Zpráva předsedy Rady Církve bratrské Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2021

9. 6. 2021

Když jsem psal předsednickou zprávu za minulý rok, předělával jsem ji třikrát. Důvodem byla prudce se měnící společenská situace, která dopadla i na církev, epidemie nemoci covid-19 (nebo „epidemie koronaviru SARS-CoV-2“). Tuto zprávu jsem psal jen jednou, protože situace se ustálila a epidemie se stala součástí našich životů, stejně jako života církve, což se odrazí i v této zprávě. Před rokem jsme doufali, že „brzy bude lépe“, nyní jsme v prognózách opatrnější. Nikdo neví, jak dlouho s námi covid-19 bude, a hlavně jak se bude situace měnit (sepisuji tuto zprávu v dubnu a květnu 2021). Jistě nepochybujeme, že církev má základ v Kristu, na tom nemůže nic změnit žádná pandemie, zároveň jistou část identity církve tvoří nedělní bohoslužby i akce, které se konají během týdne. A právě tyto dvě oblasti utrpěly v popisovaném období největší zásah. Neděle naživo se nekonají, případně jen omezeně, a stejné je to s akcemi. Sbory se sice poměrně rychle přesunuly do on-line prostoru, ale realitu to nenahradí (pokud už virtuální realitu nepovažujeme za „reálnou realitu“). Jenže nelze jen čekat, že pandemie a s ní související omezení jednou skončí, jako církev musíme žít v té situaci, ve které se nacházíme nyní, a hledat, jaké výzvy nám přináší právě tato, a ne jiná doba. Nelze se upínat na „až jednou“, ale hledat, co teď.

Jakkoli prožíváme nesnadnou dobu, v kontextu dějin se nejedná o něco zase až tak neobvyklého. Lidstvo mnohokrát prožívalo velmi těžké situace, a nebyly to jenom pandemie. Nepíšu to proto, abych bagatelizoval pandemii a s ní související úmrtí či existenční nebo existencionální problémy mnohých, ale abych ukázal, že v lecčem byla nenormální spíše doba, ve které jsme žili před pandemií, a hlavně její délka. Až teď si možná začínáme uvědomovat, jak moc jsme ji (ne)využili. Zároveň jde o zkoušky, které nás vedou k otázce, na čem vlastně víra a církev stojí.

Dle mého pozorování pandemie poodhalila nebo prohloubila několik důležitých oblastí, které chci reflektovat a zároveň se spolu s vámi dívat vpřed.

Rozdělení

Na tento fenomén jsem ukazoval již v minulé zprávě, jenže pandemie posledních měsíců ho ještě prohloubila a zradikalizovala. Nezmiňoval bych to, kdyby církev nebyla součástí společnosti. Oproti dobám minulým se blížíme do stavu, kdy si nedokážeme v hlavě srovnat, že dotyčný bratr či sestra v Kristu volí…, myslí si o vakcínách, že…, myslí si o covidu, že…, myslí si o EU, že…, myslí si o přistěhovalcích, že… – a mohl bych pokračovat. Vždy jsme měli různé názory a pohledy na věc, rozdíl je v tom, že se v poslední době někdy zdá, že myslet, volit, zastávat ten či onen postoj je zcela neslučitelné s vírou. K rozdělení přispívá i komunikace na sociálních sítích, která bývá mnohem tvrdší, než když spolu hovoříme tváří v tvář. Do toho přicházejí stále ostřejší spory týkající se některých etických oblastí, které jsou především v mladší generaci obecné církve diskutovány. Jedná se zejména o oblasti spojené se sexuální identitou, kdy nejde jen o to, že by diskutovaná oblast byla problémem pouze dotyčného člověka, ale řeší to i jeho spolužáci a kolegové, navíc se tyto oblasti silně ideologizují. Nechci vyvolávat džina z lahve, jen napsat, že tyto otázky zde jsou. S některými z nich se budeme muset naučit žít jako lidé vedle sebe, s jinými to možná nepůjde.

Výzva pro církev

V této atmosféře rozdělení nám jako velké memento zní slova Pavlova: „usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje” (Ef 4,3). Všimněme si slova „usilovně“. Vidíme, že jednota nefunguje sama od sebe. Jednota neznamená, že kvůli zachování klidu nemáme hledat pravdu, zaujímat postoje, kriticky přemýšlet, bratrsky nesouhlasit, ale musíme v tom všem usilovat o jednotu, která je v tomto období křehčí, než kdy jindy.

