Zajati časem

Zajati časem

Přemýšlím, kdy přesně jsme ztratili kontrolu. Možná to začalo nenápadně, když ulice zaplnily auta a ručičky hodin se staly našimi strážci. Pamatuji si svět jiný. Svět, kde čas nebyl vládcem, ale jen orientační veličinou – jakoby jej definoval jemný šepot větru a sluneční paprsky.

V tom světě nebyly dopravní zácpy. Lidé nečelili nekonečným kolonám aut, které spolkly jejich drahocenné minuty a proměnily je v šedý prach frustrace. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli ulicemi, kde se smích mísil se zvukem kroků. Dveře domů zůstávaly otevřené a čas byl pozván pouze tehdy, když jsme ho potřebovali.

Ale pak se něco změnilo. Přestali jsme vnímat čas jako přítele a stali jsme se jeho zajatci. Rána byla o závodění s budíkem, odpoledne o snaze dohnat harmonogram a večery o přemýšlení, proč nám vždy něco uniká. Hodiny nám diktovaly rytmus, a my jsme poslušně tancovali podle jejich taktů.

Jednoho dne, uprostřed nekonečné kolony aut, jsem si uvědomil, jak moc mi chybí ten starý svět. Svět, kde byl čas pružný a poddajný, kde lidé žili podle svého vlastního tempa, ne podle harmonogramů na monitorech. Zavřel jsem oči a představil si ticho. Žádné troubení, žádné výpary. Jen kroky na dlažbě a smích dětí.

Teď, když otevírám oči, vidím realitu, která mě obklopuje. Možná jsme zajati časem, ale vzpomínky zůstávají. A právě vzpomínky nám dávají sílu snít o dni, kdy se znovu naučíme žít mimo diktát hodin a ulice znovu naplníme smíchem místo výfukového dýmu. Možná je to sen, ale sny mají touhu změnit realitu.