Neříkej: Byl to omyl

kázání z lednové Brány 1S 1,1–28

Dnes budeme mluvit o výzvě, kterou najdeme v knize Kazatel: „Neříkej – byl to omyl!“ My to ale říkáváme docela často. Kdo se ostatně někdy nesplete? Jedno přísloví říká: „Mýlit se je lidské, ale zůstávat v omylu je bláznovství.“ Bible počítá s naší omylností, ale v případě, o kterém se píše v knize Kazatel, se jedná o něco jiného. Kořenem je tu totiž slib, a to ne ledajaký. „Když bys učinil slib Bohu, neprodlévej ho splniti.“ Na takovéto sliby se vztahují mnohem vyšší nároky Písma.

Jak je to vlastně se sliby a jak se k nim Bible staví? Slib je zcela dobrovolný. Můžeme jej učinit a taky nemusíme. Pán Bůh naše sliby neodmítá; přijímá je, ale nevynucuje. V Božím slově čteme výzvu: „Učiňte slib…“, ale okamžitě následuje další: „…a splňte jej Hospodinu, svému Bohu.“ (Ž 76,12a) V našem textu je docela rozumné východisko pro všechny, kteří mají obavu, že by slib nesplnili – raději neslibovat než sliby neplnit.

O slibu vypráví příběh Chany (Anny), maminky Samuela, a je jedním z nejdojemnějších, které v Bibli máme. Chana si toho od své sokyně zakusila víc než dost. Každoroční poutě do chrámu kořeněné jízlivými poznámkami Peniny a houfem jejích dětí byly pro ni utrpením, které si dost těžko dovedeme představit. Že by z takové návštěvy kostela měla nějaké požehnání nebo alespoň prostou radost, to ani náhodou. Kéž by už bylo po všem, už abychom raději šli domů.

Přesto si tentokrát ještě jednou zašla do chrámu (jaksi mimo úřední hodiny, když tam už bylo prázdno) a znovu se vroucně, v hořkosti srdce modlila. Pokolikáté už? Tentokrát se rozhodla modlit jinak. Zavázala se Bohu nevšedním slibem: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život.“

Nic menšího Pánu Bohu nenabídla. Netaktně se k tomu připletl kněz Élí. Když pochopil, že se spletl, a aniž by věděl, o jakou konkrétní prosbu jde, řekl Chaně, po čem tak velice toužila: „Jdi klidně domů a už se netrap. Neboť Bůh Izraele ti jistě dá to, o co jsi ho tak naléhavě prosila.“ Zvláštní, že právě toto byl pro Chanu bod zlomu. Uvěřila tomu, co řekl kněz Élí, dokonce se najedla (jak jí Elkána už dříve doporučoval) a od této chvíle už její tvář nebyla smutná.

Chana slib nejen učinila, ona jej taky splnila. Splnit slib je asi vždycky těžší než jej vyslovit. My, kteří máme děti nebo vnoučata, si snad dokážeme představit, jak těžké muselo být pro Chanu slib splnit. Dokud byla bezdětná, nevěděla ještě dost dobře, jak je to milé, mazlit se se svým synáčkem. Muselo ji ubíjet to, co jí pravděpodobně říkala Penina: „Tys snad ztratila zdravý rozum. Konečně se dočkáš děcka a chceš ho dát do chrámu? A v takovém věku? Ani omylem bych to neudělala!“

Chaně zřejmě táhly hlavou neodbytně i jiné argumenty pro to, nechat si Samuela doma: „Kdyby to do Šíla aspoň nebylo tak daleko, abych za ním mohla chodit častěji než jen jednou do roka. V Šílu nakonec žije více matek, které by tam své synky mohly dát a měly by je pod dohledem. Tak proč já z takové dálky? A pak tu jsou ty zvěsti o podezřelém chování Chofního a Pinchasa (Ofního a Fínese). Nestane se nakonec, že ho tam ti dva špatným příkladem zkazí a já ho ztratím dvojnásob? Toho bych se nechtěla dožít! Mám ho mezi ně vůbec pustit?“ Nevíme, jestli na ni někdy dokonce nedolehla pochybnost největší: „Nebyl můj slib omyl?“

Pro Chanu to omyl nebyl! Když nastal ten správný čas, začala jednat. Vzala tříletého býčka, půl pytle bílé mouky, měch vína, a přestože byl chlapec ještě malý, odvedla ho za doprovodu celé rodiny do svatyně. Élímu se připomene: „Prosila jsem tenkrát o tohoto chlapce. Hospodin mou naléhavou modlitbu vyslyšel a dal mi, oč jsem ho žádala. Vyprosila jsem si od něj syna a slíbila jsem, že ho na celý život odevzdám do jeho služby. Vyžádala jsem si ho od Hospodina pro Hospodina.“ Chana plní veřejně to, co slíbila v naprostém soukromí, ve svém srdci. Élí tehdy viděl jen pohybující se rty, neslyšel ale nic.

