Světlo na svícnu

kázání z únorové Brány

Když čteme slova Pána Ježíše, kterými začíná náš text, znějí známě: „Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen?“ (Mk 4,21). Nejspíš se nám vybaví podobné místo v Matoušově evangeliu a my bychom mohli být s výkladem rychle hotovi. Je třeba svítit, dělat, sloužit. Křesťan našeho západního typu se zaměřením na výkon víry, na svítivost víry, by byl jistě spokojen. Nahlas o výkonu víry sice nemluvíme, protože je to nesmysl, ale tlak na vykazatelnost tíží.

Jenže pokud čteme text pozorně, je o něčem trochu jiném. Celá čtvrtá kapitola Markova evangelia vypovídá o přicházejícím Božím království. A to přichází právě v tom, kdo se dává světu tak zvláštním způsobem poznávat. I tyto verše budou zřejmě především o Ježíši Kristu samém. Dříve než začneme svítit my, musí nám přece zářit Kristus. Prozradím, že před sebou nemáme nějakou výzvu, ale spíše zaslíbení. Ujištění o duchovní skutečnosti, která do naší víry vstupuje jako dar.

Text má dvě části, které mají vzájemnou souvislost, i když to tak na první pohled nevypadá. Nejprve zde čteme o lampě, tedy o světle (Mk 4,21–23), a pak o jisté míře (Mk 4,24–25). Zvláštním pojítkem je tu řeč o skrytosti, o tajemství. Užitá slova nemluví o tajemství, které zůstane navždy skryto, zahaleno jako nedostupné. Skrytost je tu proto, aby byla odkryta, abychom uviděli. Boží království se nemusí zdát vždy zjevné, ale bude znatelné, jednou se jistě ukáže jeho skrytá sláva. Skrytost nám někdy přináší zklamání třeba při momentálních neúspěších. Naše vytrvalost může být prověřována dlouhými obdobími, kdy se zdánlivě nic neděje, ale která jsou nutnou součástí života vedoucí ke zjevnému prosazení slávy Pána Ježíše Krista. Tady oceníme zaslíbení, která nám pomáhají vidět za horizont ohraničenosti našeho lidského bytí.

K už zmíněnému 21. verši patří i verš 22.: „Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“ Slovo „světlo“ (v. 21) lze přeložit i jako „lampa“. Lampa se zpravidla někam přinese, postaví a zapálí. Ale tady světlo přichází samo. A přichází právě proto, aby bylo vidět, ne aby zůstalo ukryto. Není zde výzva, ale konstatování, že se tak děje. Už ve Starém zákoně bylo světlo (svíce) obrazem Slova i Hospodina samého. U Jana pak Ježíš říká: „Já jsem světlo světa.“ (J 8,12) Světlo přichází. Nedá se schovat pod nádobu nebo pod postel. Sám Bůh se postará, aby se dostalo na svícen. První učedníci i my sami vedeme zápas o prohlédnutí. To, co mohli zahlédnout snad jen starozákonní proroci, se stává nepřehlédnutelné. Právě v Kristu smíme spatřit skrytého Boha: „Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2K 4,6)

Světlo přichází bez ohledu na to, co momentálně vidíme nebo co si o tom myslíme. „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ (v. 23) Kdo má uši… ironické vyjádření. Dnes můžeme slyšet ledacos, ale jakou váhu, míru vážnosti tomu vlastně dáváme? Pán Ježíš pokračuje: „Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám, a ještě přidá.“ (v. 24) Dost často nejzvučnější hlas bývá také nejdutější. Boží hlas býval tichý a jemný. I náš pes ledacos slyší, ale reaguje jen na to, co chce. Právě ta míra je důležitá. Jakou míru pozornosti Pánu Bohu věnujeme. Jak vážně bereme, co říká, o čem nás ujišťuje.

