Pastýřský dopis Davida Nováka - září 2020

1. 9. 2020

Milé sestry, milí bratři, přátelé,

stojíme před dalším školním rokem. Ze známých důvodů je možná více než kdy jindy jednou z charakteristik naší budoucnosti nejistota. Jenže právě v podobných situacích si můžeme uvědomovat, že naše jistoty jsou zakořeněny v něčem resp. v někom jiném, než v příznivých socio-politicko-ekonomických vyhlídkách. Zároveň se možná v podobných dobách více než kdy jindy ukazuje, jak moc potřebujeme společenství církve, kde jednak nacházíme oporu, jednak můžeme vytvářet prostředí, kde nacházejí útočiště ti, kdo neznají Krista. A právě nad církví bych se chtěl na začátku tohoto školního roku krátce zamyslet.

Mám za to, že církev vždy trpěla tím, že v ní bylo mnoho nekriticky milujících a mnoho nemilujících kritiků. Někteří si odmítají klást jakékoli otázky, zatímco jiní zpochybňují všechno. Správná cesta vede někde uprostřed. Vyhýbá se jak slepé poslušnosti, tak smrtícímu cynismu. Hněv kritiků bez lásky požírá jakoukoli naději. Konfrontace má smysl, jen pokud ji doprovází duch přijetí a milosrdné lásky. Pokud se někdo odděluje od církve, už ji nemůže vést k naději – může pouze skončit v samospravedlivé izolaci. Křesťan někdy vede hádku s církví i se světem a v láskyplném konfliktu bojuje o naději. Láska ale jeho zápas pročišťuje. Jeho kritika je mírněna loajalitou. V hádce těch, kteří se mají rádi, není vítěze ani poraženého – jde o poctivý střet názorů a hledání porozumění. Mám rád takovou církev, tento živoucí, pulzující, hřešící Boží lid. Proč? Přes všechny spory zde zakouším obecenství lásky. Přes občasné instituční hlouposti tady nacházím rozumnou tradici. Přes všechno zákonictví tu dýchám vzduch svobody. Přes všechen zmatek ze sexuality zde nacházím vykoupení svého těla. V tomto nelidském světě se právě tady setkávám se slzami soucitu. V chmurném světě se tady těším z radosti a zemitého smíchu. Uprostřed smrti slyším úžasný důraz na život. Přes všechna selhání v ní nacházím Krista. (Inspirováno knihou B. Manninga: Evangelium zlomených.)

Jde totiž o to, že církev není mauzoleum pro svaté, ale nemocnicí pro hříšníky. Teoreticky to sice víme, ale… Dobrá zpráva je, že nemusíme lhát sami sobě. Že v našem nitru někdy skutečně probíhá zápas se závistí, chtíčem a pýchou, i když Kristus zemřel za tyto i další hříchy. Můžeme si přiznat, že i když jsme vykoupení hříšníci, stále nám chybí láska. Proto, jak někdo poznamenal, když jdeme do kostela, můžeme nechat svoje bílé klobouky doma a můžeme přiznat, že jsme selhali.

Pokud nějaký sbor či církev nebere vážně, že se skládá z hříšníků a že existuje právě pro ně, pak ve skutečnosti odmítá evangelium milosti. Známý teolog a spisovatel H. Küng píše, že „takové společenství nezasluhuje ani Boží milost, ani lidskou důvěru. Církev si musí být neustále vědoma toho, že její víra je slabá, její poznání chatrné, její vyznání víry koktavé, že není jediného hříchu, kterého by se nedopustila. A ačkoli se církev musí neustále oddělovat od hříchu, nemá žádnou omluvu, pokud se drží v uctivé vzdálenosti od hříšníků. Pokud si je vědoma své viny a hříchu, může žít s radostným vědomím odpuštění. Byl jí dán příslib, že každý, kdo se poníží, bude povýšen.“

Možná jste slyšeli příběh o vyhlášeném hříšníkovi, který byl exkomunikován z církve a byl mu zakázán vstup do kostela. Nakonec se se svým trápením obrátil na Boha. „Pane, nechtějí mě pustit dovnitř, protože jsem hříšník.“ Když to dořekl, slyšel hlas z nebe: „Prosím tě, co si stěžuješ, mě taky nechtějí pustit dovnitř.“ Asi nemusím vysvětlovat pointu…

Církev má být prostorem, kde se lidé setkávají s milostí, kterou v tomto světě tak zoufale postrádají.

Možná někoho napadne něco ve smyslu: Pozor, co když toho někdo zneužije? Ano, pravděpodobně zneužije. Milost je nebezpečná a Pán Bůh se dopouští rizika, když nám ji nabízí. Jenže pokud pojmenováváme hřích bez milosti, pokud se o něco pokoušíme v prostředí, kde chybí milost, pak je výsledkem pouze pocit viny, přetvářka a umrtvující strach z chyb.

Jak jsem psal na začátku, zřejmě nás v tomto roce čekají složité chvíle a dost možná zažijí i naše sbory lecjaké zátěžové situace. Moje modlitba a touha je, aby naše sbory a církev byly místem, kde lidé mají možnost přiznat svoji nedokonalost, hřích, a kde se zároveň setkají s milostí, s přijetím; kde vládne atmosféra lásky. V době „covidové“ to bude potřeba snad ještě o něco více. Dobrá zpráva je, že k této výzvě může přispět každý.

Obyčejně tyto dopisy začínám nějakým biblickým textem, nyní jsem udělal výjimku a budu jím končit:

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk’ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,14–19)

S přání požehnání v další školním roce váš v Kristu
David Novák

Fotografie