Pomněnkový žalm

kázání z březnové Brány na text Ž 103

Povinnou vojnu jsem si odkroutil ještě v Československé lidové armádě. Jeden z důvodů, proč jsem vyhlížel civil, byl ten, že kluci se tam neskutečně sprostě rouhali Bohu. Jenže doma jsem pak s hrůzou zjistil, že to rouhání mám stále v hlavě. Myslel jsem, že to brzy odezní, ale ono ne. Modlil jsem se za to, ale trvalo to dál. Postil jsem se, a nic. Po několika měsících jsem byl z toho zoufalý.

V té době jsem se učil zpaměti citáty z Bible a mezi nimi i Žalm 103: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu…“ Brzy jsem s překvapením zjistil, že rouhání z hlavy zmizelo. Je nahrazeno dobrořečením. Jako kdybych tam měl magnetofonovou pásku (starší pamatují), která nešla smazat, ale šla přehrát něčím lepším. Tak jsem se od Davida začal učit kázat své vlastní duši: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“

Angela Yuan svědčí v knížce Out of the far country o Boží milosti. Hodně se natrápila se synem, a když už si myslela, že to ani nemůže být horší, při jízdě v autě měla puštěné křesťanské rádio, kde zrovna hráli píseň Sečti dary, které Pán ti dal. Napřed si pomyslela, že nemá co sčítat, ale pak se vědomě rozpomínala, a když si na nějaké dobrodiní vzpomněla, začala si je psát pod sebe na lísteček. Když byl lísteček plný, přilepila k němu další a další. Dnes je pás lístečků se seznamem Božích dobrodiní delší než ona sama.

Ano, nezapomínej. Proto také bratr kazatel Jaroslav Kučera († 2016) nazýval tento žalm „Pomněnkový“. Pomni. Pamatuj. Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní. Jaké dobrodiní?„On ti odpouští všechny nepravosti. “ Odpuštění je první a největší dobrodiní. Nezapomínej, má duše, co všechno ti Bůh odpustil. Milost Boží si připomínám znovu a znovu. A také „…ze všech nemocí tě uzdravuje“, připomíná David své vlastní duši.

Duše moje, Bůh tě ze všech nemocí nitra uzdravuje. Ba co víc, „vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním“. Čti a vyznávej pohledem víry skrze Golgotu: Duše moje, jsi vykoupena obětí Ježíše Krista. Shrnuto: „Po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.“ Znáte takové vděčné duše? Ještě i po osmdesátce mladistvé, povznesené.

Po výčtu dobrodiní, která Bůh dopřál mé duši, následuje výčet dobrodiní, která Bůh dopřává celému svému lidu. V další sloce si s Davidem připomínáme Boží dobrotu v příběhu Mojžíše a Izraele na Sinaji. (Ex 34,1-10) Druhá sloka rozšiřuje záběr od vlastní duše k Božímu lidu v minulosti i v současnosti.

„Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným. Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky.“ Hospodin zjednal spravedlnost a právo utlačeným otrokům v Egyptě. Byla to cesta spásy, na které si vybavujeme výčet Božích dobrodiní: jak Hospodin vyvedl Izraele z otroctví, zachránil je, spasil, ochránil je od pohrom, provedl je mořem, napájel je a sytil na poušti, měl s nimi trpělivost, dal jim zákon, a když selhali při modloslužbě okolo zlatého telete, nevyhladil je, znovu se nad nimi slitoval.

Další verš je totiž přímo citát Hospodinových slov z této události, kdy Mojžíš stojí ve výklenku skály na Sinaji a Hospodinova sláva přechází okolo něj. (Ex 34,6-7) Odtud David cituje: „Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný,“ a dodává, „nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.“

Jak veliká je Boží milost, to David dokresluje ve třech přirovnáních: Prvé: „Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.“ Boží milosrdenství vždycky převyšuje naše nepravosti. I když nám hříchy přerostly přes hlavu, Boží milost je vyšší.

