Rozvázat viny

Každý má své viníky. Může je svázat. Může je rozvázat. Svázat k soudu. Rozvázat k propuštění. Je to v našich možnostech a naší kompetenci.

„Amen, pravím vám, řekl jim Ježíš, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. (Matouš 18:18) … Tehdy přistoupil Petr a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“ Ježíš mu řekl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Matouš 18:21-22)

Dobře Petr pochopil, že jde o odpouštění. O hříchy, které má odpustit, ne svázat. Dobře to pochopil i nepoctivý správce z Ježíšova podobenství. Snížil dluhy dlužníkům svého pána, aby ho přijali na nové místo. Brzy bude zbaven správcovství a lidé bývají vděční. Ne vždy, ale občas ano. Zvlášť v kultuře, do které Ježíš podobenství vyprávěl. Tehdy lidé cítili přímo povinnost splatit dobrý skutek. Pokud dar přijali, byli zavázáni, dokud to nějakým způsobem neoplatili. V arabských částech světa to platí dodnes.

„Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane,” napsal starověký Kazatel v úvodu 11. kapitoly.

Díky odpuštění, které se nám stalo v Kristu Ježíši, jsme schopni odpustit svým srdcem viny svým viníkům. Rozumem to možná nedokážeme nikdy, ale srdcem je to možné už tady a teď. Náš mozek mnohdy nedokáže pochopit, proč nám lidé udělali to, co udělali, ale srdce je díky Ježíši schopno rozvázat jejich viny, když si připustí, že i jemu bylo odpuštěno mnoho. „Komu se mnoho odpouští, mnoho miluje“.

Žel v jiném podobenství si to nemilosrdný služebník nepřipustil. Ani setkání s Kristovým odpuštěním není zárukou, že srdce změkne, lícní svaly povolí a do očí se nahrnou slzy vděčnosti.

Štěstí najde ten, kdo ho nehledá.