Sociální sítě a osobní kontakt

Okamžitě po uzavření nedělních bohoslužeb a ztráty možnosti se setkávat jsme přešli na nejrůznější internetové platformy, kde můžeme mít nedělní bohoslužby, během týdne pak skupinky, biblické hodiny, generační setkávání, setkávání staršovstev atd. Mnozí si pochvalují, že díky kanálu youtube stihnou i několik bohoslužeb. Musím dodat, že před mnohými hluboce smekám, když vidím, co dokáží vytvořit! Díky pandemii prožívají sociální sítě boom i v církvi. Ten pomine, až se doba vrátí do normálu, zároveň je a bude velmi zajímavé sledovat, jak fenomén sociálních sítí mění a změní přístup k přijímání informací a k nalézání pravdy. Neprodávanější knihy se v Čechách pohybují v řádech tisíců až desetitisíců, nejsledovanější youtube kanály nebo nejposlouchanější podcasty jdou do stovek tisíc (přičemž kvalita vůbec nemusí odpovídat kvantitě). Nemusí se nám to líbit, můžeme nadávat, že mnozí lidé nečtou, ale to je asi tak všechno, co s tím uděláme. Tento trend je ještě patrnější u generace Z; kde se starší generace ptala: „Kdo je tvůj oblíbený spisovatel?“, je dnes pro nezanedbatelnou část této generace relevantní otázka: „Kdo je tvůj oblíbený youtuber?“

Posun v přístupu k informacím vidím i v následujícím pozorování. V některých sborech mohl kazatel nebo někdo z představených sboru ovlivnit, co se dostane do sborové knihovny, jakou doporučí konferenci, a co naopak nepustí dál. Důvodem byla snaha svoje ovečky „chránit před škodlivými informacemi“. Nyní jdou informace díky sociálním sítím mimo vedení sboru (což považuji za zdravé) a zvláště mladá generace (mileniálové a zetka) je alergická na to, aby jim někdo radil, co mají nebo nemají číst či poslouchat. Jedním z důvodů je posun ve vnímání autorit. Vedení sboru může nad tímto stavem lomit rukama, nebo tuto realitu přijmout jako výzvu s tím, že se musíme ve svých sborech snažit nabízet kvalitní duchovní stravu s nadějí, že po ní ti, kterým sloužíme, sáhnou. Zároveň doporučuji místo démonizování sociálních sítí spíše hledat, jak na nich smysluplně působit a být rádi, když se, řečeno s Pavlem, „jakýmkoli způsobem zvěstuje Kristus“ (Fp 1,18).

Výzva pro církev

Zároveň ale sociální sítě nepřeceňujme! Stále dokola si říkám, že několik stovek přečtení mého článku či vyslechnutí mého kázání absolutně nenahradí osobní kontakt! V posledních letech jsem křtil řadu lidí, a jakkoli jsem celkem aktivní na sociálních sítích, ani jeden jediný člověk nepřišel k víře díky této mojí aktivitě. Některé to zaujalo, inspirovalo, ale nic víc. Lidé neovlivní tolik blog, youtube, podcast, jako osobní rozhovor. Tedy sociální sítě mají smysl, ale osobní kontakt nemůže být nahrazen internetem. A třeba dodat, že osobní kontakt byl a je v nějaké míře možný i v době covidu. Dá se jít na procházku, dá se sedět s rouškou a na distanc, dá se alespoň zatelefonovat atd.

Model sborové práce a skupinky

Mnoho modelů sborové práce bylo v našich sborech postaveno především na neděli, na biblických hodinách a na generačních setkáváních (dorost, mládež, někde mladé rodiny, senioři atd.) I když nemám přesné statistiky, model domácích skupinek, které vedou různí pověření lidé, se na mnoha sborech příliš neujal. Ano, sem tam nějaké skupinka funguje nebo fungovala, ale nejednalo se o nic koncepčního. Někde jsem se setkal i s odmítáním skupinek jako něčím, co „není sborotvorné“. Jinde byl strach, že pokud by skupinku vedl někdo jiný než kazatel, případně starší, hrozily by různé hereze.

