Zpráva předsedy Rady Církve bratrské Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2020

24. 6. 2020

Předsednickou zprávu, kterou máte před sebou, jsem psal třikrát. První byla napsána před pandemií COVID-19, druhá během pandemie a třetí byla napsána v době uvolňování restrikcí. Důvodem přepisování zpráv byla neustále se měnící společenská situace.
Když jsem psal první zprávu (v lednu), pochopitelně jsem netušil, že svět prodělá pandemii. Po tom, co se odehrálo, mi bylo jasné, že zprávu nemohu publikovat. Abyste viděli, proč jsem přepsal starou zprávu, dovolím si z ní napsat krátký citát: „Na jednu stranu se zdánlivě neděje nic vážného, máme nejmenší nezaměstnanost v Evropě, divadla hrají, Slavia vede fotbalovou ligu, jsme jistými politiky ujišťováni, že ekonomika je ve vynikající kondici a tedy že vše je v pořádku.“ Jen pár dní od tohoto popisu reality podobné řádky zněly jak z jiné doby. Pandemie silně ovlivnila a do jisté míry stále ovlivňuje naše myšlení, náš každodenní život, stejně i chod sborů a celé církve. Po prvním nárazu pandemie a přiznejme si i nárazu strachu, jsme si postupně zvykli a nyní prožíváme dobu uvolňování, byť si uvědomujeme, že zdaleka nemusí být dobojováno.

Nové otázky
Tento rok si připomínáme 350 let od úmrtí Jana Amose Komenského. Na jeho životě je fascinující nejen jeho odkaz, ale i za jakých okolností byl schopen tvořit a jak se nenechal žádnou z pohrom, kterou prošel, zlomit. Jedna z  jeho nadějí, která se díky dějinným zvratům zhroutila, byla, že se Jednota bratrská po Vestfálském míru bude moci vrátit zpět do vlasti. Nestalo se tak, proto Komenský v Lešně píše jménem své církve Kšaft umírající Jednoty bratrské. Na konci Komenský vyjadřuje určitou naději a to ve známých slovech: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Komenský zde spojuje pohromy uvedené na náš národ s hříchy. Když náš první předseda A. Adlof reflektoval pohromu první světové války, napsal: „Jeho řeč je jasná. Nechtěli jsme dáti se říditi jemu, chtěli jsme se říditi sami. A tak Bůh popustil uzdu nám, a my vidíme, kam se řítíme. A přece ještě i v těchto vichřicích Bůh má úmysly pokoje.“ Adlof vnímal ve válečných hrůzách Boží reakci na lidskou svévoli. V podobném duchu jako Komenský a Adlof vnímali různé pohromy i proroci v Písmu, stejně tak se o pohromách způsobených lidskou svévolí píše v knize Zjevení. Nechci z toho automaticky vyvozovat, že COVID-19 je Boží trest, nakonec kniha Job je protestem proti tomuto pojetí, zároveň bych se neodvážil napsat ani opak a zaráželo mě, s jakou jistotou někteří křesťané interpretaci o Božím trestu odmítli. Nevím jak to je a pochybuji, že někdo to ví. Co ale vím, je, že se nepochybně jedná o Boží zastavení. Naše společnost na Pána Boha zapomněla, někde jsem četl, že „zapomněla na bezmocnost“, a i díky svým neuvěřitelným technickým vymoženostem se zdánlivě pojistila proti všem nečekaný událostem. Tragédie velkého rozsahu jsme v posledních desetiletích viděli pouze v katastrofických filmech nebo ve třetím světě. Prožili jsme a prožíváme nejdelší dobu v míru v našich dějinách, průměrná délka dožití se zvyšuje a navzdory problémům a zápasům mnohých stále prožíváme v porovnání s minulostí materiální blahobyt. Vše dobré ale v sobě nese něco nebezpečného. Z požehnání v podobě jistot se stala náhražka Pána Boha a ze zemí a kontinentů, které vysílaly misionáře a byly baštou křesťanství, se staly země bez víry nebo jen s vírou velmi formální. Možná naše situace připomínala to, co píše Ezechiel: „Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid.“ Ez 16, 49. Současná krize může být výzvou pro nás, naše sbory a celou církev k tomu, abychom si nově položili otázky, na čem stavíme svoje jistoty a co je skutečným zdrojem našeho pokoje. Stejně tak můžeme vzít vážně výzvy Písma či příklady Božích mužů a žen, kteří podobné krize vnímali jako výzvu k pokání.