Pokud jsme Bohu v životě vyměřili malou nebo žádnou míru váhy, mnoho naděje, že uslyšíme nebo uvidíme skrytého Boha, nemáme. Snad jde o neměřitelnou míru otevřenosti našeho srdce. I ta naše největší pomyslná míra je vůči Bohu příliš malá. Bohu stačí v jistém smyslu překvapivě málo, aby přidal. Bůh žehná pro slávu svého jména, ne pro naše zásluhy nebo výkony víry. „Neboť kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (v. 25) Dar v Ježíši Kristu je dán. I my své dary dáme opět tomu, kdo je s radostí přijímá. A kdo o ně nestojí, nedostane příště nic.

U obou částí textu můžeme vnímat jistou dynamiku víry i života. Možná Pán Ježíš naráží na staré přísloví, které odráží trpkou životní zkušenost, že „bohatý zbohatne a chudý zchudne“. Jenže tady se vše obrací jiným směrem. Světlo je v pohybu. A kdo zůstává v pohybu víry, tomu bude dáno. Kdo ustrne, ztratí i to, co má.

Ke zdravému životu patří zrání duchovní osobnosti. Zralá osobnost opět není prvotně charakterizována spočitatelnými úspěchy, ale vyzařuje něco cenného, co buduje. Pokud nesetrváme v pohybu víry, zatuhneme. Sportovec musí cvičit nejen proto, aby dosáhl lepších výsledků, ale i proto, aby neztratil formu. Jako bývalý sportovec dobře vím, že pokud se přestanu hýbat, neznamená to rozhodně, že si šetřím tělo na horší časy. Naopak ztrácím sílu, klouby tuhnou, svaly slábnou a hůře se mi dýchá. Když mě začnou bolet kolena nebo záda, nemohu čekat, až to přejde, ale musím se donutit k více či méně smysluplnému pohybu. Jinak by to bylo ještě horší.

Ne nadarmo jinde čteme: „Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“ (Žd 12,12–13) Ani zde se přece nejedná o dobrou radu, jak si udržet fyzickou kondici, ale jak neztratit duchovní svěžest. Kdo má živou víru, pozná její účinnost i naplnění. Kdo nemá, ztrácí před Bohem i to, na čem si třeba v životě tolik zakládá. Světlo, o kterém čteme, je udržováno v pohybu Boží milostí. I naše víra se udrží v pohybu jen očekáváním Boží milosti. Možná nám naznačená duchovní zákonitost připadá poněkud skrytá. Nevidíme, že by tomu tak vždy bylo. Ale jednou to zjevné bude.

Učedníci tehdy slyšeli, že světlo přichází. Boží království v Ježíši už přichází. V tuto chvíli mohou být povzbuzeni, aby jejich víra zůstala v pohybu. Ještě všechno nevidí. Je před nimi dlouhá cesta, kterou s Ježíšem půjdou ke kříži, vzkříšení a pak ještě dál. Dosavadní skrytost bude zjevena. A tady se k nim připojujeme i my. Pochyby, otazníky, jak dlouho ještě, opravdu to má cenu, za čím se to vlastně ženu, čemu věřím, uvidím někdy? A Ježíš nenápadně odkrývá svoji skrytou velikost a slávu. Sám jsem vděčný, když mohu čas od času nově poznat, že „Ježíš je větší“, když k tomu mému malému poznání vždy něco přidá. Občas se přede mnou vynoří velikost lidské hlouposti (i mé vlastní), ale zároveň se mi odkryje i kousíček tajemství, že On je ještě nad tím vším.

Až vám bude zase jednou někdo něco vykládat, neděste se. Dejte si pozor, jakou míru váhy mu dáváte a jakou Bohu. Ta Boží skrytost tu je proto, aby byla zjevena. Světlo přichází a všichni to jednou uvidí. Není v lidských silách s tím něco udělat, ani tento Boží záměr zmařit. Nestarejte se v tuhle chvíli o svítivost své víry, ale přijměte z tohoto Ježíšova zaslíbení povzbuzení.

Ing. Pavel Benák (56) Absolvent ČVUT, kazatel CB v Českých Budějovicích, nyní už na čtvrtém sboru. Bývalý letitý pracovník s dorostem a mládeží. S manželkou Markétou má dvě dospělé dcery.