Pandemická doba trochu připomíná situaci církví, kde mají křesťané problémy se státem a nemohou se společně scházet. Řešením pak je tzv. podzemní církev, která se schází ve skupinkách. A právě v dobách, jako tato, se ukazuje, jakou pomocí mohou být skupinky. Jednak o sobě lidé navzájem vědí, mohou se sdílet o věcech, které by kazateli v pastoračním rozhovoru nesdělili, mohou nejen naslouchat výkladu Bible, ale vést nad Biblí rozhovor, jsou flexibilní, co se setkávání se týká, skupinky generují nové vedoucí atd.

Výzva pro církev

Myslím, že pandemická doba nás vyzývá, abychom v budoucnu skupinkový model sboru znovu velmi intenzivně promýšleli a následně realizovali. V podobných situacích jako je pandemie, se jedná o model velmi flexibilní. Pro některé sbory by to znamenalo zásah do jejich práce a struktury, ale jeví se mi to jako cesta správným směrem. Navíc si všimněme, že mnohé podzemní církve ve světě, kde je scházení problém a které jsou odkázány na skupinkový model, prožívají požehnání, které naopak schází církvím a sborům, které mají veškeré možnosti dělat, co chtějí.

Temnota

Svět se v posledních letech v lecčems vymyká z kloubů a pandemie toto vymykání ještě akcelerovala. V době, kdy píšu tuto zprávu, není jasné, kdy pandemie skončí, děti jsou celý školní rok doma, každý den zemře okolo 200 lidí s covidem, mnozí přicházejí o zaměstnání, mnozí prožívají veliký neklid nad vedením a směrováním naší země atd. Píšu to nikoli proto, abych opakoval, v čem žijeme a co víme, ale abych ukázal, že je zcela legitimní toho z mnoha důvodů mít „plné zuby“. Pro dokreslení uvedu jeden příklad. V rámci sboru P13 existuje poradenské centrum. Před pandemií se čas od času hlásili zájemci o poradenskou pomoc, během covidu naši poradci nestíhají přijímat další klienty. Mezi zájemci se stále více objevují dospívající, narůstají problémy s alkoholem, dochází k tzv. disocializaci (společenská izolovanost), mnozí se trápí neovladatelnými úzkostmi, mnozí rodiče si stěžují na nárůst závislostí na sociálních sítích u svých dětí a na ztrátu motivace ke studiu, dále na to, že se děti stávají apatickými atd.

Můžete namítnout, že popisuji problémy klientů, že ostatní „normální“ jsou v pohodě, ale není to tak. I „těm normálním“ resp. mnoha z nás stále zřetelněji dochází dech a není to žádná ostuda ani známka malé víry. Jakkoli každý nese zodpovědnost za svůj život, církev by měla být místem, kde si vzájemně pomáháme nést břemena, pod kterými klesáme. V době pandemie tomto platí ještě více.

Výzva pro církev

Proto hledejme, komu můžeme být nablízku, koho můžeme povzbudit, komu můžeme prakticky pomoci, komu můžeme třeba „jen“ zatelefonovat a tím projevit zájem. (Žd 10,24) Pandemie navíc neskončí, až skončí. Touto nelogickou větou chci vyjádřit, že dozvuky pandemie zde budou ještě dlouho. Církev má být místem, kam mohou přijít lidé zbití životem, kde není ostuda mluvit o svých problémech a o svých zápasech. Naše sbory musí vysílat světu signál: jsme tu pro vás. Stejné poselství ale musí vysílat ti, kdo jsou ve vedení sborů, k těm, které vedou. Zároveň lidé nepůjdou pro radu za těmi, kterým nedůvěřují. Sice nejsme psychologové, poradci, možná ani nemáme obdarování k pastoraci, ale plakat s plačícím a radovat se s radujícím může každý, a už to je pastorace.

