Nevidíme dál než na krok. Víme ale, s kým jdeme…

12. 3. 2017

Bůh řekl Abramovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“. (Gn 12,1)

Pohyb a změna jsou charakteristiky doby, v níž žijeme. Řada lidí má dojem, že by nepřežili setrvávání na jednom místě s minimem změn. Současně ale velmi požadujeme jistoty. Chtěli bychom pohyb a změny jen v rámci stále příjemného a zajištěného života. Představa života beze změny je ale jen „zbožné přání“ a iluze. Kam a proč tedy jdeme?

Abramovi bylo řečeno, že má vyjít z jistot, které znal, do neznámé země. Tedy do nejistoty. Výzva ale přišla od Boha. Od toho, kdo se mu nabízel jako neochvějná jistota. A Abram výzvu přijal a vyšel, ač nevěděl, kam jde.

Skutečnost je taková, že i my ve svém životě vidíme sotva na krok dopředu. Dále nevíme, kam cesta povede. Můžeme ale vědět, s kým jdeme. Kdo nás pozval na životní cestu a k určitému způsobu životního stylu. A kdo nás chce vést k sobě tak, že ani smrt takovou cestu neukončí. Není tedy pro nás prospěšné jít životem jen tak své-volně naslepo. Bylo by iluzí si myslet, že po celý život si můžeme své životní místo i svou životní cestu určovat sami.

Vydáváme se na své cestě na Boží výzvu, anebo se jen necháme smýkat životem, možná v iluzi, že vše řídíme sami a nejlíp?

zdroj: www.vira.cz

Fotografie