj přítel byl ke mně v počátku hodně pozorný, galantní, uměl přesně vycítit, co chci slyšet, lichotil mi, všechno o mně ho hrozně zajímalo. I všechny první zážitky s ním byly moc hezké a intenzivní. Připadala jsem si výjimečná, že mám někoho takového. Ale později se to začalo sesypávat jak domeček z karet. Nejdříve se začaly objevovat drobné poznámky, které mě zraňovaly. Prý chtěl být ke mně jen upřímný. Což mi dávalo smysl. Postupně se všechno víc a víc dělalo jen tak, jak chtěl on. Měla jsem říkat „správné“ věci, mít pořád dobrou náladu, být neustále na příjmu. Když jsem hned nevzala telefon nebo neodpověděla, tak mi to dal doslova „sežrat“. Naopak to ale neplatilo. Když jsem se mu snažila několik dní dovolat, aniž by mi to zvedl, říkal mi, že jsem hysterická. Když jsem se mu v nějakém oblečení nelíbila, řekl mi, že se za mě dokonce stydí. Nějak jsem přestávala věřit vlastnímu vnímání a ztrácela své sebevědomí. Dlouho jsem si myslela, že chyba je ve mně. Díky Bohu mě zachránila moje kamarádka, která studovala psychologii. Ta mi nakonec pomohla po několika marných pokusech z toho vztahu úplně pryč a srovnat se.

Daniel, 27 let

Šlo o blízkého kamaráda, kterému jsem hodně důvěřoval. Bral jsem ho vlastně jako svůj vzor, protože mi přišel moudrý a ve spoustě věcech mě inspiroval. Věnoval mi čas, zajímal se o mě, ptal se mě na věci do hloubky. Dával mi rady, které často dávaly smysl. Jen toho trochu asi (?) vědomě využil a začal mě manipulovat tak, jak se mu to hodilo. Začal jsem být dokonce nejistý, když jsem se rozhodoval o něčem bez jeho potvrzení. Pak jsem začal studovat v jiném městě a tolik jsme se už neviděli jako dříve a mně se vlastně hrozně ulevilo.

Marek, 40 let

Zažil jsem toxický vztah v práci v jedné firmě, konkrétně s nadřízeným. Zpočátku to vypadalo jako přirozený tlak na výkon. Postupně jsem začal cítit intenzivněji, že se pravidla mění ze dne na den, že dostávám úkoly bez kontextu a ochoty šéfa doplnit mi zásadní informace. Na poradách mě shazoval, ale jen tak, aby to vypadalo jako legrace… Když se něco povedlo, bylo to samozřejmé. Když se něco nepovedlo, byl jsem jediný, kdo selhal. Nejhorší byla atmosféra, protože člověk nikdy nevěděl, co ho čeká. Jednání se často rušila a přesouvala, ale byl jsem jediný, kdo o tom nebyl informován… Nespal jsem z toho a byl jsem často podrážděný. Psychicky mě to rozkládalo. Musel jsem změnit místo.