Zajati časem

Zajati časem

Přemýšlím, kdy přesně jsme ztratili kontrolu. Možná to začalo nenápadně. Tehdy se číslice hodin staly našimi strážci. Pamatuji si svět jiný. Kde čas nebyl vládcem, ale jen orientační veličinou. Jakoby jej definoval jemný šepot větru a sluneční paprsky.

V tom světě lidé pracovali až když přišli do zaměstnání, ne během cesty do něj. Nečelili nekonečným kolonám aut, které spolkly jejich drahocenné minuty a proměnily je v šedý prach frustrace. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli ulicemi, kde se smích mísil se zvukem kroků. Vstupní dveře domů i kostelů zůstávaly otevřené a čas byl pozván pouze tehdy, když jsme ho potřebovali.

Ale pak se něco změnilo. Všechny hodiny začaly být centrálně řízené a my přestali vnímat čas jako svého přítele. Stali jsme se jeho zajatci. Rána se proměnila na závod s budíkem, odpoledne byla o snaze dohnat harmonogram a večer se přemýšlelo, proč nám vždy něco uniká. Hodiny nám diktovaly rytmus, a my jsme poslušně tancovali podle jejich taktů.

Jednoho dne, uprostřed nekonečné kolony aut, jsem si uvědomil, jak moc mi chybí ten starý svět, kde byl čas pružný a poddajný. Kde lidé žili podle svého vlastního tempa, ne podle upomínek na displeji. Zavřel jsem oči a představil si ticho. Žádné poutače, žádné výpary. Jen kroky na dlažbě a smích dětí.

Pomalu otevírám oči a vidím realitu, která mě obklopuje. Možná jsem zajatcem času, ale vzpomínky zůstávají. A právě vzpomínky dávají sílu snít o dni, kdy se znovu naučíme žít mimo diktát hodin. Kdy ulice znovu naplníme smíchem na místo plakátů soutěžících v hitparádě kdo je lepší. Možná je to sen, ale sny mají odvahu měnit realitu.