Druhé: „Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.“ Je hrozné žít s vinou. Když Bůh odpustí, vina je pryč, v nedohlednu, v nedozírné vzdálenosti, dál, než je východní obzor od západního. Prostě pryč. Vina už na tobě není. Třeba si s sebou táhneš důsledky selhání, ale vina je pryč.

Třetí přirovnání je nejsilnější, protože je nejosobnější: „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ Dobrý táta má rád své děti, proto se slitovává. Tak se Bůh slitovává nad námi jako nad syny a dcerami. Tomu rozumíme, možná ale někoho pohoršuje výraz „nad těmi, kdo se ho bojí“. Už podruhé David uvádí bázeň jako podmínku Božího slitování.

V češtině máme dvě slova: „strach“ a „bázeň“. Jaký je mezi nimi rozdíl, to mě naučil Dalimil, když mu byly asi dva roky. Rozzlobil jsem se na něj a on věděl, že právem. Rozběhl se, jenže ne pryč, aby utekl, ale rozběhl se ke mně, vrhl se ke mně, objal mi nohu a prosí: „Pí, pí, nějobí.“, tzn. „Prosím, prosím, nezlob se.“ Mohl jsem se zlobit? Neměl strach, ale bázeň. V bázni člověk neutíká pryč před silnějším, ale do jeho náruče. Ano, v bázni se utíkáme k silnému Bohu.

Navíc si uvědomujeme svoji pomíjivost v kontrastu s jeho věčným milosrdenstvím: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ Jak jsme křehcí, pomíjiví… A teď ten kontrast: „Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí.“ Znovu bázeň před Bohem, která nás vrhá do jeho náručí. A dál: „jeho spravedlnost i se syny synů.“ Boží věčné milosrdenství a přízeň je i s dalšími generacemi „s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je“. Rozumějme, součástí smlouvy je jak poslušnost Božího zákona, tak využití opravných prostředků. Když se tedy stane, že selžu, překročím hranice, vím, že podle Boží smlouvy se v pokání můžu vrátit. I návrat patří k naplňování smlouvy.

Připomínáme si Boží dobrotu, hlavně Boží milost. Začali jsme sami od sebe, výčtem Božích dobrodiní, kterými zahrnuje naši duši. Ve druhé sloce jsme rozšířili záběr výčtem Božích dobrodiní pro celý Boží lid. A ve třetí sloce přecházíme až do nebeských sfér: „Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí.“ A v těch nebesích: „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli!“ Celé nebeské vojsko, vy všichni, kdo plníte Boží rozkazy, dobrořečte Hospodinu. Opak rouhání v socialistické armádě. Nebeské vojsko je plné chvály a dobrořečení.

Pomněnkový žalm je píseň pro sólistu a pěvecký sbor. První sloka, sólo duše. Druhá sloka, sbor Božího lidu. Třetí sloka, armádní sbor nebeských andělů. A teď finále, všichni a forte: „Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády!“ Jeleni ať troubí, havrani ať krákají, žáby ať kvákají, peřej ať hučí, zvony ať zvoní, pomněnky ať voní, andělé ať volají, lidi ať zpívají… Všichni a všude dobrořečte Hospodinu!

A úplná tečka, opět sólo vlastní duše: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu.“

Ing. Rostislav Staněk M. A. (53)

Původním povoláním lesník, od roku 1991 kazatel Církve bratrské postupně v České Třebové, v Brně na Královopolské, v Náchodě a od r. 2015 znovu v České Třebové. Teologii studoval na ETS v Praze a misiologii na RTS v Jacksonu, Mississippi, USA. Na ETS učí úvod do Starého zákona. Předseda Spolku pro Jižní Súdán, jezdívá na misijní výpravy do Ugandy a Jižního Súdánu. S manželkou Danou má tři dospělé děti.