Doba post covidová

Jakkoli všichni vyhlížíme dobu, kdy pandemie skončí, ráj na zemi pak nenastane a nepochybně nás čekají další těžké doby, ve kterých se společnost bude jen pomalu vzpamatovávat z ran, které jí toto období zasadilo. Zatím všechny analýzy, které jsem četl, tvrdí, že doba už nikdy nebude taková, jaká byla. Jenže o to by nám ani nemělo jít. Nemůžeme se nostalgicky dívat dozadu a vzpomínat, jak dříve bylo líp, náš pohled by měl být upřen dopředu. V dějinách se ukázalo, že když lidé procházeli ztrátou jistot, kladli si otázky, které si obyčejně v hojných dobách neměli potřebu klást, a zároveň hledali společenství, kde se cítili bezpečně. Tato i nastávající doba bude pro naše sbory velikou výzvou nastavit svoje společenství tak, aby tito a mnozí další hledači mohli nacházet odpovědi. Otázka je nikoli, zda máme co nabídnout (to jistě máme), ale zda víme, jak.

Výzva pro církev

Pro naše sbory je a i v budoucnu bude pandemie výzvou, abychom byli nejen soudržnou, ale i otevřenou rodinou. Doporučoval bych, abychom si ve svých sborech začali klást otázky, co bychom po pandemii chtěli dělat jinak. Ve své poslední knize rozhovorů J. Sokol dostal otázku, proč katoličtí představení přestali naslouchat okolí a brát vážně druhé lidi, včetně oponentů. My bychom mohli tuto otázku rozšířit i na naši církev. Jeho odpověď byla: „Rozumím tomu tak, že lidé, kteří nesou zodpovědnost za něco, na čem jim záleží, jsou ve stálém pokušení odmítat každou změnu. Zdá se jim, že dosavadní praxe se osvědčila a jakž takž plní své poslání, kdežto změna vždycky znamená i jisté riziko. Jenže kdo tomuto pokušení podlehne, začne dříve nebo později obelhávat sám sebe. Začne si namlouvat, že svět je bezbožný a že dobří lidé žádné změny nechtějí. Jenže když pak mnozí lidé nechtějí mít s církvemi nic společného, mělo by to být varování, že něco neděláme dobře.“ Smyslem změny není změna pro změnu, ale ochota a odvaha ke změně, pokud vidíme, že to, co děláme, ztrácí smysl a nepřináší to dlouhodobě ovoce.

Vyčpělá církev

Anglický novinář D. Murray popisuje následující zkušenost: „Už léta mě fascinují výpovědi konvertitů k islámu, které si jsou velmi podobné. Většinou jde o variaci na následující výpověď mladého člověka. Víte, dosáhl jsem určitýho věku a pak jsem se v jednom nočním klubu sťal pod obraz. A najednou mě napadlo, život nemůže znamenat jen tohle.“ Murray, ač sám nekřesťan, se smutně ptá: „Jak je možné, že se mládež nesetkává s křesťanstvím? Jak by mohla, když etablované církve už dávno ztratily svůj misijní zájem, někdy i samu víru. Nabízejí školení v různorodosti a pomocné sociální programy, ale velmi obezřetně se staví k Písmu, které kdysi hlásaly světu.“ H. Richard Niebuhr shrnul krédo některých církví slavným výrokem: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“ Domnívám se, že s jistou vyčpělostí, snad motivovanou snahou přizpůsobit evangelium světu, církev zápasila vždy a hrozí nám i nyní.

Výzva pro církev

Nechci se v této zprávě vymezovat, jen chci na uvedených příkladech ukázat nebo spíše připomenout, že naším úkolem je zvěstovat evangelium v jeho kráse i v jeho štiplavosti a radikalitě. Že není třeba se stydět za „bláznivou zvěst“. Tuto zvěst nemáme zvěstovat bláznivě a dělat tím křesťanství ostudu, ale ani ji nemáme relativizovat a za každou cenu se s ní snažit zalíbit. Navíc lidi totiž nakonec přitahuje radikalita. Prosím, aby mi bylo rozuměno! Vím, jak moc je toto slovo zvláště v dnešní době zneužitelné, jak se ho snadno chytnou některé skupiny, které dělají křesťanství ostudu. Radikalitou myslím ochotu mít na evangeliu postavené klíčové životní postoje, poměřovat evangeliem svůj život a evangelium žít i zvěstovat. Jak ukazuje D. Murray, protože dezorientovaní (nejen) mladí lidé nevidí křesťany, kteří by je inspirovali svým životem a postoji, hledají odpovědi jinde. Jdou tam, kde vidí lidi s názorem, a žel, někdy i s názorem špatným. Jenže stále s názorem a postojem. Nejistá doba, které kráčíme v ústrety, povede lidi k hledání odpovědí na zcela konkrétní životní zápasy, které povedou. Najdou odpovědi mezi námi? A víme vůbec, jak odpovědět?