Vyvedení z jistot
Když nasloucháme svědectví druhých a stejně tak když reflektujeme i svoje životy, pak často docházíme k závěru, že zkoušky nás v konečném důsledku přivedly blíže k Bohu. Zároveň když zkouškou procházíme, ne vždy se dokážeme ztotožnit se slovy Jakuba „mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ Zkouška a krize je ale vždy šance a to v tom smyslu, že se něco musí zhroutit, aby něco nového mohlo povstat, což platí jak v osobním životě, tak v životě církve. J. Kalvín v jedné modlitbě napsal: „Pane, protože se ti líbí cvičit naši víru tak, že zde nenacházíme trvalého pokoje, proto tě prosíme, nauč nás ze všech možných proměn tohoto světa pokaždé v tobě spočinout a nepochybovat, že ve tvé ochraně máme všechny věci napomáhající k dobrému.“ Tato modlitba se celkem dobře čte, když se týká druhých, hůře když zasahuje nás a celý náš národ.
Jedna z našich jistot, a třeba dodat dobrých jistot, byla řada aktivit, které určovaly chod našich sborů a církve. Aktivit ale bylo někdy tolik, že jsme si občas povzdychli, že jsme „přeakcovaní“. Hrozilo, že počet aktivit a akcí se stal ukazatelem toho, jak sbor i my žijeme s Pánem Bohem. Najednou ale zjišťujeme, že i když mnohé sbory přešly na využití internetových přenosů, k víře nezbytně nepotřebujeme modlitebny, různé konference, para-církevní organizace, akce atd. Tím vůbec nechci tvrdit, že toto a mnohé další je k ničemu, že se jedná o zbytečnost, jen tvrdím, že když dojde k otřesům, nakonec nám zůstane jen nahá víra anebo nezůstane nic, protože to, co jsme považovali za víru, bylo něco jiného. Zároveň nás podobné situace staví před otázku: Na čem vlastně stojí naše víra? Náš sbor? Církev? Jedno z nebezpečí duchovního života je stereotyp, který nás vede k mylnému pocitu, že udržování církevního či sborového provozu je to pravé, o co v křesťanství vlastně běží. A právě onen stereotyp se vlivem pandemie částečně rozpadl. Kéž by toto období bylo reflexí, které akce (ne)dělat, které se dělaly jen z pocitu povinnosti nebo proto, že „se to tak dělalo vždycky“. A naopak v čem pokračovat, co má smysl.

Církev jako rodina
Během psaní těchto řádek (polovina května) probíhá stále státem nařízená karanténa. Nikdo dnes není schopen určit, jak se bude virus vyvíjet, kdy se zcela uvolní restrikce, jaké budou ekonomické dopady a zda nenastane druhá vlna. To, co ale je jisté již teď, je, že budou přibývat potřební. A právě zde se může ukázat síla našich sborů ve smyslu, jak se dokážeme postarat o potřebné, kteří se díky pandemii dostali do ekonomických nebo vztahových problémů třeba v podobě opuštěnosti. V proběhlé době ještě trochu více než kdy jindy byla a bude potřeba duchovní útěcha, ale i diakonická a materiální pomoc, a to jak našim členům, tak těm, kteří stojí mimo naše sbory. Když se ohlédneme na zatím prošlou dobu pandemie, dovolím si položit otázku nám kazatelům ale i starším a vedoucím sborů, jak moc jsme zvedali telefony a volali lidem, abychom je potěšili, za nejpotřebnějšími třeba i zašli – ano i za cenu jistého rizika, ale riziko na sebe brali stovky a tisíce lidí pracujících v IZS… Neznám odpověď, vlastně ani přesně nevím, jak to bylo u vedoucích ve sboru, který administruji, posuzovat mohu jen sám sebe, nekladu tuto otázku, abych soudil, ale COVID-19 nám ukázal, jak moc jako vedoucí sborů bereme vážně svoji pastýřskou roli.
Někdy slýcháváme za uši tahající slovní obrat „atraktivní církev“. Doufám, že ti, kdo tento obrat používají, jsou vedeni touhou zvěstovat staré a neměnné evangelium jazykem dnešní nové a proměnlivé doby. Pokud se nesnižuje evangelium, není na tom nic špatného. Jenže nakonec stejně dojdeme k tomu, že „atraktivní církev“ (použijeme-li tento obrat), je především taková církev, která odráží Kristovu lásku a zájem o lidi nejrůzněji pobité životem. Tyto a následující dny a měsíce našim sborům daly a ještě dají mnoho možností se stát „atraktivní“ a to ve smyslu být skutečnou rodinou, kde není ostuda trpět, kam lze přijít a nalézt pomoc, kde v čele sboru není jakási karikatura správní rady, ale… staršovstvo s kazatelem, kteří spolu s dalšími pomocníky pastýřsky pečují o sbor a zároveň sbor vedou.

