Rozvázat viny
Každý má své viníky. Může je svázat. Může je rozvázat. Svázat k soudu. Rozvázat k propuštění. Je to v naší kompetenci a v našich možnostech.
„Amen, pravím vám, řekl jim Ježíš, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. (Matouš 18:18) … Tehdy přistoupil Petr a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“ Ježíš mu řekl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Matouš 18:21-22)
Dobře Petr pochopil že jde o odpouštění. Ptá se kolikrát odpustit. Ne jak svázat. Porozuměl, že Ježíš mluvil o rozvazování vin a varoval před jejich svazováním.
Dobře to pochopil i nepoctivý správce z Ježíšova podobenství, když snížil dluhy dlužníků svého pána, aby ho přijali na nové místo. Brzy bude zbaven správcovství a lidé bývají vděčni za prokázané dobrodiní. Ne sice vždy, ale občas se to vyplácí. Zvlášť v kultuře do které Ježíš podobenství vyprávěl. Tehdy lidé cítili přímo povinnost odplatit dobrý skutek. Pokud přijali nějaký dar, byli zavázáni, dokud ho nevrátili.
„Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane,” napsal starověký Kazatel v úvodu 11. kapitoly.
Díky odpuštění které se i nám stalo v Kristu, jsme schopni srdcem odpustit viny našim viníkům. Rozumem to možná nikdy nepůjde, ale srdcem je to možné už teď. Náš mozek obvykle nedokáže pochopit proč nám lidé udělali to, co udělali, ale srdce je díky Ježíši schopno odpustit, když si připustí, že mu bylo mnoho odpuštěno. „Komu se mnoho odpouští, mnoho miluje“.
Žel v jiném podobenství si to nemilosrdný služebník nepřipustil. Ani setkání s Kristovým odpuštěním není zárukou, že srdce změkne, lícní svaly povolí a do očí se nahrnou slzy vděčnosti.