Na závěr

Zdá se mi neuvěřitelné, že končí čtyři roky mého předsednického působení a působení této Rady. Rada si nechala udělat anonymní anketu, která měla vyhodnotit její působení. Děkuji všem, kdo odpověděli. Asi největší radost mám z důvěry, která mezi Radou a mnoha kazateli a sbory je. Důvěru a přátelské nastavení prožívám i já vůči své osobě. Zároveň si jsem vědom, že spolu někdy nesouhlasíme, ale chápu to a opakuji si slova své ženy, „že se mnou taky není snadné vždycky vyjít“. Osobně jsem se snažil být v kontaktu s vedoucími odborů, stejně tak jsem považoval za důležité, pokud to bylo možné, být na seniorátech a v kontaktu s kazateli a vikáři. Jsem vděčný, že mě v tomto skvěle doplňoval Petr Raus i další členové Rady. Mám radost z rozvoje ETS, stejně tak z 26 nových vikářů, kteří nastoupili v popisovaném období do služby (někteří již jsou ordinováni), a moc bych si přál, aby mohli ve své službě růst a aby jednou převzali i vedení různých nadsborových oblastí. Mám radost z toho, že se na konci funkčního období této Rady podařilo nabídnout mentoring kazatelům, kteří o to mají zájem. Raduji se, že v leckterých sborech se snažíte o různé zajímavé modely otevřené církve, raduji se, kdekoli vidím odvahu a snahu zachovat to, co je dobré, a zároveň i vykročit do nejistých nových experimentů. Hluboce si vážím práce stovek laiků na sborech, vaší obětavosti a nasazení. Opravdu to neberu jako něco samozřejmého! Jako dobrý přínos covidu vidím možnost společných celocírkevních bohoslužeb, stejně tak společných modlitebních řetězců. Vím, že ne všichni to využili, ale u těch, kdo to využívali, jsem se setkával s velmi pozitivními reakcemi.

Co mě trápilo, byly a jsou spory na některých sborech a neochota ustoupit ze svých názorů; někdy nesmiřitelnost a tvrdost, jindy neschopnost se přenést přes některé neshody, stejně tak neschopnost či neochota odpustit a nazřít vlastní selhání a mít nad věcmi jistý nadhled. Případným sporům nepomohl ani současný stav, který problematizuje normální komunikaci, ale na to se nelze vymlouvat. Mnohé sbory stále zápasí s uzavřeností vůči novým lidem a (doufám, že nechtěně) vytvářejí mentalitu křesťanského ghetta. Stále zápasíme s tím, abychom nebyli jen nedělní církví. Pokud nefungují skupinky a zmenšuje se počet lidí na biblických hodinách, pokud nefunguje rodinné setkávání nad Biblí, hrozí nám odklon od naší písmácké tradice, který již mnohde nastal. Někdy bych na některých sborech uvítal větší snahu vedení integrovat sbor do CB. Vážím si našeho zřízení a považuji za moudré, že každý sbor není v podstatě malou denominací. Na některých sborech se vede zápas o mladou generaci, která byla už před pandemií, ale teď ještě více je vystavena velikému tlaku a mnoha nedobrým vlivům. Stále dokola jsem zápasil s otázkou, jestli má Rada spíše vést, nebo spíše zachraňovat tam, kde něco hoří. O vytyčování jistého směru naší denominaci jsme se pokoušeli, ale stále se máme co učit.

Přes všechny slabiny, zápasy a nejistoty si jsem vědomý mnoha předností a jsem za naši církev vděčný. Považuji za výsadu společně s vámi zápasit o to, aby Boží království rostlo. Chci poděkovat za sebe i Radu za spolupráci v uplynulých čtyřech letech, za vaše projevy lásky i za laskavé napomínání. Bylo mně a nám potěšením spolu s vámi zápasit o církev, která bude otevřená, odvážná a oddaná svému Spasiteli.

Chci uzavřít slovy, která řekl David Šalamounovi a která platí i pro nás dnes: „Buď rozhodný a udatný, jednej! Neboj se a neděs! Hospodin Bůh, můj Bůh, bude s tebou. Nenechá tě klesnout a neopustí tě.“ (1Pa 28,20)

Fotografie