Velikonoční pastýřský dopis Davida Nováka

Velikonoce 2020

Milé sestry, milí bratři,
i tento rok bych rád využil velikonoční doby, abych vás pozdravil pastýřským dopisem a slovy Písma. Vybral jsem tentokrát následující text: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ 1 K 1, 21 – 25

Pavel na protikladech bláznovství proti modrosti filozofů a slabosti proti síle, ukazuje paradox zvěsti evangelia. Nikdo nenaslouchá bláznům a nikdo nenásleduje slabochy. A přesto čteme, že v těchto dvou pro svět odpuzujících vlastnostech je skryto evangelium. F. Nietzche napsal, co rezonuje v mnoha lidech i dnes. „Pohrdám křesťanským Bohem, protože zachovává to, co je zralé ke zkáze, protože oslavuje Boha nemocných, Boha visícího na kříži.“ (F. Nietzche, Antikrist) Francouzský filozof L. Ferry popisoval Ježíše tak, že „je slitovný a slabý až do takové míry, že se nechá ukřižovat. Není ale ani kosmický a vznešený jako u Řeků.“ Jenže pak dochází k závěru, že „právě tento skandál a toto bláznovství dělají Krista silným.“ (L. Ferry, Rozumět životu) I když oba autoři nebyli křesťané, v něčem se dotkli jádra velikonoční zvěsti a tím i evangelia, jak jej popisuje Pavel v listu do Korintu.

Kristův kříž skutečně je paradoxem a z pohledu světa je slabostí a bláznovstvím. Pavel a na jiných místech i další pisatelé Bible obojí spojují s jednou klíčovou vlastností, a tou je pokora. Projevila se tak, že se Kristus dobrovolně, z lásky k nám stal slabým a zranitelným. Proč je ale pokora tak důležitá? Možná i proto, že nás chrání před dvěma extrémy, které ničí člověka - pýchou a zoufalstvím. „Pokud poznáme Boha bez toho, abychom poznali svoji bídu, dojdeme k pýše. Pokud poznáme svoji bídu bez toho, abychom poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Pokud poznáme Krista, dojdeme ke středu, v kterém můžeme nalézt jak Boha, tak svoji bídu.“ (B. Pascal., Myšlenky) Krize, kterou procházíme, je pro náš západní svět do jisté míry skok od pýchy k zoufalství… V Kristu ale, i v duchu uvedeného citátu, nemusíme být ani pyšní, ale ani i zoufalí.

Snad ještě trochu více než v letech minulých potřebujeme tuto zvěst slyšet ale i zakoušet. Naše církev není příliš stará, ale vydržela pronásledování od rakousko-uherských úřadů, dvě světové války, hospodářkou krizi, období komunismu i období dlouhého blahobytu. Mám za to, že jedním z tajemství, že nejen přežívala, ale i rostla, bylo, že přes mnoho dějinných zvratů, ale někdy i zápasů uvnitř církve, jsme nikdy nerezignovali na bláznovskou zvěst. Ta nás vždy znovu a znovu vedla k podstatě velikonoční zvěsti, tedy ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých. Z toho plyne vše ostatní a zároveň toto je středobodem naší věrouky, identity a tedy i církve. Ježíš nepřišel, aby nám dal především nové informace, návody, nebo rady, ale aby vyhlásil novou zvěst, že skrze jeho vtělení, smrt a zmrtvýchvstání se stalo něco, co změnilo svět, že do něj zasáhla nová realita a my se již nyní můžeme stát součástí této reality. Na pamětní desce ve Westminsterském opatství je citát S. C. Lewise, který tuto novou realitu dobře vystihuje: „Věřím v křesťanství stejně, jako věřím, že vyšlo slunce. Ne proto, že ho vidím, ale proto, že díky němu vidím vše ostatní.“

Stojíme tváří v tvář nejisté budoucnosti, možná s obavami, zároveň jako ti, kterým Pán církve svěřuje důležitý úkol. Nést dál „bláznivou zvěst“ a zároveň skrze ni vidět a poměřovat svět jinak ať se stane cokoli.

Mám naději, že obklopeni zástupem svědků, kteří nás předešli, a tuto zvěst předali i nám, tímto nelehkým obdobím jako církev projdeme, a že novým způsobem uchopíme a prožijeme paradox slabosti a bláznovství, které se v Kristu a skrze Krista stanou naší silou a moudrostí…

Váš v Kristu

David Novák