Snad každý z nás má za sebou nějaký důležitý slib. Zřejmě jsou mezi nimi i takové sliby, ke kterým jsme přizvali Pána Boha. Pokračováním je pak to už známé: slib splnit nebo jej plnit dlouhodobě, což bývá nejednou ještě těžší.

Třeba slib při vstupu do sboru. Jsem vděčný všem našim kazatelům, kteří více nebo méně často připomínají, co že jsme to tenkrát vlastně slibovali. Náš slib měl řadu svědků, a jeho svědkem byl především sám Bůh, který náš slib vzal vážně a přijal ho. Nenutil nás, udělali jsme jej dobrovolně.

Všiml jsem si, jak si leckdo z těch, kteří odcházejí ze sboru (a tedy ruší svůj slib) chce pomoct tím, že říká: „Dnes je to jiná církev než ta, do které jsem vstupoval, takže já za to vlastně nemohu.“ Církev je možná jiná, ale jestli to dopracovala tam, kam to dopracovala, je to částečně i moje zásluha. Jistě znáte slavný výrok prezidenta Kennedyho: „Neptej se, co může udělat vlast pro tebe, ale co můžeš udělat ty pro ni.“ Můžeme to i upravit: „Neptej se stále, co může a má dělat církev pro tebe, ale přemýšlej, co můžeš udělat ty pro ni. Chceš změnit prostředí? Změň sebe!“

Snad ještě důležitější mi připadá slib manželský. Obvykle se při svatbách zdůrazňuje věrnost, láska s pohledem do budoucnosti. Starší generace je v neodolatelném pokušení znovu a znovu radit těm zelenáčům, kteří o životě zhola nic nevědí. Člověk by ovšem musel být vizionář, aby tam dohlédl už ve svatební den. Nikdo ale nemusí být vizionář, když se podívá na manželství po 40, 50, 60 letech. Čím mají manželé společných let za sebou víc, tím je zřejmější, jaký jejich vztah opravdu byl. Tím častěji jim také lidé z rozpaků nebo ze zvědavosti kladou záludnou otázku: Jak jste to spolu tak dlouho vydrželi? Hezká odpověď by mohla být: “Snažili jsme se s Boží pomocí plnit slib, který jsme si na počátku dali.“ Formulace, že nemá Bůh zalíbení v hlupácích nebo bláznech, má ještě jednu variantu. Bůh nemá rád zrádné. Zrádné lidi, zrádné křesťany, zrádné členy církví, zrádné manžely a manželky.

Chtěl bych skončit radostným pohledem na sliby a jejich plnění. Ono by se mohlo zdát, že když jsme donuceni slib splnit, abychom dostáli slovu,o něco přicházíme, něčeho se musíme vzdát, něco opustit, s něčím se rozloučit podobně jako Chana se Samuelem. Ale právě Chana je příkladem toho, že to je jinak nebo že to může být jinak. Chana nepředává Samuela do chrámu s nějakým nářkem, vzdycháním, lítostí a hořekováním („Co jsem to jenom provedla?“), ale naopak s jásavým chvalozpěvem: „Díky Hospodinu mé srdce překypuje radostí a jásotem. To od něj jsem získala svou sílu a štěstí. Nyní mohu už beze strachu odpovědět svým nepřátelům, neboť jsi mne vysvobodil a mému životu vrátil smysl a radost. V celém vesmíru není vedle svatého Hospodina jiný Bůh.“

O pár veršů dál to vyostřila ještě víc. Kdyby Chana slib neučinila a především nesplnila, neměli bychom v Bibli žádné Samuelovy knihy. Izrael by neměl věrného soudce a proroka, úplně jiného než byli Chofní a Pinchas. Proroka, který vedl národ a pak pomazával budoucí krále. Pokud učiníme Bohu slib a věrně jej splníme, bude to ke slávě Boží. Nebudeme litovat, protože to Bůh mnohonásobně zhodnotí. Budeme se radovat podobně jako Chana. Díky Hospodinu bude naše srdce překypovat radostí a jásotem.

Jan Olšák (70) Vyučil se soustružníkem, později strávil 42 let za volantem sanitky. Ve sboru Církve bratrské na Vsetíně vedl mládež, později mladé rodiny, učil v besídce a doprovázel společný zpěv při bohoslužbách na varhany; v této službě stále pokračuje. Občas slouží kázáním. Rád píše divadelní hry s duchovní tematikou. Je ženatý, má dvě dospělé děti a tři vnoučata.