Evangelium
Mnohokrát v historii během a po různých pohromách lidé přicházeli s hlubokými existencionálními otázkami. Nejinak tomu bude zřejmě i nyní. Mentalita mnoha sborů ale i nás samých je někdy spíše nastavena na to, abychom se „my“, případně „moje rodina“, cítili dobře. Tuto realitu jsem si občas uvědomil, když jsem sledoval některé on-line přenosy se sborů nejen našich, ale i různých církví. Nechci hodnotit jejich technickou kvalitu, protože především oceňuji velikou snahu mnohých přenosy vůbec realizovat. Nechci hodnotit ani úroveň kázání, to mi nepřísluší. Jen mě napadlo, že realizátoři přenosů někdy příliš nepočítali, že by přenos sledoval někdo necírkevní, hledající, nevěřící, že by se přenos dal poslat nevěřícím kamarádům, příbuzným nebo hledajícím přátelům sboru. On-line přenosy byly a jsou dobrou možností zvěstovat evangelium těm, kdo nepřekročí práh kostela, ale u některých přenosů by to skutečně nešlo… Doporučuji nechat si udělat zpětnou vazbu na svoje on-line přenosy od hledajících. Uvědomoval jsem si na tom, že někdy je naše církevní kultura pro hledající velmi těžko překročitelná a pochopitelná. Opět mě to vede k otázkám, typu přijmeme mezi sebe hledající? Jsme schopni jim nabídnout relevantní odpovědi? Jsme schopni a hlavně ochotni se věnovat novým lidem? Jsme ochotni být církví, kde je dobře „hříšníkům“? Co vlastně znamená evangelium pro dnešního člověka? Jsme ochotni nechat si narušovat naše někdy hluboce zajeté koleje příchodem nových lidí? Máme co zvěstovat, jen je třeba… jít a zvěstovat. V této souvislosti si dovolím ještě jednu poznámku související s on-line bohoslužbami. Co by stálo za hlubší promyšlení, je lepší a větší využití virtuálního světa. Zde jako církev a sbory občas máme rezervy. Nechci rezignovat na osobní setkávání, zároveň svět žije i na síti. Vstoupíme do ní?

Jednota
Žijeme v hluboce rozdělené společnosti, a co je horší, ve společnosti, která je cíleně rozeštvávána na „intelektuály a zbytek republiky“, na jakousi „pražskou kavárnu a ty, co na ní makají“, na „elity a obyčejné lidi“. Nejsem si jist, zda nám dochází zrůdnost těchto tvrzení. Slyšíme zde totiž ozvěnu Komunistického manifestu, že „dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů“. Tento předpoklad uměle dělí společnost a vede k třídní nenávisti, která se navíc tváří, že má „historicko-vědecké vysvětlení“ pro toto rozdělení. Výsledky těchto idejí nikdy v dějinách nekončily dobře, E. Rotterdamský kdysi smutně poznamenal, že „dlouhá válka slov a psaní končí ranami“ a je otázkou, jak to dopadne v našem kontextu. Již teď ale vidíme to, co M. Vácha popsal slovy „uvnitř nevědomí národa již teplota dosáhla nadkritického stavu a občas v nějakém gejzíru to vybuchne. Nahromaděný vztek čeká na jiskru a klima připomíná rok 1938, těsně před katastrofou.“ Jako sbory a církev tomuto „duchu doby“ nesmíme podlehnout a nadále musíme usilovat o „jednotu Ducha spojeni svazkem pokoje“ Ef 4, 3.
V této souvislosti je dobré připomenout, že se hlásíme k evangelikálnímu hnutí, které jde napříč křesťanskými tradicemi a konfesemi od katolíků po různé protestantské církve. Co jsou fundamenty, které máme společné, které spojují tak široké spektrum různých tradic? Jedná se o důraz na kristocentrismus, zdůrazňující Kristovu zástupnou a dostatečnou oběť, znovuzrození z Ducha svatého, které se projevuje proměnou života, dále důraz na Bibli jako měřítko víry a života a aktivní víru. Pochopitelně každý z těchto bodů by stál za samostatné rozvedení, ale kolem nich se více či méně otáčí naše chápání křesťanství. Zároveň každý z těchto bodů potřebujeme stále znovu promýšlet, interpretovat a tím se bránit strnulému fundamentalismu nebo rozbředlému liberalismu. Fundamentalismus ve špatném smyslu už promýšlet nepotřebuje, protože dává lidem falešný pocit, že jednou provždy a definitivně našel, že nejistota neexistuje. Že Pána Boha spolu s Biblí „nacpal“ do doktrín a pouček. Oproti tomu liberalismus, prezentuje „nerozhněvaného Boha, který přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání bez kříže.“ (R. Niebuhr) V tomto pojetí se křesťané vydávají na jakousi misijní cestu naruby: místo aby byli misionáři církve ve světě, jsou z nich misionáři světa v církvi. Obojí je ale cestou do slepé uličky.

Závěr
Dobrá zpráva je, že pandemie jednou skončí a ještě lepší je, že nad vším, co se děje, stojí Pán Bůh, který nedělá chyby. Zároveň který mnohokrát v dějinách mluvil jak skrze svoje slovo, tak skrze zkoušky. Německý bohoslovec D. Bonhoeffer napsal: „Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému. Věřím, že nám Pán Bůh v každé tísni chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom se nespoléhali sami na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán všechen strach z budoucnosti.“ Mám naději, že nás tato zkouška posílí, že nám skrze ni dá Pán církve nahlédnout do nových dimenzí života jak církve, tak jednotlivců.
Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. 1 Kor 10, 13

David Novák

Fotografie